Úlety vědecké fantastiky

Existují nepochybně věci, do kterých se člověk musí více či méně nutit - například chce-li psát zajímavě o věcech nesympatických, škodlivých a přitom nevykořenitelných. Před nějakou dobou jsem s pocitem intenzivního edému mozku dodal do Univerzitních novin několik desítek recenzí pseudovědecké, alternativně medicínské, okultní etc. etc. literatury, čímž se mi podařilo vytvořit náznak určité horizontální roviny, mapy či plošného zobrazení této krajiny evokující představy Hieronyma Bosche. Mnohokrát jsem uvažoval nad tím, zda mám v dosavadním způsobu činnosti pokračovat či nikoliv a dospěl jsem opakovaně k závěru, že čtenáře nelze unavovat variacemi na stejné téma. Na našem knižním trhu se ostatně nic průlomového neobjevilo. Na straně druhé, jistá permanentní informovanost o událostech v říši protinožců vědy je pro akademickou půdu docela vhodná a svým způsobem žádoucí. To, co dosud v mé antiagitaci chybělo, byly řezy vertikální, tematické profily projevů antivědy, pseudovědy atd.

Dnes se pokusím začít s tím, co je mému autorskému srdci blízké a co nepředstavuje ani příliš nestravitelný problém pro suchopárné akademické badatele. Jednou z oblastí, v níž se chronicky sváří přístup racionální a iracionální, vědecký a pseudovědecký, provědecký a antivědecký jest ona poněkud přehlížená oblast literární tvorby obecně označovaná jako vědecká fantastika - science fiction. Nemám samozřejmě formálního literárního vzdělání, takže jediné, co mě k tomuto výletu do slovesného umění opravňuje, je snad vedle mého všeobecného zájmu i jistá autorská zkušenost.

Dle mé možná obsoletní představy by vědecká fantastika měla podávat čtenářům beletristickou formou jisté inspirativní vize - pozitivní či negativní - o dalším vývoji lidského poznání a jeho společenských důsledcích. Neskvělejší výhonky vědecké fantastiky se slévají s hlavním literárním proudem a obohacují jej - možno připomenout jména jako H. G. Wells, A. Huxley, G. Orwell, K. Čapek. I některá díla A. C. Clarka, S. Lema i jiných mohou patřit k ozdobám kterékoliv intelektuálské knihovny a být v tom nejnižším regálu, neboť jak pravil Jan Werich, inteligent se rád ohne. Patří tam svou úrovní vědecko-popularizační i fabulační, spisovatelsky řemeslnou.

Patřím ke generaci, která byla ve svém mládí téměř odstavena od mateřských prsů západních proudů science-fiction a musela se spokojit jen s několika kvalitními autory východními. Nebyli to špatní autoři, neboť ve svých vrcholných dílech dosáhli úrovně plně srovnatelné s největšími hvězdami západní vědecké fantastiky. Lem (satiricky laděné povídky), Nesvadba (např. Dialog s doktorem Dongem), bratři Strugačtí (Pondělí začíná v sobotu) dokázali v mnoha svých knihách přidat k obecnému vědecko-fantastickému základu i hlubokou společenskou dimenzi, podíleli se na kritice společenských poměrů v totalitě a svým malým dílem přispěli i k jejímu rozhlodání.

Výše uvedenými odstavci jsem měl v úmyslu naznačit, že vědecká fantastika se nemá v literárním kolbišti za co stydět. Rozhodně neprochází žádnou formální žánrovou krizí, o které se šeptá v hlavním literárním proudu, naopak skvěle reflektuje společenské a myšlenkové procesy 20. století. To však neznamená, že netrpí žádnými zhoubnými nemocemi.

Nemocí vědecké fantastiky není jen honba za komerčním úspěchem, díky které přibývá v této oblasti proudů krve i spermií. Je to i určitý odklon od první části názvu tohoto žánru, odklon od vědy. Jednotliví autoři dospěli dokonce až na druhý pól, stali se z nich propagátoři různých pseudovědeckých koncepcí. Náš Ludvík Souček se stal českým von Dänikenem, Američan Ron Hubbard dospěl přes pseudovědckou dianetiku až k založení scinetologické sekty, Arthur C. Clarke, jinak člověk širokého rozhledu, s fyzikálním, astronomickým a matematickým vzděláním, se autorsky podílel na řadě televizních filmů a knih, které sice s kritickým nadhledem, ale přece jen propagovaly různé paranormální a okultní záležitosti. Přiznám se, že mně poskytlo značnou satisfakci, když se Clarke v předmluvě k novému anglickému vydání svého románu Konec dětství (Childhood´s end, revidované vydání po třiceti letech) de facto omlouvá svým čtenářům, že je v tomto díle i v jiných knihách svedl na scestí. Ohlíží se velmi skepticky za svými dlouholetými snahami o seriózní zkoumání paranormálna, neboť se setkal s příliš mnoha podvody a fikcemi, než aby mohl zcela důvěřovat v racionální jádro sporných jevů. Tato změna osobního stanoviska je však velkou výjimkou.

Ztotožnění fikce a skutečnosti v podání pokleslejší větve vědecké fantastiky (dnes se s ní můžeme setkat v dvacetikorunových sešitcích prodávaných v novinových stáncích a nejen tam) se v padesátých letech nepochybně podílelo na rozvoji ufologické psychózy. Současná představa člověka o tom, jak by mohl vypadat mimozemšťan, se velmi dobře kryje například s pojetím mimozemšťanů ve filmu "Setkání třetího druhu" (subtilní postavy, velké, tmavé, zešikmené oči bez zorniček) a bylo by asi velmi těžké vysledovat hlubší kořeny této představy. Jak nádherně se mimozemšťané v později "objevených" roswellských filmových tzv. dokumentech podobají svým trikovým protějškům, které zkonfabuloval Kubrickův hollywoodský tým!

Neobyčejně frekventovaný výskyt témat, jako je například telepatie, jasnovidnost, působení mentálních sil atp., presentovaný jako vědecká komponenta žánru, je až zarážející a stojí zato se trochu zamyslet, co by mohlo být jeho příčinou. Tato témata jsou navíc typická pro západní proud vědecké fantastiky, ve východní se vyskytovala v minulosti jen ojediněle. Bez nároku na úplnost se domnívám, že hlavní příčiny tohoto zvýšeného výskytu jsou tři.

První příčinou je neschopnost většiny autorů rozlišit, co ještě je věda a co již nikoliv. Autoři v podstatě ani nevědí, co je předmětem zkoumání dnešní vědy. Extrapolace vědeckého poznání začíná být velkým problémem i pro specialisty. Přečíst si pár psychotronických textů však není problém, do žádných podstat není nutno pronikat.

Druhou příčinou je možná děs průměrného občana západního světa před proniknutím jiných lidí do jeho soukromého svobodného vnitřního světa. Možná, že by praktická zkušenost s životem v pozdní totalitě, která nebyla schopna udržet sama sebe při moci, natožpak ovládnout lidské myšlení, západní lidstvo tohoto děsu zbavila. To, z čeho by měly panovat ještě výraznější obavy, je dle mého názoru docela prostá mediální manipulace, která vytváří z průměrných občanů myšlení neschopné konzumenty zbytného zboží materiálního i duševního (růžové brýle a nyvé Esmeraldy se staly pro mnoho lidí základní životní potřebou).

Třetí příčinou je zřejmě import těchto témat z hororové literatury, která se science fiction srůstá nesčetnými švy a mnohdy nelze ani rozlišit, co je a co není tím či oním.

Vědecká fantastika, díky intelektuální lenosti některých autorů, zhusta pokulhává za skutečným vývojem poznání. Geniálních předtuch verneovských či čapkovských jako kdyby ubývalo. Podle úrovně popisované výpočetní techniky, například, můžeme velmi přesně odhadnout, kdy bylo dílo napsáno. Scifisté vytvořili v padesátých letech vize inteligentních superpočítačů a humanoidních robotů, ale nedovedli si představit, že za pár desítek let si bude moci téměř každý pořídit domů počítač o výpočetním výkonu vyšším než co bylo považováno za úžasné ještě v šedesátých letech. Tzv. kyberpunková literatura, která reflektuje existenci Internetu a hackerů, se vynořila z matečné tinktury až po získání prvních praktických zkušeností s počítačovými sítěmi. Pro autora science fiction z padesátých let by mohlo být celkem snadno představitelné, že si pomocí počítače dnes bez problémů můžeme zjistit, kdy nám jede autobus do Horní Břízy nebo jaký je překlad výrazu Miluji tě do novořečtiny. Byl by však velmi překvapen, kdy mohl rozpoznat v celosvětové síti i obrovitý nástroj šíření paranoidních představ nebo tvrdé pornografie. Ještě více by byl překvapen skutečností, že těmto negativním jevům prakticky nelze efektivně bránit - nebo že k této obraně dokonce chybí vůle zákonodárců.

Jiným fenoménem, který nebyl v předstihu předpovězen a zejména nebyly odhadnuty jeho sociální důsledky, je docela obyčejný mobil. Jen málo předmětů denní potřeby tak hluboce zasáhlo do každodenního života stále rostoucího podílu populace.

Chtělo by se člověku leccos hlasitě vykřičet: Vědci, pište vědeckou fantastiku, neboť zodpovědnost lidstva a vědy zvláště za další rozvoj civilizace lze velmi dobře prodiskutovat se svým svědomím právě při psaní této literatury! Vědci, pište vědeckou fantastiku, abyste vytvořili svůj pozitivní obraz ve vědomí společnosti! Vytlačíte pak možná z knižního trhu ty autory, kteří o vědě a jejích perspektivách píší, aniž by jim rozuměli - ke škodě všech.

Možná, že mi vyšlo z klávesnice něco trochu jiného, než co jsem původně zamýšlel napsat, ale příště se polepším.

Průměrné hodnocení:
--dobrý--