|
3. Problém profesora Kuchty
31. března – úterý odpoledne
„Pane děkane, chápu vaše pobouření nad mou neznalostí akademických svobod a práv, ale k dokreslení osobnosti toho nešťastného mladého člověka potřebuji něco vědět i o jeho vzdělání a o atmosféře, v níž studoval. Připravuji o tom velký článek do nedělní přílohy Monitoru.“
Reportér Českého Monitoru Josef Vydra si prohlížel brunátného děkana humanitní fakulty s neskrývanou profesionální zvědavostí. Vydra rozhodně nepatřil k těm šťastlivcům, pro které je jejich jméno „nomen omen“, nepřipomínal vydru, spíše zvědavého králíka. Jeho podsaditému tělu vévodila kulatá hlava s poněkud vypouklýma očima. Dojem hlodavce dotvářel předkus a rozježený knírek. Bylo mu dvaapadesát, vypadal na šedesát ale utajené vnitřní energie měl víc, než leckterý třicátník.
Nebýt otrlým novinářem, byl by asi Vydra znechucen nebo pobouřen. Děkan humanitní fakulty byl zajímavým případem člověka, který za jistých okolností odmítá převzít zodpovědnost i za nos mezi svýma očima. Mohlo mu být kolem padesátky. Měl malou pleš a kolem ní věnec již mírně prošedivělých vlasů spadajících až na ramena. Lehce bohémský děkanův vzhled byl umocněn riflemi a květovanou košilí. Lennonky byly samozřejmostí. Dokonalé zapomenuté dítě květů, navíc transformované v akademického hodnostáře, proběhlo reportérovi hlavou. Jedinou omluvou mohla být skutečnost, že pan děkan byl právě na odchodu domů. Novořeč humanitního akademického funkcionáře však ovládal tento muž dobře.
„Opakuji, pane Vydro, že studenti naší fakulty si v rámci jistých pravidel konstruují svoje studijní programy sami. Klasické studijní kolektivy u nás prakticky neexistují, ale máme silné mezioborové vazby. Student Čtvrtečka byl zapsán na sociopsychologii, račte se tedy sám podívat do katalogu na povinné, doporučené a volitelné předměty. Studijní obor u nás ovšem znamená, řekněme, úhel pohledu, nikoliv nějakou rigidní znalostní strukturu, předem daný seznam znalostí. To už máme dávno za sebou, jdeme v tomto ohledu příkladem ostatním fakultám.“
Jinými slovy – nevíte sami, co vlastně učit, blekoty, blem, blem, zopakoval si pro sebe několikrát reportér Vydra, ale pak se vrátil ke svému problému.
„Můžete mi prozradit alespoň nějaké typické předměty, kteří studenti tohoto oboru zapisují?“ zkusil to reportér ještě jednou.
„Nemohu, protože až na povinné předměty si každý zapisuje něco jiného. Je to v katalogu. Není to pochopitelně fyzika nebo anatomie, to je vám snad jasné. Mohou si také sami zvolit pořadí předmětů, i když v tomto případě je k dispozici jako doporučení nejprůchodnější schéma. Společné a povinné jsou dějiny sociálních věd, rétorika, úvod do memové psychologie a stylistika. To chceme od všech, stačí vám to?“
Reportéra při slovech „memová psychologie“ poněkud zamrazilo v zádech, ale přesto se ještě odhodlal k dalšímu dotazu.
„Jak se takový, řekněme rozostřeně vzdělaný člověk uplatňuje v praxi, pane děkane, nemohl mít Čtvrtečka nějaký existenční stres?“
„To záleží na mnoha věcech! Většina našich absolventů se uplatňuje skvěle, i když o tom samozřejmě nevedeme nějakou evidenci. Žádný stres si nepřipouštějí.“
„Na jakých věcech to záleží, například?“
„Nevím, u každého to je něco jiného. Třeba na učitelích, jak dovedou zaujmout svou výukou. My máme povinnost učit, ale nediktujeme našim studentům, co si mají vybrat z naší nabídky. Já třeba vedle historie sociologie přednáším dějiny pivovárečného práva a etnografii olašských Romů. Velmi navštěvované a oblíbené přednášky, mimochodem. Zapisují se na ně i cizinci. Mám pět diplomantů. Organizuji třeba stáže v duchovních centrech Nepálu, ale také na Slovensku v romských osadách. Ale na vás už dnes opravdu nemám čas.“
Reportér Vydra pochopil, že bude muset hledat nějaké informace u Čtvrtečkových kolegů (spolužáků? nebyl si jist, jak by je vlastně měl nazývat). Možná, že v tomto rozplizlém studijním systému takové pojmy jako „spolužák“ opravdu nemají žádný smysl. Zmínka o Nepálu jeho rozhodnutí urychlila. Rozloučil se s děkanem a omluvil se za obtěžování všetečnými dotazy. Neměl však vůbec tušení, kde by mohl pokračovat v pátrání. Možná by to šlo v nějakém studentském spolku, který musí mít někde v budově sídlo. Teď byla určitě ta správná doba, aby tam nějakého studenta našel.
Ještě při vstupu do vestibulu humanitní fakulty si naivně myslel, že něco zjistí na studijním oddělení, kde se přinejmenším musí evidovat údaje o složených zkouškách, ale úterek nebyl úřední den a nikdo mu neotevřel dveře, ani když na ně zuřivě bušil. Vzbudil tím jen nelibost děkanovy sekretářky, kterou rány vylákaly ze dveří na opačném konci chodby. Takto se vlastně dostal k samotnému děkanovi. Tušil sice, že se od něj nic nedozví, ale že dopadne takhle mizerně, nepředpokládal. Děkan zřejmě musel mít velmi dobré konexe v nějakém jiném denním tisku, protože jinak by byl asi k novináři mnohem vstřícnější a sdílnější. Reportér Vydra se zvolna loudal z děkanátu po schodech dolů a prohlížel si porůznu připevněné nástěnky, které informovaly o aktivitách studentů uvnitř i vně jejich fakulty.
Studentský spolek našel až v suterénu, kam jej poslala vrátná. Nerušeně vstoupil pootevřenými dveřmi, na nichž bylo napsáno Logos – studentský klub. Ocitl se v místnosti zaplněné několika psacími stoly, na nichž stály starší počítače, zřejmě akvizice ze školních odpisů, a balancovaly hromady papírů, většinou plakátů a propagačních tiskovin. V koutě místnosti se bavila trojice docela pohledných dívek, podle oblečení patrně mířících na diskotéku. Za jedním psacím stolem seděl obrýlený bledý mladík a něco zuřivě psal na klávesnici počítače.
„Dobrý den, jmenuji se Vydra a rád bych napsal do Českého Monitoru článek o tragicky zesnulém studentovi této fakulty Ladislavu Čtvrtečkovi. To je ten, co jej našli v demolovaném laboratorním komplexu biologické fakulty. Můžete mi o něm něco zajímavého sdělit?“
„Český Monitor?“ protáhla obličej jedna z dívek, vytáhlá bruneta v úsporné riflové uniformě. „To teda zrovna nečteme. Chce prej něco vědět o Čtvrtečkovi,“ obrátila se ke svým kolegyním, které jen pokrčily rameny a nedaly najevo žádnou ochotu ke spolupráci. „My ho asi žádná neznáme, možná Vráťa. Vráťo, máme návštěvu z novin.“
Teprve po přímém oslovení mladý muž jménem Vráťa odtrhl zrak od počítače a podíval se na příchozího.
„Co chcete,“ vyjekl poněkud nespolečensky. „Nemáme ve zvyku něco říkat novinářům o našich kolezích. Trochu jsem ho ale náhodou znal. Byl to výborný kluk a je ho škoda. Měl nějaké ortodoxnější ekologické zájmy, se kterými se nám nesvěřoval, ale byl fakt dobrej. Organizoval i nějaké ekologické přednášky v rámci katedry iniciálních studií.“
„Iniciální studie? To zní docela zajímavě. Co je to, kdo to vede?“ zajímal se reportér Vydra.
„To je takový experiment, katedra vedená studenty. Ale jsou tam i diplomanti. Nakonec jim ti univerzitní byrokrati dali výjimku, i když to vlastně formálně hlídá přímo děkan a ekonomika je prý nějak omezená.“
„Kdo tu katedru vede?“
„Jarda Hušler, ale toho nechytíte, je na stáži na Falklandech, ne blbost … ale někde v Atlantiku to bude. Mají grant na zkoumání malých izolovaných komunit.“
„Aha, Nevíte, co mohlo být pro Čtvrtečku motivem k u nás zatím tak bezprecedentnímu a zoufalému činu?“
„Bezprecedentnímu možná, ale proč zoufalému? Asi se chtěl realizovat jako svobodná osobnost, což je na této fakultě imperativ. Určitě to měl dobře vymyšlené, jen něco přehnal. Já s ním sympatizuji, protože takové věci, co se dělají v těch ústavech biologické fakulty, by se dělat neměly.“
„Pročpak? V čem je práce na biotechnologiích horší než třeba studium dějin pivovárečného práva?“ Vydra si vzpomenul na pedagogické aktivity zdejšího děkana.
„Do přírody se nesmí zasahovat, když tomu pořádně nerozumíme.“
„To byl asi také Čtvrtečkův názor.“
„Měl na něj právo, všechny názory jsou stejně cenné.“
„Já bych asi považoval za cennější takový názor, který vychází ze znalosti věci. Vy tomu, co se dělá na biologické fakultě, asi nerozumíte, oni asi ano. To je můj názor, stejnocenný, nechť je po vašem,“ namítl reportér. Student Vráťa po těchto slovech vstal a zatvářil se jako anděl pomsty. Stejnocennost názorů byla zřejmě akceptována jen v rámci této specifické komunity, podléhala schválení a neměla obecnou platnost. Možná chtěl trochu také imponovat přítomným dívkám.
„Pane, my se s vámi o ničem bavit nebude, když to berete takhle. Opusťte náš klub. Toto je akademická půda!“
Reportér se podíval na rozhorleného studenta, pak na přikyvující dívky. Jedna z nich si vzápětí začala upravovat ramínko horního dílu ošacení. Pochopil, že opět prohrál. Na památku si vzal z nejbližší hromádky leták zvoucí na přednášku o vlivu jsoucna na transcendentní behaviorální struktury a zamyšleně odkráčel. Musel uznat již druhou porážku v jediném dni, což se mu stávalo jen zřídka. Na druhé straně pochopil, proč student Čtvrtečka neměl problém se svědomím, když vztáhl ruku na svou Alma mater.
+ + +
1. dubna – středa před obědem
Do kanceláře hudební a dramatické agentury Tunes Media toho dne naštěstí skoro nikdo nezavítal. Jen vylepovači si přišli pro balík plakátů a nachlezená poštovní doručovatelka přinesla trochu pošty, z níž se vyklubaly jen nabídky na vystoupení interpretů, o které nikdo nestál. Nestálo zato kvůli tomu volat ani na ústředí do Prahy.
Jan Hort, řečený Gandalf, prožíval jeden z nejhorších dnů svého života. To co pět let budoval a řídil, co bylo jeho niternou chloubou, najednou vzalo za své. Když si přečetl noviny a našel v nich stručnou zprávu o smrti studenta Čtvrtečky v jedné z budov laboratorního komplexu biologické fakulty, dostal nejdřív záchvat zuřivosti. Ten idiot, kvůli takové hlouposti musel zhebnout a ještě to podělat celé skupině. Policajti budou šílet. Stejně to asi k ničemu nebylo. Potom se trochu uklidnil a začalo mu být toho kluka líto. Byl to takový naivní osel, který ještě nevěděl nic o světě. Bral to moc vážně. Měl jsem ho raději poslat vylepovat plakátky proti cirkusům nebo třeba hledat nové lidi do skupiny. Na té jeho fakultě jich mohly být tucty.
Pak to přišlo. Jeden telefonát za druhým. Nejdříve se ozvala Éowyn. Vlastně dokázala sama od sebe zavolat jen ona. Na hlase jí ale bylo poznat, že má slzy na krajíčku a hrozný strach. Konec konců to byla ona, kdo pomohl Čtvrtečkovi celou akci připravit. Mohla se proto cítit trochu vinná, samozřejmě. Gandalf se jí to snažil rozmluvit, ale nakonec se pohádali. Éowyn prohlásila, že už nechce mít s jeho skupinou nic společného a že už ji nikdo na schůzkách nikdy neuvidí. Pak zavěsila. Gandalf jí zavolal okamžitě zpět. Zdvihla sice sluchátko, chvíli mlčky naslouchala jeho prosbám, lichotkám i skrytým výhružkám, a pak bez jediného slova opět zavěsila.
Jakmile Gandalf tuhle havárii rozdýchal, zkusil zavolat několika mladším členům, vesměs studentům uměleckoprůmyslové školy, ale nikdo to nebral ani nezavolal sám. Všichni asi měli vyučování, dovtípil se, ale mohli už něco vědět z novin nebo z rádia a na zmeškaný hovor nějak zareagovat. Poslat třeba jen krátkou textovou zprávu, ať si políbí šos. Nestalo se tak a to nebylo dobré znamení. Gandalf do jednoho nebo dvou z nich vkládal docela velké naděje. Zkusil se spojit i s vůdcem Zelené pěsti, ale ten jen předstíral údiv a nechtěl mít s ničím nic společného. „Srágora, samé řečičky, řečičky a řečičky“, ulevil si Gandalf, sotva položil sluchátko.
Nakonec si nechal svého nejvěrnějšího společníka Artuše, vlastně Jiřího Drába. Věděl, že se takto jmenuje, ale neznal jeho adresu. Dráb – Artuš ji nikdy nechtěl prozradit, prý kvůli konspiraci. Ukázalo se, že ani on už nemá zájem o spolupráci. Hovor sice po delším vyzvánění někdo přijal, ale nebyl to Artuš. Podle hlasu to byla nějaká starší dáma, která si prý koupila tento přístroj včera v bazaru o bývalém majiteli neměla sebemenší informaci. Nejspíš jeho babička nebo nějaká tetinka, docela elegantní řešení, proběhlo Gandalfovi hlavou. Pokud ho někde nepotkám, nebudu mít šanci s ním mluvit. Drábů bylo v telefonním seznamu na pevných linkách pětadvacet a kupodivu se ani jeden z nich nejmenoval Jiří, jak se hned přesvědčil. Gandalf rozhodně neměl chuť je všechny obvolávat, jestli nemají nějakého Jiřího v příbuzenstvu. Musel dbát i o svou vlastní bezpečnost. Jen tak z legrace zkusil Artušovi zavolat ještě jednou za půl hodiny, ale hovor nikdo nepřijal, přístroj byl vypnutý.
Gandalf zůstal sám z celé skupiny a neměl tušení, jak by mohl vytvořit skupinu novou. Artuš si ho kdysi našel v diskusní skupině na Internetu. Podobně to bylo s Éowyn, která krátce po svém příchodu do skupiny nejdříve našla Čtvrtečku-Aragorna, údajně v univerzitním studentském klubu, a potom přivedla i studenty z uměleckoprůmyslové školy. Kde k nim vlastně přišla, čert ví. Možná lovila i v ochranářských spolcích, které se neskrývaly před veřejnosti. O těchto věcech se ve skupině nikdy nemluvilo, byla to vlastně taková konspirační hra. Telefonní číslo a dost. O Artušovi ani pořádně nevěděl, čím se „v civilu“ zabývá. Prý to mělo něco společného s auty, ale takových firem byly jen v Radoslavi desítky, možná stovky.
Gandalf zamkl kancelář, na dveře vyvěsil ceduli POLEDNÍ PŘESTÁVKA a odebral se do zadní místnosti, mezi hromady starých plakátů, novin a časopisů. Vytáhl si z batůžku svačinu a pustil se bez chuti do jídla. Rozhodl se, že půjde konec Středozemě zapít do hospody. A taky zkusí zavolat Božce, jestli by s ním náhodou nechtěla jít zase do kina a tak vůbec. Její hlavní výtka totiž padla. Žádná Středozem už podle všeho neexistovala.
+ + +
1. dubna – středa odpoledne
Děkan biologické fakulty, profesor RNDr. et RNDr. Bernard Blahota, doktor biologických věd, suchý vědec, světová kapacita v oboru molekulární taxonomie bezobratlých, svým vzezřením poněkud připomínal Jaroslava Heyrovského na vrcholu slávy. Nyní zahajoval důležitou pracovní schůzku. Přehlédl kritickým zrakem všechny shromážděné a poškrábal se kostnatou rukou na čele, jak bylo jeho zvykem. V konferenční místnosti byli před ním usazení vedoucí pracovišť obou budov zasažených havárií, tedy i já, byl tu i tajemník fakulty s připraveným referátem o událostech posledních dnů, dva proděkani (pro rozvoj a pro výzkum) a dostavil se i zástupce z velitelství hasičů, bez kterého by tato schůzka vlastně neměla valný smysl. Petrovi se podařilo děkanovi vnutit na toto setkání i kolegy Patočku a Schneidera. Úplně vzadu tiše seděla velmi korpulentní dáma ze Zemědělské akademie, kterou jsem neznal a kterou děkanovi doporučil profesor Kuchta. Docentka Vilma Hornová. V místnosti bylo mírně přetopeno, takže se ovívala pestrobarevnou propagační brožurkou biologické fakulty, kterou našla na stole. Zahájení bylo krátké a neformální.
„Všechny vás vítám, i když popravdě řečeno, bylo by lépe, kdybyste tu nemuseli být. Nespal jsem v noci na dnešek víc než hodinu, vážení pánové a vážená paní docentko. Mám navíc chřipku nebo nějakou bronchitidu v plném rozkvětu. Ve vlaku z Kodaně byl v noci příšerný průvan. Pozval jsem vás, především všechny vedoucí pracovišť z laboratorního komplexu, abychom se domluvili, co a jak bude dál. Máme tu také tajemníka a dva pány proděkany plus zástupce hasičů a další hosty. Můžeme se do toho pustit. Prosím pana tajemníka o stručný přehled včerejších událostí. Vidím, že má vše pečlivě připraveno, jak je jeho dobrým zvykem.“
Tajemník pokývl hlavou, zamračil se ještě víc než obvykle a otevřel před sebou složku s několika papíry. Děkan kýchl do celého chuchvalce papírových kapesníčků a kývl hlavou, že výklad může začít. Docela mi ho bylo líto.
„Ano, pokusím se být stručný. Včera brzy ráno, zhruba ve čtvrt na pět, si povšiml noční vrátný v objektu L3 dusivého zápachu na hlavní chodbě. Vydal se na obchůzku, ale byl schopen dojít jen do druhého poschodí. Zdálo se mu, že výše je již chodba natolik zamořená nějakými výpary, že se v ní nelze pohybovat. Ve čtyři hodiny a třicet minut mi zavolal domů s dotazem, co má v dané situaci dělat a že má strach setrvat v budově. Protože na vrátnici není pochopitelně k dispozici plynová maska nebo respirátor, doporučil jsem mu následující: zavřít ve sklepě přívod plynu, na hlavním rozvaděči odpojit od sítě všechna patra, nechat zapojené jen přízemí a sklep. Dále měl uzavřít centrální rozvod kyslíku a dalších technických plynů. Zvládl jen tu elektřinu a potom se posadil na židli před budovu. Krátce předtím ještě objevil na trávníku před budovou střepy z toho vyraženého okna.
Ve čtyři hodiny a čtyřicet minut zavolal na základě mého pokynu hasiče, aby zjistili, k čemu došlo. Já jsem se mezitím oblékl, vzal auto a odjel do laboratorního komplexu. Byl jsem tam nanejvýš čtvrt hodiny po příjezdu zásahové hasičské jednotky. Na hodinkách jsem měl pět hodin a patnáct minut. Hasiči nařídili, aby bez jejich výslovného souhlasu nebyl do budovy nikdo vpuštěn. Zanedlouho ohlásili uklízečky zápach i ze sousední budovy, takže byl zákaz vstupu rozšířen i na ni. Nejdříve jsme řešili problém s uklízečkami, které měly strach, že je jejich firma vyhodí, když nezačnou dělat svou práci. Pak se už začala trousit ranní ptáčata.“
Tajemník se rozhlédl po stole před sebou, jako kdyby hledal něco ke svlažení hrdla.
„Protože jádro všech problémů bylo podle všech příznaků v prostorách spadajících pod pravomoc profesora Kuchty, v šest hodin jsem mu zavolal. Profesor se dostavil ve tři čtvrtě na sedm a poskytl hasičům první informace, s jakými látkami nebo jinými rizikovými, ehm, faktory se mohou na jeho pracovišti setkat. Na chodníku před budovou se nám v té době už začali scházet zaměstnanci a studenti, kteří pracují na diplomových nebo bakalářských pracích. Řádná výuka, jak známo být neměla, což nám poněkud ulehčilo situaci. V osm hodin se dostavil profesor Brábora, který tu dnes, zaplať… tedy bohužel, není, protože odjel na služební cestu, a čtvrt hodiny po něm i dorazili profesor Kotlář s profesorem Drobným.“
V obráceném sledu by to nikdo asi neřekl, proběhlo mi při posledních slovech hlavou. Občas mívám takové sebestředné nápady. Tajemník pokračoval v rekapitulaci.
„Krátce poté byla zpřístupněna sousední budova. Pokud vím, pánové profesoři Kotlář a Kuchta se odebrali do pracovny profesora Drobného a přizvali si k poradě pány docenty z chemie – Patočku a Schneidera. V jedenáct hodin si tento, ehm, improvizovaný štáb, po konzultaci se mnou, samozřejmě, pozval velitele odmořovací protichemické skupiny, která se právě v tu dobu dostavila na místo. O půl hodiny později jsem byl informován, že je nutno s okamžitou platností zastavit větrání čtvrtého až posledního patra zasažené budovy a tuto část naopak hermetizovat. Další podrobnosti by možná mohl sdělit profesor Kotlář, který se zdá být mluvčím té naší neformalní skupiny expertů.“
Děkan se při těchto slovech poněkud zamračil, protože patent na svolávání pracovních skupin a skupin expertů měl jen on, ale potom kývl hlavou na znamení souhlasu. Já jsem byl naopak potěšen, že mě někdo považuje za experta. Petr Kotlář se zvedl ze své židle a přešel do čela místnosti, aby na něj všichni dobře viděli.
„Pokud jsem nějakým mluvčím, tak jen pro tento okamžik. Došli jsme k závěru, že vedle celkem banálního chemického zamoření, převážně výpary kyselin, mohlo dojít a také pravděpodobně i došlo k úniku modifikovaných bakteriálních kmenů, které mohou využívat energii získávanou oxidací rozmanitých materiálů, včetně plastů a možná i kovů. Požádali jsme proto hasiče, respektive jejich odmořovací jednotku, aby pro nás odebrali bakteriologické vzorky z podlah v okolí rozbitých kultivačních boxů. Tyto vzorky byly okamžitě předány paní docentce Vilmě Hornové, která působí ve Výzkumném centru pro studium půdní mikroflóry na mikrobiologickém ústavu Zemědělské akademie. Zde mají největší zkušenosti s podobnými mikroorganismy. Paní docentka tu je s námi. Konzultovali jsme i naše mikrobiology a jejich kolegy z lékařské fakulty, ale ti nechtěli mít s tímto typem organismů nic společného. Nutno uznat, že s takovými kmeny nemají praktické zkušenosti. Paní docentka již snad kultivaci vzorků zahájila.
Dále jsme těm odmořovačům doporučili obstarat si větší skleněné nádoby nebo keramické vany na likvidaci veškerého kontaminovaného odpadu. Drobné znečištěné skleněné předměty včetně střepů byly uloženy do obvyklé lázně pro čištění chemického skla, totiž do kyseliny chromsírové. Nádoby s odpadem a též zasaženou podlahovou krytinu a trosky některých zařízení zatím zůstávají na místě a připravuje se jejich přesun do vymírací komory profesora Drobného, která je sice určena pro radioaktivní materiál, ale vzhledem k tomu, že dosud nezačala být využívána, mohla by posloužit i k tomuto účelu. V případě souhlasu vedení fakulty, samozřejmě.“ Petr Kotlář se lehce uklonil přítomným a tázavě se podíval na děkana. Měl se asi podívat i na mě, byla to komora našeho pracoviště, případně se zmínit o tom, že s tím souhlasím tedy i já.
„Děkuji vám oběma za informace, nepochybuji, že realizovaná nebo navrhovaná předběžná opatření jsou namístě. Snad by ale bylo dobré znát názor hasičů. Prosím, pane veliteli, má…á…te s…slovo.“ Děkan po těchto slovech kýchnul do dalšího chuchvalce buničiny.
Oslovený muž, štíhlý blondýn neurčitého věku v dobře padnoucí hasičské uniformě, vstal se svého místa a postavil se před posluchače podobně jako Petr Kotlář. Mně osobně připadal spíše jako filmový herec, předstírající, že je hasičem.
„Vážení, s takovýmto kombinovaným chemickým a snad i bakteriologickým zamořením jsme se ještě v praxi nikdy nesetkali. Navíc, a to bych rád zdůraznil, jste měli mimořádné štěstí. V jedné z těch místností, kde byly termostaty, došlo k menšímu výbuchu. Příčina je zatím nejasná. Mohlo se jednat o vznícení plynu po zkratu nějakého elektrického zdroje. Svědčí o tom poškození přívodu k jednomu plynovému kahanu. V místnosti bylo naštěstí málo hořlavin a po vyražení skla byla odvětrávána od jinde vznikajících výparů, takže nevypukl požár. To je téměř zázrak. Jinak si samozřejmě vyslechnu veškeré vaše argumenty a na jejich základě pravděpodobně požádáme o pomoc armádní protichemickou jednotku. Vojáci jsou na takové zásahy lépe vybaveni. Ta vymírací komora možná nebude třeba, protože armáda má jiné možnosti, například mobilní dekontaminační zařízení. Zatím jsme skutečně zamezili větrání zmiňovaných pater, utěsnili jsme odpady a větrací otvory, respektive odtahy centrální klimatizace. Doporučujeme minimální provoz i ve zbývajících částech budovy. Evakuujte zatím nejdůležitější věci, ošetřete je silnými dezinfekčními prostředky, pokud to je možné. Je nutno sledovat zdravotní stav lidí, kteří se budou na evakuaci podílet, i když jsme byli ubezpečeni, že případné uniklé mikroorganismy nejsou pro člověka nebezpečné. Tolik zatím z mé strany.“
Velitel se vrátil na svoje místo a chopil se poznámkového bloku. Děkan mu huhňavě poděkoval a tázavě se podíval na docentku Hornovou, která si to vyložila jako výzvu ke svému vystoupení.
„Dobrý den ve spolek, pane děkane, pánové, už jsem dlouho na této fakultě nebyla a byla bych velmi ráda, kdyby se mi takové cti dostalo za méně dramatických okolností. Vzhledem k mým tělesným dispozicím bych prosím nerada vstávala a někam chodila, takže zůstávám na této pevné židli. Pan tajemník všechno správně vyložil. Jsem v určitých kontaktech s panem profesorem Kuchtou, některé jeho experimentální objekty dokonce pocházejí z naší sbírky půdních mikroorganismů. Jde o představitele rodů Bacillus, Azotobacter, Klebsiella, Gallionella, Agrobacterium a nějaké ty aktinomycety, pro člověka vesměs neškodné druhy. Naše laboratoř má zkušenosti s jejich kultivací. Profesor Kuchta se uvolil několik příštích dnů docházet na moje pracoviště, aby mohl sledovat výsledky kultivace, případně provést jednoduché testy se substráty. Pevně doufám, že se mu tentokrát žádný životaschopný kmen nepodařilo stvořit. Stát se ale může všechno. Doufám také, že případné náklady a škody, které by v mé laboratoři vznikly, budou ze strany biologické fakulty kompenzovány. Odměnu za odbornou práci si nežádám, spokojím se s publikačním výstupem. Profesora Kuchtu obdivuji a ráda… ehm, v jistém smyslu, spatřím výsledky jeho práce. Něčemu se možná přiučím. I když již byla kultivace zahájena, na nějaké výsledky je brzo. Půdní mikroorganismy většinou rostou dost pomalu.“
„Paní docentka mi vůbec nemusí lichotit a nějaká odměna se pro ni jistě časem najde,“ ozval se náhle profesor Kuchta, který měl sice kruhy pod očima, ale již nevypadal tak zničeně jako minulého dne. „Já ji považuji za vynikající odbornici. Kdyby nebyly transferovány jisté umělé geny, s nimiž máme v této zemi zkušenosti jen my, necítil bych žádnou potřebu do její laboratoře chodit. Vše by perfektně zvládla sama.“
„Takže pan profesor Kuchta souhlasí se vším, co bylo řečeno?“ zeptal se děkan a zaťukal propisovačkou na svůj blok. „Co pánové Patočka a Schneider z naší sesterské chemické fakulty?“
Oba chemici se na sebe tázavě podívali. Jako první se dle všeobecného očekávání ujal slova docent Patočka.
„Pane děkane, přišli jsme na schůzku k profesorovi Drobnému, protože nás o to žádal osobně profesor Kotlář. Podle našeho názoru proběhly v místě havárie minimálně stovky chemických rekcí a vznikly tisíce produktů, z nichž významná část představuje nějaké zdravotní riziko. Nelze vyloučit ani mutageny a kancerogeny. Něco se odpařilo, něco se vsáklo do betonové konstrukce budovy, něco dokonce proteklo škvírami až do laboratoří profesora Kotláře a podél instalací možná i níž. Páté a čtvrté patro vyžaduje odborný protichemický zásah. Nejspíš se bude muset strnout veškeré pokrytí podlah a obložení stropů. Přístrojové vybavení v pátém patře je zničeno, ve čtvrtém patře snad ještě půjde přehrát data z počítačů a pokusit se něco zachránit. Látky, které byly ve vzduchu i tam, ale podle našeho názoru poničily část jemné elektroniky a optiky.“
„Hm, hm,“ ozval se souhlasně docent Schneider. Děkan na něj chvíli hleděl a pak s rukama položenýma na krabici s kapesníky a s horečnatým pohledem upřeným na tajemníka fakulty pronesl:
„Utrpěli jsme ztrátu několika desítek milionů na přístrojích, počítačích a perspektivně i rekonstrukci zasažených pater. Musíme zrušit některé plánované nákupy na jiná pracoviště. Profesor Kuchta se dočasně přestěhuje se svými lidmi do části budovy L5, která měla být předána univerzitní knihovně. Knihy ještě chvíli počkají. Výzkum bude muset být na nějaký čas přerušen nebo pojede v jiných laboratořích. Profesor Kotlář má ještě půl patra ve staré budově, ale bude muset také na chvíli omezit provoz. Profesor Brábora bude snad moci zůstat na svém pracovišti, jen musíme počkat na výsledky kultivací. Máme nějaké zprávy od policie, pane tajemníku?“
„Ne, vlastně ano, ale jen zcela předběžné informace. Podle všeho byl pachatelem jediný člověk, ten mrtvý student. Byl zapsaný na humanitní fakultě, kde se projevoval jako ortodoxní ekologický aktivista. Byl ve třetím ročníku, studijní výsledky průměrné. Pravděpodobně byl také členem některé z radikálních ekoteroristických skupin, protože nikdo jiný akce podobného druhu neorganizuje. Tyhle skupiny jsou skryty v úplné ilegalitě. Policie se teď bude snažit něco získat od svých informátorů, ale velké naděje tomu nedávají. Byla to individuální akce a není na ní moc co vyšetřovat. Víc se mi zjistit nepodařilo.“
„My máme podobné informace,“ ozval se velitel hasičů.
„Dobře, chce ještě někdo něco říct?“ Odpovědí bylo děkanovi jen hluboké ticho.
„Pusťme se tedy do práce. Všechny nás mrzí, k čemu došlo, ale na tom mrtvém studentovi si nic nevezmeme. Ani se nic nedozvíme o jeho kontaktech, protože jeho mobil byl prý prakticky rozleptán, možná se s ním pokoušel volat, pak mu vypadl z ruky na podlahu. Našli ho, jak leží v loužičce čert ví čeho. Jediné poučení pro všechny: zamykat, co má být zamčeno. Ostražitost a opatrnost. Budou kontroly a nekompromisní pokuty, pokud se objeví nějaké nedostatky. Výuka ještě musí dva měsíce běžet. Semináře a cvičení dosud probíhající v zasažené budově L3 se přesouvají do náhradních prostor v L5.“
Byl jsem docela rád, že jsem na této schůzce nemusel o ničem mluvit.
+ + +
|
