V těchto dnes si připomínáme 75. výročí zahájení nejničivějšího válečného konfliktu této planety. Já sám osobně si každoročně toto výročí připomínám tím, že si pouštím polský film Westerplatte o hrdinném boji polských obránců malinkého poloostrůvku u ústí Wisly do Baltického moře, tvořící nejsevernější část gdaňského přístavu. Právě zde padly první výstřely 2. světové války. V tomto roce byl můj dojem z tohoto filmu umocněn navíc tím, že tento film uvedla polská veřejnoprávní televize poprvé v jeho zdigitalizované podobě.
O tom však nehodlám psát. Na neradostné výročí posledního celosvětového lidského šílenství si vzpomínám nejenom každoročně na začátku září, ale tako pokaždé, když jdu vedle sochy, která stojí před budovou základní školy v místě mého bydliště. Vlastně základní škola už to není, protože byla zrušena před pár léty v důsledku malého počtu žáků. Po ní zde zůstala jen ta socha. Pokaždé, když se na onu předmětnou sochu podívám, tak ve mně vypukne svár (ne)rozumu se vztekem. Tato socha byla slavnostně „uvedena do provozu“ před několika léty s velkou parádou za účasti masmédií. Proboha, to nikoho nenapadlo to, co mě napadá pokaždé, když kolem té sochy jdu, a sice že ta ženská, patrně učitelka, vlastně hajluje? Ti, kdo rozpoutali ono druhé oficiální celosvětové válečné běsnění, se zdravili přesně tak, jak to činí ona socha. Jediný rozdíl byl a je v tom, že tak činili pravou a nikoliv levou rukou, jak to znázorňuje ona učitelka z kamene. Ani ten model atomu, který sochoučitelka drží v pravé ruce, nesnímá z autorů a schvalovatelů tohoto díla odpovědnost z nejednoznačnosti v kameni zafixované, zcestně deklarované symboliky poznání a pokroku. Začíná to a končí vždy podobně. Na začátku nevinnost sama, na konci nesnesitelné peklo. Poučíme se někdy?
|