Železo
Vojtěch Mornstein
17. Agenturní zpravodajství
*** (Praha) Ve středu 13. května přinesl Český Monitor velký článek Josefa Vydry, který se současně rozlétl v agenturních zprávách po celém světě jako blesk. Připomínáme, že se v něm oznámilo, že Bacillus ferrovorus konečně vydal svého bakteriofága a poskytl tím vědeckým týmům účinnou zbraň proti sobě samému. Mezinárodní ohlas byl tak velký, že 15. května přišla první pozvánka k zahraničnímu přednáškovému turné docentce Hornové a o den později profesoru Kuchtovi. Prozatím byla s díky odmítnuta, protože obou vědců bylo zapotřebí v Radoslavi.
*** (Praha) Podle burzovních zpravodajů byly zaznamenány velké pohyby akcií oceli na burze, takže mnoho nedávno provedených transakcí se již nyní vůbec nejeví jako výhodné. Jedna země za druhou se připravuje na přijetí drakonických zákonů proti genetickým manipulacím (zejména rozvojové země, v nichž se dosud nic takového neprovádělo), nebo pro ně zavádí pravidla, která si co do přísnosti nezadají ani s pravidly pro provoz jaderných elektráren. V právních systémech se také začíná definovat nový zločin – útok proti vědecké instituci s následkem veřejného ohrožení. Schválení jedné právní úpravy zřejmě bude podmiňováno schválením druhé.
*** (Radoslav) Stronciový zářič, instalovaný v Jandových závodech profesorem Drobným mohl být opět bezpečně uložen do pancéřové skříně na jeho ústavu. Tato zpráva je velkým ulehčením pro všechny, kteří vedle obav z infekce pociťovali i obavy z radioaktivního zamoření (podle odborníků ovšem prakticky nepřipadalo v úvahu). Možná právě tato skutečnost, okamžitě zveřejněná v místním tisku, způsobila, že z plánované a tentokrát již řádně povolené protestní demonstrace nic nebylo, protože před radoslavským magistrátem se sešlo jen několik desítek lidí, kteří rozvinuli neaktuální transparenty, po deseti minutách je zase svinuli a odešli.
*** (Radoslav) Mimo uzavřenou zónu se objevila ještě dvě ohniska infekce (20. a 25. května). Jedno při jejím severovýchodním okraji, na litinových Božích mukách mezi poli. Druhé, méně rozvinuté, bylo nalezeno na nepoužívané odstavné koleji železniční stanice ve Slavětíně. Obě ohniska byla okamžitě zlikvidována a v okolí obou nálezů byla posíleny hlídky. Štáb integrovaných pořádkových sil po konzultaci s Univerzitou tentokrát nedošel k závěru, že je nutno posunout hranice uzavřené zóny – alespoň prozatím.
*** (Radoslav) Dle mluvčího Policie další teroristické útoky proti laboratořím Univerzity nebo proti Jandovým závodům už žádné nenastaly. Vyšetřování objevilo sice původ použitých granátů, které vybuchovaly v Radoslavi, jejich zloděj byl zatčen. Dále však zatím nepokročilo, protože v mobilní síti se přestala vyskytovat podezřelá slova. Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že útočnice, jejíž mobil nyní zkoumají experti, zahynula v kanceláři agentury Tunes Media a její pravděpodobný spoluviník též. Dívka, říkající si Éowyn, o které jsme již také informovali, byla koncem května nalezena ve squatterské komunitě v Praze, právě včas, aby byla zachráněna před smrtí z předávkování heroinem. Její pozdější výpověď nepřinesla nic nového. Předpokládá se, že bude odsouzena jen k podmínečnému trestu a že jí bude umožněno pokračovat ve studiu na fakultě, pokud se zbaví své závislosti.
*** (Radoslav) Podle úředníků magistrátu na konci května dosáhl počet obyvatel Radoslavi rekordního poklesu na necelých sto sedmdesát tisíc osob. Po tomto datu se však lidé začali do města pomalu vracet, patrně povzbuzeni příznivými zprávami o chystaném zákroku proti baktérii a také v obavách o svoje majetky a v očekávání vyšších výdělků. Kriminalita začala ve městě zvolna klesat. V některých čtvrtích spontánně vznikly občanské hlídky, které nejen objevují dosud nepovšimnutá ohniska infekce, ale svou pouhou existencí vedou ke snížení počtu vyrabovaných prázdných bytů. Stojí za povšimnutí, že skupina protozoologů z přírodovědecké fakulty objevila, že Bacillus ferrovorus se v půdě stal vyhledávanou potravou jistého druhu acidofilních půdních améb, což jeho populaci sice nemůže zcela zničit, ale určitě ji bude decimovat. Tento pozoruhodný výsledek vědeckého bádání byl okamžitě zveřejněn v několika elektronických časopisech a vynesl svým autorů záviděníhodný počet citačních ohlasů. Očekává se ještě jeho potvrzení nezávislými odborníky.
*** (Radoslav) Policie odjevila několik skladišť věcí z vykradených bytů (situace dosud naštěstí neumožňovala jejich vyvezení z Radoslavi) a za mříže postupně putovala nejméně stovka zlodějů, vlastně tři kompletní lupičské gangy propojené se zastavárnami a obchody se zbožím z druhé ruky.
18. Váhání
8. června – pondělí odpoledne
Na této schůzce jsem byl sice přítomen, ale nikdo si nežádal mých slov. Nejspíš mi zapomněli říct, že už nemusím chodit, nicméně s rolí pozorovatele jsem se spokojil docela rád. Člověk se rád něco dozví přímo od pramene.
„Prvních dvacet hektolitrů fágového postřiku je připraveno k použití, jen to trochu naředit, a každý den k nim přibude zhruba deset dalších. Skladuje se to ve staré chladírně masokombinátu. A to je jen produkce z Jandových závodů, která teď už běží na komerčním základě. Jandovy závody se pěkně zahojí, takže už konečně přestanou brblat. Několik kamionů má také koncem týdne přijet z Německa, Italové to posílají letecky v dehydrovaném stavu, Francouzům se to zatím nepodařilo a v Americe se tom ještě hádají v kongresu, což je škoda, protože ta jejich modifikace výroby by byla asi lepší než ta naše. Za pár dnů by se v každém případě mohlo začít rozprašováním,“ prohlásil spokojeně profesor Kuchta a protáhl se, až mu zapraštělo v páteři. „Jestlipak víte, že zde přítomná Vilma Hornová má dostat státní vyznamenání a ten můj Skrček nějakou cenu z Akademie věd? Zatraceně si pospíšili!“
A co dostanu já? projelo mi hlavou. Už to mám, nesníží mi rozpočet ústavu.
„Řekl bych, že si to oba zaslouží, Valtře. Doufám, že jim nezávidíš. Ty určitě nic nedostaneš, přinejmenším dokud nebude jasno, kdo u vás za co může. Představ si taky, jak by vyváděl třebas takový Brábora, o zelených aktivistech ani nemluvím,“ ozval se pobaveně Petr Kotlář a odložil Hlas Radoslavi, který už konečně začínal psát i o něčem jiném než o infekci.
„Kdypak má vlastně přijít pan děkan,“ obrátil se Petr na děkanovu sekretářku, která přestírala, že neposlouchá, o čem si návštěvníci v její kanceláři povídají. Dříve než však stačila odpovědět, rozlétly se dveře z chodby a děkan Blahota vstoupil. Podle odkapávajícího deštníku a mokrých nohavic bylo možno usoudit, že neunikl dešti. Z jeho aktovky také stékala voda.
„Pánové a dámo, vítám vás a prosím, abyste se přesunuli do mé kanceláře. To počasí mě trochu doběhlo,“ prohlásil téměř slavnostním hlasem děkan, zatímco jeho sekretářka od něj přebírala starostlivě deštník.
Usadili jsme se kolem velkého dubového stolu, který jistě pamatoval doby zakládání přírodovědecké fakulty. Byl to jeden z nemnohých kousků nábytku, jimž se dostalo výsady přestěhování do nového areálu.
„Právě přicházím s dalšími dispozicemi od rektora, který je získal přímo od ministra vnitra. Máme jednoduchý úkol. Podobně jako řada dalších pracovišť se máme okamžitě vyjádřit k riziku rozprašování bakteriofága nad obydlenými i zemědělskými oblastmi. Úkol je jednoduchý, ale musí být splněn velmi kvalitně. Ministr životního prostředí hrozí demisí, pokud nebude vše dokonale připraveno a vykalkulována rizika. Ministr zemědělství se vyjádřil podobně. Čtvrtina poslanců má v úmyslu předložit návrh zákona, který by biologický boj s naší infekcí zakázal, pokud nebudou k dispozici dlouhodobé biologické neškodnosti testy provedené nezávislými odborníky. Z pochopitelných důvodů bude naše stanovisko považováno za velmi důležité, ale jistě uznáte, že bude neobyčejně pečlivě analyzováno.“
Petr Kotlář zakroutil hlavou a docela slyšitelně pronesl slovo „kokoti“.
Děkan Blahota na něj pohlédl s pozdviženým obočím.
„Říkal jste něco, pane kolego?“
„Ovšemže neříkal. Jistí lidé nebudou s takovýmto postupem souhlasit nikdy, ale s tím nic nenaděláme. Snad ale nevznikají pochybnosti o vhodnosti našeho řešení v odborných kruzích. Bylo by pěkně pitomé, kdybychom nemohli použit to, co jsme získávali s tak krajním úsilím.“
„Nepochybně. Musíme ale probrat všechna pro a proti. Racionálně. Vezmu si k ruce tužku a papír. Takže… snad může začít mluvit profesor Kuchta. Ferrovorus je jeho nechtěné dítě.“
Oslovený se zatvářil poněkud dotčeně, ale pak se zhluboka nadechl a začal hovořit.
„Bohužel ještě donedávna chtěné. Máme dvě možnosti jen zdánlivě. Když nepodnikneme nic, evoluční tlaky jistě mohou vytvořit přirozené nepřátele našeho bacila, ale nemohou jen tak zlikvidovat jeho náklonnost k železu. Spíše naopak, mohou vyselektovat organismus, který bude odolný proti svým nepřátelům a bude nerušeně pokračovat v ničení železa. Podle mého názoru, proti organismu, který byl uměle vytvořen, bude mít největší šanci opět organismus jakoby uměle vytvořený.“
„Pane děkane,“ vmísila se do hovoru docentka Hornová, která byla rozčilená a jíž bylo navíc horko. „Nemohli jsme sice otestovat všechny půdní bakterie, ostatně všechny dosud asi ani nejsou známé, ale z několika desítek nejběžnějších druhů jsou k bakteriofágu citlivé jen divoké formy rodu Azotobacter.“
„Tuším, že vážou vzdušný dusík a zvyšují kvalitu půdy,“ poznamenal děkan Blahota. „Nemůžete se potom divit, že zemědělství je nervózní z bakteriofága, který něco vnese do genetické výbavy právě této baktérie.“
„Samozřejmě,“ navázala docentka Hornová. „Jeden z prvních testů, které jsme provedli, prokázal, že se u infikovaných divokých kmenů nezměnila schopnost vázat dusík… samozřejmě u těch, které bakteriofág nezničil. Nezměnily se ani jejich růstové vlastnosti. V laboratoři jsme infikovali hlínu a po týdnu jsme testovali její mikrobiální složení. Odchylky se nepodařilo prokázat, s výjimkou sníženého výskytu azotobacteru.“
„Jinými slovy, divoké kmeny azotobacteru budou bakteriofágem decimovány.“
„Tomu bohužel opravdu zabránit nelze. Spoléháme se na to, že v přírodě existuje i mnoho jiných bakterií schopných vázat dusík. Tyto bakterie obsadí životní prostor vyklizený azotobacterem...“
„A samozřejmě se časem zase rozmnoží azotobacter s profágem,“ dodal okamžitě profesor Kotlář, když spatřil na děkanově tváři pochyby.
„To jsou hypotézy. Zůstane tu s námi pochopitelně i Ferrovorus s profágem,“ zabručel děkan, avšak znělo to docela smířlivě.
„Ovšem neschopný likvidovat železo, protože bude mít nulovou nebo téměř nulovou ferrooxidázovou aktivitu,“ ozval se znovu Kotlář. Děkan po jeho slovech pokýval hlavou, ale nic nenamítl. Rozhostilo se ticho.
„Musíme se prostě rozhodnout,“ ozval se najednou Josef Vydra. „Musíme se rozhodnout, zda dáme přednost naší železné civilizaci nebo přechodnému problému se sníženou populací bakterií, které umí vázat dusík ze vzduchu, jestli jsem to dobře pochopil.“
„Ano,“ řekl překvapeně děkan Blahota.
„Dále tomu rozumím tak, že Ferrovorus v přírodě dílem zůstane, ale nebude aktivní. Bude z něj opět obyčejná bakterie, která váže dusík.“
„Tak jest,“ souhlasil děkan. Já jsem souhlasil taky, ale neřekl jsem to nahlas.
„Ověřuji si pochopení problému, protože se pokusím v tisku ovlivnit veřejné mínění žádoucím směrem. Dovolte mi ještě říct pár laických slov. Existují dusíkatá hnojiva a takové ty baktérie, které mají v kořenech luštěniny…“
„… a jetel, vojtěška a tak dále. Hovoříte o rhizobiu. Zelené hnojení. Při zvýšeném úsilí by se neměl nedostatek dusíku v půdě nějak významněji projevit. A taky máme jako spojence tu amébu, které chutná Ferrovorus zjevně víc než divoká forma azotobacteru,“ zareagoval profesor Kuchta a po delší době se usmál.
„Nakonec se ze mě ještě stane mikrobiolog, základní učebnici jsem si už koupil a před spaním si v ní čítávám. Ohromné uspávadlo,“ zasmál se tiše Vydra. „Lidé se ale nebudou příliš zajímat o dusík v půdě, pokud to nebudou zemědělci nebo zahrádkáři. Budou se ptát hlavně na nějaká přímá nebezpečí pro svoje zdraví. Co se stane, když se bakteriofága nadýchají?“
„Nic!“ ozval se profesor Kuchta a znělo to velmi přesvědčivě.
„Jste si jist, kolego?“ zeptal se jej okamžitě děkan. I já bych se tak asi zeptal.
„Ano, jsem si jist. Kdo jiný by měl udělat pokus sám na sobě než já sám?“
„Valtře!“ vykřikla napůl vyděšeně a napůl pohoršeně docentka Hornová. Mně přeběhl mráz po zádech. Kuchta předstírající, že si ničeho nevšiml, okamžitě pokračoval:
„Jak jste sám řekl, pane děkane, je to moje dítě a člověk si musí vychutnat svoje děti v dobrém i ve zlém. Párkrát jsem se nadechl rozprášené suspenze a mohu prohlásit, že jsem neonemocněl, nic se mi nestalo. Neudělal bych to, kdybych nebyl přesvědčen, že infekce u člověka není možná. Bakteriofág není uzpůsoben k parazitismu v savčích buňkách. Přinejmenším ten náš upravený bakteriofág.“
„To bude přímo ozdoba pro titulní strany bulváru – badatel sám sobě pokusným králíkem – pokání vědce – šílený profesor – tak nějak si ty titulky představuju,“ poznamenal Josef Vydra. „Já se o tom zmíním také, ale zdůrazňovat to nebudu.“
„To bude rozumné. Každý si toho všimne i bez zvláštního zdůrazňování,“ ozval jsem se tentokrát přece jen i já. „Dovedu se vžít do role naprostého laika. Myslím, že by to na mě zapůsobilo dost silně. Byl to velmi svérázný pokus, ale bez něj bychom na tom byli hůř. Možná by se taky mohlo zdůraznit, tedy pokud to stále chápu správně, že tu s tím bakteriofágem vlastně žijeme už pěkně dlouho, jen nebyl v poslední době aktivní, byl to profág. Není na něm ale nic cizorodého.“
„Jasně, to se mělo zdůraznit jako první věc. Do toho našeho stanoviska se to musí napsat velkými písmeny. Já bych to ostatně také zkusila sama na sobě,“ řekla tiše docentka Hornová. „Sbírám k tomu odvahu už nějakou dobu. Valtr Kuchta mě předběhl. Ale nebude na škodu věci, když to zkusím i já. Třeba hned zítra.“
„A já to vyzkouším pozítří a postříkáme tím při nejbližší příležitosti všechny naše studenty!“ téměř vykřikl zbrunátnělý děkan a odhodil na stůl propisovačku tak prudce, že se rozletěla na dva kusy. „Prosím vás, abyste se chovali jako normální badatelé! Takto se už nic zkoušet nebude. Je celkem jasné, že by se za poslední týdny muselo nakazit několik desítek lidí, protože s tou baktérií každý den pracují. Prosím profesora Kuchtu, aby mi tuto diskusi shrnul do dvou stran textu. Vložte do toho i zdánlivě triviální vysvětlivky a argumenty. Je to pro lidi, kteří si představují bakteriofága třeba jako tu rybičku, která čistí stěny akvária.“ Děkan se odmlčel a po chvíli pokračoval vážným hlasem.
„I u nás sílí hlasy volající po zastavení veškerých přenosů genů. Zelení jsou na koni a sbírají hlasy k příštím volbám. Jestli nenastane podstatné zlepšení situace, budou se zavírat laboratoře. Mějte to na paměti a nejásejte předčasně.“
19. Co bude dál?
21. června – neděle dopoledne
Slunce stoupalo po obloze a zahřívalo zemi, kterou v noci zkropila letadla aerosolem obsahujícím astronomický počet částic bakteriofága. Inženýr Novák byl jedním ze zahrádkářů, kteří se rozhodli podívat, zda to nějak neublížilo jejich záhonům a stromům, i když věděl, že to je hloupost. U branky do kolonie se však setkal s mužem, kterého zde ještě nikdy neviděl. Muž se znaveně opíral o plot a nevypadal zdravě.
„Člověče, není vám zle? Vy jste se určitě nalokal toho svinstva, které v noci rozprašovali. Určitě to nebude tak neškodné, jak se říká.“
„Ale ne, nenalokal. Je mi docela dobře, jsem jen unavený o trochu víc, než je zdrávo. Nebo jsem se toho možná nalokal, ale není to nebezpečné, protože snad ani nemůže být. Byl jsem celou noc na nohou a teď jsem ještě byl támhle naproti, v těch laboratořích.“
Inženýr Novák si pozorně prohlédl drobného padesátníka, který mu kdožvíproč připomenul králíka. Pak se podezřívavě zeptal.
„Vy tam pracujete? V těch laboratořích? Vy máte něco společného s tou katastrofou? Jestli ano, tak raději běžte někam jinam. Pár lidí z kolonie by vám mohlo dost ublížit.“
„Proč si myslíte? Nepracuji tam. Jsem novinář. Klidně vám ukážu průkaz. Můžu napsat třeba fejeton o lidech, kteří to tu schytali z první ruky. Poskytl byste mi rozhovor?“
„Já.. já nevím. Možná. Moje názory by ale asi k ničemu nebyly. Ačkoliv, mohl bych vám třeba říct, jak jsem tu našel tu infekci, když se o ní asi ještě nevědělo, a co bylo dál. Zrezivělo mi všechno nářadí.“
„V tom případě jste nejspíš ten chlapík, ze kterého si tehdy dělali legraci na magistrátě. Náhodou jsem se o tom dozvěděl. Inženýr…
„… Novák, Vratislav Novák. Jak si takové věci můžete pamatovat,“ vydechl udiveně zahrádkář s novým rýčem přehozeným přes rameno.
„Vydra jméno mé. Inu, jste slavný člověk, s tím se musíte smířit. Jdete podle všeho na zahradu.“
„Jasně. Jdu se tam podívat, co to udělalo s mou zeleninou. Na všem jsou tady takové šedivé tečky. Zajímalo by mě, co to udělá s listy rostlin. Mělo by co nejdřív zapršet, aby se to smylo.“
„Přesně tak, musí se toho dostat co nejvíc do půdy, kde jsou ty zatracené baktérie. A ten déšť snad ještě dnes bude. Právě proto to rozprašovali dnes v noci. Kdyby nečekali déšť, tak by s tím ještě počkali, podle toho, co jsem se dozvěděl.“
„Víte co? Pojďte se mnou do mé chatky.“
Bankovní inženýr a investigativní novinář kráčeli bok po boku mezi zahrádkami. Tu a tam uviděli hromadu prken a trámků, která byla ještě před třemi měsíci zahradním domečkem. Některé stavby ale stály, vypadaly zvelebeně, zářily novými nátěry.
„Vidím, že to tu dává pomalu dohromady,“ prohlásil Vydra a zastavil se, aby se v klidu rozhlédl kolem sebe.
„Snad. Ukážu vám mou zahrádku. Je z ní výborný výhled po celé kolonii, na laboratoře a vlastně i na skoro celé centrum města. Vídím, že máte foťák, tak si můžete udělat pár pěkných obrázků. Najdeme tam i něco na pití. Vlastně vám můžu uvařit i kafe. Zůstala mi tam trocha hliníkového nádobí a vařiček na pevný líh.“
„To by nebylo špatné. Kdybyste tak měl i nějakou sušenku nebo starý rohlík, to by bylo úplně fantastické. Poslední kávu jsem měl někdy ve dvě ráno, takže další dávka by se hodila. Něco k snědku jsem ale měl naposledy včera večer.“
„Nějaká sušenka by tam taky měla být, pokud ji nesežraly myši.“
Za chvíli už seděli u rozvrzaného stolku a míchali ve sklenicích kouřící kávu.
„Když vás tady tak mám, pane Vydro, co vy si o tom vlastně sám myslíte. Píšete to tak, jak to cítíte, nebo…“
„Píšu podle svého svědomí. Patřím k těm šťastným, kteří si to v jistých mezích mohou dovolit. Co si o tom myslím? Dříve nebo později by k něčemu takovému došlo u nás nebo někde ve světě. Je to cena za ten zlatý hmyz, mušku jenom zlatou, které se říká štěstí a myslí se tím prospěch a pokrok. Nemoderní slova, že? Můžete tomu třeba říkat jinak, ale věci jdou stále dopředu, ať chceme nebo nechceme. Nedá se to zastavit a máme to tak většinou rádi. Popíráme to někdy, ale ve skutečnosti to tak je.“
„Kdyby se lidé třeba domluvili, že se něčeho vzdají? Mohli by být šťastní bez mnoha různých věcí.“
„Za prvé se spolu nedomluví, protože tu je příliš mnoho protichůdných zájmů. Dali by si do zubů. Za druhé, vydat se zpět směrem středověk by byla jen oddalovaná sebevražda.“
„Pročpak? Tak daleko by se přece jít nemuselo,“ zajímal se inženýr Novák.
„Protože je nás alespoň dvacetkrát víc ve srovnání se středověkem. Chtěl bych o tom napsat román. Jmenovalo by se to Svět bez vědy nebo nějak podobně. Není jednoduché to vysvětlit. Řada věcí by postupně přestala fungovat a ubývalo by lidí, kteří rozumí nejsložitějším technologií, které jsou s vědou nějak spojené. Skončilo by to vymíráním, hladomorem a pak tím středověkem.“
„Načichl jste jejich myšlením! V těch laboratořích.“
„Možná. Ale ta myšlenka se mi svíjela v hlavě ještě před infekcí… Vidíte? Teď se bude možná říkat před Infekcí a po Infekci. S velkým I.“
Na dveře chatky někdo zaklepal.
„To bude asi soused, mistr Mrákota. Slyší hlasy a je zvědavý, co se tu děje,“ zašeptal inženýr Novák a pak hlasitěji pronesl „Dále!“
Pan Mrákota vstoupil a tázavě se podíval na neznámého muže.
„Nebudu rušit, jen mi bylo divné, že tu slyším nějaké hlasy, většinou tu býváte sám. Ti zloději a bezdomovci, však víte!“
„Jasně, To je pan Vydra. Novinář. Napíše něco o naší kolonii. Jak jsme to tu schytali z první ruky a tak vůbec.“
„To by bylo moc fajn. Napište tam taky, že se tu dají vypěstovat fantastické dýně. Nikde jinde v Radoslavi nebývají tak velké.“
„Miluji dýňový kompot,“ pronesl zasněně Vydra.
„Já na něj kašlu, takže byste se mohl na podzim stavit a já vám nějakou tu žlutou obludu nechám. Stejně nevím, co s nimi. Jen si to musíte sám odtáhnout.“
„Bavili jsem se o tom, co a jak bude dál. Po téhle infekci,“ ozval se inženýr.
„Aha. To by mě taky docela zajímalo. Hokuspokus předtím a hokuspokus potom. Já tomu nerozumím, ale moc tomu teda nevěřím,“ prohlásil soused Mrákota.
„Nic jiného nezbývalo, pane…“
„Mrákota.“
„Mrákota, aha. Těší mě, Vydra. Nešlo asi nic lepšího vymyslet. Snad to vyjde a bude to zase všechno jakžtakž v pořádku,“ dokončil svou úvahu novinář.
Inženýr Novák vyčaroval ze skříňky pod oknem láhev myslivce.
„Dáme si slzu, aby to všechno dobře dopadlo.“
Oba inženýrovi hosté sice zakroutili hlavou, ale nechali si nalít. A potom ještě jednou. Josef Vydra si musel prohlédnout záhony na obou zahrádkách a pak se ještě na chvíli posadili do chatky.
„Tak mě ještě cosi napadlo. V těch vědách se teda nevyznám, ale napadlo mě to,“ ozval se mistr a cvrnkl přitom nehtem do sklenky.
„Ven s tím, pane sousede!“ povzbuzoval inženýr.
„Podívejte se na tenhle prst,“ řekl pan Mrákota a strčil inženýrovi a pak i novináři pod nos špatně ohebný ukazovák na levé ruce, kolem jehož prvního článku byla patrná kruhová jizva. „Před… no už to bude šestnáct let, co jsem si ho ufiknul v práci. Poslali ho za mnou do špitálu v pytlíku s ledem, tak mi ho zase přišili nazpět, ale už to není ten prst, jako býval dřív. Ono to tak bude i s tou přírodou. Něco se zmrví a pak se to nějak napraví, ale už to není vono.“
Muži chvíli mlčeli a pak si dolili do sklenek ještě trochu myslivce. Jako první se ozval Josef Vydra.
„Pane Mrákota, problém je navíc v tom, že těch jakoby prstů je už je odříznutých docela hodně, ale nikdo je nikam neposílá ani v tom pytlíku s ledem. Zahrabávají se do smetiště.“ Novinář dopil svou dávku. „No, řekl bych, že už toho mám tak akorát. Loučím se s vámi, bylo mi ctí. Napíšu o té infekci i o těch dýních. Můžete se spolehnout. Teď se vydám pěšky do města, aby se mi to vykouřilo z hlavy. Dejte mi prosím tu sušenku. Dobré pořízení a pěknou úrodu!“
Pod mozaikou roztrhaných mraků daleko za Laboratorním komplexem se jako čmelák pohyboval vrtulník s dlouhým rozprašovačem, nepochybně vypůjčeným od zemědělců, a zůstávaly za ním bledé šmouhy mlhoviny. Aerosol se snášel na pole a lesy za městem. Ještě dál bylo vidět další malou černou tečku pohybujícího vrtulníku.
„Tož uvidíme, co z toho vzejde, pane inženýre.“
„Víte co? Vykašlete se na toho inženýra. Pro kamarády jsem Vráťa.“
„Sakra! Já taky! Co budeme dělat?“
Brno, červen 2006 – únor 2007 – listopad 2010
|
