ŽELEZO
Vojtěch Mornstein
31. března – úterý dopoledne
Nechal jsem svou mimořádnou návštěvu na chvíli o samotě ve své kanceláři a diktoval nyní své sekretářce do bloku, co je třeba v následujících hodinách udělat. Někteří z mých podřízených stáli v otevřených dveřích sekretariátu a mlčky naslouchali, většinou s krajně udiveným výrazem. Měli pocit, že se u jejich šéfa začíná rozvíjet nějaká psychická porucha.
„Především si všichni budou okamžitě zálohovat data v počítačích, kdyby se ještě něco semlelo a museli jsme někam zmizet. I v počítačích, které jsou u monitorů záření. Měřicí přístroje pak uložte do skříní, nejdražší věci zabalte do saranové fólie, nedávno se kupovala velká role, a přelepte všechno ještě izolepou. Bloková výuka už stejně skončila. Nevíme, co se dostalo do vzduchu a některé… některé věci prostě nemusejí být ani moc cítit, ale s citlivou elektronikou můžou udělat psí kusy. Teď bych nerad něco vysvětloval, protože nevíme, co se ve vedlejší budově vlastně stalo. Větrejte jen na odvrácené straně, aby nám sem něco od nich náhodou ještě nevletělo. Nebo raději už nevětrejte vůbec, i kdyby po vás chtěl někdo opak. Jakmile bude všechno hotové, seberte se a běžte domů. Kdo bude mít možnost, zítra přijede autem. Nevylučuji, že… možná si budete muset vzít počítače domů a něco dělat doma. Rád bych odsud odvezl i ty nové ionizační komory a izotopové zdroje. Domluvím se s radiochemiky, aby to na chvíli schovali u nich ve starém areálu. To je jen prevence.“ Samozřejmě jsem si všiml vyděšených pohledů lidí stojících ve dveřích, takže jsem dodal:
„Profesor Kuchta přišel prakticky o všechno, co tu měl, a profesor Kotlář má také problém, protože bez respirátoru se k němu zatím nikdo nemůže dostat. Možná…, teoreticky… by mohlo dojít znovu k požáru. Pak musíme zmizet okamžitě i z této budovy. Co tu zůstane, bude nejspíš definitivně ztraceno.“
Vyděšené pohledy mých spolupracovníků vystřídal čirý úžas. Musel jsem se jako jejich vedoucí proto pokusit o povzbudivý úsměv, ale moc se mi nepodařil. Položil jsem ruku na kliku dveří do své pracovny a důrazným hlasem pronesl.
„Jsem u sebe, ale nevyrušujte mě s hloupostmi. Máte obvykle rozumu dost, tak ho použijte. Musím se teď věnovat dvěma návštěvníkům, kteří mají problém – tedy profesorům Kotlářovi a Kuchtovi. Prosím Janičku o tři pořádné kávy, ty lepší, z té červené dózy. Dotazy? Nemáte.“ Jeden z podřízených začal otvírat ústa, ale hned jsem jej gestem i slovem zarazil. „Nemáte dotazy, jak jsem řekl! Běžte prosím udělat, co jsem vám… nařídil.“
Po těchto slovech jsem se otočil a odkráčel do své pracovny. Uvědomoval jsem si, že jsem tentokrát musel své podřízené přivést k naprosto mimořádnému úžasu, protože obvykle s nimi takto nekompromisně nehovořím.
Ve své pracovně jsem našel mlčícího Kuchtu s hlavou skrytou v dlaních. V daném okamžiku byl pravděpodobně profesorem bez ústavu a bez naděje, že se na tom v dohledné době něco změní. Každému bylo jasné, že dát dohromady jakous takous laboratoř, v níž by mohl pokračovat v práci, potrvá přinejmenším měsíce, i kdyby se mu peníze začaly sypat z nebe. Petr si naopak právě dával s omluvným výrazem k uchu sluchátko mého telefonu. Měl jistě větší naději, že se mu podaří něco zachránit.
„Právě stěhují moje nejdůležitější mrazáky do starého areálu, takže jeden problém můžu vypustit z hlavy. Zabývejme se situací zde. Myslím, že by nebylo špatné, kdyby za námi přišel na besedu někdo z organických syntéz a z analytiky, Františku. Třeba Patočka a Schneider, protivní kantoři, ale dobří fachmani. Kráčející chemické příručky. Stará škola, co říkáš?“
Při svých posledních slovech již Petr vyťukával první číslo. S povzdechem jsem vytáhl z jedné uzamykatelné skříňky tácek s likérovými skleničkami a zpoza velkého anglicko-českého slovníku vylovil půllitrovku slivovice, která tam jako nouzový protistresový lék nerušeně pobývala už několik let, aniž by o ní věděl kdokoliv z ústavu. Než se mi podařilo nalít tři malé dávky, Petr byl se svým telefonováním hotov. Jeho spokojený výraz kontrastoval s pobledlou Kuchtovou tváří.
„Budou tu oba do deseti minut. Gargantua i Pantagruel. Řekl bych, že je dokonce jaksi potěšilo, že jsem si na ně vzpomněl. Jsou taky oba hodně zvědaví, co se u Kuchty vlastně stalo. Na jiných ústavech se zřejmě teď o ničem jiném nemluví. Tihle pánové, Františku, mimochodem nepatří do té většiny, kterou zajímají jen prachy. Možná to jsou podivíni, ale chemii berou jako svoje životní poslání, i když už mají vědeckou pubertu dávno za sebou.“
Profesor Kuchta se nechápavě podíval z Petra na mě a zase zpět, a pak zase svěsil hlavu a zíral na můj kávou pobrandaný koberec, jako kdyby na něm hledal mravence nebo spíš včerejší den. Necítil jsem ostatně potřebu rozvádět před Kuchtou nějaké podrobnosti z včerejšího večera, proto jsem se rychle ozval.
„Trochu ty dva taky znám, Petře. Patočka nám jednou s čímsi dost pomohl, když jsme potřebovali jinou chemickou formu jednoho radionuklidu, takže ho znám osobně. Se Schneiderem se moc neznám, ale kamarádí s ním kolega Mrož… tedy Mrázek. Jednou nebo dvakrát tady už byl. Dáme si ale teď něco malého proti stresu. Doktoři tomu připisují preventivní účinek proti infarktu, když si povídají jen tak mezi sebou. Je to přímo z Vizovic.“
Dříve než jsme si stihli přiťuknout, profesor Kuchta měl vypito a mlčky natahoval ruku s prázdnou skleničkou pro další dávku.
„Valtře, měl bys nám to vysvětlit ještě pěkně za střízliva,“ s mírným znepokojením se jej snažil brzdit Petr Kotlář. Profesor Kuchta jen zavrtěl hlavou a znovu natáhl ruku se skleničkou. Tentokrát jsem mu nalil jen do poloviny. Teprve po likvidaci druhé dávky alkoholu začal Kuchta hovořit.
„Díky, pane kolego, asi jsem to opravdu potřeboval, protože se ze mě stal bezdomovec. Mimochodem, kdysi jsem začínal v radiobiologické laboratoři, třeba bych si u vás mohl najít nějaké místečko.“ Byl to zatím asi nejdelší projev, který kdy k mé maličkosti Valtr Kuchta pronesl.
„Pánové, celá léta žiju ve strachu, že mi nějaký takový magor vlítne do laboratoře a něco v ní provede. V televizi dělají z takových pseudoekologů málem hrdiny. Všechno jde u nás šejdrem. Řepkový olej z GMO je zpravidla kvalitnější než ten normální, ve kterém jsou stopy plísňových a já nevím ještě jakých toxinů, ale dělá se z toho strašák par excellence. Lidi s prominutím sežerou kdejaký zkažený fujtajbl se salmonelami, ale lihový ocet vyrobený kvasnicemi s jedním genem navíc budou považovat za jed. PET láhev si doma strčí do kamen a nadýchají se pak všeho možného, ale každou moji bakterii by nejraději sprovodili ze světa.
Vždycky se u nás všechno zamykalo, alespoň jsem to nařizoval a občas taky kontroloval. Včera nám přišla spousta chemikálií a spotřebního materiálu, bylo to těsně před koncem pracovní doby. Lidi se mi s tím dost natahali – závozníci by s tím mrskali jak s žoky bavlny - ale pak chtěli rychle zmizet. Nejspíš se spoléhal jeden na druhého, že po sobě zamkne ústav. Možná si mysleli, že to udělám já. Odcházel jsem poslední a našel jsem na zemi jedny zapomenuté klíče. Dal jsem je do kuchyňky, kde je každý může druhý den rychle najít. Mám dojem, že jsem tím tomu bláznovi musel dost ulehčit situaci. Všechny laboratoře totiž prý měly neporušené zámky. Pak jsem za sebou asi zapomněl zamknout. Všímáte si toho paradoxu?“
„Přes ty dveře z hlavního schodiště by se nikdo neměl dostat bez klíčů nebo bez karty, i když nejsou zamčené. Stačí je jen zaklapnout,“ ozval se Petr Kotlář. „Co z toho tedy vyplývá?“
„To je celkem jednoduché. Musel to být student nebo zaměstnanec univerzity. Z naší fakulty? Je to snad nemožné? Mezi těmi tisíci lidmi se může najít leckdo. Jistě tu je dost lidí, kteří mají k výzkumu kolegy Kuchty nějaké, hm, kritické připomínky, a nejsou to hlupáci,“ poznamenal jsem a pohodlně se opřel v křesle, abych pokračoval dál.
„Nic není nemožné. V honbě za dotacemi se na některé obory přijímá kdejaký idiot, kterému se náhodou podařilo odmaturovat. Navíc to ani nemusel být někdo z naší fakulty. Třeba nějaký kamarád. Chodí sem studenti i z jiných fakult a běžně si kartou otvírají. Měli jsme proti takové libovůli v přístupu do ústavů protestovat, dokud ještě byl čas. Mě ale taky nenapadlo, že by se takhle snadno dostal kdokoliv kamkoliv.“
Ani Petr, ani Valtr Kuchta nic neřekli, jen zakývali hlavami na znamení souhlasu.
„Moje laboratoř měla být původně v samostatné budově se zvláštním rizikovým režimem,“ povzdechl si po chvíli Kuchta. „Projekt se ovšem redukoval, jak bývá zvykem. Alespoň že jsem si uhájil ten podtlak, ale teď to je stejně v kopru. Místo toho se postavila například ta socha, co vypadá jako zřícená vzducholoď, a tiskové středisko, kde sedí čtyři namalované slepice a jeden plesnivý ouřada a prodávají nebo rozdávají brožůrky, které si stejně každý může stáhnout z internetu v libovolném jazyce a které k ničemu nejsou. Případně kecají do novin.“
„Nenadávej, příteli Valtře, ještě by se pan prorektor urazil, že pomlouváš jeho vytříbený vkus a nezištnou snahu o zviditelnění univerzity,“ ozval se Petr. „Ničehož tím kritizováním nedosáhneš, jen k úrazu přijdeš. Vezmeme raději kus papíru a začneme s Valtrem sepisovat, co tam u něj vlastně všechno bylo, případně co se smíchalo dohromady. Pánové z chemie možná budou vědět, co z toho všechno vzniklo.“
„Potřeboval bych k tomu Hausmana, ale ten prevít se asi ztratil první, jakmile to ten policajt s tajemníkem odpískali. Dovedu si ho živě představit, jak peláší na autobus.“
Měli jsme popsanou už skoro celou čtvrtku, když se v kanceláři objevili oba přivolaní chemici. Potkali se dole u vrátnice a do mé pracovny již přišli zabráni do odborného rozhovoru. S nějakým pozdravem se neobtěžovali.
„Shodli jsme se, podle toho smradu, na oxidu dusičitém říznutém amoniakem a chlorovodíkem. Možná je v tom i nějaká organika,“ prohlásil syntetik Patočka, zvaný občas Pantagruel, a bez skrupulí si zabavil poslední volnou židli. Vycenil zažloutlé zuby, založil si ruce na propadlém hrudníku a žádostivě se podíval na prázdné likérové skleničky. Analytik Schneider, připomínající svým vzezřením notně přerostlé a obtloustlé dítě, navlečené do omšelých pytlovitých kalhot, zůstal bezradně stát. Jeho zjev měl ke Gargantuovi hodně blízko. Vrhl jsem otrávený pohled na Patočku a bez řečí odešel do blízké knihovny ústavu pro židle, raději hned dvě. Když jsem se s nimi vrátil, Patočka měl seznam Kuchtových chemikálií již v ruce a Schneider mu zvědavě nakukoval přes rameno.
„Takhle nějak bych si představoval směs doktora Frankensteina připravenou pro výrobu umělého života. Kdyby do toho udeřily nějaké blesky a posvítilo se rentgenovým zářením, kdoví čeho bychom se dočkali,“ prohlásil Patočka, zatímco Schneider kýval neurčitě hlavou ze strany na stranu.
„Kuchtovi do toho prebiotického bujónu asi utekli nějací jeho všežraví bakteriální chovanci, takže budeme o model počátků evoluce života zřejmě připraveni. Co mohli sežrat, bylo nejspíš sežráno,“ zastavil Patočkovy úvahy Petr. „Ty organismy představují ovšem také jistý drobný problém, o kterém jsem ještě nehovořili.“
„Chápu, chápu. Teoreticky by ve většině těch látek nemělo nic přežít, hm, hm,“ namítl huhlavě Schneider.
„Jistě,“ souhlasil Petr. „Ale mohlo se to vzájemně neutralizovat. Navíc jsem zaslechl, že tam muselo dojít i k nějakému menšímu výbuchu, proto to vyražené okno. Kuchto, řekni nám, co jste si to tam vlastně pěstovali. Mimo ty tvoje lahvožrouty.“
„Jaké lahvožrouty? … Aha, no já nevím, jestli…“
„Nechci se vám do toho míchat. Víte, že skoro ničemu nerozumím,“ vložil jsem se do hovoru a podíval se na Kuchtu. „Chtěl jsem jen podotknout, pane profesore, že my čtyři asi budeme chápavějšími a příjemnějšími posluchači než nějací policajti. Stejně by na tyhle věci přijde dříve nebo později řeč, takže to berte jako nácvik.“
Profesor Kuchta se na mě podíval tentokrát dost nepřátelsky, ale pak pokývl hlavou.
„Asi by opravdu nebylo moc moudré něco tajit nebo zastírat. Nicméně vás žádám o mlčenlivost před laiky a sdělovacími prostředky. Není to totiž tak jednoduché. Pěstovalo se teď tuším dvacet různých mutantů. Lepší přehled by měly laborantky, které jsou už doma nebo na nákupech. Některé mutanty jsme ještě neměli diagnostikované.“
Zmlkl, protože do místnosti vstoupila moje sekretářka Janička a dotázala se, zda dva noví hosté budou taky kávu. Schneider zavrčel, že pije jen čaj. Patočka naopak přiskočil k překvapené ženě, políbil jí ruku a nazval ji svou záchranou. Nechybělo mnoho a pozval ji i na rande. Obr Schneider při tomto manévru jen tiše zakoulel očima.
„Diagnostikované?“ navázal Petr na přerušený rozhovor, sotva sekretářka zmizela. „Vy nevíte předem, co z nich vyroste?“
„Něco víme, něco tušíme, ale něco se vyvrbí až následně. Je to trochu loterie. To je jak s těmi chorobami, za které může víc genů. Všechno souvisí se vším. I u půdních baktérií se může něco zajímavě zkombinovat. Testujeme dost široké spektrum organických i anorganických substrátů,“ zarazil se a podíval se na mě. „Substrát, to je to, čím se mutanti živí, kolego.“
„Nejsem úplný ignorant,“ neudržel jsem se. Kuchta mě prostě dožral. „Až nebudu něčemu rozumět, ozvu se.“
„Strčili jste někam i ty syntetické geny, Valtře?“ ozval se tiše Petr, který tušil, že by se tato důležitá diskuse mohla snadno zvrtnout v neproduktivní vzájemné provokace.
„Ne… asi ano. Každopádně to bylo v rozpisu pokusů. Když jsme za ně dali tak šílené peníze, bylo by dost hloupé je nevyužít.“
„To je, hm, hm, věc názoru, hm, hm,“ ozval se svým huhlavým způsobem Schneider a na znamení svých rozpaků opět zakýval hlavou ze strany na stranu.
„A co to vlastně bylo za geny? Jaký čertovský enzym měly vyprodukovat? Co jste jim vlastně chtěli napsat na jídelníček?“ položil Petr další otázku. Tak potichu, že ji nebylo téměř slyšet.
„SiFO 21, SiFO 23, …“
„Trochu srozumitelněji, mohu-li prosit,“ ozval se Petr, tentokrát už ne tak potichu.
„To jsou … ferooxidázy, Si znamená siderokoky …. oxidují dvojmocné železo na trojmocné. Přeneseno z mutantních siderokoků. Ten umělý gen ARTHCL1 u nich způsobuje jen nadprodukci kyseliny chlorovodíkové, která je bakteriemi vylučována do vnějšího prostředí. Naleptávají…“
„K čemu to je ksakru dobré, všichni se spíš přece snaží o opak,“ neudržel jsem se a Petr po těchto slovech docela vážně přikývl.
„Speciální objednávka… od… od… grant základního výzkumu… v utajení… od…“
„…nejspíš od vojáků, není-liž pravda? Našim nepřátelům budou rychleji rezivět tanky a vůbec všechno. Chápu, že se ti o tom špatně hovoří. Nepopulární záležitost, ale zpravidla výnosná. Dovolená bakteriologická válka. Až se ale, Valtře, někde s těmi svými chlebodárci setkáš, pošeptej jim do ouška, že taková bakterie se vzduchem přestěhuje i na naše tanky, pokud ještě nějaké máme. Byly tam i ty tvoje požíračky PETu?“
Profesor Kuchta nejdříve sotva slyšitelně zašeptal „podezření… protizbraň“, nepatrně pokývl hlavou na znamení souhlasu, a vzápětí s ní nesouhlasně zakroutil. Otevřel ústa, zase je zavřel a svěsil hlavu. Nebylo jasné, s čím souhlasí a s čím nesouhlasí.
„Takže se budeme společně modlit, aby se tihle mutanti nevyvedli. Případně se mezi sebou nepokřížili. Nebo aby se dali alespoň nějak jednoduše zlikvidovat. Trichloroctová kyselina bude stačit? Etylénoxid? Formaldehyd? Detergenty?“
„To by mělo všechno fungovat, sami jsme to používali pro likvidaci vzorků,“ okamžitě zareagoval Kuchta. „Tyhle látky se musí ještě připsat do toho seznamu. Etylénoxid byl teda v tlakové lahvi. Ale obyčejné Bravo, co se lije do záchodu, by taky mělo stačit.“
„Fajn, doufejme, že máš pravdu. Možná toho budou zapotřebí celé vlaky… no, uvidíme. Jinak se můžeme připravit na novou dobu kamennou. Františku, buď tak hodný a nalej nám teď ještě jednu dávku toho dryáku. A pošli prosím svou sekretářku před budovu, aby tam chytila někoho od těch hasičů. Požádáme je, aby zase pěkně zavřeli ta okna a na odpad z našeho baráku si připravili nějaké hodně kvalitní nádobíčko. Teflon je moc drahý, takže asi sklo nebo keramika. Já zkusím ještě zavolat tajemníkovi. Bude sice dost těžký některé věci vysvětlit inženýrovi ekonomie, ale snad se to podaří.“
„Hm, hm,“ ozval se Schneider, ale nebylo jasné, jak to myslí.
Když jsem naléval další dávky slivovice, tentokrát i pro Patočku a Schneidera, s jistým uspokojením jsem si uvědomil, že při preventivním zachraňování svého inventáře mám před ostatními kolegy několik hodin náskok.
|
