Železo
Vojtěch Mornstein
12. Neklid
3. května – neděle odpoledne
„Už asi vím, jak to v tý Jandovce provedu, ty strašpytle,“ prohlásila náhle Vipera a notně si přihnula ze svého půllitru. Už po týdnu zaměstnání si navykla továrnu označovat jménem, kterému by ještě před dvěma týdny pravděpodobně vůbec nerozuměla. Až do tohoto okamžiku mluvili oba víceméně o tom, že je hrozné počasí a že nejlepším lékem, proti všem problémům, které s tím souvisejí, je pokud možno co největší množství piva proloženého občas něčím silnějším. Gandalf měl docela mizernou náladu, protože jeho zaměstnavatel trval na tom, že se musí vrátit do své kanceláře. Podle marketingových teoretiků, i město v obležení potřebuje nějakou tu popkulturu, aby lidi přišli na jiné myšlenky. Možná prý právě teď ze všeho nejvíc.
„Třeba by bylo lepší, kdybych o tom ani nic nevěděl,“ zamumlal do pivní pěny Hort – Gandalf, který tentokrát říkal přesně to, co si myslel.
„Hovno. Kdy máš konečně dostat ty prskavky?“ vybafla Vipera a zacinkala k tomu svými nerezovými součástkami.
„Jaký prskavky?“ Gandalf předstíral, že netuší, o čem je řeč.
„Prskavky, ohnivý vajíčka, bouchací kuličky. Moc dobře mi rozumíš. Doufám, žes z toho nějak nevycouval. Nemám moc chuti zase něco vysvětlovat na ústředí. Stejně se na nás v Alianci dívají jako na dva neschopné amatéry.“
„Tak si mají na tom slavným ústředí najít někoho jiného nebo si něco zorganizovat sami. Moc vodvázanej z toho totiž nejsem. Možná to bude zejtra, nebo pozítří, pokud vůbec. Von si to totiž každej dvakrát rozmyslí, než dá něco takovýho z ruky. Za rozdávání takovejch hraček je totiž kriminál, víme?“
„Jo, ale ten je i za přechovávání čili vobčas může někomu taky vyhovovat, když se toho zbaví,“ oponovala dívka.
Seděli v hospodě plné pochybných existencí, kam by sám Gandalf asi nikdy nevlezl. Půllitry byly otlučené a čistotou také zrovna nezářily. Hosté byli hutnou směsicí nezaměstnaných nekvalifikovaných dělníků, chronických pivních strejců, kterým se chtělo po dvou pivech zpívat něco hodně sprostého, a zatoulaných zahraničních dělníků, kteří dosud z Radoslavi neutekli. Ženské vypadaly všelijak. U jednoho stolu vysedávala hlučná romská společnost, která zjevně oslavovala něčí návrat z basy. Vipera byla na podobné podniky zřejmě zvyklá a věděla, jak si má v nich počínat. Jednomu snědšímu mladíkovi, který jí přišel cosi vemlouvavě šeptat do ucha a ukazoval přitom na jeden ze stolů na druhém konci lokálu, vrazila loket do žaludku a rozmáchla se na něj i poloprázdným půllitrem, takže se rychle odporoučel. Blízko usazení hosté přitom zařičeli smíchem a přestali si Vipery i jejího průvodce všímat. Zřejmě považovali její chování za přiměřené okolnostem.
„Tobě by trvalo měsíc, než bys s tím něco podnikl. Řekneš mi prostě, za co se má zatáhnout nebo co se má utrhnout a já to tam v noci mrsknu. Od holky taky nikdo nebude něco takovýho čekat.“
Gandalf se ušklíbl.
„Fajn, hlavně to musíš hodit hodně daleko od sebe, nebo bude po tobě. To totiž nejsou bouchací kuličky. Ono to má taky nějakou sílu. Měli bysme to předtím vyzkoušet někde v noci, třeba v lomu u Jezer. Trochu to tam znám. Vím, kudy se dá odtamtud rychle zmizet.“
„Zdržovačky,“ zahučela Vipera do svého piva.
„Raději zdržovačky než další mrtvola. Když to předtím nevyzkoušíme, tak nebudeme vědět, za jak dlouho to bouchne. Žádnej návod k tomu nedostaneme a já jsem na vojně nebyl. Už jsem tam nemusel, chápeš.“
„Jseš měkký hovínko. Správném chlap má mít za sebou vojnu. Liška si ji odkroutil, i když možná půlku proseděl v base.“
„Jo, a tam mu nejspíš vyhnila půlka mozku, podle toho jakou udělal pitomost v té vodárně,“ neodpustil si poznámku Gandalf, který nesnášel ženské, kterým se snad dokonce líbí uniformy.
„To je jedno, s granátem by asi žádnej problém neměl,“ pravila Vipera, a pak najednou změnila téma hovoru. V očích se jí zalesklo, nebo to tak mělo alespoň vypadat.
„Nasralo tě, že jsem ti posledně utekla, co? Byls pěkně nadrženej, hošánku, já ale nejdu s každým, kterej do mě naleje pár piv. Musíš se trochu víc snažit, aby sis to zasloužil. Ale nesnaž se o nějaký básničky nebo kytičky. To mě přestalo bavit, když mě bylo třináct. Mě totiž vzrušujou chlapi, kteří dovedou jednat rychle a moc nad tím nepřemejšlej.“
Gandalf měl pocit, že se k němu Vipera při svých posledních slovech trochu přitiskla, ale nebyl si tím jist. Možná jen uhýbala před tácem s pivy, který právě procestoval téměř nad její hlavou. V každém případě pocítil neobyčejné vzrušení, i když nepochyboval o tom, že je vydírán a že odměna je velmi nejistá.
+ + +
4. května – pondělí odpoledne
Ke vzniku pouličního neklidu stačí někdy nepatrná jiskérka, pokud výbušná směs nálad, dezinformací a předsudků přesáhne jistou kritickou mez. V tomto případě to možná byl hysterický záchvat mladé ženy, které na rušném hlavním náměstí z ničeho nic odpadlo kolečko od kočárku, její potomek vyklouzl na dlažbu, udělal si bouli a spustil neutuchající nářek. Křikem přivolaná policejní hlídka prohlásila, že takovými prkotinami se teď nikdo nemá čas zabývat a že pan manžel měl včas dezinfikovat všechny železné součástky a ať jde s bebínem pro jistotu do nemocnice. Mladá žena odvětila, že žije sama, že by ten její bývalý kretén stejně nic takového neudělal, že sama nemá ani představu, co je a co není železo a že její ratolest už dostává z té pitomé dezinfekce exém a ať si všichni políbí prdel. Dost při těchto slovech křičela.
Kolemjdoucí se okamžitě rozdělili na dva tábory. Někteří se zastávali policejní hlídky, znaveně vyhlížejících hochů, kterým bylo nanejvýš pětadvacet, ale jiní (bylo jich o něco více) začali nadávat na chaos ve městě, nedostatek informací a špatnou dostupnost dezinfekčních prostředků, které neohrožují lidské zdraví.
Po čtvrthodině se v zuřivě gestikulujícím kroužku objevil rezolutní muž statné postavy. Spiritus agens osobně. Jeho brunátné tváři vévodil ježatý knír. Muž, poněkud zavánějící pivem, tuřím hlasem prohlásil, že nemá smysl se hádat kvůli hloupému kolečku od kočárku s policajty a že je třeba si posvítit na pravé viníky a patřičně jim vysvětlit, co a jak se má nebo mělo udělat. Mladá maminka se v tomto okamžiku urazila, nechala kočár kočárem a s dítětem v náručí odešla. Nikdo ji také nepostrádal, protože hybný mechanismus již byl spuštěn. Hoši od policie se taky dokázali vytratit – chopili se prostě trosek kočárku a vyrazili za mladou ženou.
Některé hlasy nabádaly k odchodu k magistrátu, jiné prohlašovaly, že je nutno vyrazit k laboratornímu komplexu, protože nakonec primátor za nic nemůže a je to správný chlap (vzpomínka na jeho emotivní rozhlasový projev byla stále živá). Krysy mají hnízdo někde jinde. Dav nakonec vyrazil přibližně severozápadním směrem – tedy směrem k laboratornímu komplexu. Mnoho lidí z davu brzy odpadlo, protože měli jiné povinnosti a stačilo jim trochu si sborově zanadávat. Jiní se však postupně přidávali. Dav se radikalizoval a rozvášňoval. Nahromaděná zloba se drala na povrch, jako kdyby ji poháněly nějaké temné síly.
Chvíli trvalo, než si policejní struktury uvědomily, co se to vlastně v ulicích Radoslavi děje. Policejní hlídce, která se pokusila vznikající demonstraci zastavit, někdo v nestřežený okamžik vytrhl z rukou vysílačku a rozšlapal ji. S mobilem do dopadlo stejně, protože jej hoši vytáhli příliš brzy. K tomu ještě získali několik modřin a museli rychle zmizet. Nebyla to tedy ani tato hlídka, která spustila policejní operace, nýbrž hlášení od dopravní policie a několik telefonátů přihlížejících lidí, kteří měli na věc zcela opačný názor. Nebo přinejmenším tušili, že bez pomoci lidí z laboratoří se Radoslav nyní neobejde.
První policejní auta se pokusila radiálu zablokovat až v okamžiku, kdy se dav rozrostl na téměř dva tisíce lidí, stále více naštvaných a odhodlaných, protože při jejich pochodu k laboratořím skutečně kolem přibývalo stop po řádění železožravého mikroorganismu. První policejní zásah byl neúčinný. Dvacítka pořádkových policistů nedokázala dav zastavit (byli nakonec rádi, že je nikdo neušlapal). Lidí v něm sice již nepřibývalo, ale byli stále agresivnější. V jejich rukách se začaly objevovat kameny, klacky a železné trubky sebrané z jednoho staveniště, některé s příznačnými puchýřovitými skvrnami rzi.
Štáb integrovaných pořádkových sil musel rychle dojít k nějakému rozhodnutí. Cíl davu, který již zcela znemožnil dopravu v okolí radiály, byl zřejmý a bylo nutno udělat něco pro ochranu studentů a lidí pracujících v univerzitních laboratořích.
Policie v Radoslavi disponovala jen dvěma lehkými obrněnými transportéry vybavenými vodními děly a to bylo málo. Zbytek zásahové jednotky se vměstnal na korby tří nákladních aut. Současně s policejními silami k radiále vyrazily čtyři transportéry s vojáky z kasáren na severním okraji města. Za necelé půl hodiny, ale prakticky již na dohled z nejvyšších pater budov laboratoří, byla radiála zablokována obrněnými vozidly, za nimiž se do rojnice rozvinuly dvě stovky vojáků a policistů. Další dvě stovky ozbrojenců byly na cestě ze vzdálenějších lokalit. Jejich úkolem bylo zablokovat vedlejší ulice, aby jimi nemohl dav zátaras obejít.
Čelo davu se zastavilo, ale v jeho zadní části o zátarasu nikdo nevěděl, takže vznikl tlak, který nebezpečně zkrátil vzdálenost mezi živelnými demonstranty a zátarasem. Ozval se policejní megafon.
„Žádáme občany, aby se rozešli a uvolnili komunikaci. K budovám laboratoří nebude umožněn nikomu přístup. Rozejděte se. Vaše shromáždění nebylo povoleno a město je ve stavu ohrožení. Pokud neuposlechnete, budou proti vám použity všechny dostupné prostředky. Na základě mimořádných pravomocí primátora Radoslavi vás vyzýváme…“
Hlášení se opakovalo ještě několikrát, byť poněkud jinými slovy. Dav na ně odpovídal pískotem. Vylétly kameny a klacky. Některé zarachotily na pancířích obrněných vozidel nebo na štítech policistů. Vojáci žádné štíty neměli a museli si vystačit s přilbami a zákrytem za transportéry. Ozval se zvuk tříštěného skla, nejspíše od aut zaparkovaných při okraji radiály.
Dav neměl žádného mluvčího, takže reagoval živelně. Znovu se ozval megafon a pak salva výstražných výstřelů. Vzduchem létaly gumové projektily. Lidé, kteří byli v čele davu se nyní snažili obrátit a utéct. Jiní je však tlačili zpět. Asi stovka mladíků se naopak vrhla proti transportérům. Znovu vylétly kameny a klacky. Několik policistů i vojáků se zhroutilo na zem. Střelba se neopakovala, ale z transportérů vystříkly proudy vody a smetly k zemi několik desítek nejbližších lidí. Policisté se štíty a elektrickými obušky začali postupovat proti davu. Nad jejich hlavami začaly přelétávat vrtulníky s houkajícími sirénami. Dav zvolna ustupoval a zůstávali po něm na zemi ranění.
Za hodinu byl v této části města obnoven pořádek. Bilance hovořila o pěti lehce a třech těžce zraněných vojácích, dvou policistech zraněných středně, dvacet demonstrantů bylo zraněno lehce, pět muselo zůstat v nemocnici, z toho jeden na jednotce intenzivní péče. Ustupující dav jej téměř ušlapal.
+ + +
5. května – úterý večer
Magistr Skrček znechuceně odložil Hlas Radoslavi, který se rozepisoval o včerejších událostech a snažil se spočítat raněné na obou stranách, popřípadě definovat viníka. Obecnou příčinou neklidu byl podle novin nedostatek informací. Hlas Radoslavi však nemohl příliš křičet s ohledem na přehršli odborných analýz, které ležely v redakci a nikomu se nechtělo do jejich novinářského zpracování. Mladý magistr byl konec konců autorem jedné dílčí analýzy právě pro tyto noviny a každý den marně hledal nějakou větičku, která by z ní mohla pocházet.
Konečně si uvědomil, že na něj Jindřiška už chvíli mluví. Čekal na ni předtím dost dlouho, byla doma sotva deset minut a nyní mluvila a mluvila, i když dával dost zřetelně najevo, že si potřebuje něco dočíst.
„… s tím Vydrou, Bobánku. Dávej už konečně pozor, co říkám! Dalo to dost práce, než jsem se s ním zkontaktovala. Je to zajímavý chlápek. Ani bych neuhodla, že takhle může vypadat jeden z našich nejlepších terénních reportérů, kdybych ho neznala z obrázků a z té akce v Jandovce.“
„Jak by měl vypadat? Vypadá prostě jako králík,“ šeptnul Bobánek, ale Jindřiška se tvářila, že jeho poznámku přeslechla.
„Normálně jsem se mu představila jako asistentka z humanitní fakulty. Jako záminku jsem měla návrh, že by mohl někdy přijít na seminář se studenty, aby pohovořil o svých zkušenostech s investigativní novinařinou. Jen pokýval hlavou, že snad někdy, a hned se mě začal vyptávat, jestli nevím něco o Čtvrtečkovi. Musela jsem ho zklamat, když jsem mu řekla, že jsem s tímhle hochem vůbec nepřišla do kontaktu. Vlastně o něm vím jen to, co všichni ostatní. Radikální zelený…“
„…pomatenec. No dobře. A co bylo dál?“ zeptal se Bobánek trochu naštvaně a klepl složenými novinami o stůl.
„Doufám, že tě nenudím. Chtěla jsem říct nadšenec, mimochodem. Potom mi nějak uklouzlo, že my dva spolu jako kamarádíme.“
„Sakra, ženská ukecaná,“ ujelo Bobánkovi.
„No, no, vždyť to stejně všichni ví! V tom okamžiku se Vydra přestal vyptávat na Čtvrtečku a okamžitě mě pozval na kafe. Tak jsem šla.“
„Fajn,“ zahučel Bobánek a pocítil cosi jako žárlivost.
„Nežárli,“ vystihla stav jeho mysli Jindřiška. „Je to starej paprika a já na takový nejsem zvědavá. Tak jsem si vzala půl dne dovolené a hned vyrazila. Byl zrovna poblíž naší školy, takže to nebyl žádný problém. Sešli jsme se v té kavárně za hlavní poštou. U kafe se mě začal vyptávat, co si o tom všem myslím, jaká je nálada kolem profesora Kuchty a tak. Čmáral si přitom do bloku nějaké klikyháky, ale těsnopis to určitě nebyl.“
„Nálada kolem profesora Kuchty je mizerná, Jindrulko. Hlavně jsou naštvaní někteří jeho asistenti, že musí pořád chodit na ty služby do Jandovky. Nejpozději v deset tam musím být, abych vystřídal Alberta. Ze soboty na neděli jsem nemohl usnout a za ty dva další dny jsem si taky moc neodpočal, jak sama dobře víš,“ Bobánkovi proti jeho vůli najednou změknul hlas.
„Chudinko přemilovaná!“ zašeptala Jindřiška, která moc dobře věděla, co Bobánkovu únavu způsobilo.
„Pozítří mě to čeká zas. Kuchta s tím chlápkem z Německa, Kratina, Hornová a ještě jedna ženská z její laboratoře tam chodí přes den. V noci jen já, Albert a jeden starší tlusťoch od Hornové. Kotlář uvolnil taky jednoho svýho člověka, ale ten se teď zaškoluje přes den. Na noční bude chodit až za týden, jestli to ještě bude potřeba. K nikomu jinému zatím nemají důvěru a jim samotným se tam v noci chodit nechce.“
„To je pro tebe přece jen dobře, že máš důvěru, protože něco umíš,“ poznamenala Jinřiška a pohladila Bobánka po vlasech.
„Pravda, každý by to asi nezvládl, ale nevyspím se. Kdovíjak dlouho to ještě bude trvat, než z toho nějaký ten bakteriofág vypadne, možná celou věčnost. Tak o čem jste s tím Vydrou ještě mluvili?“
„O spoustě věcí. Určitě toho ví víc, než o čem píše v těch článcích. Vaši profesoři si ho asi opravdu vybrali jako důvěrníka. Musí mít i nějaké konexe na policii. Naznačil mi pár zajímavých věcí o tom útoku na vodárnu a hledání lidí, co v tom mají prsty. Ty o tom ale už stejně víš od toho poldy, co vás tam v sobotu hlídal.“
„Dnes tam bude asi zas. A ve čtvrtek taky. Nemůžou tam střídat víc lidí, aby to nebylo nápadné. Služby nám náhodou vycházejí stejně.“
„Vydra by se chtěl podívat k tomu hrnci s baktériemi a v klidu si tam s tebou povykládat. Prý aby mu to někdo pořádně vysvětlil, protože profesoři nemají na nic čas a Hornová podle něj všechno schválně vysvětluje tak, že tomu nikdo nerozumí.“ Jindřiška při posledních slovech vykouzlila úsměv, kterému nemohl Bobánek nikdy odolat. Ani když byl hodně naštvaný.
„Dobře, může přijít v ten čtvrtek. Kdybych odmítl, mohl by si nějak stěžovat u Kuchty, že ano, takže mi nic jiného nezbývá. Ve tři čtvrti na deset ho budu čekat u vrátnice do fabriky. Snad ho tam se mnou pustí a snad to nějak vysvětlím tomu poldovi, který tam určitě bude.“
„Co je to zač, ten Němec, co přijel za Kuchtou?“ ozvala se po chvíli Jindřiška, jakmile si byla jistá, že záležitost s Vydrou je vyřízená.
„Jaký Němec… jo ten náš? Ani vlastně nevím. Jmenuje se Ressner. Vypadá podobně jako Kuchta, menší tlusťoch, ale je rezavý a pihovatý. Sedí spolu věčně u počítače nebo chodí za Hornovou. Možná taky na pivo. Zatím z něj asi nic geniálního nevypadlo. Včera vypadal dost vyplašeně, protože jej Kuchta celý víkend tahal po Radoslavi a ukazoval mu puchejře a všelijaké trosky. K tomu ta pondělní demonstrace, kterou prý viděli z blízka…“
„Souhlasí s vaším postupem?“
„Asi ano. Mám dojem, že s sebou přivezl nějaké chemikálie, které by mohly vyvolat tu lyzogenii podobně jako záření. Zkoušejí to asi u Hornové. Ovšem podle toho, jak se tváří…“
„Třeba to prostě nejde. Třeba ta vaše baktérie toho…“ Jindřiška si nemohla vzpomenout na správný odborný výraz.
„Profága,“ doplnil Bobánek.
„Tedy toho profága nemá. Ta baktérie.“
Mladý muž na ni pohlédl s jistým respektem.
„I to je možné. A byla by to dost velká smůla.“
+ + +
6. května – středa odpoledne
Ani stále temnější mraky nezabránily jistým nespokojeným radoslavským občanům, aby se neshromáždili před budovou magistrátu. Tentokrát to už nebyla živelná demonstrace. Nebylo sice jasné, kdo ji vlastně organizuje, možná vykrystalizovala sama v živné půdě internetu, ale nějak organizovaná zjevně byla. Povolená nikoliv, ale policisté váhali se zásahem, protože veřejné mínění nepřijalo jejich pondělní zákrok na radiále bez výhrad. Bylo zbytečně mnoho zraněných.
Stále přicházeli další lidé a už se také objevilo několik transparentů a tabulí, které se po podobných policejních zákrocích obvykle objevují: „Pryč s policejním násilím!“, „Dnes mydlíte Radoslav, zítra celý svět!“, „Chceme znát viníky masakru!“, „Ministr vnitra z vlády!“ a ještě pár dalších. Většina demonstrantů byli velmi mladí lidé, ale našlo by se mezi nimi i dost lidí středního věku a pár penzistů. Možná se do shromáždění zamíchali jen ze zvědavosti.
Začalo skandování: „Pri-má-to-re-vy-lez-ven, pri-má-to-re-vy-lez-ven, pri-má-to-re-vy-lez-ven, pri-má-to-re-vy-lez-ven, …“
Primátor ale před lid předstoupit nemohl, protože byl v Praze. Na balkóně ve druhém poschodí se na okamžik objevil jeden z úředníků magistrátu, ale tomu v tom okamžiku přibližně dvoutisícový dav odmítal věnovat pozornost a skandoval dál.
„Pri-má-to-re-vy-lez-ven, pri-má-to-re-vy-lez-ven, pri-má-to-re-vy-lez-ven, pri-má-to-re-vy-lez-ven, …“
Několika stovkám lidí se ještě pod různými záminkami podařilo na náměstí před magistrátem proniknout, ale pak již vojáky posílené policejní jednotky neprodyšně uzavřely přístupové cesty. Z náměstí sice bylo možno bez problémů odejít, ale k magistrátu už nesměl nikdo. Tu a tam se někdo dohadoval, že potřebuje do některého z obchodů na náměstí, do hotelu, nebo že jde na návštěvu, ale nebylo mu to nic platné.
Na prázdný podstavec, který před magistrátem zůstal jako němá připomínka odstraněné sochy zvané „Bratrství dělníků, rolníků a inteligence“, vylezl jakýsi člověk s megafonem a začal hovořit.
„Před dvěma dny jsme byli svědky toho, jak si naše panstvo představuje demokracii. Ale my se nevzdáme. Chceme znát pravdu o biologickém hazardu takzvaných vědců, kteří vypustili do světa svůj nepodařený výtvor. Chceme se snad každý den bát, co na nás příště vypustí?“
„Ne!!!“ odpověděl sborově dav.
„Chceme snad, aby v přírodě byly nějaké další bacily, které tam nemají co dělat?“
„Ne!!!“
„Nestačí nám ty, které v kolem nás už jsou?“
Někteří vykřikli automaticky „Ne!“, jiní „Ano!“ a někteří „Stačí!“, takže výsledný zvuk byl nesrozumitelný.
„Ptal se nás někdo, jestli chceme takové hokuspokusy platit ze svých daní?“
„Ne!!!“
„Jsou snad univerzity od toho, aby nám škodily?“
„Ne!!!“
„K čemu nám teda jsou?“
„K ničemu!!!“
Po těchto slovech se od davu odpoutalo kolem stovky lidí, možná právě zaměstnanců univerzity nebo nějakých výzkumných ústavů, a jaksi stydlivě odkráčelo z náměstí. Někteří lidé sice setrvali, ale tvářili se kysele a ke skandování se nepřidali. Možná se báli přiblížit k policejním obrněncům a nevěděli, jak jinak z náměstí zmizet.
Mezi těmi, kdo odcházeli z náměstí mezi prvními, byla i nápadná dívka s hlavou hada vytetovanou na krku. Pár kroků za ní pospíchal mladší muž s dlouhými vlasy svázanými do ohonu, který tiskl pod paží odřený zelený kufřík, vlastně spíš dřevěnou bedničku natřenou šedozelenou barvou. Jeden ze starších policistů se na ni nedůvěřivě podíval, protože mu připomínala něco, co kdysi dávno viděl na vojně, ale nemohl opustit své místo a mladý muž se mu brzy ztratil z dohledu.
Mluvčí na podstavci bývalé sochy ještě položil několik podobných sugestivních otázek, a pak byl vystřídán jiným řečníkem.
„Pán na nás všechny pohlíží a pláče. Vzpomeňte na sedm ran egyptských, které přišly jako boží trest! Dílo boží je przněno a odplata nás nemine. Slyšte mě! Jsem hlas božího desatera, přicházím zvěstovat den odplaty, neboť zlatému teleti již dosti obětí se dostalo a Desatero naše bylo zneuctěno nadmíru. Nevědomí, slepí…“
Řečník byl přehlušen pískotem, protože dav byl zřejmě naladěn na jinou notu. Kolem podstavce nastalo jakési pošťuchování, které skončilo vystoupením dalšího řečníka.
„Občan, který hovořil jako první, se trefil do černého. Dějí se tu věci, které nesmí pokračovat. Naše strana – Sjednocená strana života proti genetické zvůli – je ochotna ujmout se iniciativy. Zvolte nás v příštích volbách a my v parlamentu již prosadíme, aby se podobné věci nemohly opakovat. Po celém světě, v tisících laboratoří, trpí miliony nevinných tvorů, mučených arogantní vědou. Je třeba…“
„Táhni do prdele!“ ozval se jakýsi zvučný hlas, který nepotřeboval megafon. „Tohle už známe, stejné kecy při každé příležitosti!“
Několik rukou stáhlo posledního řečníka z podstavce. Nastalo další postrkování, až nakonec z davu začal pučet směrem k hlavnímu vstupu do magistrátu sevřený klín, tvořený převážně holohlavými mladými muži. V tomto okamžiku se ozval hlas policejního megafonu.
„Občané, žádáme vás, abyste se zdrželi veškerého násilí nebo ničení jakéhokoliv majetku. Tato demonstrace nebyla ohlášena a povolena. Pan primátor je v Praze, a proto nikoho nemůže přijmout. Právě ale telefonicky přislíbil, že zítra promluví do krajského vysílání rozhlasu. Občané…“
Skupina postupující ke vchodu do mohutné budovy však v narůstající vřavě buď nic neslyšela nebo nechtěla slyšet. Z okrajových částí davu se však odpoutaly početné skupiny lidí a začaly se trousit ke kordonům, které jim vytvořily úzké průchody. Rozhněvaní mladí mužové mezitím dorazili k uzamčenému vchodu, třímetrovým dvoukřídlým dveřím s masivní ozdobnou mříží. Na dveře se začaly sypat rány a oval se zvuk tříštícího se skla.
Nad náměstím se objevila policejní helikoptéra a začaly se k němu stahovat další pozemní posily. Úderem čtvrté hodiny byl počet demonstrantů a příslušníků pořádkových sil téměř vyrovnán. Sevřené řady policistů a vojáků začaly z okolních ulic postupovat do náměstí a spojovat se v souvislý kordon.
Větší část plochy náměstí byla rychle uvolněna. Ani bitka mezi těžkooděnci a skupinou u vchodu do magistrátu netrvala příliš dlouho. Zranění byla jen lehká - až na dvě výjimky (zlomená klíční kost jednoho demonstranta a prasklá lebka policisty po úderu baseballové pálky). Několik demonstrantů bylo polapeno v budově magistrátu, kde ničili co jim přišlo pod ruku.
13. Útok
7. května – čtvrtek v noci
„Já jsem Josef Vydra z Českého Monitoru a vy jste určitě pan asistent Bohumil Skrček z biologické fakulty,“ ozvalo se ze stínu pod deštníkem, z něhož crčely na všechny strany proudy vody. Silné výbojky osvětlující vrátnici Jandových závodů z nich dělaly proudy živého stříbra.
„Možná jste si myslel, že mě déšť odradí, ale to neznáte nás novináře. I když to není nikde napsané, máme podobné heslo jako američtí pošťáci, však víte… nemůžu si teď vzpomenout, jak to přesně je. Něco o bouřích, sněhu a větru.“
„Dobrý večer. Jsem skutečně Skrček. Vůbec jsem nepochyboval, že se tu objevíte. Moje přítelkyně mi říkala, že jak se jednou do něčeho zakousnete, už to nepustíte.“
„Ó, to byla ta mimořádně atraktivní mladá dáma z humanitní fakulty? Má to někdo v životě štěstí. Ale příliš mi lichotíte, příteli. Skoro každý den se do něčeho zakousnu, ale pak to zase rychle vyplivnu, abych si nepolámal zuby. Žádné další mi už nevyrostou. To máte jak s tou včerejší zoufalou akcí na náměstí. S policajty nikdo moc nesympatizuje, ale bez nich by tu byl nekonečný bordel. Začal jsem tom psát a pak jsem toho musel nechat, protože takové úvahy by mi nikde neotiskli ani z protekce. Zastávat se policie se jaksi nenosí, pokud se jí právě nepodařil nějaký husarský kousek.“
„Tak pojďme do fabriky, ať nám neteče za krk. Zdvihá se znovu ten odporný vítr,“ prohlásil Bohumil Skrček, kterému se včerejší události komentovat v lijáku nechtělo, a zamířil jako první k vrátnici. Uniformovaný strážný na něj vrhl zamračený pohled od termosky s kávou a popelníku plného nedopalků, avšak když mladý muž vytáhl z náprsní kapsy své bundy jakýsi zmačkaný papír s několika razítky a jakoby mimochodem dodal, že jeho společník je docent z biologické fakulty, jen mávl rukou, aby šli dál.
Jakmile vstoupili do nitra areálu, znovu se na ně vrhly dešťové kapky hnané tentokrát nárazovým větrem. Studená voda pronikala na tělo každou skulinkou a švem. Josef Vydra zběsile zápasil s deštníkem, který se mu občas obracel v ruce, polohlasem nadával a dokonce si sejmul brýle, protože bez nich viděl v dešti lépe. Cítil, jak mu ledový pramének začíná stékat po zádech. Bohumil Skrček vedle něj kráčel ve své dlouhé pláštěnce a snažil se najít co nejkratší cestu k hale. Za dne mu orientace v továrně nečinila obtíže, ale v noci si zatím pokaždé zašel. Byl proto neobyčejně šťastný, když se ocitli znovu pod střechou.
U pootevřených dveří bočního vchodu do haly už postával kolega Dudek a diskutoval o čemsi s policistou-svalovcem. Jakmile spatřil svého kolegu, uvolnil mu cestu a nakrabatil čelo.
„Nazdar, Bohouši! Kohos to s sebou přivedl?“
Bohumil Skrček si nebyl jist, zdali musí na takovou otázku odpovídat, ale pohled na bděle se tvářícího policistu jej přiměl něco říct.
„To je pan Josef Vydra z Českého Monitoru. Naše reportérské eso.“ Poslední slovo vyslovil s mírným důrazem. „Přece víš, že občas chodí za naším profesorem. Dělá teď velkou reportáž o naší práci a nějak si zjistil, že tu míváme noční služby. Chce, abych mu udělal malou přednášku z mikrobiologie. Třeba by se tě taky chtěl na něco zeptat.“
Byl to risk, ale vyšel. Kolega Dudek neměl rád novináře, což přiznával, a dokonce se jich bál, což by ovšem nepřiznal nikomu. Měl strach, že překroutí všechno, co jim řekne. Jednou se mu dokonce něco takového stalo, naštěstí to ale nesouviselo s fakultou. Šlo o sport.
„No dobře. Pod tím deštníkem jsem vás nepoznal, pane Vydro. Já už ale mizím, ještě mám doma nějaké povinnosti a musím napsat těch pár řádků pro Kuchtu, ale určitě si to potom přečtu.“
„Copak po nás Kuchta chtěl?“ dotázal se Skrček, který tušil, že jde jen o chabou výmluvu. „Zapomněl jsem na něco?“
„Ale ne. Mám dělat na rešerších a připravit nějakou korespondenci kolem bakteriofága… Měj se!“
S těmito slovy se Dudek vyřítil do deště. Dokonce i deštník si roztáhl až po pár čvachtavých krocích. Jakmile zmizel ve tmě, Skrček se obrátil na policistu.
„Nevím, jaké máte pokyny, ale tenhle pán je skutečně novinář, který systematicky píše o událostech v Radoslavi. Možná jeho jméno znáte. Neměl by tu způsobit nic špatného.“
„Myslím, že jsme se už někde viděli. Průkaz novináře bude stačit. Mě to je fuk, když se za něj zaručíte. Napíšu to samozřejmě do denního hlášení,“ pokrčil rameny policajt a otočil se k Vydrovi. „Hlavně žádný psaní o tom, že to tu hlídáme, jak vypadáme, kolik nás je a tak vůbec.“
„Nemusíte mít obavy. Některé věci docela chápu,“ vmísil se do hovoru Vydra a jaksi automatickým pohybem předložil svou průkazku. „Zatím si tady někde sednu do kouta a budu čekat, než si tady pan magistr udělá svou práci. Pak si budeme chvíli povídat a když mě pak někdo vyprovodíte zase ven, zmizím jako duch. V té tmě bych sám netrefil. Neviděli jsme se náhodou v té vodárně?“
Policista jen pokrčil rameny a odkráčel na své oblíbené stanoviště nedaleko hučícího reaktoru s rostoucími baktériemi. Skrček se otočil k novináři a ukázal mu na jedny z blízkých dveří.
„Kolega měl tak napilno, že jsem ani neměl čas se ho zeptat, co dělají naši chovanci. Myslím ty baktérie. Nejspíš nic zvláštního, protože by se asi pochlubil sám. Uvidíme, co vyjde mně, i když si žádné iluze nedělám.“
Bohumil Skrček si stáhl pláštěnku a pověsil ji na jakýsi regulační ventil. Pak se zkoumavě podíval na zmoklého Vydru.
„Nevypadáte zrovna nejlíp, pane Vydro. Jestli se neurazíte, přesně jako Vydra, když vyleze z vody. Támhle si můžete dát sušit věci. Já vám půjdu vybrat nějaký čistý bílý plášť. Jednak potřebujete mít něco na sobě, jednak se to sem hodí. Mimikry, sterilita a tak vůbec.“
„Fajn, bílý plášť jsem na sobě už dost dlouho neměl. Odmítl jsem ho u vás i u docentky Hornové. Připadal bych si v něm jako blázen, ale tady mě snad nikdo neuvidí.“
+ + +
V neutuchajícím lijáku, čtvrt hodiny po půlnoci, se po ulicích Radoslavi pohybovalo jen velmi málo lidí. Teoreticky by tedy měl být každý chodec nápadný, zvláště pro bdělé oko stráže na kostele Svaté trojice. Nebylo tomu ale tak. Prudký déšť a vítr zahnal stráž z ochozu věže do úkrytu a na monitorech automatických kamer bylo vidět jen rozechvělou čerň protkanou rozmazanými provazci lesknoucího se deště. I infračervené kamery ztratily většinu ze své obvyklé citlivosti, protože člověk v mokré studené bundě nebo dokonce pláštěnce mnoho tepelného záření nevysílal. Skvrny infračervených zdrojů – lidí, motorů aut, parovodů a ventilů v Jandových závodech – se ztrácely v šumu a svým hemžením unavovaly oči. Proto mohla snadno uniknout pozornosti osamělá postava, která se svižně přehoupla přes nepoužívanou vedlejší bránu do závodu. Ostnatý drát, který na ní donedávna byl, zničila infekce a ještě nebyl čas na upevnění nového, odolného proti biologické korozi.
Postava pak zmizela za rohem nízkého skladiště a když se znovu vynořila o hodný kus dál, jeden z techniků ukrytých v útrobách věže kostela si jí sice všiml, ale považoval ji za jednoho z nočních pracovníků závodu, který možná končí nebo začíná směnu. Potom postava zmizela za další budovou, zůstala tam chvíli ukrytá pod střechou nakládací rampy a vyrazila jiným směrem. Ještě stále ne přímo k hale s reaktorem, spíš jakoby k sousední budově. Technik dospěl k závěru, že nyní pozoruje již nějakého jiného zaměstnance a že na jeho pohybu není nic zajímavého. Přesměroval tedy kameru zpět na oblast plotu a roztáhl její zorné pole. Vytáhl si noční svačinku a s chutí se do ní pustil.
+ + +
„Tak, pane Vydro, jak si myslíte, že to dopadlo? Zjistil jsem podle vás něco zajímavého? Jako novinář musíte mít skvělou intuici.“ Magistr Skrček se svezl těžce na židli a masíroval si spánky. Oba muži nyní seděli u malého stolku, sami v mizerně zařízené místnůstce, která měla sloužit Skrčkovi a jeho kolegům jako místo pro noční odpočinek.
„Vypadáte, jako kdyby vám někdo ukradl včerejší den. Na nějaký převratný objev to nevypadá, i bez intuice.“ Novinář se krátce zasmál, založil si ruce na prsou a pohodlně si natáhl nohy.
„Tak jest. Tím nám vzniká ten potřebný časový prostor. Myslím, že se můžete začít vyptávat. Jsem vám k dispozici, i když všemu taky nerozumím a o všem nevím. Profesor Kuchta si nechává leccos pro sebe. Jenom jsem se vás chtěl zeptat, ještě než začnete s těmi otázkami, co si myslíte o té včerejší demonstraci na náměstí. Z novin jsem moc moudrý nebyl. Díval jsem se do Hlasu, Monitoru a dokonce i do bulváru. Nikde žádná věcná analýza, žádný motiv. Říkal jste…“
„… že jsem o tom začal psát a pak toho nechal, že? A chtěl byste nejspíš vědět proč. Inu, viděl jsem to všechno na vlastní oči, z horní terasy hotelu Pegas. Měl jsem moc pěkný výhled na náměstí a v klidu jsem k tomu popíjel alžírskou kávu a pak dvě deci červeného. Do hotelu nikoho nepouštěli, ale taky nikoho nevyhazovali ven, pokud měl na útratu.
Tohle nebyl žádný masový spontánní výbuch hněvu proti nezodpovědným vědcům, příteli. Jinými slovy, valná většina lidí se teď na vás, myslím na skupinu kolem profesora Kuchty, docentky Hornové, profesora Kotláře atakdále, dívá jako na svou naději. Možná za nějakou dobu, až se s tím podaří něco provést, začnou se sčítat škody a vypuknou obvyklé nechutné diskuse o tom, kdo za co může. Obrátí se proti vám, že to spáchal student univerzity, protože měl kartu, kterou se dostal přes špatně naprogramovaný elektronický zámek. Kdo to měl kontrolovat? Kdo měl zamknout dveře? Přece Kuchta a spol.! Student Čtvrtečka to přece myslel dobře, ekologicky, jen to trochu přehnal a tvrdě za to zaplatil. Znám svoje kolegy!
Na té demonstraci byl jen určitý druh lidí - když nepočítáme čumily, pár náboženských blouznivců a všelijaké pomatence.“
„Kdo za tím stál?“
„Nemůžu to nijak dokázat, ale řekl bych, že… nevím, jestli mám o tom vůbec mluvit, protože takové věci se pak šíří jako drby.“
„Budu mlčet jako hrob. No, možná se svěřím doma, ale moje přítelkyně taky ví, co se má a co nemá. Je vlastně ze stejné branže jako vy. Ovšem teoretik,“ podotkl magistr Skrček. Králík! Vydra vypadá opravdu jako zvědavý králík, proběhlo mu hlavou.
„Teoretici jsou nejhorší ze všech, což teď nemyslím osobně na vaši milou. Prostě si myslím, že za tím rozruchem stojí stejné síly, jako za událostmi ve vodárně.“
„Ten Čtvrtečka k něčemu takovému taky patřil?“
„Jak to mám vědět? Asi ne. To byla jen taková malý rybička – nevědomá rozbuška,“ prohlásil novinář a zašklebil se.
„Co může někdo takovými hloupostmi získat?“
„Častý dotaz v poslední době. Znáte rčení cui bono? Ano? To mě těší, protože ve vašich humanitně zanedbaných kruzích tomu většinou nikdo nerozumí. Může to posloužit jako výborné vodítko pro hledání motivu. Někdo se třeba potřebuje dostat do politiky, protože chce trochu moci a k tomu tučné prebendy. V mimořádných situacích se dají získat mimořádné body. K moci se dostanou lidé, kteří by předtím nebyli schopni řídit ani motokáru, natož ministerstvo nebo parlamentní komisi. Nebo chce někdo jen vrazit nůž do zad radoslavským strojírnám, které už pár let zadupávají konkurenci, ovšemže díky spolupráci s Čínou. Může za tím být i nějaké radikální ekologické, tedy ekoteroristické hnutí, navíc šmrncnuté nějakou sektou. Když se trochu rozhlédnete po světě, najdete tam dost jiných sil, které by to mohly popichovat nebo přímo platit. A hlavní impulsy určitě nevyšly z Radoslavi.“ Novinář se bezděky podíval ke dveřím. Byly zavřené.
„Jak jste na to přišel?“ okamžitě zareagoval magistr Skrček.
„Trochu jsem se předtím i potom porýpal v internetu. V některých diskusních skupinách to jen vřelo. Snažil jsem se vystopovat nějaký začátek. K prvním zprávám se hlásili lidé z Radoslavi, pochopitelně trochu brblali na svůj osud a že by se jisté věci neměly dělat. Pak se ale objevila jiná skupina lidí, mnohem radikálnějších, ale to už nebyli zdejší.“
Novinář si všiml, že biolog už otvírá ústa k dalšímu dotazu, ale pozdviženou rukou jej umlčel.
„Pozná se to podle jistých slůvek. Při troše zkušenosti byste to odhalil taky. Prostě si někdo přál, aby se tu situace vyhrotila.“
„Nemá to ekologickou logiku, vždyť takhle dochází k devastaci životního prostředí. Všichni zelení by teď měli pomáhat jako diví a ne to zhoršovat. Modrava a řeky, do nichž se postupně její voda vlévá, jsou díky dezinfekcí mrtvé na nejméně dvousetkilometrovém úseku. Jde to až za hranice,“ oponoval Skrček.
„Ale má to logiku. Navíc to nemusí být zrovna zelení, spíš někdo s ochranným zeleným nátěrem. Nevím, jestli je antiscientismus zelený. Někteří lidé by dokázali zničit půlku světa, jen aby dokázali svou pravdu. Když se má veřejnosti ukázat, jak naše věda všemu škodí, musí být přece škoda co největší.“
Vydra, který za normálních okolností vypadal skutečně jako zvědavý králík, nyní vypadal jako rozčilený králík.
„Řekněme, že jsem vás pochopil. Co si o tom myslí policie? Určitě jste je nějak proklepal,“ zajímal se magistr.
„Asi to stejné, co já. Možná něco málo navíc. Pro tu ekoteroristickou hypotézu mají tuším už nějaké důkazy. Proto tu nejspíš posedává ten člověk, co vypadá jako reklama na jistý druh potravních doplňků.“
„Náhodou to není žádný idiot. Už mě třikrát porazil v šachu, jen jednou se mi podařilo remizovat.“
„Proč by to měl být idiot?“ zatvářil se udiveně Vydra.
„Já jen…“ Skrček najednou neměl co říct.
„Zbavte se svých předsudků, příteli. Spousta idiotů je tam, kde byste to nikdy nečekal, a můžete se dočkat i zcela opačných překvapení. Mám dokonce dojem, že ani akademická půda jich není ušetřena. Badatelé mohou rozumět svému řemeslu, ale chovají se jako idioti v každodenních situacích. Němci mají pro takové případy speciální slovo: Fachidiot. Hlava jim prostě pořád přepadává na jednu stranu.“
Skrček nic neříkal. Vybavil se mu okamžitě profesor Brábora, ale vyhnal tuto nekolegiální představu násilím z hlavy. Novinář se také na chvíli odmlčel, jako kdyby přemýšlel, jestli to trochu nepřehnal. Potom si protáhl záda a vrhl na mladého vědce zkoumavý pohled.
„Nezbývá než doufat, že vy tak jednou nedostanete. Zajímejte se i o něco jiného než je váš obor. Musíme už naše setkání nějak ukončit a já bych si potřeboval ještě objasnit pár věcí. Jinak jsem zmokl zbytečně. Můžeme se na to vrhnout, pane magistře?“
Josef Vydra se však ani tentokrát nedočkal žádného podrobného vysvětlení, proč vlastně Bacillus ferrovorus konzumuje železo a k čemu má být dobrý jeho bakteriofág. Do svého bloku zapsal sice hezkých pár řádek, ale až po několika hodinách a o něčem úplně jiném, o události, kterou by raději vymazal ze své paměti.
|
