ŽELEZO
Vojtěch Mornstein
16. dubna – čtvrtek ráno
Inženýr Novák zažil téměř šok, když mu včera, tedy ve středu večer zatelefonoval kdosi z magistrátu a naléhavě jej žádal, aby donesl dnes ráno do jakési laboratoře na Zemědělské akademii svoje náhle zrezavělé hřebíky a proděravělý rýč ze zahrádky. Překvapení bylo o to větší, že si z něj v pátek minulý týden na stejném úřadě nepokrytě utahovali a naznačovali mu, že by se měl poradit… snad s psychologem. Odešel tehdy s prásknutím dveří a měl tím pokažený celý víkend.
Brzy ráno se tedy vypravil na svou zahradu. Zjistil, že hřebíky se už nepodobají vůbec ničemu a že se značná část jeho zahradnických nástrojů stala nepoužitelným šrotem. Něco asi skutečně nebylo v pořádku. Podivná, jako hnědý lišejník bující rez, vyrašila i na hlavičkách hřebů, které držely pohromadě chatku, na dveřních závěsech i na plechovém sudu s dešťovou vodou. Vlasy se mu hrůzou zježily na zátylku. Opatrně za sebou zavřel dveře (mosazný zámek byl v naprostém pořádku) a zahleděl se k nedalekým budovám laboratorního komplexu. Pocítil směs strachu a vzteku. Půjdu tam a rozbiju někomu hubu, proběhlo mu hlavou. Pak si uvědomil, že něco takového udělal naposledy, když mu bylo třináct, a že by vlastně ani nevěděl jak nato. Vztekle vyrazil směrem zastávce autobusu, protože měl auto v servisu. Čekala ho poměrně dlouhá cesta na odlehlou stranu jádra města a možná i potíže v práci, kde mu asi sotva uvěří, že musel místo ověřování solventnosti klientů odnést na Zemědělskou akademii rezavé hřebíky.
V dopravní zácpě na velkém městském okruhu si všiml první policejní hlídky, před fakultní nemocnicí druhé a při přestupování třetí a čtvrté. Chvíli mu trvalo, než uvědomil, co je na chování policistů zvláštní. Neposedávali v autech ani nepostávali flegmaticky před veřejnými budovami, ale chodili po ulicích a rozhlíželi se usilovně kolem sebe, jako kdyby hledali něco neobyčejně důležitého. Těsně před vystoupením u Zemědělské akademie zaslechl z rádia, které měl puštěné řidič trolejbusu, že ve dvanáct hodin promluví k občanům Radoslavi primátor s důležitým sdělením. Od okamžiku, kdy si povšiml, že z trolejbusu s ním vystoupil nějaký postarší člověk s kusem čehosi rezavého v ruce a zamířil stejným směrem, začalo inženýrovi Novákovi vrtat v hlavě jakési podezření.
V poněkud nevábně vyhlížející budově mikrobiologického ústavu jej přijali neobyčejně vlídně, převzali zbytky hřebíků jako nějakou svátost a velmi podrobně se jej vyptávali na okolnosti podivného rezavění jeho majetku. Na chvíli za ním přišla i jakási korpulentní osoba, zřejmě vedoucí ústavu, protože se k ní všichni chovali nadmíru uctivě, a promluvila s ním pár slov. Když odcházel, sdělila mu tichým hlasem:
„Běžte si, pane inženýre, koupit pár flašek Brava a všeho možného, co se používá k dezinfekci. Ošetřete s tím pořádně hřebíky a šrouby, které drží tu vaši chatku pohromadě, a vůbec všechno železné, co potřebujete zachránit, pokud to ještě jde. Pak to natřete nějakou syntetickou barvou. Vezměte si třeba hned dovolenou, protože jde o čas. Poslechněte si v poledne primátora a dáte mi za pravdu. Máte několikahodinovou výhodu před ostatními. Dík za spolupráci.“
Překvapený inženýr se zmohl jen na neurčité poděkování a celý vyděšený vyrazil na cestu do svého zaměstnáni. Z trolejbusu ještě uviděl několik dalších hlídek soustředěně se rozhlížejících kolem sebe. Ve dvou případech byli policajti vyzbrojení jakýmsi velkým sprejem. V drogerii, která téměř sousedila s bankou, pak investoval do dezinfekčních prostředků všechny mince i menší bankovky, které našel v peněžence. Prodavačka se na něj podezřívavě podívala a téměř vykřikla:
„Jste už dnes čtvrtý člověk, který se zásobuje na dva roky dopředu dezinfekcí. Nic proti tomu, ale co se to ksakru dnes děje?“
Inženýr Novák chvíli mlčel, urovnával si nákup v igelitových taškách a pak pronesl bezbarvým hlasem:
„Nevím, poslechněte si v poledne pana primátora a nechte si včas nějakou dezinfekci bokem pro sebe.“
Když vstupoval do svého pracoviště, snažil se udělat neviditelným.
+ + +
16. dubna – čtvrtek dopoledne
Vzal jsem si výjimečně jeden den dovolené, poprvé během tohoto roku, když nepočítám tři chřipkové dny v únoru. Včera po obědě jsem svolal všechny zaměstnance ústavu, pokud nebyli někde na pochůzkách (těm se pak sekretářka snažila dovolat na mobily) a stručně jim vysvětlil, k čemu v důsledku nedávných událostí v sousední budově došlo a co s tím mohou udělat. Zapřísahal jsem je, aby tuto zprávu nešířili mezi lidmi, natož aby říkali, od koho ji získali, i když jsem si nedělal iluze o tom, jak to asi dopadne. Dnes tedy nebyl na ústavu nikdo, všichni desinfikovali a nakupovali barvy ve velkém.
Stál jsem na našem balkonu, opíralo se do mě zubaté jarní slunce a hledal jsem stopy rzi na železném zábradlí. Bylo mi jasné, že to všechno jsou jen staré rezavé skvrny, ale nechtěl jsem nic riskovat. Každé podezřelé místo jsem zuřivě smirkoval, otíral jakýmsi chlórovým sajrajtem a pak po uschnutí přetíral barvou, která měla dle televizních reklam přetrvat věky. Důležitější však bylo, že její chemické složení perspektivně zajišťovalo usmrcení všech běžných mikroorganismů. Ověřil jsem si to krátkým hovorem s chemikem Patočkou.
Když jsem na zábradlí vyplácal celou plechovku barvy, postříkal jsem ještě Bravem omítku v okolí míst, kde bylo zábradlí ukotveno. S jistým uspokojením jsem zjistil, že plastová okna mají kování z hliníku nebo nerezu, a pak jsem šel kontrolovat další vybavení bytu a pátral po něčem, co by mohlo rezavět. Naštěstí jsem toho moc nenašel, respektive to byly věci snadno postradatelné. Do skříňky s nářadím jsem nasypal trochu krystalického jódu, protože mě idiota nic lepšího nenapadlo, a vzápětí jsem se divil, kde se mi vzaly na prstech hnědé skvrny.
V kapse jsem měl proti všem svým zvyklostem mobil, který každých deset minut vyzváněl svou neodbytnou melodii. To se dříve také nestávalo. Mí podřízení se vyptávali na různé prkotiny, dvakrát se ozval Petr Kotlář – poprvé, aby mi připomněl, že zítra se koná schůzka s novinářem Vydrou, a podruhé s horkými novinkami, které přišly tajuplnými cestičkami přímo z magistrátu.
Vůbec mě nevzrušilo, že počínaje dnešním večerem nebudu moci vyjet autem z města, protože jsem žádné auto neměl. Dezinfekčních prostředků jsem měl zatím v zásobě dost a byl velmi zvědavý na primátorův projev, který měl začít za necelou hodinu. I na to mě Petr upozornil. Volala mě i dcera z Německa, kde byla s gymnáziem na poznávacím zájezdu. Nic jsem jí zatím neřekl. Dospěl jsem prostě k závěru, že gymnaziální studenti asi nemají s rezavějícími materiály mnoho co do činění a možná si jich ještě užijí dost. Manželka odešla na nákup, protože předpokládala, že blížící se panika zachvátí nejen drogerie a hypermarkety, ale i obyčejné obchody s potravinami. Podle jejího názoru každá mimořádná událost přinutí lidi k hromadění zásob, s čímž jsem nehodlal polemizovat. Měla v úmyslu do pojízdné kabely nabrat nějakou chlebovou mouku, sádlo, pár masových konzerv (vydesinfikovat a šup s nimi do pytle) a trvanlivé salámy. Slíbil jsem jí, že pak pro něco zaskočím ještě sám, a varoval ji před nákupem čerstvého masa, protože jsem téměř s jistotou očekával výpadky proudu. Nepochyboval jsem o tom, že stožáry elektrického vedení proti rezivění asi moc odolné nebudou a že v trafostanicích a rozvodnách je určitě spousta všelijakých jiných součástek ze železa, na které se nebude pokud možno nic stříkat a k nimž se nikdo ani nepřiblíží se štětcem. Dokud to nebude nezbytně nutné. Přesněji, dokud nebude pozdě.
+ + +
16. dubna – čtvrtek, poledne
Banka, v níž dosud z hlediska marketingového velmi uspokojivě působil inženýr Novák, téměř přestala pracovat. Elektronické operace samozřejmě nerušeně pokračovaly a na přepážkách byli průběžně odbavováni klienti, ale v kancelářích se místo práce zuřivě besedovalo a dohadovalo, o čem by primátor asi mohl mluvit. Vratislav Novák, i když si byl téměř jist, co asi bude hlavním tématem, se rozhodl s kolegy o ničem nemluvit. Ubezpečil se, že nakoupené dezinfekční prostředky jsou dobře skryty před zraky spolupracovníků (skříň na šaty měl teď sám pro sebe, protože kolega sdílející s ním stejnou kancelář se opékal kdesi u Rudého moře) a věnoval se roztržitě zameškané práci. Svému nadřízenému oznámil, že jeho ranní absence souvisí s tím, o čem bude hovořit primátor a že je vázán mlčenlivostí, i když stejně skoro nic neví. Pak překvapenému náměstkovi doporučil urychlené zakoupení dezinfekčních prostředků, jako je například Bravo, a odkráčel z jeho kanceláře. Za chvíli uviděl z okna svého nadřízeného, jak míří podle všeho do téže drogerie, v níž se sám cestou do práce zastavil.
Informace o jakési záhadné infekci ale prosákly i do banky ještě před primátorovým projevem. Nikdo nevěděl nic určitého, hovořilo se o smrtelném bacilovi měnícím lidi během hodiny v hromádku páchnoucího rosolu, o tajné bakteriologické zbrani, která se dostala do rukou teroristům, o řádění anarchistických živlů. Kdosi nadával na nezodpovědné vědce. Padla i zmínka o bakterii, která ničí kovy. Několik zaměstnankyň se pokusilo vyklouznout z budovy do nejbližší lékárny (pro jodovou tinkturu, ajatin a peroxid vodíku a – kdyby se to snad podařilo bez receptu – i nějaké antibiotikum), ale ostraha je zdvořile poslala zpět. Po primátorově projevu totiž měl do vnitřního rozhlasu promluvit někdo z vedení banky a všichni si to měli poslechnout. Jedna z mladších žen se pokusila proniknout ven násilím, ale ostraha jí po krátké potyčce zamkla dveře před nosem. Úřednice odešla s pláčem do své kanceláře, odkud si potom telefonicky hořce stěžovala svému manželovi, jak bídně je s ní v práci zacházeno.
Automaty na kávu byly v obležení a z kantýny zmizel veškerý cukr a trvanlivé pečivo, včetně téměř prošlých celozrnných ležáků osídlených larvami molů. Pět minut před dvanáctou přišla zpráva, že primátorův projev bude přenášen vnitřním rozhlasem. Vzápětí se z reproduktorů ozvala patetická hudba prokládaná snad každou minutu upozorněním na primátorův projev. Hloučky seskupené kolem nepočetných radiopřijímačů proto prořídly. V 11 hodin a 58 minut byly zablokovány hotovostní i jiné operace na přepážkách, protože panovaly obavy z chyb nesoustředěných zaměstnanců. Klientům bylo jako kompenzace nabídnuto vyslechnutí primátorova projevu, což ovšem někteří odmítali akceptovat. Činnost banky se prakticky zastavila.
Minutu před dvanáctou vyšel inženýr Novák ze své kanceláře na chodbu a připojil se tam k hloučku postávajícímu pod reproduktorem. Dva nebo tři lidé začali za květináčem s palmou kouřit, i když to bylo v celé bance přísně zakázáno. Zazněl časový signál a byla ohlášena mimořádná relace krajského vysílání. Potom se ozval poněkud zastřený a mírně rozechvělý primátorův hlas. Byl to přesně ten okamžik, kdy normální lidé přestávají vnímat politickou příslušnost svého místního politika a kdy jej berou jako bezmála spasitele, který jim přináší rozhřešení a naději.
„Drazí spoluobčané, obracím se na vás ve chvíli pro naše město mimořádně těžké. Došlo u nás shodou nešťastných okolností k naprosto ojedinělé události, která nemá ve světě obdoby. V důsledku nedávného násilného proniknutí ekoteroristického aktivisty do jedné z budov univerzity unikly do našeho životního prostředí mikroorganismy z demolované laboratoře, které mají schopnost získávat svou životní energii okysličováním kovového železa. Tato schopnost se u žádného mikroorganismu v přírodě nevyskytuje, byla uměle navozena a byla předmětem vědeckých pokusů. Chtěl bych ale zdůraznit, že tyto mikroorganismy nejsou, opakuji, nejsou nebezpečné pro zdraví člověka. Jejich nejbližší příbuzní se vyskytují všude kolem nás, v každé hrsti hlíny na naší zahrádce. Jsme však ohroženi jiným způsobem.“
Z hloučků pod reproduktory se ozvaly zvuky svědčící spíše o úlevě než o znepokojení shromážděných lidí. Tato mírná úleva však neměla mít dlouhého trvání.
„Naše civilizace se do značné míry opírá o železo, a to i doslova. Po železe jezdí vlaky, zpevňují se jím stavby, podpírá elektrická vedení, nese antény vysílačů, vede plyn a vodu, existují tisíce způsobů jeho využití. Musíme uniklému mikroorganismu zabránit zničit opory naší civilizace.
Jakmile jsme byli odborníky z univerzity i řadovými občany informováni, že se na několika místech tato zvláštní infekce či nadměrné rezivění – tak se totiž navenek projevuje – již objevila, přijali jsem první opatření. Včera vpodvečer jsem tato opatření konzultoval s ministrem vnitra, který zítra přednese problém na mimořádném zasedání vlády. Již dnes ráno začaly policejní hlídky lokalizovat potenciální ložiska infekce. Není jich zatím příliš mnoho, ale existují. Mohou být kdekoliv a je záležitostí každého obyvatele Radoslavi je pomoci zlikvidovat dříve, než se rozšíří daleko na venkov. Podezřelé vzorky mohou občané nosit do mikrobiologického ústavu Zemědělské akademie, kde špičkoví odborníci provádějí potřebné analýzy.“
Několik lidí se v naslouchajícím hloučku chytilo za hlavu, jiní začali nadávat, ale ostatní je rychle umlčeli, aby jim nic neuniklo z primátorova projevu.
„...existují věrohodné údaje o tom, že nerezová ocel a některé jiné ušlechtilé oceli jsou vůči této infekci imunní. Potřebné údaje, které mají význam hlavně pro průmysl, budou postupně zveřejňovány. Jiné kovy, například měď, zinek a hliník, mosaz a bronz, pochopitelně zlato a stříbro či platina jsou vůči tomuto mikroorganismu naprosto odolné. Samozřejmě nejsou ničeny ani stavební materiály, umělé hmoty a podobně.
Podle předběžného příslibu pana ministra vnitra budou do našeho města směrovány mimořádné zásilky všech použitelných dezinfekčních prostředků. Některé se budou prodávat v maloobchodní síti za, zdůrazňuji, obvyklou cenu, další však budou distribuovány zdarma na místech oznámených na této frekvenci.“
„Sakra, musí nás pustit z práce, jinak mi spadne barák na hlavu,“ ozval se kdosi z hloučku, v němž stál inženýr Novák, ale okamžitě byl umlčen rázným výkřikem „Ticho!“
„Na základě dočasně získaných pravomocí, které mi téměř jednomyslně schválilo na dnešním mimořádném zasedání zastupitelstvo Radoslavi, jsem nucen učinit některá opatření, která budou mnozí z vás chápat jako omezování osobní svobody. Víte, jaké politické ideály zastávám, a jistě chápete, že jsem k něčemu takovému přistoupil jen s největším sebezapřením. Prosím vás proto o pochopení a spolupráci, protože ohnisko se nesmí rozšířit mimo území našeho města nebo dokonce ještě dál, například za hranice našeho státu.
Je proto třeba omezit pohyb lidí i zboží mezi Radoslaví a jeho okolím. Během dnešního odpoledne budou na všech myslitelných výjezdech z Radoslavi dokončeny nebo zřízeny policejní zátarasy a bude zablokována veškerá soukromá doprava směrem ven z města. Soukromá vozidla vracející se do Radoslavi budou samozřejmě vpuštěna, ale nebude jim až do odvolání dovoleno Radoslav opustit. Nákladní doprava bude omezena v podstatě jen na nutné zásobování potravinami, léky a materiály potřebnými pro zvládnutí infekce. Vyjíždět budou moci i sanitní vozy, hasiči, policie, armáda a s jistými omezeními i státní pošta, ovšem pouze přes dezinfekční clony. Pochopitelně nebudeme bránit v pohybu novinářům, pokud se těmto opatřením podrobí. Podobným způsobem bude omezena i letecká doprava. Železniční doprava bude přerušena do té doby, než se na vlakových soupravách podaří nainstalovat rozprašovače dezinfekčních roztoků. Nepředpokládáme, že to bude trvat déle než dva až tři dny.
Soukromé cestování z Radoslavi bude možné až od soboty, přičemž podmínkou bude bakteriologická dekontaminace, jejíž rozsah a způsob provedení bude upřesněn zítra.
Bohužel nelze vyloučit, že se objeví nezodpovědní spoluobčané a kriminální živly, které se budou snažit využít vzniklou situaci ke svému osobnímu obohacení. Budou například skupovat dezinfekční prostředky ve velkém a pak je prodávat za přemrštěné ceny. Před takovými aktivitami důrazně varuji, policie bude proti nim rozhodně zakročovat. Pevně věřím, že se obejdeme bez vyhlášení mimořádného stavu. Život města může s některými omezeními pokračovat normálně dál.“
Tváře lidí, kteří naslouchali primátorovu projevu, byly nyní většinou pobledlé. Zejména zmínka o mimořádném stavu na všechny působila jako ledová sprcha. Někteří souhlasně pokyvovali hlavami, jiní s nimi naopak nevěřícně kroutili. „Víkendy na chatě v čudu,“ povzdechl si kdosi. „Absurdita na druhou,“ poznamenala nově přijatá mladá právnička z oddělní pro vymáhání pohledávek.
„Stavy policie v našem městě budou posíleny o policisty z jiných měst a doufám, že armáda bude na základě vládního rozhodnutí také zapojena do pořádkové služby i do jiných aktivit. Bohužel, nikdo dnes nedokáže říci, jak dlouho bude tato situace trvat, jak dlouho se budeme muset uskrovňovat a jak dlouho budeme omezováni ve svobodě pohybu.“
„Tak a máme to, to je stejně něco jako mimořádný stav, ať se tomu říká třeba nějak úplně jinak. Dneska se určitě podívám na CNN, určitě to už budou hlásit,“ ozval se znovu úředník, který předtím ohlásil problém s dovolenou. „Polibte si šos, pane kolego,“ odpověděl mu kdosi navztekaně. „Já dojíždím. To jsem zvědavý, jak to teď budu dělat.“
„…konstrukce, stožáry, prostě všechny věci vyrobené z litiny nebo běžné konstrukční oceli musí být dezinfikovány chemicky nebo plamenem a natřeny, nejlépe syntetickými barvami, které ničí mikroorganismy díky svému chemickému složení. Zaměstnavatelé by měli svým zaměstnancům umožnit vzít si o několik dnů dovolené více, upravit dočasně pracovní dobu nebo alespoň poskytnout neplacené volno, aby mohli všichni zabezpečit svůj majetek a současně tak bránili dalšímu šíření infekce. Vyzýváme i obchodníky, aby se vyvarovali zdražování barev, štětců, stříkacích pistolí, ředidel a samozřejmě i potravin. O dezinfekčních prostředcích jsem již hovořil. Doporučuje však obchodníkům zvážit zavedení rozumných limitů prodeje, zejména v nejbližších dnech. Nedostatek zmiňovaného zboží nás však nemůže zaskočit na příliš dlouho.“
Primátorův hlas na okamžik zmlkl a z reproduktorů se nezřetelně ozývalo šustění papírů.
„Zanedlouho bude uskutečněna tisková konference, kterou bude státní rozhlas i televize vysílat večer ze záznamu. Na této konferenci vystoupí pan hejtman, samozřejmě tam budu i já, dále počítáme s odborníky z našich vysokých škol. Jistě se dostaví i zástupci policie, hasičů a také hygienici. Děkuji vám za pozornost a vyzývám vás k odpovědnému chování.“
Po skončení primátorova projevu byli posluchači hlasatelkou ubezpečení, že se bude dnes v každou celou hodinu opakovat. Krátký okamžik hrála hudba a pak v reproduktorech zapraskalo a ozval se hlas přímo generálního ředitele banky, jenž už docela pěkně zvládal češtinu:
„Milí spolupracovníci! Slyšeli jste slova pana primátora. Vzhledem k vážné situaci, která tímto dnem v Radoslavi nastala, ukončí dnes banka provoz již ve třináct hodin. Již před toto dobou mohou odejít zaměstnanci, kteří se nezabývají přímo finančními operacemi, jmenovitě pracovníci právního a personálního odboru, dále úklidová služba, pracovníci podatelny a propagace. Zítra a v dalších dnech až do odvolání bude provoz banky prozatím bez krácení mezd omezen pouze na dobu od devíti do třinácti hodin, což jest pracovní doba od osmi do čtrnácti hodin. Takto bylo rozhodnuto na generálním ředitelství v Praze, kde situaci v Radoslavi pozorně monitorujeme. Doufáme, že se situace rychle zlepší. Přeji vám hodně štěstí.“
Hloučky pod reproduktory se rychle rozešly. Někteří zaměstnanci vyrazili poklusem do svých kanceláří, aby mohli co nejdříve vypadnout, jiní mávli rukou, protože měli dojem, že doma vlastně ani nic důležitého z nechráněného železa nemají, jiní odejít ještě nemohli a začali nevybíravě klít.
+ + +
16. dubna – čtvrtek, 14,10 hod.
Byl jsem docela nepříjemně překvapen, když jsem se těsně před polednem dozvěděl, že se mám jako člen univerzitního týmu zúčastnit tiskové konference svolané primátorem. Moje dovolená se tím scvrkla na ubohý půlden. Nyní jsem seděl v předposlední řadě křesel v malém konferenčním sále radnice a připadal si tradičně nezpůsobile. Po pravici jsem měl dokonce profesora Bráboru, z čehož jsem vůbec neměl radost a znervózňovalo mě to. Nemohl jsem se zbavit podivného pocitu, že můj soused odněkud vytáhne nůž a někoho s ním bodne do zad nebo provede něco podobného. Věděl jsem, že je to nesmysl, že od svého souseda po pravici můžu očekávat nanejvýš nějakou slovní neomalenost, ale pocit ohrožení ve mně přesto přetrvával. Asi to nějak souviselo s Bráborovým výrazem. Po levici mi ale seděl Petr Kotlář, který odmítl sedět více v popředí. To byla jistá kompenzace. V exponované první řadě musel sedět zkroušený profesor Kuchta. Vedle něj seděla docentka Hornová (vypadalo to, jako kdyby jej svým mohutným tělem podpírala) a na druhé straně jeden z proděkanů naší fakulty, který se tvářil velmi rezervovaně. Spoustu lidí jsem pochopitelně v životě neviděl.
Považoval jsem svou účast na tiskové konferenci za zhola zbytečnou a měl jsem sto chutí se zeptat vedle sedícího Petra Kotláře, zda v tom náhodou nemá prsty. Svůj dotaz jsem však musel odložit, protože tisková konference právě začala. V sále bylo přítomno kolem stovky lidí, z toho možná šedesát novinářů, kteří měli to štěstí, že do Radoslavi přijeli včas. Opozdilci už museli zůstat stát za poslední řadou křesel.
Podle očekávání hovořil jako první primátor a neřekl skoro nic jiného, než co bylo obsahem jeho poledního projevu. Hejtman řekl skoro totéž, ale stihl to za poloviční dobu. Jako třetí se ujal slova děkan Blahota, který se snažil přítomným novinářům problém vysvětlit tak, aby všechno správně pochopili z mikrobiologického hlediska. Nebyl jsem jist, zda se mu to alespoň v náznaku daří. Na některých tvářích v sále se brzy objevily skelné pohledy, leckdo se bavil se sousedem nebo si maloval do bloku ornamenty. Petr Kotlář se vedle mě nepokrytě šklebil – zřejmě ani on nepovažoval děkanovo vystoupení za dostatečně srozumitelné. Po chvilce se naklonil ke mně.
„Teď by ještě mohli dát slovo Kuchtovi, aby do toho zamíchal nějaké ty fenotypy a zkratky a zkáza bude dovršena. Tady totiž opravdu polovina lidí ani netuší, co to je genom, natož pak ferrooxidázová aktivita. Jen tím rozzuří polovinu novinářů.“
Děkan ukončil svou řeč zhruba po deseti minutách. Primátor moderující konferenci se potom tázavě podíval na rektora univerzity – jinak věhlasného profesora srovnávací lingvistiky, ale ten jen zavrtěl hlavou. Naštěstí, proběhlo mi hlavou.
„Takže prosím vaše dotazy,“ vzdal se naděje na další zdeptání novinářů primátor a ukázal do sálu svoje prázdné dlaně. „Ale stručné, samozřejmě. Čeká nás nesmírná práce. Čas nás tlačí a o moc víc toho skutečně ještě nevíme.“ Prostor se okamžitě zaplnil šumem tichých hlasů a několik rukou vylétlo vzhůru. Primátor ukázal prstem do třetí řady na docela pohlednou novinářku, kterou zřejmě znal. „Dáma má přednost!“
„Hrabalová, Hlas Radoslavi. Pane primátore, když jsem jela na tuto konferenci, viděla jsem před jednou drogerií rvačku o kartón nějakých plastových lahví a před druhou drogerií stálo pět obrněných policajtů s pistolemi, sanita a menší dav rozzuřených lidí. Výloha byla rozbitá. Jste ještě schopen garantovat občanům tohoto města bezpečnost?“ Novinářka se posadila a primátor jí odpověděl s mírným, téměř odzbrojujícím úsměvem na tváři.
„Pokud se občané budou chovat jako občané a ne jako zvířata, tak ano. Nemám dosud žádnou informaci o vámi zmíněné události, ale nepochybně byla dílem právě občanů tohoto města. Opravdu musím takovéto lidi chránit a garantovat jim bezpečnost? Musím, jistě, bohužel, ale bez těch policejních obušků, sprejů a pistolí to asi nepůjde. Nic dalšího už k tomu nemohu říci. Prosím, tam vzadu, pán s plnovousem.“
„Jsem Hlas Božího desatera, přicházím zvěstovat den odplaty, neboť zlatému teleti již dosti obětí se dostalo a Desatero naše bylo znectěno nad všechny meze. Nevědomí, slepí, prznitelé díla Božího!…“ zbytek projevu zanikl v salvě smíchu.
„Odveďte sakra někdo toho člověka ven a dejte mu studený obklad na čelo, na tohle teď opravdu nemáme čas,“ zaburácel primátorův hlas z reproduktorů. „Támhle vidím naši státní televizi. Máte možnost.“
„Pane primátore, kdy přesně mají dorazit policejní posily odjinud? Pořádkovou službu musíte určitě posílit, protože i náš štáb viděl příznaky rabování a paniky.“
„Posily docházejí průběžně a bude to pokračovat až do zítřka. Přinejmenším. Pořádek bude zabezpečen. Posilujme hlídky a formujeme silnou zásahovou jednotku pro případ nějakých mimořádných okolností. Prosím, támhle!“
„Rundfunk Austria, Lotte Weber. Prosim mošnost pronyknuty tohoto bakterium na naše statny uc…uzemi vysvětlit. Rakousky veršejnost bude sletovat felmi pocorne všechno co tady se dýt.“
Primátorovi přeběhl po obličeji stín nevole, ale odpověděl bez zaváhání.
„Z původního ložiska již nebezpečí nehrozí, madam. V době havárie a následující den vanul vítr směrem spíše od vašich hranic. Možná tedy budou muset být ostražití více naši severovýchodní sousedé. Pokud se nám podaří včas dezinfikovat všechna ložiska sekundární, nebude vašemu území hrozit žádné nebezpečí. Uvítáme samozřejmě pomoc specialistů z vaší země.“
Asi ví, že tam na takové věci dohromady žádné specialisty nemají, proběhlo mi hlavou. Nic jí vlastně neřekl a ona se tváří poměrně spokojeně.
„Populár. Podáte žalobu na univerzitu kvůli veřejnému ohrožení?“
„Proč?“ podivil se primátor a pozdvihl obočí.
„Pro nezodpovědnou manipulaci s nebezpečnými mikroorganismy.“
„Ach, tak, už jsem se domníval, že máte na mysli špatnou výchovu toho studenta humanitní fakulty, který demoloval laboratoř na biologické fakultě. Odpovím vám protiotázkou. Koho budete žalovat? Majitele trhaviny, který zapomněl zavřít vikýř svého skladiště, nebo člověka, který vlezl tím vikýřem do skladu, trhavinu ukradl a pak odpálil tam, kde neměl?“
Tazatel vypadal po této odpovědi velmi nespokojeně, chtěl něco poznamenat, avšak nebylo mu dáno slovo.
„Lidová Pravda, Houžev. Je jasné, že v tomto případě nelze přímo obvinit vědce, ale z jakého důvodu se takové výzkumy vůbec provádějí?“
„To asi bude otázka pro děkana biologické fakulty,“ odpověděl primátor a gestem vyzval děkana Blahotu.
„Hlavní motivací jsou nové technologie. Za přísně kontrolovaných podmínek by takovýto nebo podobný mikroorganismus mohl mít technologický význam. Navíc by se mohlo podařit příslušný biochemický proces obrátit – a máme tu něco, co by mohlo znamenat revoluci ve výrobě železa.“
Teď si bohapustě vymýšlí, ale zní to docela dobře, napadlo mě. Vedle sedící Petr to tiše potvrdil velmi prostým slovem: „Kravina.“
Někteří z přítomných novinářů si učinili drobnou poznámku do bloku a nezdálo se, že by odpovědí děkana Blahoty byli nějak pohoršeni, spíše naopak. O endergonních a exergonních biochemických procesech zjevně nikdy neslyšeli.
„On to ten Kuchta vlastně nesmí říct, kdo mu ten projekt zadal. Z toho by mohla být mezinárodní ostuda,“ šeptal sotva slyšitelně Petr napůl obrácený ke mně. „Může se ale snadno stát, že to někdo vyšťourá. Ne u nás, ale tam, odkud ty peníze tečou.“
„Prosím další dotazy,“ ozval se primátor a rozhlédl se po sále.
„Komerční noviny, Prochorovský. Pro mnoho podnikatelů znamená tato situace velké nezaviněné ztráty. Budete je nějak kompenzovat?“
„To je zajímavá otázka. V některých případech asi ano, ale nemyslím si že jich bude příliš mnoho. Pokles obchodu nebo výroby totiž bude u mnoha komodit kompenzován velkým boomem, jakmile to bude za námi nebo jakmile se bude situace stabilizovat. Spíš se budeme snažit podporovat ty firmy, které přijdou díky této kalamitě o svoje výrobní prostředky, pokud situace dojde tak daleko. Plošně odškodňovat nebudeme. Na tom jsme již včera shodli s panem ministrem a snad bude takové i stanovisko vlády. Všechno samozřejmě také záleží na tom, jak velké budou celkové škody. Žádná ekonomika neunese všechno.“
„Voženílek, Czechia today. Jaké jsou zatím skutečné škody? Vypadá to jako příprava na konec světa, ale o ničem konkrétním nevíme. Můžete nějak upřesnit, k čemu zatím vlastně došlo?
„Ano, ale informace se teprve začínají sbíhat do prozatímního krizového štábu. Vyčíslení škod není možné, ale v sedmimístných číslech se pohybujeme určitě už teď. Poslední souhrnnou zprávu jsem dostal před slabou půlhodinou. Nejde ovšem o nálezy potvrzené bakteriologicky, jsou to jen důvodná podezření. V laboratorním komplexu univerzity došlo na několika místech k masivní korozi železných konstrukcí – to je bakteriologicky potvrzeno. Stejně tak je jisté, že infekce způsobila úplné zničení železného nářadí v blízké zahrádkářské kolonii. Na třech nebo čtyřech místech ve městě jsou napadeny konstrukce vnějších schodišť. Pět podezřelých nálezů máme na stožárech veřejného osvětlení, něco na zábradlích, na historické železné kašně „Satyr“ v podzámeckém parku byly najednou početné rezavé skvrny – nyní již bylo vše ošetřeno. Dopravní podnik hlásí několik drobných nálezů, bohužel je však korozí vážně poškozena výhybka na Jaroslavově ulici. Vypadá to podezřele i na jedné odstavné koleji nákladového nádraží. Několik stavebních firem se hlásí s nálezy na lešeních. Zeptáme se paní docentky Vilmy Hornové ze Zemědělské akademie, jestli neví o nějakých dalších nálezech a jak dlouho může trvat každé bakteriologické vyšetření.“
Mikrobioložka po těchto slovech vstala a počkala na mikrofon, který jí přinesla primátorova sekretářka.
„Kultivace bakterií a přesná identifikace kmene trvá nejméně tři dny, protože na našich živných půdách rostou tyto mikroorganismy pomalu a protože stále čekáme na některé esenciální komponenty živných půd. U některých vzorků ale pro rozpoznání této infekce stačí prohlídka částeček rzi pod mikroskopem. Ty baktérie mají charakteristický tvar a je jich přítomno vždy velmi mnoho. O nových nálezech asi nevím nic, snad s výjimkou toho kusu plechu, který nám přinesli dnes o půl jedné z blízkého autoservisu. Našli to na dvoře. Přiznám se, že jsem ještě nikdy nic takového neviděla. Vypadalo to, jako kdyby na tom plechu rostly lišejníky. Bylo to svým způsobem krásné. Nebezpečná krása, samozřejmě,“ dokončila svou řeč docentka, vrátila rezolutním pohybem mikrofon čekají mladé ženě a vměstnala své rozložité tělo opět na židli mezi profesora Kuchtu a tajemníka biologické fakulty. Většina osazenstva sálu však na ni stále hleděla, jako kdyby si ji novináři snažili vtisknout do paměti.
„Chudák ženská,“ ozval se najednou docela rozumně profesor Brábora. „Teď se těch novinářů asi na dlouho nezbaví. Ale stejně za to můžeš ty, Kotláři, protože u tebe nebyly zavřené dveře na požární schodiště.“
„Vadný zámek, který se tvářil jako že je v pořádku, kamaráde, ověřeno policejními autoritami,“ ostře zašeptal Petr Kotlář, aniž by Bráborovi věnoval jediný pohled. Cítil jsem, jak se nespokojený kverulant vedle mě zavrtěl.
Zdálo se, že novináři ztratili o další odpovědi zájem. Spěchají, rozbřesklo se mi, spěchají, aby si sami mohli koupit něco na svoje železo. Právě jim došlo, že to potřebují úplně stejně jako ti lidé, co se rvali před drogerií. Nebo jen chtějí z Radoslavi co nejrychleji vypadnout, aby zachránili svoje auta.
„Vidím, že další dotazy nejsou. Sejdeme se znovu zítra, ve stejnou dobu a zase zde. Přeji vám pěkný den, ale v noci se bohužel čekají bouřky,“ dodal primátor trochu ironicky.
6. Agenturní zpravodajství
16./17. dubna – noc ze čtvrtka na pátek
*** (Radoslav). Pět minut po desáté na Promenádní ulici, jedné z nejrušnějších ulic krajského města, ulomil závan čerstvého větru blížící se jarní bouřky ze střechy domu č. 28 větrnou růžici se siluetou kohouta. Pět kilogramů těžký železný předmět se značnou rychlostí zřítil přímo na chodník, kde těžce zranil procházejícího chodce, mladého muže, který se právě rozloučil se skupinou svých přátel. Posádka přivoleného vozu záchranné služby se jej pokusila udržet při životě, ale ztráta krve již byla příliš velká a šok příliš hluboký. Muž zemřel v jedenáct hodin a stal se takto zřejmě první nepřímou obětí mikroorganismu, který napadá železné předměty a konstrukce v Radoslavi. Druhá oběť na sebe nenechala dlouho čekat. Byl to chodec, na kterého spadla uvolněná trolej pod napětím. Povolil nejdříve jeden její úchyt ve zdi starého domu na ulici Tobruckých hrdinů. Mechanickým rázem se uvolnilo několik dalších úchytů na protější straně ulice. V důsledku toho byla až do odvolání přerušena tramvajová a trolejbusová doprava a nahrazena autobusy. Ještě téže noci se podobné úchyty ulomily nebo přetrhly na pěti dalších místech. Troleje však již naštěstí nebyly pod napětím.
*** (Radoslav) Ve dvanáct hodin začala nad Radoslaví řádit silná bouře provázená poryvy vichřice o rychlosti kolem sedmdesáti až devadesáti kilometrů za hodinu, která způsobila značné materiální škody. Vítr smetl tři velké billboardy u výpadovky směrem na Prahu, na desítkách střech se uvolnily části okapů a zřítily se do ulic, podobný osud potkal řadu satelitních parabol, dopravních a orientačních tabulí a také velkoplošných reklam, které se utrhly ze střech a plachtily nevyzpytatelně vířícím lijákem. Na ulicích nezasáhly tyto trosky nikoho, jedna velká plechová reklama však na konci svého letu prorazila okno do pokoje, v němž spaly dvě malé děti. Obě byly vážně zraněny skleněnými střepy, které se rozlétly po místnosti. Je možné, že některé z těchto škod neměly s infekcí nic společného, ale podle názoru většiny odborníků se na nich podílela významnou měrou.
*** (Radoslav). Operátoři hlásí problémy v mobilních sítích. Byly způsobeny poškozením několika konstrukcí s vysílači a přijímači. Operátoři sice dokázali výpadky eliminovat, ale bylo to vážné varování pro nejbližší budoucnost. Bez poruch se dle mluvčí společnosti Telefonium neobešla ani pevná síť – stovky domácích i služebních stanic na periferii Radoslavi oněměly, protože se poškodila nadzemní vedení.
*** (Radoslav) Ve dvě hodiny v noci povolilo jedno z nosných lan lávky pro pěší a cyklisty přes řeku Modravu. Třicetimetrová lávka se téměř převrátila a částečně ponořila pod hladinu řeky, jejíž hladina se předtím zdvihla vlivem lijáku. O tři hodiny později, již za svítání, povolilo přetížené druhé lano, pravděpodobně bez přispění infekce ničící železo. Tato událost se obešla bez ztrát na životech, protože se v kritickou dobu nikdo na lávce nenacházel.
*** (Radoslav) Podle odborníků z místní univerzity noční liják, podobně jako několik dešťových přeháněk v předchozích dnech, poskytl společně s dostatečně vysokou teplotou vzduchu téměř optimální podmínky pro růst kolonií mikroorganismu, který začíná být pracovně označován jako Bacillus ferrovorus. Nepřímo mikroorganismu pomohlo i to, že část dezinfekčních postřiků a nátěrů byla smyta dešťovou vodou. Městská správa vodovodů a kanalizací oznámila, že v čističkách odpadních vod musely být použity tuny chlorového vápna a podobných látek, aby se z přetékajících nádrží nedostaly spláchnuté mikroorganismy do Modravy a neodtekly s jejími vodami daleko po proudu. Došlo při tom i k tragické události. Jeden z dělníků pracujících v hlavní čističce se kolem třetí hodiny v noci zřítil do odkalovací nádrže a podařilo se jej nalézt až krátce před svítáním. Stal se třetí lidskou obětí mikroorganismu, který se takto stává noční můrou celé země.
*** (Radoslav) Mluvčí Policie oznámila, že během noci byly vyloupeny tři lékárny, v hypermarketu Goliáš byla postřelena ostraha a ukradeno půl tuny dezinfekčních prostředků. Dále došlo k vyloupení jednoho autoservisu, odkud zmizely antikorozní přípravky (v tomto případě jen málo účinné). Policie však nejméně pětkrát úspěšně zasáhla proti podobným pokusům, což si bohužel vyžádalo jednoho mrtvého policistu a několik postřelených lupičů.
Na dvou místech se podařilo na výpadovkách z města prorazit policejní zábrany. Zhruba stovka aut zmizela neznámo kam. Při tom bylo též několik lidí lehce zraněno. Policie důrazně varuje občany před podobnými pokusy a vyzývá svědky této události, aby poskytli informace o nezodpovědných řidičích, kteří takto mohli způsobit rozvlečení infekce mimo město.
*** (Praha). V zahraničí se objevily první zprávy o šíření radoslavské infekce již zvečera. Například zpravodajská stanice CNN přinesla první zprávy o šíření infekce v 18,00 a potom ve 23,00. V tomto čase bylo již známo i stanovisko naší vlády, které bylo možno shrnout jako zplnomocnění primátora Radoslavi k mimořádným opatřením, nařízení aktivace některých armádních jednotek a memorandum vyzývající cizinu k rychlým dodávkám dezinfekce a postřikovačů a různé speciální techniky. Následně převzaly tuto zprávu další zpravodajské kanály a servery.
Od této noci se zprávy o událostech v Radoslavi objevovaly vždy na prvních místech zpravodajských pořadů, postupně se prodlužovala jejich délka a zatlačovala do pozadí zprávy o přírodních katastrofách, pádech letadel i politických atentátech na Středním Východě.
|
