Železo
Vojtěch Mornstein
III. NEPŘEHLEDNÁ SITUACE
10. Agenturní zpravodajství
27. – 29. dubna – pondělí až středa
*** (Radoslav, Praha) Vlny obav o železné pilíře civilizace (toto slovní spojení lze nyní chápat doslovně) se rozšířily přes hranice země a vyvolaly ve světě rozruch, jehož výsledkem jsou na jedné straně pokusy o naprostou izolaci naší republiky, včetně řečí o oplocení a zaminování hranic, a na straně druhé příliv velkorysé pomoci, který narůstá každým dnem. K Radoslavi denně proudí desítky kamionů i celé vlaky s náklady dezinfekčních prostředků, barev, laboratorního materiálu a přístrojů, obalových materiálů, náhradních dílů, legovacích příměsí pro slévárnu Aston a dokonce i potravin a pitné vody, což je snad s výjimkou posledních dvou položek s díky přijímáno.
Nabídky na pomoc s likvidací infekce přicházejí od mnoha odborníků z celého světa, avšak jsou prozatím zdvořile odmítány. Na posuzování některých zahraničních nabídek se podílejí odborníci z Radoslavské univerzity (známý profesor Valtr Kuchta, docentka Hornová případně profesor Petr Kotlář, jehož pracoviště také patří mezi ta nejvíce postižená infekcí). Podle nich odborníci, nabízení z cizích univerzit nebo sami se hlásící, nedovedou nic co by nedokázali tuzemští odborníci, kteří by byli naopak vítáni. V mnoha případech se dokonce ukázalo, že vědecká reputace zahraničních dobrovolníků není na potřebné úrovni. V několika případech šlo o bezvýznamné osoby, které hledají únik před stereotypy všedního života nebo nějakými osobními problémy. Nejmenovaný zdroj se domnívá, že možným důvodem pro odmítání této pomoci jsou i obavy ze ztráty prestiže domácích mikrobiologů. Laboratoře docentky Hornové jsou již přeplněné lidmi, kteří přišli například z Karlovy univerzity i z jiných domácích pracovišť. Muselo být zabráno několik laboratoří v jiných budovách Zemědělské akademie.
Podle profesora Kuchty je jedinou vítanou výjimkou mezi zahraničními odborníky doktor Ressner z Mnichova, který je v odborné veřejnosti znám jako specialista na bakteriofágy půdních mikroorganismů. Vědec byl Mnichovskou univerzitou oficiálně uvolněn a doporučen, takže mu nic nebrání v odjezdu z domova na delší dobu. Do Radoslavi by měl dorazit ve čtvrtek.
Bohužel dosud nepřišla žádná nabídka na souběžnou aktivitu při získávání bakteriofága, do kterého vědci vkládají největší naděje v boji s nebezpečnou infekcí, někde mimo území Radoslavi. Radoslavská univerzita již oslovila desítky odborníků pracujících na věhlasných univerzitách v zahraničí. Všichni nabízejí zdarma konzultace, organizují zásilky různého materiálu, například speciálních filtrů umožňujících oddělit od sebe bakteriofágy a buňky baktérii, ale o pěstování nebezpečného organismu ve své laboratoři nikdo nestojí. Tlak veřejného mínění je zřejmě příliš silný.
*** (Radoslav) Dle hygieniků pracujících ve Štábu integrovaných pořádkových sil dešťové přeháňky a přetrvávající vysoká vlhkost vzduchu při mírně narůstajících denních teplotách stimulovaly růst a rozmnožování ložisek infekce, takže problémů v poslední době spíše přibylo. Primátor Radoslavi veřejně přiznal, že jeho statistikové již museli opustit svoje představy o klesajícím výskytu ložisek. V některých částech města je doporučováno i při chůzi po ulicích nosit pevnou pokrývku hlavy, například cyklistickou přilbu. Ze stěn a střech domů stále odpadávají různé menší i větší předměty, protože infekce zničila různé železné úchyty, šrouby či hřeby. V zahrádkářských koloniích se hroutí dřevěné chatky jako domečky z karet. V několika panelových domech pronikla infekce až k armovacímu železu a bylo nutno složitě navrtávat a speciálním dezinfekčním roztokem nastřikovat zdi, aby se zabránilo zhroucení zasažených domů. V úterý musel být dokonce vyklizen jeden z těchto domů, dokud se následujícího dne neprokázalo, že se infekci podařilo včas zastavit. Ložiska, která vypadají jako nabobtnalé hnědé puchýře rzi, se rozbujela v posledních dnech v odstavených vagónech na nákladovém nádraží, na karoseriích tisíců aut na parkovištích, v autobazarech i na podvozcích nákladních aut, jejichž majitelé se snažili ušetřit a příliš ředili dezinfekční roztoky. V plechových střechách různých skladišť a hal se stále častěji objevují díry, přestože zvenčí střechy vypadaly jako naprosto dokonale natřené. Infekce si našla cestu ze zdola.
V zásilkách přicházejících ze zbytku republiky i z ciziny se proto začíná stále častěji objevovat nerezová ocel, měď a hliník v podobě plechů, rour a stavebních prvků. Rychlý nárůst cen těchto kovů na světových trzích tyto zásilky nijak podstatně neovlivnil. Báňská správa doporučila za dané situace znovuotevření starých dolů na rudy barevných kovů, protože pohyb světových cen naznačuje nyní rentabilitu i tam, kde byla dříve považována za ztracenou. Z monitoringu zahraničního tisku vyplývá, že hutě v celé Evropě začínají do mnoha druhů konstrukční oceli přidávat prvky, o kterých je známo, že brání růstu B. ferrovorus.
*** (Radoslav) Občané Radoslavi si mohou povšimnout proměny sortimentu i takového zboží, které s železem nebo infekcí nemá nic společného. Všechny základní potraviny a další výrobky sice lze bez problémů a za téměř nezměněné ceny koupit, ale zákazník si nemůže vybírat tak jako dříve. Místo obvyklých dvaceti druhů jogurtů od různých výrobců jsou nyní nabízeny jen jeden nebo dva a v odděleních s pečivem jsou k dispozici také jen dva nebo tři druhy chleba. Radoslav přestala dovážet mnoho výrobků z jiných částí republiky a zásobují ji především podniky sídlící přímo ve městě. Ztratily odbyt jinde, protože je složité dostat zboží z města ven, ale totéž zboží mohou nyní bez problémů uplatnit v Radoslavi. Pamětníci si tak trochu připomínají totalitní dobu, kdy se člověk musel spokojit také s jediným druhem jogurtu, chleba nebo piva.
Mnoho druhů zboží by jistě bylo možno z Radoslavi odvézt (a předtím je sterilizovat), ale obchodníci o ně jinde ztratili zájem nebo se mu dokonce s hrůzou vyhýbají. Psychologové to považují za prostý důsledek strachu. Několikrát byly kamiony přijíždějící z radoslavských firem, i když z nich doslova odkapávala dezinfekce, vráceny i se svým zbožím, protože vznikaly spontánní lidové protesty proti prodeji či pouhému vyložení takovýchto výrobků z aut (například v Praze – Chodově). Snad jen radoslavské softwarové firmy se nemusí bát potíží na trhu, neboť i velmi neinformovaní lidé chápou, že infekce se nešíří po optických kabelech nebo telefonních linkách jako počítačový virus. Ani banky, pojišťovny a telekomunikace nemají žádné potíže. Dobře se drží také Jandovy závody a několik dalších menších chemických podniků, které rychle přeorientovávaly výrobu právě na dezinfekční prostředky a jedy, které infekci likvidují. Řada firem sídlících jinde jim dokonce na trhu ustoupila a zaměřila se na ty produkty, které z Radoslavi nemohly být vyváženy.
*** (Radoslav, Hopsov) Došlo k události, z níž byly největší obavy mezi obyvateli žijícími v okolí Radoslavi, vědci i vládními ekonomy. Ve středu odpoledne bylo nalezeno třetí ohnisko infekce mimo uzavřenou zónu – v patnáct kilometrů vzdálené vesnici Hopsov se zhroutila konstrukce starého skleníku v opuštěné zelinářské zahradě. Po důkladném postříkání dezinfekčními roztoky bylo vše v okruhu jednoho sta metrů spáleno látkou podobnou napalmu, včetně šatny místních fotbalistů, části jejich hřiště a jednoho soukromého rekreačního objektu. Štáb integrovaných pořádkových sil okamžitě vyhlásil rozšíření uzavřené zóny – její hranice byla posunuta o deset kilometrů dál a v navazujícím dvacetikilometrovém pásmu byla zavedena pohotovost. Na prodlouženou hranici zóny musely být nasazeny další stovky vojáků a policistů. Stovky lidí byly přijaty do pracovních skupin prohlížejících místo za místem železné konstrukce mostů, stožárů a hal, železniční koleje, ploty kolem domů a zahrad a vše, co se zdá být ze železa.
11. Pod dohledem
30. dubna – čtvrtek po obědě
Univerzita se po dohodě s Jandovými závody rozhodla pro veřejné zahájení pokusu o získání rozhodujícího prostředku proti infekci. Primátor s tím vřele souhlasil, protože to považoval za informaci, která pomůže psychicky sužovaným lidem ve městě žít s trochou optimismu. Do haly v Jandových závodech byly pozváni novináři a televizní štáby. Byl tu zachmuřený rektor i děkan Blahota, který se naopak snažil tvářit optimisticky. Primátor se kvůli cestě do Prahy dostavit nemohl, ale vyslal svého náměstka zasvěceného do problému. Sešla se tu podstatná část vědecké rady biologické fakulty a pár akademických funkcionářů z jiných fakult. Obtěžoval se i profesor Brábora, nijak se netající svým skepticismem ohledně schopnosti pana kolegy Kuchty cokoliv praktického vyřešit, zejména ve spolupráci s několika amatéry z jiných ústavů. Byl jsem tu i já, abych ty amatéry nějak specifikoval a representoval.
S účastí novinářů to bylo trochu horší. Byla tu samozřejmě reportérka Hrabalová z Hlasu Radoslavi, která účast na takovéto akci vnímala jako svou nepominutelnou povinnost. Podobný přístup k akci v Jandových závodech měla státní televize. Z jejich kamery bylo vidět jen objektiv, zbytek přístroje se ztrácel v navinutých vrstvách plastové fólie, která měla elektroniku zřejmě uchránit před infekcí. Co kdyby v ní bylo nějaké železo? Zahraniční novináři měli jediného zástupce, vlastně zástupkyni, známou paní (slečnu?) Lotte Weber z rakouského rozhlasu. Tato dáma se v poslední době z Radoslavi téměř nehnula, bloumala se svým mikrofonem po ulicích a servírovala pak rakouským posluchačům poněkud rozporné reportáže, které měly uklidnit veřejnost v její vlasti a současně poukázat na skutečný i vymyšlený šlendrián v zemi za hranicemi. Pletla si biologické pojmy, protože do zahraničního zpravodajství přešla z kulturní redakce. Jakmile lidé zjistili, s kým mají tu čest, často s ní vůbec nechtěli mluvit, jako kdyby se styděli za to, co se v Radoslavi stalo. Dále byl v hale přítomen jeden vyděšeně se tvářící mladík, elév z nějakého centrálního listu. Zájmy námezdních pracujících tradičně hájil v této společnosti pan Houžev z Lidové Pravdy, tvářící se jako úderná pěst dělnické třídy (dle šeptem sděleného Petrova názoru, jehož k tomuto názoru zřejmě inspirovala bojovně vysunutá brada novináře). Posledním člověkem, který tu pomáhal naplňovat právo veřejnosti na informace, byl Josef Vydra z Českého Monitoru. Byl docela rád, že dnes může pracovat zcela oficiálně, bez náznaku konspirace. Byla tu i jedna mimořádně pohledná mladá dáma. Později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Jindřiška Skřivánková a že ji do reaktorové haly propašoval její přítel magistr Skrček. Krčila se vzadu za celebritami a předstírala, že nemá se sdělovacími prostředky nic společného. I když se zřejmě oblékla, učesala a nalíčila tak, aby zbytečně nepřitahovala pozornost přítomných mužů, příliš se jí to nedařilo. Jinak bych si jí asi nevšiml.
Několik svědků slavnostního spuštění kultivace bakterií sedělo na židlích před reaktorem. Byla mezi nimi i docentka Hornová, které z toho strašného chození sem a tam (jak sama říkala) i jinak hektického způsobu života v posledních dnech začaly opuchávat nohy. V ruce momentálně opatrně držela nerezové pouzdro, jehož nitru byla uzavřena plastová zkumavka s násadou baktérií. Na čestném místě u reaktoru jsem se tentokrát ocitl i já, protože jsem měl říct pár slov o použitém zdroji záření, aby veřejnost mohla být správně informována. Špatné informace o ozařování bakterií by mohly vést k další vlně paniky mezi obyvatelstvem, již tak dost vyšinutým z psychické rovnováhy. Děkan Blahota, který měl vše uvést, se podíval na hodinky, zatvářil se ještě o stupeň optimističtěji a pak rázně zatleskal.
„Prosím, dámy a pánové, zahájíme. Není to tak dávno, co jsme se sešli na úplně jiné akci, tiskové konferenci, na níž nás pan primátor seznámil s tím, co se děje a bude dít. Dnes to bude mnohem optimističtější, protože můžeme ukázat, co jsme učinili vlastními silami pro zničení této, řekněme, technologické infekce. Za několik minut začneme pěstovat takzvaný Bacillus ferrovorus ve velkém a pomocí ionizujícího záření se jej pak pokusíme přinutit, aby nám vydal svého bakteriofága. Ten se pak stane likvidátorem infekce a rozhodně nemůže napáchat žádnou škodu. Novináři si mohou vyzvednout přímo zde stručné vysvětlení celého zamýšleného pracovního postupu, kde jsou vysvětleny i některé odborné termíny, bez kterých se při naší práci jen těžko obejdeme.“
Vedle děkana se v tomto okamžiku objevil poněkud vyděšeně se tvářící mladý muž. Byl to již zmiňovaný Bohuslav Skrček, jenž se měl technicky zhostit úkolu naočkování dvou desítek kubíků kultivačního média kulturou mikroorganismu, kterou zatím chovala v klíně docentka Hornová. Jako jediný ze všech přítomných měl na sobě bílý plášť representující vědu. Jakmile magistr Skrček předstoupil před ostatní, jeho pohled na okamžik zabloudil kamsi mezi diváky. Mířil samozřejmě na jeho přítelkyni. Stačil jsem zahlédnout, že mu ta pozoruhodná mladá žena ukázala vztyčený palec. Magistr pak předstíral, že nic neviděl.
„Prosím vás nyní o pozornost a klid. Tento mladý badatel, nadějný spolupracovník profesora Kuchty, kolega magistr Skrček, provede naočkování živného roztoku.“ Děkan se nyní obrátil k docentce Hornové.
„Paní docentko, prosíme o kulturu.“
Děkan převzal od náhle zrůžovělé docentky nerezové pouzdro jako kdyby přebíral zlatou monstranci a opatrně z něj vylovil plastovou zkumavku s matně nažloutlou hustou tekutinou.
„V této zkumavce se nacházejí bilióny mikroorganismů, které se staly požírači železa. Předávám nyní kulturu kolegovi. Pusťte se, prosím, do díla!“
Přítomní strnuli v napjatém očekávání a možná i v obavách, že mladému asistentovi vypadne zkumavka z ruky a vyleje se. Nevěděli, že jich je několik připraveno v záloze. Bohumil Skrček však úspěšně přelil obsah zkumavky do pístového dávkovače, od něhož vedla tenká trubička přímo do nitra tanku. Ruka se mu přitom viditelně třásla a v hloubi duše byl jistě rád, že jej z té dálky nevidí jeho přítelkyně příliš dobře.
„Pouštíme promíchávání a provzdušňování, vnitřní teplota ustálená na pětadvaceti stupních,“ ozval se od ovládacího pultu inženýr Hain. Dnes na sobě neměl svůj vybledlý modrý plášť. Potil se v obleku s kravatou.
Píst pomalu vypudil kapalinu do nitra tanku, který se mezitím brumlavě rozvibroval otáčkami velkého míchadla. Mezi shromážděnými proběhla vlna šepotu, ale neměla dlouhého trvání, protože začal znovu hovořit děkan Blahota.
„Bude trvat několik málo desítek hodin, než bude dosaženo optimální koncentrace baktérií. Potom začneme kultivační médium filtrovat a odstraňovat tak jistou část bakterií, aby se nám nepřemnožily. Možná bude nutno po čase provést naočkování znovu, to ještě nevíme. Bakterie vložené do reaktoru jsou totiž potomstvem jedné jediné bakterie, která nemusela být správně vybrána. Mohla být nějak poškozena, zmutována. Detaily jsou prosím v materiálech, na něž jsem vás již upozornil.
Od zítřejšího dne začneme ozařovat a pak provádět testy na přítomnost bakteriálního viru – bakteriofága. Předpokládáme, že vlivem ionizujícího záření dojde k jeho uvolnění z genetické výbavy bakterie. Aby snad nevznikaly o tomto ozařování nějaké hrůzostrašné pověsti, prosím profesora Drobného z radiobiologického ústavu, aby vám všechno podrobněji vysvětlil.“
Po těchto slovech mi nezbývalo než vstát a začít hovořit. Abych své vysvětlení učinil věrohodnějším, opřel jsem se zády o lehce vibrující povrch kultivačního reaktoru.
„Ozařování baktérií bude zahájeno již zítra ráno, i když v té době ještě nebude mít kultura optimální koncentraci buněk. Chceme proces uspíšit, jak to je jen možné. K ozařování nám poslouží radioaktivní stroncium devadesát, které je zdrojem záření gama. Částice tohoto záření nemají příliš velkou energii a navíc budou procházet reaktorem ve směru shora dolů, takže pokud nějaké snad projdou silnou ocelovou stěnou nádoby, beton a zemina pod ní je spolehlivě pohltí. Stroncium je uzavřeno v bezpečném obalu z těžkého kovu a umělých hmot, takže nemůže dojít k jeho rozptýlení. Využili jsme vlastně zdroj záření z mé laboratoře, který se používá pro správné nastavování měřicích přístrojů. Byl po ruce a měl správné vlastnosti. Stejně dobře by mohly posloužit samozřejmě i jiné zdroje a byly by stejně nebezpečné pro každého, kdo by s nimi prováděl něco nesprávně. Bylo by jistě nebezpečné do použitého svazku záření strkat prsty, ale to snad nikdo dělat nebude.“ Několik lidí se uctivě zasmálo, já se též pousmál a pokračoval: „Úřad pro jadernou bezpečnost nám toto řešení povolil na přechodnou dobu uskutečnit a já jsem garantem správného zacházení s tímto zdrojem. Patřím ostatně mezi externí spolupracovníky tohoto úřadu.“
Uklonil jsem se lehce posluchačům, podíval se, zda snad někdo nemá nějaký dotaz, a odebral se zpět na své místo. Děkan mu poděkoval přikývnutím. Myslím, že byl docela rád, že jsem svoje vystoupení trochu zkrátil. Ze strany univerzity tím bylo vše potřebné řečeno.
Nyní přišla řada na zástupce Jandových závodů. Nebyl to nikdo z rodiny majitelů, nýbrž jeden z nejvyšších manažerů. Ubezpečil přítomné, že je pro Jandovy závody ctí podílet se na tak významném úkolu. Snažil se přitom tvářit radostně, ale pozornému pozorovateli neuniklo, že se pod profesionální manažerskou maskou skrývá tvář zmítaná obavami. Úspěch mohl znamenat ohromnou reklamu, neúspěch....
Novináři dostali příležitost k položení několika otázek, ale na většinu z nich dokázal hravě odpovědět děkan nebo zástupce primátora. Josef Vydra, čmárající do bloku svoje zhuštěné poznámky i když měl současně puštěný diktafon, by sice jistě věděl o několika zajímavých otázkách i pro profesora Kuchtu, ale nechtěl na sebe příliš upozorňovat, proto se také ptal jen na jednoduché věci.
Profesor Kuchta vystoupil vlastně jen jednou, z vlastní vůle, aby přítomným oznámil, že do Radoslavi dnes přijíždí významný virolog Ressner z Německa, že by se proto rád vzdálil, protože svého mnichovského kolegu musí vyzvednout na nádraží a pomoci mu s ubytováním. Toto prohlášení bylo vlastně závěrem shromážděni. Za několik minut zbyli mimo mě u pobrukujícího nerezového reaktoru jen dva asistenti profesora Kuchty, docentka Hornová a inženýr Hain, který si okamžitě odložil sako a oblékl pracovní plášť.
„Tak, vážení. Teď už se jen budeme modlit, aby nám nepřestal jít proud,“ povzdechl si inženýr a stáhl si ještě kravatu, aby jej neškrtila.
Rozloučil jsem se a odkráčel za ostatními. Hornová si ještě musela něco ujasnit s Kuchtovými asistenty.
+ + +
1. května – pátek ráno, Praha
„Pane primátore, oceňujeme, že jste si na nás udělal čas i ve svátek. Ostatně i pro nás jsou státní svátky doba, kdy máme konečně čas pracovat. Musíme vás seznámit s jednou důležitou informací, která týká současné situace v Radoslavi. Je to velmi důvěrná informace a je dobře, že vám ji můžeme sdělit právě zde. V této kanceláři totiž máme jistotu, že nemůže dojít k odposlechu.“
Po těchto slovech předal ředitel civilní rozvědky primátorovi Radoslavi list papíru v plastovém obalu. Byla to kopie dopisu napsaného nepochybně dívčí rukou. Primátor přelétl zrakem text a zatvářil se nechápavě.
„To je nějaké prohlášení z Klubu přátel Pána prstenů?“
„Nikoliv, měl byste se to pokusit přečíst soustředěněji. Ta romantická jména vás nesmí mást. Oni si ti lidé tak říkají mezi sebou, což mě osobně mimochodem štve, protože Frodo Pytlík by si takovouhle společnost určitě nezasloužil. Dopis nám přišel před dvěma dny a od té doby jsme získali další informace. Opravňují nás tvrdit, že se vše podstatné, o čem se v tomto dopise píše, zakládá na pravdě. Vrhli jsme na to desítky lidí.“
„Frodo Pytlík mě nevzrušuje. Přeložte mi prosím ten dopis do srozumitelné řeči, nemám na žádné hádanky náladu,“ zavrčel primátor a uvelebil se pohodlněji v křesle. Odvrátil na okamžik zrak od ředitele rozvědky, aby zkontroloval, zda se snad náhodou neobjevil na nebi kousek modré oblohy, ale pak se musel podívat znovu na kopii dopisu, o kterém ředitel hovořil.
„Dobře. Toto je dopis od bývalé členky malé ekoteroristické či přesněji ekoanarchistické skupiny Středozem, která působila nebo snad stále ještě působí v Radoslavi. Tady v Praze máme takových skupin nejméně deset, v celé republice kolem třiceti, ale v Radoslavi jsou tuším jen dvě.
Ta dívka si nechávala říkat Éowyn. To jméno má u lidí znalých zmiňované literární předlohy navodit představu dívky bojovnice. Zpočátku asi ochotně pracovala pro skupinu, ale po smrti studenta Čtvrtečky, zvaného v této společnosti Aragorn, toho studenta, co demoloval laboratoř jistého profesora Kuchty, se jí to rozleželo v hlavě. Učinila písemné přiznání, které zaslala policejnímu ředitelství v Radoslavi a někam zmizela. V místě svého trvalého bydliště se nenachází, na fakultu nechodí, rodiče o ní nic neví a dostupné kamarádky a kamarádi také nic. Buď si vzala život, což by bylo zlé a zbytečné, nebo se někde ukrývá v obavách z trestu, což by bylo hloupé. Nebo jela do Británie utírat nějakým dětičkám zadek a svému okolí to jaksi zapomněla sdělit. I to se stává dost často. Prostě nevíme, kde je, i když jsme po ní vyhlásili pátrání. Moc jí toho nehrozí. V nejhorším případě by ji soud uštědřil nějakou výchovnou lekci v podobě krátké podmínky. Pomohla sice vytipovat objekt útoku, tedy ty univerzitní laboratoře, ale to je asi tak vše, čím se provinila. Podstatná je nyní skutečnost, že identifikovala vůdce skupiny. Nezná jeho pravé příjmení, pro ni byl vždycky Gandalf. Znala dokonce jeho číslo mobilního telefonu, ale to nám k ničemu nebylo. Milý Gandalf si nepochybně vyměnil SIM-kartu v předtuše problémů. Ta skupina byla tak konspirativní, že se její členové scházeli většinou v hospodách nebo třeba v parku, v lese za městem a tak podobně. Nemáme si tedy pro pana Gandalfa kam dojít, bydliště a pracoviště neznámé.
Předpokládám ale, že si uvědomujete další možnosti našeho úřadu, kterému byl dopis okamžitě postoupen. Zařídili jsme takříkajíc obratem ruky monitorování mobilní sítě. Nejde o nějaké napichování konkrétních telefonů, ale sledování klíčových slov v posílaných textových zprávách, což nám zákon umožňuje. Skutečně se nám několik takových zpráv podařilo zachytit – ve dvou případech se jednalo o dojmy z filmu Pán prstenů, ale ve zbývajících se to týkalo zřejmě existující osoby, obyvatele vašeho města. Ten Gandalf je stále činný a kolem něj musí existovat nějaké aktivita v souvislosti s infekcí. Zatím se nám nepodařilo tohoto člověka identifikovat, protože používá anonymní přístroj, navíc jen občas. Nicméně jeho odhalení lze očekávat každým dnem. Budeme jej sledovat.“
Primátor si po vyslechnutí této informace hluboce povzdechl. Byla to další starost k té nepřeberné hromadě jiných problémů. Radoslavský idiot na scéně.
„Znamená to tedy, že jsme opět ohrožováni ekoteroristickým útočníkem?“
„Ano. Z nepřímých náznaků odhadujeme, že tento Gandalf musel mít něco společného s útokem na vodárnu. Prošetřujeme intenzivně i to vlakové neštěstí a výskyty infekce mimo uzavřenou oblast, ale zatím bez výsledku.“
„Dobře. Co se očekává ode mě jakožto primátora, respektive od mých podřízených?“
„V každém případě je nutno zavést velmi diskrétní ostrahu Jandových závodů a také hlídat pracoviště té docentky Hornové. To jsou kritická místa. Zpřísníme také kontroly osob odjíždějících z Radoslavi, kdyby se snad opakoval pokus o vynesení nějakého toho… puchejře, jak o tom vy sami v Radoslavi mluvíte. Zvažujeme použití ostrého střeliva proti lidem, kteří se pokusí opustit město nedovoleným způsobem.“
„To snad ne!“
„Zvažujeme to jako poslední možnost. Zní to hrozně, já vím. V sázce je ale příliš mnoho. Mohou nastat škody, proti kterým je třeba váš městský rozpočet dětské kapesné. Připomínám, že v posledních dnech se téměř zastavil náš vývoz výrobků obsahujících železo, snad mimo aut. Jsou problémy i s jiným zbožím, pokud se nepodaří prokázat, že bylo vyrobeno někde hodně daleko od Radoslavi. Svět to sice kompenzuje dodávkami za minimální ceny nebo i zdarma, jen aby se od nás nemuselo něco vyvážet, ale dlouhodobé škody mohou být obrovské. Ztráta důvěry, chápete?“
„Chápu to velmi dobře,“ přikývnul primátor. „Řeším analogické problémy. Za dveřmi mívám každý den úplné procesí podnikatelů, kteří neví, co mají udělat s vyrobeným zbožím. Něco vyřešíme místní spotřebou, ale řada podniků se nezadržitelně blíží k bankrotu. A my k válečnému komunismu.“
„Studujete už Leninovy spisy? Nestudujte. Tenhle váš problém se bude řešit nějakými kompenzacemi a státními zakázkami. Rozhodne se o tom v dohledné době na vládní úrovni, předpokládám,“
„Já také předpokládám,“ zavrčel primátor.
„Zapomněl jsem ovšem zdůraznit, že ostraha zmiňovaných objektů musí být zajištěna tak, aby našeho ptáčka nevyplašila. Před chvíli jsem použil slovo diskrétní. V praxi to bude znamenat, že skoro nikdo nebude ani tušit, že jsou kritická místa sledována.“
„I to mi je jasné. Projednám to s městskou policií a nějaké řešení najdeme. Na republikovou policii nemám žádný metr.“
„O to se postaráme my. Vyšleme i několik našich specialistů. Vy určíte člověka, který bude působit jako spojka. Jde o to, aby si naši a vaši podřízení něco špatně nevyložili a nezačali se sledovat navzájem, případně po sobě střílet. I takové věci se už ve světě staly.“
Primátorovi při posledních slovech ředitele přeběhl mráz po zádech. Docela litoval svého relativně nedávného rozhodnutí přijmout kandidaturu na primátora.
+ + +
2. května – sobota dopoledne
Mohutná pozdně gotická věž kostela Svaté trojice byla pozůstatkem někdejšího augustiniánského kláštera, který kdysi býval dosti daleko od městských hradeb. Nyní se věž tyčila necelých dvě stě metrů od plotu Jandových závodů a z jejího ochozu byl na skoro celý areál továrny skvělý výhled. Hala, v níž se již druhým dnem ozařovaly hektolitry kalné suspenze bakterií, byla od věže vzdálená necelého půl kilometru.
Vzhledem k tomu, že se k této městské dominantě vázala celá řada (nesmyslných) pověstí o ukrytých pokladech a dokumentech (jeden z nich měla být smlouva s rohatým, který pomohl staviteli se smělou konstrukcí věže, jak jinak), nikoho příliš nepřekvapilo, když se na jejím ochozu objevilo několik chlapíků v bílých pláštích s brašnami a přepravkami plnými roztodivných nástrojů a přístrojů. Předstírali, že jsou restaurátoři snažící o záchranu jistých železných výztuh ve zvonici. Hlas Radoslavi o tom pak přinesl v pondělním vydání noticku. V některých brašnách však byly optické a elektronické přístroje, které neměly s restaurátorstvím nic společného. Sloužili k dálkovému sledování závodu. O dokonalé mimikry skupiny se staral jeden skutečný restaurátor, který skutečně vydezinfikoval, co bylo potřeba, a příležitostným zájemcům o vyhlídku vysvětloval, že nahoru se kvůli hrozící infekci do odvolání nesmí. Následovala obvykle přednáška o zvláštnostech a záhadách věže. Restaurátora vyslala po patřičné instruktáži provedené policejními agenty příslušná katedra fakulty výtvarných umění.
Přímo do haly s nerezovým tankem přibyl statný technik, který měl údajně za vědce dělat všechny obtížné, nebezpečné a méně kvalifikované práce. Nedělal však skoro nic, jen lelkoval a bedlivě si prohlížel kohokoliv, kdo se objevil v nitru haly. Přitom přenášel z místa na místo krabice, v nichž ovšem byly jen staré polystyrénové desky.
V okolí pavilonu docentky Hornové zavládl najednou úplně jiných ruch. Několik nakrátko ostříhaných mladých mužů, kteří mohli být docela dobře právě propuštění trestanci, tam zahájilo výkopové práce pro položení nové elektrické kabeláže. Hned na třech místech současně. Pracovali typicky zvolna, přesně jak se od nich očekávalo, ale kupodivu i v sobotu, a měli pokračovat i v neděli a pak možná i několik týdnů. Během svých důkladných svačin a „pracovních porad“ však bedlivě sledovali, kdo do mikrobiologického pavilonu vchází a kdo z něj zase vychází. Řada náhodných návštěvníků pavilonu byla přitom i nafilmována skrytou kamerou.
Uvnitř mikrobiologického pavilonu, hned na chodbě u hlavních laboratoří paní docentky Hornové, jeden trochu nešikovný montér ještě v pátek odpoledne důsledně rozebral obložení stropu, všechen odhalený povrch pak zdlouhavě dezinfikoval a k tomu přeměřil všechna elektrická vedení, z nichž některá se ukázala jako nevyhovující přepisům. Bylo nutno je vyměnit, což mělo trvat za provozu dosti dlouhou dobu. Přímo v laboratoři se objevil (také v pátek odpoledne) i narychlo přijatý doktorand, který se vyznačoval pozoruhodně nízkou informovaností o bakteriologii a virologii. Vlastně o těchto vědách nevěděl vůbec nic. V následujících dnech studoval odbornou literaturu (hlavně Střeleckou revue) v knihovně ústavu, občas šel před ostatními zaměstnanci pomačkat tlačítka jednoho automatického analyzátoru bílkovin (měl přímo od docentky Hornové papír s přesnou posloupností mačkaných tlačítek) a jinak se snažil být co nejméně nápadný. S ostatními diplomanty, doktorandy a laborantkami komunikoval jen napůl huby, pokud vůbec. Na přímý dotaz, odkud vlastně přišel, odpověděl (v pondělí), že z pražské techniky, kde absolvoval v oboru „speciální měřicí technika“. Jednoho obzvlášť všetečného kolegu, který zjistil, že žádný takový obor se v Praze nestuduje, si potom vzal bokem (ve středu) a dlouze s ním hovořil. Kolega se vrátil z tohoto pohovoru značně pobledlý a odmítal sdělit, o čem spolu hovořili. Časem prohlásil, že se to týkalo jejich společné známé, která je prý vážně nemocná. Po roce mohl řict pravdu, ale ta už zajímala jen málokoho.
Policisté v civilu se od páteční noci vydávali na pochůzky kolem plotu Jandových závodů nebo temným areálem Zemědělské akademie, v němž zářila do noci jen okna mikrobiologického ústavu.
+ + +
2. května – sobota večer
Bylo půl jedenácté a Bohumil Skrček, na kterého tuto noc připadla služba – první měl sám profesor Kuchta a druhou docentka Hornová - měl za sebou konečně všechno, co bylo nutné udělat. Nevyvíjelo se to dobře. Buňky bakterií byly zdravé jako řípy a po bakteriofágovi zatím nebylo ani stopy. Vzorky se posílaly na elektronové mikroskopy do několika různých laboratoří, ale vyhodnocování bylo zdlouhavé. Za normálních okolností by byl bakteriální parazit snadno nalezen pomocí reakce s vhodnou protilátkou, ale žádná podle všeho neexistovala. Na protilátky získané z bakteriofágů příbuzných bakterií nebyl spoleh, protože nikdo nevěděl, jak moc se bude hledaný mikroorganismus od svých (možná) příbuzných lišit. Nicméně se to s nimi také zkoušelo, konkrétně zde, přímo pod jeho rukama.
Mladého vědce bolely oči od zírání do fluorescenčního mikroskopu a musel si promasírovat strnulou šíji. Chyběl mu obvyklý laboratorní komfort. Místo anatomické sedačky se musel spokojit s narychlo sehnanou kancelářskou židlí, která neměla tu správnou výšku. Smutně si vzpomněl na hromádku odborných článků, které si s sebou přinesl v aktovce na čtení, a okamžitě zavrhl myšlenku, že by se jim snad mohl věnovat. Další test měl být proveden v pět hodin ráno, takže se mohl uložit ve vedlejší místnosti na rozkládací lehátko do spacího pytle, ale spát se mu ještě nechtělo. Většinou chodil do postele kolem půl dvanácté a pokud se milovali s Jindřiškou, pak ještě později.
Naházel všechno použité sklo do nádoby s dezinfekcí a pečlivě utřel celý pracovní stůl ještě silnějším roztokem. Zapnul germicidní lampu a s rukou přiloženou k očím urychleně opustil místnost (od doby, kdy si uhnal příšerný zánět spojivek v Alpách, měl panickou hrůzu z toho, co by mu mohlo silné ultrafialové záření udělat s očima). Šouravými kroky se odebral k hlučící reaktorové nádobě.
Svalovec od policie již žádnou aktivitu nepředstíral a listoval si ve své improvizované pozorovatelně v pestrobarevném časopise s četnými obrázky dosti odvážně obnažených dívek. Z jednoho ucha mu vycházel tenký černý kablík a mizel kdesi pod nepadnoucím pracovním pláštěm. Jakmile Bohumil Skrček vstoupil do haly, policista na něj vrhnul podezřívavý pohled, naznačil pohyb ruky k pistoli před sebou, ale potom mu líně pokynul rukou, aby šel blíž.
„Vplížil jste se sem jako duch, tak jsem jen trochu zbystřil pozornost. Příště raději zahalekejte, že jste to vy, abych vám z roztržitosti neprostřelil nohu.“
„Vynasnažím se,“ otráveně zaskuhral unavený Skrček. Policista jen mávl rukou, jako kdyby odháněl mouchu. Chtělo se mu s někým poklábosit.
„Kamaráde, takhle pitomou službu jsem ještě neměl. Hlídat bakterie v kádi! Hlídal jsem už půl miliardy ve zlatě, jednoho premiéra, nejmíň čtyři ministry a jednu otravnou filmovou hvězdu, páreček usurijských tygrů na nádraží v Praze, kosti jakéhosi šíleně důležitého krále a kdovíco ještě, ale takový svinstvo teda ne! Můžeme si zahrát šachy, jestli si ještě nejdete dát šlofíka. Mám sebou takové ty kapesní.“
Skrček sice hrál šachy naposledy před rokem a rozhodně se nepovažoval za dobrého hráče, ale neodmítl. Možná v tom sehrála psychologickou roli i pistole položená na stolku přímo před policajtem. Asi se tvářil trochu vyděšeně, což nakrátko ostříhanému muži neuniklo.
„Zachovejte klid. Před chvílí jsem ji čistil. Jen tak z nudy. A kdybyste ty šachy nechtěl hrát, tak vás určitě neodprásknu!“
S těmito slovy pistole zmizela v pouzdře zavěšeném v policajtově podpaží. Pak mladý muž vylovil ze svého pancéřovaného kufříku malé cestovní šachy a začal rozvážně stavět figury. Asistent Skrček pocítil potřebu se předem omluvit za předčasnou porážku, která asi bude následovat.
„Už jsem dost dlouho nehrál, takže to se mnou budete mít snadné.“
„To se uvidí. Hraju sice dost často, ale většinou to jsou samí idioti, co nám je v poslední době nastrkali do jednotek. Prázdné kebule a samá bobule, jak se u nás říká. Možná si o mě myslíte to stejné, ale to mi je fuk. I u nás jsou různý lidi, jestli vám to stačí jako vysvětlení.“ Pak si policista povšiml, kam směřuje asistentův pohled nyní. Sebevědomě se pousmál a ukázal prstem na obálku strakatého časopisu.
„To je moje holka. Má jednu volnou kámošku, mohl bych vás seznámit.“
Magistr Skrček si v duchu představil Jindřišku, která by mohla směle konkurovat každé modelce, a zavrtěl hlavou.
„Dík, už jednu takovou podobnou mám, dvě by mě uondaly.“
Policista vytáhl obočí, tiše hvízdl a nabídl bílé figury. Skrček zahájil klasickým tahem pěšce. Policista okamžitě odpověděl. Několik dalších tahů bylo jako podle příručky pro začátečníky, a pak se začaly prodlevy mezi tahy prodlužovat. Reaktor s rostoucími baktériemi monotónně hučel a k tomu se přidával i kvílející vítr, který věstil další jarní bouřku.
„Kdyby se nám teď někdo zkusil dostat dovnitř, neuslyšíme ani hovno, doktore. Půjdu ještě raději zkontrolovat dveře a okna, jestli je všechno pořádně pozamykaný a zavřený. Kolega, co mě má střídat ráno, by měl mít svoje klíče. Jestli mu je na velitelství nezapomněli dát. Občas tam nahoře nevěděj, jakej foršrift si mají na nás zase vymyslet, ale sami zapomenou klidně na kdeco. Zajímalo by mě, jestli ti vaši šéfové jsou taky taková povedená parta.“
Policista však nečekal na Skrčkovu odpověď, zvedl se od stolku a vydal se na obchůzku kolem dveří a přízemních oken, jestli někde nezůstalo něco otevřeného. Tu a tam zavřel nějakou ventilačku. Venku se ochladilo, takže větrání už nemuselo být tak intenzivní. Mladý vědec si natáhl své dlouhé nohy pod stůl a bezmyšlenkovitě hleděl na šachovnici. Během posledních pár týdnů se toho změnilo zatraceně hodně. Když to všechno dopadne dobře, Kuchtu nevykuchají a my z toho budeme mít možná něco jako slávu. Dost nestandardní vědecká kariéra, ale konec konců, proč by to nemohlo fungovat právě takhle. Z celkem příjemných úvah jej vyrušil návrat ozbrojeného spoluhráče.
„Můžeme pokračovat. Teď by sem neměl nikdo jen tak dostat.“
Skrček udělal tah, který považoval za docela chytrý a získal tím převahu jednoho pěšce. Nastala chvíle vhodná pro dotaz.
„Proč vás sem vlastně poslali. Zatím kolem nás nikdo takový cirkus nedělal.“
„Je to důvěrný, ale vy v tom jedete, takže toho snad moc nevykecám. Když někdo není úplně pitomej, tak po jistým vysvětlení líp spolupracuje, nemám recht? Vzpomínáte na ten šrumec ve vodárně? Bylo to jaksi organizované a tuší se, kdo zatím asi tak mohl být. Jenomže toho ptáčka ještě nelapili, a proto musíme hlídat. Mohlo by je něco napadnout a tohle je bohužel místo, kde by mohli udeřit a nadělat přitom spoustu škody. Celá tahle fabrika je dost velká a pracuje v ní kdekdo. U každýho z těch skoro šesti stovek lidí nemůžeme prověřit s kým si povídá u piva nebo jestli mu náhodou trochu nestraší ve věži. Jasné?“
Skrček cosi zabručel a přitom cítil, jak mu po zádech přeběhlo mravenčení. Zatím ho nenapadlo, že by se někomu nemuselo líbit, co tu dělají, o co se snaží. Ale proč, proboha? Rozhodl se pro další dotaz.
„Co by z toho mohl kdo mít? Copak si někdo přeje, aby to bylo ještě horší?“
„Skoro to tak vypadá, doktore,“ prohlásil sarkasticky policajt a udělal nepředvídaný protitah, který Skrčkovi narušil strategickou koncepci. Do oken haly začaly pleskat kapky. Zvuk brzy přešel do staccata, a pak se z něj stal souvislý rozčilující hluk. Mikrobiolog zívl a udělal další tah, který se projevil záhy katastrofou – ztrátou dámy. Položil svého krále na šachovnici a s omluvným úsměvem vstal od stolu.
„Buď jste prostě lepší než já, nebo jsem už nějaký zmožený. Říkal jsem, že to tak nějak dopadne. Zkusím zalézt do pelechu, jestli to v tomhle randálu půjde. Nesmím v ranním testu udělat chybu.“
Policajt se zřejmě těšil na odvetu, ale nedal nic najevo. Pokrčil rameny a naskládal figurky zpět do krabičky.
„Třeba nám to vyjde někdy jindy, co se dá dělat.“
„Určitě. Mám s sebou přehrávač s nějakou muzikou, kdybyste si chtěl ukrátit dlouhou chvíli.“
„Dík, mám taky cosi takového.“
Když si Bohumil Skrček rozbaloval spací pytel, zjistil, že sotva stojí na nohou. Nastřádaná únava z posledních dnů se rozhodla projevit. Usnul jako kláda a mobil jej probudil ve tři čvrti na pět. Všechno bylo zatím v pořádku a byl klid, protože přestalo pršet. Policista se krátce podíval na rozespalého vědce, kráčejícího pro vzorek k rozboru, a pokračoval v ranní sérii kliků.
|
