Blues prázdné postele
Nenávidím všechno,
co mi tě třeba jen vzdáleně připomíná.
Nenávidím všechno to,
co má paměť o tobě úzkostlivě hlídá.
Jako rakovina ve mně stále vzlíná
frivolní píseň tvého klína,
vášnivé tango tvých boků,
spolehlivých strážců nejviagrovatějšího rozkroku
ve střední Evropě.
Tvůj úsměv podobný rafinované ropě
schopný bezpečně přivodit erekci i mrtvole v hrobě
spolehlivě kastruje na dálku.
Nikdy jsem od tebe neobdržel ani jedinou obálku
s tvým jménem odesílatele.
Zpívám ti za to toto duši i tělo drásající
blues své prázdné postele.
Víš, jak by to bylo vzrušující,
kdybychom to dělali v kostele
zaplaveném vzpomínkami na pravěký sex našich genů?
Stravuješ a pak nemilosrdně odhazuješ.
Tebou znetvořeným torzům duší a těl
už nepomůže ani mobilní Alcatel.
Nikdy nevěř na lásku.
Skončíš jako závislák na heráku
nebo jako vězeň v neskutečně pečlivě střeženém koncentráku
své vlastní samoty.
NENÁVIDÍM TĚ.
Nenávidím všechna tvá gesta, slova i vůně,
která mne nekompromisně stahují
až na samé dno bažinaté tůně
mé závislosti na tobě.
Má láska k tobě je však silnější než má pýcha.
Tato věta místo mých plic za mě dnes dýchá.
Tsunami, co ve mně po tobě zbylo,
by steskem stále jen vylo.
Není nic horšího než neděle
bez kousíčku modravého tebe. |
