ŘEČ NEBE

(The Language of Heaven)

(napsáno pro polské vydání Cosmopolitanu)

Jonathan CARROLL

Krátce po tom, jak ji spatřil, začal běžet. Musel běžet.Takovou tvář je možné spatřit nejvýše dvakrát za život. Jestliže by se za ní nepustil, byl by odsouzen. Odsouzen ke každodennímu dívání se pozdě v noci do zrcadla, marně při tom přemítaje o tom, na koho to jen byla podobná? Co by se stalo, kdyby byl tak smělý a představil se jí? Možná, že by se na něho usmála a šla s ním na kafe.Možná že by byla mnohem více překvapená než by se na první pohled mohlo zdát. Možná by byla studená jako psí čumák. Možná, že by tím byla nadšená! Možná, že okamžik tohoto setkání by všechno v jeho životě definitivně změnilo. Mnohem více, než kdyby byl dnes na zcela jiném místě, několik set mil odtud.

Většina mužů by však za ní neběžela, protože by je od toho odradila její krása. Nic neodradí muže více než žena vypadající tak neskutečně krásně. Takový muž ví, že nemůže dělat nic jiného než jít za svou matkou a obdivovat na ni všechno to, co spatřil na tváři té ženy. Ve skutečnosti ženy stále nevěří nebo nechápou, že by mohly celkem bez problémů eliminovat mužovu lhostejnost bez ohledu na to, kde se právě nacházejí, a pak ho zanechat zcela paralyzovaného a hluboce otřeseného. Mnohdy na hranici samotného šílenství. Opravdu, ženy mohou zničit každého muže byť jen jedním letmým pohledem.

Tak tedy Ettrich byl obchodně poprvé ve Varšavě. Varšava byla O.K. Polsko bylo O.K. Líbila se mu energie a nadšení Poláků, jejich cesta, kterou se chtěli neústupně ubírat po tolika letech marného očekávání na lepší příští. To, co se mu však líbilo nejvíce, byly ženy. Polské ženy byly velice krásné a Vincent Ettrich byl tím šťastnější, čím více krásných žen ho obklopovalo.

Nyní však na to nemyslel.Nemyslel na nic jiného než na okamžik, kdy stál na přechodu u vchodu do hotelu Holiday Inn a čekal na zelenou. Kolem něho právě projížděla tramvaj. A on ji uviděl. JI sedící na sedadle u okna tramvaje. Jejich oči se na několik vteřin setkaly. Nebudu se zbytečně rozepisovat o tom, jak vypadala, protože to už víte. Byla přílivovou vlnou nemilosrdně ničící Ettriche během celé doby, kdy jeho mozek vyhodnocoval obraz její tváře. Bohu díky - byla sama! Není nic trapnějšího než být slušně oděným mužem středního věku běžícím za tramvají. Stále fit, stále šarmantní a atraktivní, stále nenasytný jako peklo. Nedávno Ettrich tvrdil jedné ženě, že rozdíl mezi ním a mladším mužem je totéž jako volba mezi čtyřmi hodinami tvrdého sexu a čtyřmi hodinami konverzace po jeho skončení.

Její tramvaj konečně zastavila na zastávce. Ettrich, který během svého běhu mohl být nejméně dvakrát sražen na vozovku projíždějícím žigulíkem, nemohl vyčerpáním téměř dýchat. Tramvaj však konečně zastavila a on ji mohl nyní konečně dostihnout.

Nikdy předtím nepřemýšlel o něčem podobném, co ho nyní čekalo. Co se stane, až se s ní seznámí? Když se na něho podívá svýma nedůvěřivýma očima, bude navýsost překvapená? Co, k čertu, po mně ten po dechu marně lapající a jako špatně trefený pták kolem mne stále poskakující muž jen chce?

K tomu ke všemu ještě neumí polsky. Většina zdejších lidí neumí anglicky. Nebude mu tedy rozumět. Jak jen, proboha, řekne beze slov: Hledal jsem tě celý život, ale ještě před pěti minutami jsem to nevěděl? Jak jí to jen všechno řekne, když ji nic říct nemůže? Tvář je velice špatným řečníkem. Kolik slov tvoří úsměv? Nad ním jsou jen opravdové úsměvy a zlo jako takové. Někteří lidé vcházejí do dveří, jiní nikoliv. Co má dělat, když potřebuje tuto řeč nebe a má k dispozici pouze ruce a oči?

Vůbec se s tím však nelámal hlavu. Dveře se otevřely. Lidé nastupovali a vystupovali z tramvaje. Když nastupoval po schůdcích do tramvaje, uvědomil si, že nemá lístek. Nemá lístek, nezná řeč, nemá vůbec ponětí o tom, jak to všechno vlastně provede. Její tvář však stála za všechny případné rozpaky a nedorozumění. Šel pomalu k ní a prosil boha, ať ho neopouští. Kráčel k ní a.

Šel pomalu k ní. Jazyk v jeho ústech zbytněl do velikosti tykve. Své ruce prudce přitiskl ke stehnům. Dívala se z okna ven. Po chvíli, která mu připadala jako několik století, pomalu k němu otočila svou nádhernou hlavu.

"Excuse-me-but I-must-talk-to-you!" ¹

Udělal typickou chybu amerických turistů: Myslel si, že když bude mluvit hodně pomalu a nahlas, každý cizinec bude rozumět tomu, co říká. Jediný jeho pohled do jejích nádherných očí ho přesvědčil o tom, že se mýlí. Její oči, nádherné, deset mil hluboké oči, byly lhostejné jako oči ještěrky. Nebude mít sebemenší zájem se s ním seznámit. Všechno je v háji.

Zkusil to teď německy.

"Ich habe sie gesehen am Strassenbahn hier.," ² řekl pomalu.

Její oči byly ještě studenější než před chvíli. Dívka se na něho na chvíli podívala jako čerstvá barva na triko.

Úplně zoufalý mučil svůj mozek představami o tom, co by měl nyní udělat a co by ji měl říct, aby ji získal. Stále však nemohl přijít aspoň na něco byť jen trochu kloudného. Zcela zdrcen se chystal od ní odejít, když se náhle zcela nečekaně ozvala.

Perfektní britskou angličtinou mu řekla hlasem, který by žádný muž nikdy nezapomněl:

"Proč mě sleduješ, Vincente? Mezi námi je konec. Hovořili jsem o tom než jsem tě definitivně vymazala ze své mysli. Rozhodl ses tak zcela sám a já jsem to akceptovala. Nechej mě nyní v klidu odejít!" Její hlas byl tak plný něhy a hoře, že si na chvíli myslel, že se v nich utopí.

Několikrát zamrkal očima a zamračil se.

"My se známe?"

Ona svraštila čelo.

"Ano, známe se. Žili jsme spolu a před třemi léty jsme se rozešli!"

Ettrich se oženil a žil v Seattlu. Třicet let s nikým jiným než s jednou a toutéž ženou. Tři děti a jeden pes. Nikdy nežil s nikým jiným. Jen se svou ženou a dětmi.

"Jak., jak se jmenujete?"

To se jí vůbec nelíbilo! Její tvář se sevřela jako pěst. Oči se jí zúžily tak, že to vypadalo, jako kdyby je měla zavřené. Když promluvila, z jejích očí vystřelily plamínky hněvu a bolesti.

"Velice vtipné, Vincente! Myslíš si, že mi je do smíchu? Zase mi chceš ublížit? Chceš, abychom zase předstírali, že to oba nevíme? Copak nevíš, jak k tomu všemu došlo? Já to nevím. Byl jsi to ty, kdo chtěl odejít!"

Vstala ze svého místa. Byla nádherně, přiměřeně vysoká. Byla vším tím, co si kdy dokázal vysnít o ideální ženě.

"Mám předstírat, že nic nevím o Kitty a Seattlu a o tvé červené Audině? Hmm? Mám ti také říkat pane Ettrichi? Mám předstírat, že nic nevím o tom, jak ses vždy kousal do rtů, když ses miloval a jak jsi se při tom často zadýchával? A copak dělá tvůj vysoký krevní tlak? Velice dobře si pamatuji na jeho poslední, doslova alarmující hodnotu. Bylo to 180/90, že ano? Pamatuji si to všechno velice dobře, protože tě moc miluji. Ale ty nechceš mou lásku. Ty chceš Kitty, své blbé červené auto a stejně stupidní život v Seattlu. Byl tehdy opravdu tvůj krevní tlak 180/90?"

Ano! Všechno to byla pravda! Ettrich ustoupil krok dozadu, protože byl zděšen a protože potřeboval nějaký prostor mezi sebou a touto bohyní. Byl skálopevně přesvědčen o tom, že ji nikdy předtím neviděl. Ale jak jen mohla vědět o Kitty, o jeho červeném Audi a vysokém krevním tlaku? Jak jen mohla vědět o všech těchto triviálních, intimních detailech? Jak se kousal do rtů.

Dveře se zavřely a tramvaj se zase pomalu rozjela. Všechno se to seběhlo během dvou - tří minut. Lidé v tramvaji se upřeně dívali před sebe. Byl s ní chycen v pasti jménem tramvaj do okamžiku než zastaví na příští zastávce.

"Jak víte všechny ty věci?"

Vztekle k němu otočila hlavu. Bylo to nádherné.

"Jak to vím? Protože během posledních tří let, pokaždé když jsi přijel do Varšavy, jsi byl u mne. Předstírali jsme, že jsme svoji. Ale já už to nechci dělat, Vincente! Já chci žít, ale ty mi to nezaručíš! Proto jsem si našla někoho jiného."

Nemohl to už déle snášet.

"Ale já vás vůbec neznám!"

Její velké, měkké rty se uvolnily. Vypadalo to, jako kdyby mu chtěla něco říct. Ale nakonec si to rozmyslela. Aniž by kdokoliv mohl cokoliv vidět, pomalu k němu přistoupila a zasunula svou ruku mezi jeho nohy.

"Miluji tvé malé mateřské znaménko, tady dole. Vždy jsem to pokládala za naše malé tajemství. Bude mi chybět."

Tramvaj začala pomalu zpomalovat až zastavila. Žena se vydala směrem ke dveřím.

"Prosím tě, Vincente, nechej mě na pokoji! Přinejmenším jsi mi tím povinován."

Ettrich se strachem sledoval, jak pomalu vystupuje z tramvaje a jak rychle odchází, aniž by se jen jedenkrát ohlédla. Jeho ústa byla otevřená. Uvědomil si, že díky jejímu dotyku má erekci. Rychle pohlédl dolů a přitom si vybavil v mysli své mateřské znaménko. Vždy v něm vyvolávalo téměř nesnesitelný pocit trapnosti. Jak to jen, proboha, mohla vědět?

Měla na sobě nefritově zelený plášť. Zahlédl ji v něm jen na chvíli než mu definitivně zmizela z očí za rohem budovy, kterou nikdy předtím v životě neviděl.

Z angličtiny přeložil Dittmar Chmelař

Vysvětlivky:

¹: "Promiňte, ale musím s Vámi mluvit!"

²: "Viděl jsem Vás tady v tramvaji."

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--