Já, Tarzan

Edgar Rice Burroughs začal psát svůj první příběh o Tarzanovi v roce 1911. Nevěděl, že se mu podařilo stvořit postavu legendárního mýtického hrdiny. Burroughsovy knihy byly přeloženy do všech světových jazyků. Tak hodně jsme si zvykli přemýšlet o Tarzanovi jako o neporazitelném hrdinovi, o nekorunovaném králi džungle, od kterého závisí osudy všech těch, kteří se kdy ocitnou v Afriee, že se zcela zapomnělo na jeho původ. Nezapomeňme na to, že tento král džungle byl zpočátku nejnešťastnější bytostí - nalezené dítě. Když se Tarzan stal slavným, všichni začali přemýšlet o tom, jaké literární postavy inspirovaly Burroughse k vytvoření legendy o Tarzanovi. Na prvním místě to byla Kniha džunglí Rudyarda Kiplinga, která se objevila o 15 let dříve než první Burroughsův příběh o Tarzanovi. Jejím hrdinou je dítě vychované vlky v Indii. Jeho protivníkem nebyl lev, ale tygr. V prvních příbězích měl také Tarzan co do činění s . V Africe však nikdy tygři nežili, což by mohlo svědčit o tom, že Burroughs se mohl alespoň částečně inspirovat právě Kiplingem. Během několika staletí vznikla nepřeberná řada příběhů a legend o dětech nalezených a vychovaných zvířaty. Jmenujme alespoň nejslavnějšího z nich - rumunského Remuse. Burroughs se vždy odvolával na tuto legendu.

"Ten, kdo se rozhodl vyprávět tento příběh, tak neměl nikdy učinit. Bylo to pravděpodobně víno, které mu rozvázalo jazyk. Později, když viděl, že mu nevěřím, chtěl mi poskytnout nezvratné důkazy svědčící o tom, že mluví pravdu. Na potvrzení svých slov vytáhl ztrouchnivělý rukopis a oficiální zprávy z British Colony Office. Netvrdím, že mluvil pravdu, protože jsem nebyl svědkem oněch událostí. Postupuji vám tento příběh. Změnil jsem jen jména a příjmení jeho hlavních hrdinů. Nechť to je důvodem, že věřím v jeho pravdivost". Těmito slovy začíná příběh Tarzan mezi opicemi.

Následujícími slovy končí tento podivuhodný příběh :
Přítel se ptá Tarzana: "Jak ses vlastně ocitl v džungli?"
"Narodil jsem se tady," odpověděl Tarzan. "Moje matka byla velká opice. Nemohla mi nic říct. Svého otce jsem neznal."

Nechejme na toto téma promluvit největšího znalce Burroughsova díla, světoznámého spisovatele science-fiction, Philipa José Farmera:
"Já bych to řekl tak: Burroughs se snažil vyprávět pravdivý příběh. Přitom dělal vše pro to, aby to vypadalo jako literární fikce. Málem se mu to podařilo, ale pak jsem se objevil já. Napsal jsem Tarzanovu biografii, která vyšla v roce 1971 pod názvem TARZAN LIVE. Snažil jsem v ní objasnit informace, které byly v rozporu s pravdou a vymyšlenými fakty, které uvádí Burroughs a také zrekonstruovat co možná nejvěrněji opravdový příběh Tarzana, pána džungle. Začnu od přesného popisu místa, kdy byli Tarzanovi rodiče vysazeni na břeh vzbouřenou posádkou Fuwaldy. Podle Burroughse to mělo být ve vzdálenosti 1 500 mil od mysu Dobré naděje, tedy na jih od řeky Kongo. Právě tam nežijí gorily. Burroughs zcela vědomě mystifikoval své čtenáře. Podařilo se mi zjistit, že vzbouřenci na Fuwaldě vysadili manžely Claytonovy na pevninu v Gabunu, mezi sídly Setté Cama a Iguéla.

Syn lady Alice přišel na svět ve čtvrtek 22. listopadu 1888. Byl pojmenován podle svého otce na Johna Claytona. Když přicházel na svět, Slunce právě přecházelo ze znamení Raka do znamení Střelce. Střelec je kentaur, napůl člověk a napůl kůň. Tarzan je člověk vychovaný mezi zvířaty. Jsem přesvědčen o tom, že útok opic vyvolal u lady Alice šok. Od svého muže dostávala na uklidnění laudanum, preparát podobný opiu. Právě z tohoto důvodu ji Burroughs popsal jako osobu, která přišla o rozum. Ona však pouze trpěla depresemi. Alice zemřela, když její syn dosáhl věku 1 roku.

Odkud se vzalo a co vlastně znamená magické jméno TARZAN? Podle Burroughhse pochází toto slovo z jazyka kmene Mangani, "vypůjčené" od velkých opic a znamená "bílá kůže". Pak by ale mělo znít ZANTAR. Toto slovo se jinak vyslovuje v angličtině a jinak ve francouzštině. Burroughs nejdříve nazval Tarzana ZANTAR, ale s myslí na popularitu, které chtěl pro svého hrdinu dosáhnout, ho přejmenoval na TARZANA. Toto jméno znělo rozhodně mnohem lépe než ZANTAR. Tarzan se sám naučí číst anglická slova. Neví však, jak je vyslovovat. Vymyslel si tedy svou vlastní výslovnost jednotlivých písmen abecedy. Používal k tomu zásad výslovnosti jazyka kmene Mangani."

Situace se zcela změnila. Tarzan přestal být nalezencem. Stal se králem džungle. Mohl prožít tolik různých příběhů, že samotné knihy by k tomu nestačily. V roce 1917 byl natočen první film o Tarzanovi. A v roce 1929 se Tarzan také stal hrdinou komiksových příběhů. Celkem byla natočeno celkem 45 filmů o Tarzanovi a vzniklo několik desítek tisíc komiksů. Tato média využila mýtický příběho Tarzanovi zcela rozdílně. První filmy o Tarzanovi byly zcela věrnou kopií Burroughsových příběhů. Od třicátých let však scénáristé začali doslova prznit a znesvěcovat Tarzanův mýtus. Začali ho pokládat doslova za jakéhosi úřednického strážce tropického pralesa. Naproti tomu autoři komiksu zůstali v Burrougsově fantastickém světě mýtických příběhů o neporazitelném a všemocném králi džungle, obohacujíce jeho příběhy barvou a ilustracemi. Prvním ilustrátorem komiksových příběhů byl Rex Maxon. Jeho celostránkové, barevné komiksové příběhy o Tarzanovi, vycházely každodenně po dobu několika let. Později ho vystřídal Al Foster, jehož Tarzanovy příběhy vycházely od roku 1931 až do roku 1937. Třetím komiksovým autorem Trazanových příběhů, bezesporu nejvíce talentovaným autorem, se stal Burne Hogarth. Jeho Tarzan se ukazoval pravidelně každou neděli až do roku 1950. Když mluvíme o komiksovém Tarzanovi, máme na mysli právě Hogarthovy kreace tohoto nesmrtelného hrdiny, který nejenom vytvořil a natrvalo zakotvil vzhled Tarzana v naší mysli, ale také zavedl do jeho příběhů takové atributy, jako strach, neklid a úlek.

V roce 1918, čtyři roky po prvním knižním vydání Tarzanova příběhu, který se stal téměř ihned světoznámým, se objevil v kinech první film o Tarzanovi s Elmo Lincolnem v hlavní roli Tarzana. Film se stal okamžitě kasovním trhákem. Jako první v historii filmu přinesl svým tvůrcům zisk překračující 1 milión dolarů. V roce 1932 se narodil zvukový film. Z pláten kin téměř začal vyskakovat další tarzanový filmový hrdina: plavec Johny Weissmüller. Jeho milovanou Jane hrála kouzelná irská herečka Maureen O^`Sullivanová. Spolu si zahráli v celkem šesti filmech o Tarzanovi. Právě Johnyho Weissmüllera jako představitele Tarzana si zapamatovalo nejvíce filmových diváků.

Burroughs prodal práva na zfilmování Tarzanových příběhů. Již po shlédnutí prvních němých filmových příběhů řekl: ".ať si dělají, co chtějí. Mají práva, ať si sami píší scénáře." Mnohem častěji však v něm scénáristická a režijní ztvárnění Tarzanových příběhů vyvolávala záchvaty smíchu. Nechejme na toto téma zase promluvit Philipa José Farmera:
"Ach, Tarzanovy filmové příběhy! Burroughs byl nejdříve vzteklý. Byly to karikatury, parodie na Tarzana a na Afriku a na jejich mýtus. Byly to opravdu ubohé kreace. Později se Burroughs naučil jim smát."

Velice často je Tarzanovi vytýkán fakt, že je ztotožněním narcisismu bílé rasy a jako takový je povolán do role supervizora - supersprávce džungle. Ve skutečnosti se Tarzan vůbec nepokládal za bělocha. Rasismus v literatuře má charakter manifestu a vztahuje se převážně na Němce. Jestliže se někde vyskytne nějaká antipatická postava, tak v devíti případech z deseti to je vždy buď Němec nebo Rus. Sympatické postavy náležejí výhradně buď Angličanům nebo Francouzům. Proto názor, že Tarzan je rasista, je zcela nesmyslný, zvláště v souvislosti s aktuálními fakty a skutečnostmi. Naproti tomu jeho postavení je bezesporu paternalistické. Tarzan vždy všechno dělá ve prospěch svých - dá-li se to tak říct - poddaných, a to jak dobrých, tak i zlých. Ti dobří uznávají jeho autoritu a dokonce ho i potřebují. Ti zlí jsou v opozici.

Doslovným synonymem Tarzana se stal jeho válečnický pokřik nesoucí se africkou džunglí na míle daleko, a který všem mrazil krev v žilách. Burroughs sice důkladně popsal Tarzanův křik, leč stejně jako například v případě Peacocka a jeho příběhů o Mad Marion, nikdo nechápal a nedovedl si vůbec představit tento Burroughsův popis zcela nerealistického zvuku. Jeho realizace ve zvukovém filmu byla po všech čertech obtížná. Výsledný Tarzanův filmový křik je směsicí tří základních zvuků: zvuku přeladěné harfové struny, lidského sopránu a křiku velblouda. Johny Weissmüller, rodák z tyrolských Alp, obohatil tento souzvuk ještě dalším charakteristickým prvkem: jódlováním. Pokřik Johnyho Weissmüllera pak byl nadále používán ve všech dalších filmech o Tarzanovi. Bylo to konec konců to nejlepší, co Weissmüller vnesl do filmové role Tarzana.

Burroughs dosáhl svým Tarzanem velkého úspěchu, ale zároveň hluboce zklamal své čtenáře. Nechtěli takový konec, jaký jim Burroughs předestřel. Byli přesvědčeni o tom, že Tarzan se dvakrát stal obětí osudu. Měli pocit, že to je nespravedlivé. Zasypali tedy stůl odpovědného rektora knižního vydání Tarzana dopisy, ve kterých psali, že Tarzan se již dost natrpěl, že osud byl k němu nespravedlivý a že by si měl vzít Jane za ženu.

Po dobrodružstvích popsaných v Tarzanovi mezi opicemi, snažil se jejich hrdina zapomenout na Jane. Byl velice nešťastný. Jako Jean C. Tarzan přežil dva roky v Paříži, kde se z něho stal civilizovaný člověk. Ale ona takzvaná civilizace se mu vůbec nelíbila. Podlehl zhoubným zlozvykům. Začal kouřit. Je jen obtížné představit si onoho bájného Tarzana jak kouří Marlbora nebo Gauloise. Pil také hodně absintu. Jeho konzumace ve větších množstvích vede k halucinacím. Dělal také jiné věci, o kterých se Burroughs vůbec nezmiňuje. Tato fakta prostě nešlo zveřejnit. Tarzan se od těchto zlozvyků vyléčil v Anglii, v rodovém sídle lordů Greystokeů. Naučil se perfektně mluvit anglicky, aby mohl dokonale zmást své okolí.

Po mnoha peripetiích, například po únosu Jane do města Oparu, se ti dva konečně vzali. Oficiálního požehnání jejich svazku se jim dostalo z rukou otce Jane, který byl pastorem. Puritáni byli konečně spokojeni s tím, že Tarzan a Jane uzavřeli před sebou i před bohem řádný manželský svazek.

P. J. Farmer:"Od samého začátku jsem byl přesvědčen o tom, že Tarzan opravdu existuje. Napadlo mne, že když je lordem a zároveň i pairem (příslušníkem anglické šlechty mající právo zasedat ve sněmovně lordů), měl by se nacházet i v Knize pairů. Je to velká kniha s 2500 stránkami psaných drobným písmem. Jsou v ní zaznamenány životopisy všech pairů a jejich předků. Někde v této knize by se měl nacházet i Tarzan. Prošel jsem adresy všech pairů uvedených v této Knize. Psal jsem jim dopisy a sám jsem pátral po dalších skutečnostech souvisejících s Tarzanem. Konečně jsem narazil na člověka, který v oné době pobýval v Africe. Získal jsem jeho telefonní číslo a zavolal jsem mu. Když jsme se konečně setkali, byl jsem velice vzrušen. I když jsem byl přesvědčen o tom, že Tarzan opravdu existuje, někde ve skrytu mé duše se krčil stín pochybnosti o tom, že se mohu mýlit. Ukázalo se, že nikoliv. Pokaždé, když si na ten okamžik vzpomenu, mám oči plné slz. Byl to opravdu velice silný zážitek. Setkání s tím člověkem netrvalo dlouho, vymínil si na ně ne více než pouhou čtvrthodinu. Ale i to mi bohatě stačilo. Nedovolil, aby byl natočen na kameru nebo aby jeho hlas byl nahrán na pásek.

Tarzan se jednou setkal s čarodějem, kterého zachránil ze spárů lva v Ugandě v roce 1908. Onen člověk mi ukázal zažloutlý obrázek onoho čaroděje. Tento čaroděj mu na oplátku daroval pilulky, které mu měly zajistit věčné mládí. Tarzanovi bylo tehdy 25 let. Jak tvrdil ten člověk, zůstal v onom věku. Vůbec nezestárl. Nevěřil jsem tomu, ale když jsem poznal člověka, se kterým jsem rozmlouval a který o sobě tvrdil, že je Tarzanem, působil na mne opravdu dojmem pětadvacetiletého mladíka. Možná, že si ze mne vystřelil, možná, že hrál přede mnou komedii, ale zcela odpovídal Burroughsovu popisu. Měl dokonce i velkou jizvu, která se táhla obloukovitě napříč celým jeho čelem. Tarzan ztratil část vlasové pokrývky své hlavy během zápasu s  obřím gorilím samcem Terkozem. Podle mého názoru to byl Tarzan. Nikdo by si ze mne v tomto směru nemohl vystřelit."

Všichni máme zafixovanou dvojí podobu Tarzana: divocha z džungle a anglického lorda. Když má na sobě jen bederní roušku kolem pasu, je nutné si ho představit v obleku anglického šlechtice. Když se nám to nepovede, takový herec nemůže hrát Tarzana. Tarzan skoro vůbec nemluví. Občas se usmívá, ale nikdy se nesměje. Burroughs nechal Tarzana zestárnout stejně jako např. Galsworthy hrdiny své Ságy rodu Forsythů. Tarzan se oženil, narodil se mu syn Korak. Pak Korak a Miriam měli spolu dítě a na konci čtvrtého dílu se Tarzan stal dědečkem.

Ne, ne, ne!!! Chceme jen samotného Tarzna nikoliv jeho potomky. Burroughs se musel zbavit Jane. Poslal ji zpátky do Londýna. Také Korak musel odejít z džungle, aby se Tarzan mohl opět mohl převtělit do své mladické role a stát se znovu věčným symbolem hrdinství a mládí. Tarzan se stal hrdinou zcela odtrženým od reality života a jakýchkoliv společenských struktur a forem společenského života. Neměl domov, přežíval díky soucitu a mírumilovnosti svého okolí, chráněný svou nahotou jako zbrojí. Jedl velice málo a jen tehdy, když cítil velký hlad. Zabíjel jen tehdy, aby se najedl. Některé pasáže jeho příběhů jakoby svědčí o tom, že zabíjení mu činilo potěšení. Někdy budí tato skutečnost zdání formy jisté mýtické smyslnosti. Byl zároveň soudcem i katem. Vyměřoval spravedlnost s téměř biblickou surovostí. Měl dokonale vyvinutý čich i jiné své smysly. A to již z doby svého neradostného mládí. Když ucítil zápach bělocha, vždy se mu snažil vyhnout. Byl velkým misantropem, starostlivě se vyhýbal všemu, co by nakonec vyústilo v kontakt s jakoukoliv formou civilizace. Byl pravým opakem Robinsona Crusoe, který se na liduprázdném ostrově pokoušel vytvořit civilizaci. Tarzan před ní utíkal do džungle.Tarzan přebýval ve dvou světech. V civilizaci a v divočině. Oba tyto světy ztělesňoval téměř dokonale. Cítil se stejně svobodně v Paříži jako v džungli. To vše proto, že se vyznačoval všemi charakteristickými rysy vědomí a srdce tolik typickými pro jakéhokoliv hrdinu.

Tarzan byl lordem, knížetem, hrabětem, baronem i pairem, pravnukem sira lorda Greystokea, který byl účastníkem křížové výpravy krále Richarda Lví srdce a který si vzal za ženu Aišu, pocházející po meči od samého proroka Mohameda. Ze strany své matky, Alice Rutherfordové, byl Tarzan spřízněn po krvi s dynastiemi šlechtických rodů panujících ve Francii, španělském Katalánsku a Dánsku. Byl strýcem anglické královny a stejně jako ona, i on počítal mezi své skvělé předky potomky Karla Velikého, Viléma Dobyvatele a Rolanda Vikinga.

P.J. Farmer:"Tvrdím, že výjimeční lidé, mezi které počítám i Tarzana, mají co do činění s událostí, ke které došlo v roce 1795. Tehdy spadl na Worldnewton v hrabství Yorkshiremeteorit. Právě tehdy projížděl oním místem dostavník, který, pokud si dobře vzpomínám, vezl šest mužů a šest žen. Tento meteorit vyvolal u těchto žen mutaci. Byly to indukované mutace umožňující takto vybaveným jedincům přežít v každé situaci. Díky těmto mutacím rodily tyto ozářené ženy odvážné a inteligentní syny vybavené neuvěřitelnou vitalitou. Tarzan zdědil tyto zmutované geny po svých předcích."

Tarzan je nadčlověk, ale Burroughs se úzkostlivě vyhýbal ve svých románech sdělení, že Tarzana nikdo a nic nepřemůže. Umožnil tím svým čtenářům téměř přirozeně se identifikovat s jeho hrdinou. Tarzan se mnohokrát nacházel v obtížných, mnohdy v téměř bezvýchodných situacích. Byl přikován řetězy k obětnímu oltáři v městě Oparu, čekal až ho propíchne krásnákněžka, která se naštěstí do něho zamilovala. Řetězy přikovaného Tarzana líbala kněžka celou noc, prosíc ho, aby se do ní zamiloval. Slibovala mu, že ho za to zachrání. Tarzan ji odmítl. Tato silně erotická scéna trvala celou noc. Ve vztahu k ženám je Tarzan studený jako psí čumák. Raději by dal přednost smrti před nahotou. Proto všichni psychologové začali analyzovat Tarzanovu sexualitu. Mluvilo se o jeho zoofilii, homosexualitě a impotenci. Psychoanalýza je v tomto případě naprosto zbytečná. Jedná se spíše o iniciaci. Hrdina musí zůstat za každou cenu neposkvrněný. Ženy, se kterými musí občas zápasit, jsou však jen ztělesněním mýtických symbolů zlých draků. Konec konců, všechny ženy, se kterými měl Tarzan co do činění, připomínaly spíše kudlanky. Tarzan nechce ženy, Tarzan chce džungli a své přátelé v ní. Burroughs naštěstí nikdy nebyl v Africe. Ta Afrika, kterou si vymýšlel, je o mnohem víc zajímavější než ona Afrika kupců, misionářů, kolonizátorů nebo zeměpisců. Je to nadčasová Afrika. Nachází se v ní začarovaný svět, který představuje tyglík přichystaný na příchod Tarzana. Říká se, že Burroughs vytvořil katalog všech mýtů a minulostí, které nenávratně zmizely a svým způsobem tak vytváří současnost ztělesněnou Tarzanem. Burroughs vymýšlel podivuhodné světy, jako například ten, ve kterém se nacházelo město Opar, nejnádhernější ze všech měst. Přenesl do něho Tarzana ve své druhé knize nazvané Tarzanův návrat. Příběh se tak zalíbil čtenářům, že Burroughs napsal další pokračování jeho dobrodružství v tomto bájném městě. Město Opar bylo kdysi součástí Atlantidy, která nenávratně zmizela v Atlantiku. Zachovalo si svou civilizaci a svá četná bohatství. Byly v něm bájné poklady, klenoty a zlato. Tarzan a jeho udatní bojovníci z kmene Waziri přepadli toto město, protože potřebovali peníze. Jejich kořistí se staly zlaté pruty. Podle Burroughse byli muži v Oparu podobní na neandrtálce. Ženy v Oparu byly naproti tomu velice hezké.

P. J. Farmer:"Z genetického hlediska je to naprosto vyloučeno. Neptal jsem se na to Tarzana. "Opar opravdu existuje," řekl mi onen člověk. Svět se velice změnil. Zvláště mezi léty 1888 a 1900, tedy v době Tarzanova dětství. Až do roku 1943 docházelo k velkým změnám. Tarzan předvídal další, mnohem početnější a hroznější změny. Předvídal, co způsobí náhlé a násilné změny na jeho zamilovaném africkém kontinentu. V roce 1943 ukryl město Opar před cizími vetřelci. Za pomoci kmene Waziri vybudoval přehradu na řece, která navždy pohltila město. Onen člověk, který o sobě tvrdil, že je Tarzan, mi ukázal zažloutlou fotografii představující místo, kde pod obrovskými masami průzračně čisté říční vody nyní leží kdysi dříve nádherné město Opar."

Tarzan jako jeden z prvních upozornil na možnost porušení ekologické rovnováhy. Proto se tak úporně bránil přítomnosti cizinců v Africe, především bezohledných průmyslníků a kupců. Přál si, aby v Africe zůstala zachována stávající rovnováha mezi jednotlivými přírodními společenstvími.

P. J. Farmer: " Všechno Tarzana naplňovalo bezbřehým smutkem. Ale snažil se ho překonat. "Ještě jsem nezemřel," říkal. Tak končí příběh Tarzana, člověka, se kterým jsem se setkal. Neměl jsem žádné další informace týkající se jeho osoby. Nevím kde a pod jakým jménem žije a bydlí. Možná, že má několik jmen. Vím však, kde určitě nepřebývá. Tato skutečnost mi však příliš nepomůže. Jsem přesvědčen o tom, že Tarzan se zase se mnou někdy setká. Je to docela možné. A to i navzdory tomu, že je jiný, má lidské i nelidské vlastnosti, které získal díky svému vzdělání a díky svým pocitům, které se naučil od kmene Mangani. Možná, že si občas myslí, že by nebylo špatné setkat se zase se starým dobrým Philipem Farmerem. Ale proč vlastně?"

Průměrné hodnocení:
--dobrý--