Železo
Vojtěch Mornstein
24. dubna – pátek, kolem 10,00
Slunce si prozatím obhájilo svoji pozici, přestože se na obloze se objevily řídké mráčky. Zvedl se silný vítr, který před sebou hnal prach, nepochybně infikovaný prach. Kropicí vozy jezdily po městě téměř bez ustání a rozstřikovaly s vodou další dávky dezinfekce. Blížila se opět změna počasí, ale skupina mužů rychle kráčejících areálem Jandových závodů tomu nevěnovala žádnou pozornost.
„Předpis pro vytvoření optimálního živného média a živou kulturu mám s sebou, takže stačí říct, komu to předat, a můžeme začít.“
Profesor Kuchta na svých krátkých nohách sotva stačil vysokému a štíhlému inženýrovi Hainovi, kterých měl na starosti tuto část chemického provozu Jandových závodů. Zadýchával se a začínal mu z každého póru prýštit pot, ale snášel to statečně. Na obhlídku situace v tomto podniku s ním vyrazil i Petr Kotlář a dva mladí asistenti – Bohumil Skrček a Albert Dudek. Kotlář kráčel zatím mlčky vedle Kuchty a mladí mužové s mírným odstupem za nimi, vrhajíce na sebe občas významné pohledy.
„Počkejte, pane profesore,“ pronesl hlubokým hlasem Hain. „Tak daleko ještě nejsme. Chci vám především ukázat, v jakém stavu ten provoz je. Nedávno jsme v tom vyráběli kyselinu askorbovou a ještě nějaké další kvasné produkty. Před dvěma lety jsme však v rámci úsporných opatření museli tuhle nepříliš výdělečnou výrobu zastavit. Zařízení se sice zakonzervovalo, ale víte jak to chodí. Asi tam bude čurbes a spousta prachu, jestli někde zůstalo otevřené okno.“
Žádný z dnešních akademických hostů Jandových závodů ještě nebyl v chemické továrně. Jen Petr Kotlář si matně vzpomínat na jakousi nezáživnou exkurzi ze školních let. Nad hlavou jim přecházela všemi směry různobarevná potrubí. Některá byla ještě slabší než obyčejné vodovodní trubky, jiná by však nedokázal obejmout ani pořádný chlap. Kolem se ozýval lomoz nějakých kompresorů a syčení horké páry nebo něčeho ještě mnohem nebezpečnějšího. Kráčeli k osamocené hale, která stála téměř na samém okraji areálu podniku.
„Každá hodina zpoždění může mít nedozírné následky, je třeba si opravdu pospíšit se zahájením kultivace,“ naléhal profesor Kuchta.
„Nikdo nic nezdržuje, pane profesore,“ odpověděl Hain. „I my jsme už spotřebovali v posledních dnech barvy a dezinfekci za několik milionů, takže tomu docela dobře rozumím i z konkrétního ekonomického hlediska. Ostatně lepší zařízení byste pro takový účel v Radoslavi sotva našli.
„Promiňte, věděl jsem, že jdu jen na obhlídku. Tu kulturu jsem s sebou vzal jen z nějakého podvědomého popudu, kdyby náhodou...,“ začal se omlouvat profesor Kuchta.
„Nic nebrání tomu, abyste ji tu nechal. Nějaká lednice se u nás taky najde. Jen – a to byla podmínka našeho vedení, pokud jsem dobře informován – nesmí dojít k rozšíření infekce po areálu závodu. Zatím se nám vážnější problémy vyhnuly. Máte nějaké zkušenosti v oblasti biochemické výroby? Mohly by se hodit.“
„Bohužel ne, jen hrubou představu. Člověk si občas něco přečte v časopise nebo podebatuje s kolegy, kteří k tomu mají blíž.“
Po tváři inženýra Haina se mihl sebevědomý úsměv. Trochu zpomalil tempo své chůze a polohlasem prohodil, jako kdyby to neměl slyšet ani profesor Kotlář.
„Pak tedy budeme muset spolupracovat velmi úzce. Ono totiž ve velkoobjemovém reaktoru leccos probíhá jinak než v Petriho misce.“
„O tom nepochybuji a proti spolupráci nic nenamítám. Naopak. Výsledek je navíc v bytostném zájmu nás všech, i když to zní jako fráze. Tentokrát to fráze není,“ odpověděl dýchavičně Kuchta. Od tohoto okamžiku však pokračovali v chůzi volnějším tempem, takže trvalo skoro ještě pět minut, než se dostali k cíli.
Hala, ve které měl vzniknout přirozený nepřítel nepřirozených bakterií byla asi patnáct metrů vysoká a měla čtvercový půdorys o stranách dlouhých padesát metrů. Část bočních stěn zabírala okna, ale bylo patrné, že je již dlouho nikdo neumyl, protože do nitra budovy přes ně nebylo prakticky vůbec vidět. Nezamířili k hlavnímu vchodu, ale k docela nenápadným excentricky umístěným jednokřídlým nízkým dveřím.
„Mám klíče jen od těhle dvířek,“ prohlásil téměř omluvně Hain. „Ale nebojte se, uvnitř se dostaneme všude, kam budeme potřebovat.“
Inženýr musel chvíli zápasit s dlouho neotvíraným zámkem, ale mechanismus nakonec povolil a dveře se se skřípáním otevřely. Pětice prošla krátkou neosvětlenou chodbou kolem několika dveří do místností, které nepochybně musely svého času sloužit jako kanceláře. Na konci krátké chodby podnikl inženýr další zápas se zámkem. Potom otevřel dveře a mohli spatřit rozlehlou halu, v jejímž středu trůnila velká reaktorová nádoba o objemu nejméně sta krychlových metrů. Z podlahy vstupovalo do nádrže několik silných rour a stejně tak několik různě silných trubic vystupovalo i z jejího vrcholu, který se téměř dotýkal proskleného stropu. Vydali se k podstavci reaktoru.
„Tak toto je náš kvasný macíček, reaktor, nebo spíš fermentor,“ prohlásil s jistou hrdostí inženýr Hain. „Uvnitř je to celé z kvalitního nerezu, takže by neměly nastat žádné problémy.“
„Provzdušňování je předpokládám k dispozici. Chceme, aby to rostlo rychle,“ poznamenal profesor Kuchta a nespouštěl přitom zrak z obrovské nádoby. Bylo to impozantní zařízení. Macíček – obr.
„Samozřejmě provzdušňování a přívody i pro jiné plyny, pokud by byly zapotřebí. Ve dně nádoby je zabudovaná velká míchačka. Ve stěnách je věnec ultrazvukových zářičů, kterými lze urychlit některé biochemické procesy, ale to vám jistě nemusím vykládat. Regulace teploty je samozřejmostí. Jen bude možná problém s chlazením, kdyby se ještě nějak výrazněji oteplilo, protože nikdo nepočítal s potřebou pěstovat mikroorganismy při teplotě nižší ve srovnání s okolím. Ale i to se dá nějak vyřešit. V krajním případě použijeme na chlazení vodu z vodovodu, což by ovšem mohlo být dost drahé.“
Při svých posledních slovech inženýr láskyplně poplácával bílou barvou natřený bok reaktorové nádoby. Zdálo, že k ní má přímo osobní vztah.
„Můžete mi ukázat složení toho živného roztoku, jestli to máte na s sebou na papíře. Podíváme se, co z toho tu je k dispozici.“
Kuchta zalovil ve své objemné aktovce a vylovil trochu pomuchlaný papír.
„Tady, prosím. Myslím, že tam nic zvláštního není. Tyhle půdní bakterie jsou velice málo náročné na živné půdy. Vitaminy tam dáváme jen jako urychlovače růstu. Ty stopové prvky mohou v potřebném množství dodat naši chemici, pro které to žádné vzácnosti nejsou.“
„Skoro tuna glukózy pro začátek! Zajímavé. Ale možná by se to tu našlo. Lyzát ze sójových bobů vyrobíme hladce, občas jsou na něj objednávky. Možná to máme ještě někde ve skladě. Je to něco jako worcesterská omáčka. No, pokud nám dodáte tyhle exoty, aby se to nemuselo pracně shánět, mohli bychom to spustit asi v polovině příštího týdne. Nechte si to zatím u sebe, pak to okopírujeme.“
„Mě ale zajímá, jak dostaneme dovnitř ten zářič. Měli jsme asi přece jen vzít s sebou Drobného, protože ten alespoň ví, jak ta věc vypadá. To je náš člověk, který se vyzná v záření a umí s tím hlavně zacházet, pane inženýre,“ vmísil se náhle do hovoru profesor Kotlář. Hain zareagoval bez váhání:
„Ani to nebude problém, nahoře je tlakový poklop, který se může odšroubovat. Pak se dá sestoupit do nitra nádoby a cokoliv v ní nainstalovat. Vzadu za macíčkem je něco jako žebřík, po kterém se dá vylézt nahoru.“
Nezdálo se však, že by inženýr byl ochoten takový výstup předvést. Profesor Kotlář také neměl v úmyslu nic takového provádět.
„Výborně, já tam sice nepolezu, protože na to nejsem stavěný, ale řekneme Frantovi, tedy profesoru Drobnému, aby se na to přišel podívat pokud možno ještě dnes. Jak tu jste odpoledne dlouho?“
„Do čtyř, jako obvykle. V případě potřeby samozřejmě libovolně dlouho.“
„Fajn, třeba bude moct Drobný vyrazit hned.“
Petr Kotlář vytáhl z boční kapsy své složitě konstruované manažerské aktovky mobil a vyťukal Františkovo číslo.
+ + +
24. dubna – pátek, kolem 11,30
„Tak mě tady máte,“ zahlaholil jsem s předstíraným veselím hned od dveří haly, k níž mě přes celý areál doprovodil jeden z nedůvěřivých vrátných. „Nejdřív mě sem nechtěli vůbec pustit a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby na tu vrátnici kdosi zrovna nezavolal. Ten ostrý hoch u brány vypadal dost nebezpečně. Mimochodem, víte, že začíná trochu pršet? Budeme mít zase jarní bouřku.“
Bořka znamenala, že se nebude prášit a že také skončí v modravě další metráky desinfekce. Modrava se vlévá do Brůny a Brůna jak známo do Moravice a tam už našli první leklé ryby. Byl nejvyšší čas s tím infektem něco podniknout. Petr Kotlář mě hned musel poučit.
„To zavolání nebylo náhoda, Františku. Tušil jsem, že by mohl nastat nějaký problém. Proto jsem požádal pana inženýra, aby to včas nějak usnadnil. To je on, inženýr Hain, seznamte se.“
Podali jsme si s inženýrem ruce a prohodili pár konvenčních vět o tom, že bychom se asi mohli znát, ale že se neznáme.
„Tak, to by bylo,“ pokračoval ve své řeči Petr a poklepal mě po rameni. Gesto spřáteleného velmože, ale já mu dovedu odpouštět. Nemůže za to, zkazily ho grantové agentury. „Pěkně si pojď prohlídnout tady ten nerezový sud uprostřed, Františku. V tomhle se pokusíme aktivovat fága, a pak se v tom budou pěstovat ty bakterie. Po namnožení se budou infikovat a až bude po nich, bude se izolovat fág. Slíbili nám na to už velkou průmyslovou odstředivku. Zkusit to s ní můžeme. Lepší by ale byly nějaké bakteriální filtry, případně kombinace obojího. V tom by nám mohla pomoct cizina, uvidíme. Františku, vylez si po těch šprušlích nahoru a mrkni se na to, buď tak hodný. Uznej, že já se svou postavou na to nemám. Prý tam je nějaká díra, kterou by se dal dovnitř ten zdroj záření.“
Byl jsem tak ohromený tou obrovskou nádobou, že jsem si v prvním okamžiku ani neuvědomil, že mě Petr před ostatními vlastně komanduje, a poslušně jsem vylezl po nepohodlném žebříku nahoru. Vzápětí jsem hlásil:
„Je tu díra s poklopem, který je na ní jen tak volně položený. Je to dost široké, abys tím prolezl i ty, Petře,“ neodpustil jsem si malé rýpnutí, abych si nějak napravil sebevědomí. „Šrouby nikde nevidím, tipoval bych, že je někdo hodil dovnitř. Uvnitř je tma, ale se zdrojem by neměl být žádný problém. Dáme ho do nějaké větší plastové dózy, utěsníme, aby na něj nemohla voda, a budeme zářit. Asi směrem dolů, od poklopu, protože tam dole nebudou nejspíš žádný lidi. Doufám, že hala není podsklepená nebo tak něco.“
Petr Kotlář se tázavě podíval na inženýra Haina, neboť jistota je jistota, ten však jen zakroutil hlavou. Pomalu jsem slezl dolů a oprášil si několik prachových stop na kalhotách. Hain se začal omlouvat.
„Dost dlouho se v téhle hale nic nedělalo, proto ten prach, pane profesore. V pondělí se tu provede velký úklid…“
„Nezapomeňte na veškerá opatření proti infekci, ať nám pak třeba nespadne na hlavu strop!“ přerušil jej Petr Kotlář zvýšeným hlasem, protože se ozval šum miliónů kapek dopadajících na strop haly. „Skoro se divím, že vám tu už něco škaredého nevykvetlo. Tenhle barák je asi slušně hermetizovaný.“
„Nezapomeneme na nic. Ono nám to tu uvnitř v halách ještě nikde nevykvetlo, jak říkáte. Střešní konstrukce jsou většinou ze skla a hliníku. Ani sem dokonce nikde nezatéká, jak se můžete přesvědčit. Jen doufám, že ten váš výrobní pokus sem tu infekci nezavleče. Bude ten zdroj záření vyžadovat nějaké bezpečnostní opatření? Napadlo mě, že by se taky mohl přidělat nějak šikmo k ose toho míchadla. Obsah nádrže by se potom ozařoval rovnoměrněji, o což vám asi jde, jestli se nemýlím.“
Myslí mu to docela dobře, proběhlo mi hlavou a chtěl jsem to dát nahlas najevo, avšak inženýr ještě neskončil.
„Jen musíte garantovat… Jak tomu říkáte? Radiační bezpečnost?“
Šum dopadajících kapek ještě víc zesílil. Není to dobré, proběhlo ve stejný okamžik hlavou asi nám všem. Teď asi všichni mysleli na to, že infekce se může s vodou rozšířit podél Modravy nekontrolovatelným způsobem, pokud bude silný déšť trvat delší dobu.
„Radiační bezpečnost můžeme garantovat docela dobře, pokud se v tom tanku nebude někdo pravidelně koupat nebo nebude sedět celý den na tom poklopu. Váš nápad s míchadlem je sice zajímavý, ale byly by s tím potíže. Po naplnění tanku by například nešlo zářič odmontovat, k čemuž nutně dojde, jakmile budeme mít fága. Nepotřebujeme hýbat se zářičem, když se dobře promíchává obsah. Jednodušší bude zářič připevnit k poklopu a ozařovat shora dolů,“ zareagoval jsem po malé odmlce, sotva jsem se zbavil myšlenky na bakterie unášené řekou. „Stroncium by nemělo tohle tloušťku oceli moc prozářit. Příslušný úřad bude samozřejmě informován, ale nepředpokládám, že by v téhle mizérii chtěli dělat nějaké potíže. Navíc se s nimi tak trochu znám. Maximálně nám trochu zkomplikují život, což mají v popisu práce.“
Inženýr Hain se zatvářil docela spokojeně, což nejvíc přivítal Petr Kotlář, který už byl jako na trní. Jak jsem pochopil z jeho příležitostných poznámek, odkládané hromady práce se mu v poslední době začaly nebývale zvětšovat, protože stále běhal kolem infekce, i když vlastně nemusel. Infekce jednou skončí a bude důležité začít zase normálně bádat a mít na to peníze.
„Jak se tak na vás tři dívám, asi se dobře domluvíte i beze mne a já bych mohl vypadnout. Když mám volnou chvíli, pokouším se pracovat. Paradoxní, že?“
„Já teď pracuju tady!“ ozval se trochu popuzeně profesor Kuchta a vrhl na Petra vyčítavý pohled. „Pro dnešek ale můžeme skončit všichni.“
Inženýr Hain přikývl. „Skončit asi ne, ale nemusíme tvrdnout zrovna zde. Jestli jsem to dobře pochopil, v pondělí zde musíme provést velký úklid… a vyzkoušet čerpadla, míchadlo, ventily, softwarové řízení, které bude asi trochu zastaralé, zkontrolovat rozvody elektřiny, vodní potrubí…“ začal vyjmenovávat, ale tentokrát jej přerušil profesor Kuchta.
„Sterilizace!“
„Prosím?“ trhl sebou inženýr.
„Před spuštěním kultivace se musí nádrž i její náplň sterilizovat,“ upřesnil Kuchta.
„Ach tak! Samozřejmě! Není problém. Reaktor se dá natlakovat až na čtyři atmosféry a obsah můžeme zahřát třeba na dvě stě stupňů, pokud se tím nepřekročí povolený tlak. Jak si budete přát. Předpokládám, že doplňovat budeme taky sterilní materiál. K tomu slouží ta menší tlaková nádoba támhle v rohu. Jen prověříme, jestli je v pořádku, příslušná potrubí taky…“
„Jistě, to všechno je ve vaší kompetenci. V úterý se tedy mohou začít do téhle haly navážet chemikálie pro namíchání živné půdy. Popoženu chemiky s těmi stopovými prvky. Ve středu nebo nejpozději ve čtvrtek můžeme nasadit kulturu. Pozveme k tomu samozřejmě kolegyni Hornovou a možná pár dalších lidí.“ Z profesora Kuchty poprvé po dlouhé době opadla alespoň část nervozity.
„Ve středu ráno můžeme nainstalujeme zářič, dřív asi nestihnu udělat potřebné propočty dávek pro kontrolní úřad a vymyslet nějaký solidní vodotěsný obal. V pondělí ráno zářič vyzvednu u radiochemiků,“ přidal jsem svou trochu do mlýna. „Takže prosím do té doby nic nesterilizovat, aby se to pak zas zbytečně nekontaminovalo při montáži zářiče. Budu k tomu taky potřebovat nějaké zdejší šikovné techniky, kvůli upevnění na tom poklopu. Ideální by bylo, kdyby se u mě v pondělí kolem desáté někdo takový zastavil na fakultě, abych to s ním mohl probrat. Bude k tomu nutné udělat nějaký přípravek, držák, nevím, to se právě musíme domluvit.“
„Zajistím,“ řekl inženýr Hain. Bylo cítit, že jej nový úkol začíná stále více zajímat.
„V jedné z těch kanceláří, kolem kterých jsme prošli, si musíme zřídit improvizovanou kontrolní laboratoř. Jeden kultivační box, mikroskop a pár drobností bude stačit, ale předtím se tam musí všechno vydezinfikovat. Musíme tam dát i germicidní lampu. To je taková jako zářivka s ultrafialovým světlem, pane inženýre. Ty lampy by se ale hodily i v této hale. Nemusí svítit celý den.“
„Místnost připravíme a germicidní lampy máme v některých provozech také. Vím, o co jde. I ten kultivační box máme. S mikroorganismy se u nás občas pracuje,“ řekl Hain téměř dotčeně.
„Podle mých informací bylo včera dodáno do Radoslavi asi tisíc takových lamp, je to pomoc od kteréhosi velkého výrobce. Výběhový typ, ale to nám může být jedno. Když si pospíšíme, neměl by být problém jich deset nebo dvacet zabavit. Máme skoro ve všem přednost,“ ozval se od dveří haly Petr Kotlář, který už byl na odchodu, ale zjevně se mu nechtělo vylézat do prudkého deště. S rezignovaným úsměvem se proto vrátil k ostatním. „Takže končíme, nebo ještě máme něco řešit?“
„A co my?“ ozvali se dvojhlasně asistenti profesora Kuchty, kterých si do tohoto okamžiku nikdo nevšímal.
„Co s nimi?“ zeptal se trochu nechápavě Kuchta, který si právě uvědomil jejich existenci.
„Valtře, to bys měl rozhodnout ty. Můžou si rozdělit služby. U toho reaktoru by musí někdo pořád být. Myslím tím někoho, kdo rozumí podstatě věci. Různé testy se budou muset dělat ve dne v noci. Jestli nemáš dost lidí, nějakého dalšího asistenta ti přihraju. Mám určitě jednoho volného mikrobiologa. A vůbec, jeden z těch aktivních mladíků by mohl také pohlídat přípravu té, ehm… polní laboratoře,“ navrhl Petr a tázavě se podíval na svého kolegu.
„Cože? Ano, půjčíš mi někoho. Tedy, kdo z nich by mohl… s tou laboratoří… kolega Skrček, snad,“ pronesl poněkud stísněným hlasem profesor Kuchta a vrhl omluvný pohled na Alberta Dudka, který se zatvářil naštvaně. „Oba se o to můžete postarat, stejně jinak nemáte do čeho píchnout, ale na dovolenou bych teď nerad někoho pouštěl. Práce pro všechny bude až nad hlavu,“ dodal.
„Takže můžeme jít. Jinak se nám kolega Kotlář z té nervozity rozloží na anionty a kationty, jak se tak na něho dívám. Ani nezmokneme. Déšť, jak se zdá, skoro skončil,“ uzavřel jsem diskusi.
Nejspokojenější byl v tomto okamžiku asi Bohumil Skrček. Stačilo se na něj podívat. Byl zjevně rád, že konečně bude dělat něco rozumného a důležitého.
+ + +
26. dubna – neděle dopoledne
Na obloze se tentokrát znovu objevil jednolitý šedivý příkrov. Bylo poměrně teplo a vlhko (v noci sprchlo) a i předpovědi počasí tvrdily, že by v nejbližších dnech nemělo být počasí bez srážek. Inženýr Vratislav Novák, bankovní ekonom a zahrádkář, však rozhodně neměl mizernou náladu kvůli počasí. Nepochyboval sice o tom, že na své zahrádce i v jejím okolí neuvidí nic pěkného, ale bylo to ještě horší, než si představoval. Brána do kolonie byla vyvrácená a napůl strávená bující rzí a nástěnka s informacemi ležela rozbitá na zemi, protože povolil železný sloupek, na němž byla upevněna. Rezavé trosky u spolkové místnosti byly pravděpodobně pozůstatkem společně vlastněných plechových koleček a trubkových dvoukoláků.
Inženýr se z vyvýšené polohy svého pozemku rozhlížel po zahrádkářské kolonii a všude viděl nějaké příznaky zkázy. Jeho zahradní domek možná nebyl v tak zoufalém stavu, jako většina ostatních dřevěných staveb a stavbiček, které měly držet pohromadě díky nějakým železným hřebům a šroubům, ale snad o to více utrpělo jeho zahradnické vybavení. Nezůstalo mu vlastně skoro nic.
Připravil si do plastového sudu dezinfekční roztok podle informačního letáku. Sud jako jedna z mála jeho zahradních věcí infekcí neutrpěl. Pak do něj začal smutně házet trosky svého vybavení. Některé nářadí bylo nedávno kupované a docela drahé. Zahradnické nůžky ze švédské oceli, kterými mohl v klidu přestřihnout tři centimetry silnou větev (sousedi se na to chodili občas dívat jako do biografu), se přeměnily v hromádku vlhké rzi. Chvíli tento produkt uměle biologických procesů s odporem pozoroval, a pak také přidal do sudu s pěnícím roztokem. List zánovní rámové pily se rozplynul do poprašku na podlaze. Jedna okenice úplně odpadla, protože její závěsy zapomněl dezinfikovat. Konstrukce chatky se povážlivě viklala, protože dlouhých nerezových vrutů nebylo na trhu ještě stále dost a v obchodě jich nikomu nedali víc než stovku. I střecha volala po zpevnění. Stačil by jeden pořádný vichr a…
Z okolních pozemků se ozývaly občasné kletby a nadávky. Každý si ulevoval po svém. V západním cípu kolonie se parta zahrádkářů usadila na špalcích kolem basy s pivem a rezignovaně zpívala trampské písně za doprovodu rozladěné kytary. Práce by bylo za normálních okolností jistě dost, ale rýč, motyka nebo hrábě se staly vzácným artiklem. Všechny chatky v této části kolonie se navíc přeměnily v hromady prken a trámků, protože kdosi se mylně domníval, že stačí přetřít hlavičky hřebů a vrutů nějakou barvou. Nestačilo. Mikroorganismus si našel cestu prasklinami ve dřevě, nabarvené hlavičky odpadly a konstrukce se složily jako hromádky karet. Zachráněný majetek se většinou vlezl do jedné nebo dvou větších kabel.
Inženýr protrhal mrkev a vyškubal plevel, jak to jen bez nářadí nejlépe dokázal, a pak se vypravil za svým sousedem, který podle tichých zvuků na zahrádce cosi kutil.
„Zdravím vás, sousede,“ ozval se inženýr od branky, která už vlastně také neexistovala. Starý mistr Mrákota stál u své chatky, přes rameno měl přehozený svinutý černý kabel a na tváři měl znechucený výraz. Vypadal jako přestárlý horolezec.
„Dobrý, taky zdravím,“ odpověděl soused. „Jeden kamarád z fabriky, kde jsem jako dřív makal, mi přenechal tenhle kousek kabelu. Údajně to je z mědi a celkem dost pevný, tak se tím pokusím tu svou boudu nějak omotat, aby se mi nesesypala. Kdybyste mi onehdy neporadil nahradit obyčejný hřebíky těma lepšíma, tak jsem na tom dnes podobně, jako ta parta ožralů tam dole. Jenomže toho bylo málo a taky sem neměl dost času. Stará mě honila hlavně kolem bytu, však víte, jak to dneska chodí. Vám chatka taky zatím stojí, takže můžeme bejt voba rádi.“
„Stojí, stojí, ale neměl jsem čím okopat mrkev, leda tak nohou. Nejspíš se budeme muset vrátit k dřevěným motykám a kamenným sekerám. Někde jsem četl, že s trochou cviku se dá takovou sekerou i středně silný strom pokácet docela rychle. Chtěl jsem taky pořezat pár starých větví, ale z pilky mám jen hromádku toho hnusu. Tak jsem se raději vypravil za vámi, abych se poptal, jestli nemáte nějaké dobré nápady, jak si poradit s touhle šlamastikou. Nebo jestli vám nezůstala nějaká pilka.“
„To teda nemám a pilka mi nezůstala. Nějaké nápady by ale měli mít támhle ti,“ zahučel bývalý mistr a ukázal bradou směrem k laboratornímu komplexu. „Kdyby se tam pořád nemotali ti policajti a novináři, tak bych vzal klacek a šel bych se poptat osobně. Člověk tady za to platí jako mourovatý, úroda stojí za zlámanou grešli a teď ještě taková patálie. Už jsme si se starou říkali, jestli by to nebylo lepší prodat. Ji to sem nikdy moc netáhlo a já už to nějak doklepu i bez zahrádky. Stejně mě z té roboty občas loupe v kříži.“
„Zatím nepropadejte panice a nic neprodávejte. Těžko by se vám to taky podařilo, leda hodně pod cenou. Trh s nemovitostmi je momentálně v Radoslavi skoro mrtvý. Vím to z práce, protože nikdo totiž nechce úvěr. Prodával by leckdo, ale nejsou kupci, nanejvýš pár spekulantů, kteří by snad ještě chtěli, abyste jim něco šoupl za to, že jim přenecháte třebas takovouhle zahradu. Většinou tedy chtějí rozložit platby na strašně dlouhou dobu, protože kalkulují s inflací.“
„Jo taky jsem to už slyšel. Kdyby tak člověk viděl alespoň kousek do budoucnosti. A co takhle jedno pivko, dáte si? Tenhle dloužek mi pak srovnáte dohromady s tím starým.“ Mistr nečekal ani na nějakou odpověď, mimoděk se olízl a vydal se k chatce pro lahve.
„Tak dobře,“ zavolal za ním inženýr. „Můžeme se třeba někdy stavit na pivo v hospodě, až půjdeme odsud. Já vždycky zapomenu, že mám koupit pár flašek.“
Inženýr sice neměl ve zvyku dávat si pivo ještě před obědem, ale tentokrát se rozhodl udělat výjimku. S autem stejně nemohl jezdit. Přes veškerou snahu o dezinfekci našel včera kolem blatníku několik děr, které měla na svědomí všudypřítomná infekce. Díry vybrousil, vydezinfikoval a zatmelil. Auto však nechal raději odpočívat v dobře vydezinfikované garáži. Byl šťastný jak blecha, že ji má.
+ + +
27. dubna – pondělí dopoledne
Gandalf téměř nemohl uvěřit tomu, že záhadné ústředí Aliance Smaragd souhlasilo s jeho názorem, že nemá smysl něco někam vozit z Radoslavi a zbytečně riskovat, když to nakonec stejně roznese vítr nebo voda. Lépe bude zaměřit se na Jandovy závody, nějak do nich proniknout a provést tam něco, co poskytne bakteriím více času na přirozené rozmnožení. Dívku zvanou Vipera se mu dokonce podařilo přesvědčit, aby se do tohoto chemického podniku prostě šla ucházet o práci. Původně to vymyslel jen jako oddalovací manévr, aby získal další čas na rozmyšlenou, ale ústředí se ta myšlenka velice zamlouvala. Dívka byla prý navíc ve svém bydlišti vedena jako nezaměstnaná, čili s nástupem do nového zaměstnání nemohla mít žádný problém. Bylo to elegantní řešení. I to zřejmě sehrálo svou roli, protože Gandalf by asi vypadal podezřele, kdyby najednou ze dne na den podal výpověď z celkem výnosného a teplého místečka. Když namítl cosi o tom, že se Vipera bude muset při nástupu do zaměstnání prokázat nějakými doklady, dostalo se mu odpovědi, že se o takové hlouposti nemá starat a že chytrým se má napovídat a hloupým nakopat někam. Gandalf se s touto odpovědí smířil a, vzato kolem a kolem, se mu značně vylepšila nálada.
Vzal si dobrovolně na starost obstarání potřebného „materiálu“, i když sám v daném okamžiku netušil, co by to mělo být. Záhadné ústředí se zřejmě rozhodlo ponechat na chvíli iniciativu v jeho rukou, takže musel přemýšlet sám. Napadlo jej, že Liška by jistě věděl jak na to, protože nějak se před tím musel dostat i ke své pistoli, ale tahle možnost se už nedala využít. Liška to měl za sebou a svá tajemství si vzal do hrobu (nebo možná do kádě s lihem v anatomickém ústavu zdejší lékařské fakulty, napadlo Gandalfa).
V neděli si Gandalf dal schůzku s Viperou a snažili se něco vymyslet společně. Popíjeli přitom pivo, potom i nějakou tu vodku a jejich fantazie byly stále divočejší. Nakonec zůstalo při ručním granátu, či u spíše u dvou či tří, protože s něčím takovým může i jeden člověk nadělat velkou škodu. Ruční granát lze určitě sehnat, protože vojenské sklady jak známo trpí jistými problémy s evidencí materiálu, zvlášť když se někdo vyzná v tlačenici.
Plánování akce se protáhlo až do pozdního večera a bylo to docela příjemné. Vipera byla hezká holka a po pěti pivech ještě hezčí. S Božkou se Gandalfovi tak jako tak nepodařilo obnovit nějaký plodný vztah. Už mu nevadila ani odpudivá hadí tvář vytetovaná na jejím krku. Gandalf se pokusil zlákat Viperu do zadní místnůstky své kanceláře. Dokonce se doklopýtali v občasném slibném objetí až na dohled vstupních dveří, ale tam se mu dívka překvapivě svižně vytrhla a zmizela kamsi směrem ke středu města. Vipera, zmije. Gandalf, s přetlakem ve svých samčích žlázách a s pobolívající hlavou, odešel spát do svého přízemního jednopokojového bytu. Bylo to dědictví po matce, která nedávno zemřela. Otce nikdy nepoznal a namlouval si, že mu to vůbec není líto. Bylo.
Vzal si pár dní dovolené. Vedení agentury to zdůvodnil náhlými zdravotními problémy a hlavně téměř nulovým obratem. Do Radoslavi nechtěly ansámbly jezdit a prodej lístků na akce jinde skoro usnul. Do konce týdne získal volno a ještě mu za to poděkovali.
Znal pár lidí, o kterých předpokládal, že by mohli znát zase někoho dalšího. Za peníze lze získat skoro všechno – a ty měl přislíbené od Vipery. Několik příštích dnů měl v úmyslu své známé opatrně oťukávat. Někde četl o tom, že se pomocí granátu dají výborně lovit ryby, tak si vymyslel historku, že pojede s kámoši na východní Slovensko, kde je jeden báječně odlehlý rybník, kde by to šlo vyzkoušet. Zdálo se mu to sice trochu přitažené za vlasy, ale jako účastník speleologických výprav také občas rybařil a mohl o rybách hovořit dostatečně dlouho, aby vznikl dojem, že granáty potřebuje skutečně kvůli nim. Jeho radikální zelené přesvědčení však začalo protestovat i proti pouhé myšlence na tento způsob lovu, přesněji řečeno, nebyl si jist, zda by u jeho známých nemohlo vzniknout nějaké podezření, že se jim snaží věšet bulíky na nos.
Dospěl nakonec závěru, že žádné zdůvodňování nebude. Seženeš, dostaneš slušné peníze, ale nebudeš se ptát vůbec na nic. Základní argument: Kdo se moc ptá, moc se doví. A kdyby došlo na nějaké otázky proti jeho vůli, potřebuje to zboží pro jednu zdivočelou kámošku, která má nějaké nevyřizené účty kolem trávy. A která byla jeho milenkou, takže má vůči ní jakýsi dloužek. Případně ho vydírá. To bude ono!
Vipera, která zatím nic netušila o směru Gandalfova uvažování, pronikla do Jandových závodů v pondělí ráno, a to neobyčejně snadno. Stačilo dát si trochu do pořádku hlavu, přesněji odlakovat číro, vzít si na sebe něco skoro normálního s menším počtem cvočků a vypravit se na osobní oddělení podniku. Nezaměstnanost v Radoslavi v těchto dnech prakticky zmizela. Tisíce lidí se odstěhovaly nebo si vzaly neplacené volno na pobyt ve svých letních sídlech nebo u příbuzných na venkově. Zahraniční dělníci houfně opouštěli město, i když se jim to někteří zaměstnavatelé pokoušeli rozmluvit. Podniky i státní instituce braly okamžitě do práce kohokoliv, kdo se udržel celou směnu na nohou, i zcela nekvalifikované síly na pomocné práce, které se sestávaly hlavně z vyhledávání ohnisek infekce, likvidace šrotu, zabezpečovacích prací, dezinfikování a natírání, stříkání, natírání, stříkání, natírání. Soukromé podniky, které ještě něco vyráběly v provozních halách, zajišťovaly dopravu, něco stavěly nebo opravovaly pod širým nebem, mohly pro tyto účely čerpat mimořádně rychle poskytnuté státní dotace, takže příliv brigádníků výdajovou stránku rozpočtů příliš nezatěžoval.
Ze stejných důvodů nabíraly pracovníky i Jandovy závody. Vipera byla okamžitě zařazena do skupiny, která měla kontrolovat vnější potrubí a podezřelá místa na nich přetírat přidělenými desinfekčními roztoky a nátěrovými hmotami. Byla to práce, která jí poskytla první orientaci v závodě. Kolem poledne už věděla, kde se připravuje výroba jakéhosi prostředku proti infekci, protože taková věc se nedala jen tak utajit. Kmenoví pracovnící se rádi pochlubili svými znalostmi nováčkům. Odpoledne byla Vipera dokonce přechodně přeřazena do skupiny, která prováděla úklid v hale kolem obrovského nerezového reaktoru. Z hovorů kolem sebe pochopila, že se v něm budou pěstovat ty puchýřové bakterie, železožrouti, a že právě z nich má být získáno něco, co pak poslouží k jejich likvidaci. Cíl svého zamýšleného útoku tedy našla a dokonce si mohla prohlednout nad očekávání rychle.
|
