TERRY GILLIAM & MONTY PYTHON

Nevymáchané huby filmové SF

   Je jen opravdu velice málo věcí a událostí zpoza ghetta science fiction, které se zlatým písmem zapsalo do jeho pomyslné pokladnice. Jednou z těchto světlých výjimek jsou fascinující filmové science fiction & fantasy opusy Terryho Gilliama a Monty Python.
 
 
   Britská šestice extravagantních komiků debutujích v BBC koncem šedesátých let a známa na celém světě jako Létající cirkus Monty Python, vytvořila svou tvorbou něco, co je velmi těžké jakýmkoliv způsobem klasifikovat : Cyklus televizních pořadů sestávající z volně na sebe navazujících skečů. Tyto jejich skeče byly velmi svéráznou interpretací různých forem a druhů typicky britského humoru. Byl to překvapivý, mnohdy doslova šokující, absurdní, černý humor, často záměrně překračující hranice dobrého vkusu. Kromě toho se humor Monty Pythonů zabýval tématy, které tehdy byly a stále ještě jsou i ve vyspělých západních demokraciích tabu. Skupina získala ohromnou popularitu, která přinesla své plody ve formě několika báječných hraných filmů. Nejvýznamnějšími z nich byly filmy Monty Python And The Holy Grail, Monty Python's Life Of Brian a Monty Python's The Meaning Of Life. Celá série televizních skečů komiků z Monty Python byla nedávno reprizována v České televizi. Ani neuvěřitelných třicet let, které uplynuly od jejich vzniku, jim ani v nejmenším neubralo nic z jejich vtipnosti, absurdní pravdivosti a aktuálnosti. Při jejich sledování člověk definitivně pochopí, že lidská blbost, pomluvy a televizní poruchy jsou opravdu nezničitelné.
 
   Po poměrně krátké době společné práce začali jednotliví členové Monty Python (dále jen MP) realizovat své vlastní projekty, které získaly celou řadu významných ocenění. Takové filmy, jako Time Bandits, The King Fisher, Jabberwocky či Brazil svědčí nejenom o košatosti a různorodnosti talentu jejich duchovního otce - Terryho Gilliama, ale i o udivujícím smyslu pro vyhmátnutí, podtržení či zesměšnění jakéhokoliv aktuálního i všeobecného problému ostatními členy MP, byť jen v epizodních rolích v těchto projektech.
 
   Celou tvorbu MP je možné chápat v několika rovinách, stejně jako jejich pojetí humoru, od triviálního až po vyloženě rafinovaný. MP vždy potřeboval diváky schopné sledovat a oceňovat proud jejich absurdních filozofických úvah. Dovedli se vysmívat všemu a všem : moci, politice, policii, náboženství, popkultuře a také sami sobě.
 
   Britská skupina komiků MP se vždy snažila nalézt a vždy také úspěšně nacházela vkus na nevkusu a ráda se šťourala ve všech možných nechutnostech. MP si libovali v jízlivosti a ve špatnostech. Jejich humor byl černý a vždy vzbuzoval nevoli a podrážděnost. Mnoho jejich filmů obsahuje fantastické prvky, jiné jsou zase skrz naskrz prostoupeny magií a půvaby krystalicky čistého pohádkového světa. Jindy se zase jedná o pohádkový svět přesně v montypythonovském stylu : Nejedná se o bezduchou transformaci ustálených klišé a kanonů těchto žánrů do jejich filmů, ale o cílený "výzkum" a pranýřování těchto kanonů pomocí nemilosrdného světla sžíravé ironie.
 
   Skandální sexteto britských komiků tvořili :
 
   Terry Jones, Terry Gilliam, John Cleese, Michael Palin, Graham Chapman a Eric Idle. Většina z nich má akademické vzdělání a dlouholeté zkušenosti z dob svého hereckého působení v různých studentských divadelních souborech. Zde se také částečně naučili, jaké to je, když v rámci jedné skupiny vznikne několik autorských týmů.
 
   Michael Palin znal Terry Jonese z Oxfordu. Společně psali divadelní hry a také společně vystupovali v kabaretním show, které bylo později objeveno a důkladně zhodnoceno v televizi. David Frost z BBC je získal jako autory pro svou "Frost-Show". K autorskému týmu "Frost-Team" patřili také Eric Idle, John Cleese a Graham Chapman. Druhý autorský tým v rámci Frost-Teamu tvořili John Cleese a Graham Chapman, kteří se znali z dob svých studií v Cambridge, kde spolu také spolu hráli v jedné studentské divadelní skupině. Autorskou skupinou číslo tři Frost-Teamu byla dvojice aspolečenských kanců : Eric Idle a Terry Gilliam. Oba dva se usilovně snažili, aby při společných konzultacích nad novými skečmi nebyli přetrumfnuti svými kolegy z Frost-Teamu.
 
   Jediným neBritem MP byl američan Terry Gilliam. Ten pracoval jako ilustrátor - karikaturista ("cartoon man") pro satirický časopis Help. Svou ilustrátorskou predispozici pak důkladně zužitkoval ve své další činnosti při vytváření televizních skečů MP, které byly obzvlaštňovány jeho perfektními obrázky - "pohyblivými" vystřihovanými kolážemi. Při této práci se jednoho dne seznámil s Johnem Cleesem, který byl právě v té době v New Yorku se svým souborem "Cambridge Circus" v představení Footlights. V něm se pak ocitl jako jeden z jeho členů, když několik let po tomto setkání přišel do Anglie pracovat jako tiskař a ilustrátor. Také on samozřejmě získal práci v BBC a spolu se zbývající pěticí vtipálků stále častěji vysedával v kantýně v budově BBC, kde se jednoho dne rozhodli založit společnost s totálně nesmyslným názvem "Monty Python".
 
   BBC dala zelenou jejich satirickým záměrům. Mohli připravit třináct půlhodinových show. První z nich byla vysílána 5. října 1969, samozřejmě velmi pozdě v noci. Úspěch byl zpočátku s ohledem na špatný vysílací čas prachmizerný. Postupem doby však nejdříve díky zákulisní šeptandě, později pak díky stále hlasitějším výrazům uznání, se staly anarchistické frašky šestice kacířských humoristů velmi populární.
 
   Brzy nato představili plodní MP divákům své další show pod názvem "Monty Python Flying Circus". Samozřejmě, ihned po uvedení jejich prvních skečů se také objevilo velké množství stížností od diváků, kteří pokládali jejich černý humor ze nesnesitelný. Tito diváci se vehementně dožadovali zostření cenzury na jejich skeče.
 
   Během následujících pěti let šestice komiků realizuje společně 45 Shows of Monty Python's Flying Circus. Když pak MP získali ohromnou popularitu také v "zemi neohraničených možností", padl jednoho dne návrh na realizaci celovečerního filmu Monty Python's Wonderful World of Earth's Gravitation, který byl uměleckým sestřihem jejich nejlepších televizních pořadů.
 
   V roce 1974 natočili MP svůj první hraný film - Monty Python The Holy Grail, parafrázi na legendu o králi Artušovi a rytířích Kulatého Stolu. Tento film se stal okamžitě takovým hitem ve Spojených státech, že televizní společnost ABC okamžitě zakoupila od BBC všechny jejich dřívější televizní skeče. O režii tohoto filmu se shodně podělili T. Gilliam a T. Jones.
 
   Píše se rok 932. Mladý Artuš je Paní z Jezera jmenován králem Britů. Ozbrojený mečem Excaliburem se spolu se svým věrným panošem vydává na cestu, aby soustředil kolem sebe rytíře, se kterými pak může instalovat na hradě Camelot Kulatý Stůl. Než tak ale může učinit, dostane příkaz od na obloze (Terry Gilliamem) namalovaného Boha, aby se vydal hledat Svatý Grál. Spolu se svými rytíři zažije spoustu bláznivých dobrodružství. Jeden příklad za všechny : Rytíři společně se svým králem "udatně" bojují se zabijáckým králíkem za pomoci Svatých Ručních Granátů. Na konci filmu, těsně po zahájení útoku na hrad, kde je ukrytý Svatý Grál, jsou zadrženi londýnskou policií. Film je doslova přecpán fantasticky vtipnými, ironickými dialogy a postřehy. Král Artuš a jeho rytíři cestují například imaginárními koňmi. Jejich zbrojnoši "simulují" jízdu koňmo pomocí dvou skořápek kokosových ořechů, kterými bijí o sebe v rytmu koňského klusu. Film je neskutečně ostrou parodií na rytířské filmy, zvláště pak na legendu o mýtickém králi Artušovi. Klasifikovat ho však pouze jako parodii na Artušovský mýtus by bylo velkým omylem. Je to parodie filmu jako takového. Monty Pythoni spojili v tomto filmu zcela překroucené prvky dobrodružného, historického a sci-fi filmu. Kromě členů Monty Python si v něm také s chutí zahráli i členové hudebních skupim Pink Floyd a Led Zeppelin.
 
   Stejně jako ve svých jiných dílech, MP se pramálo starají o to, v jaké poloze a jak bude jejich humor diváky chápán. Z výšin rafinovaného intelektuálního humoru přes sžíravou ironii starověku a středověkého způsobu života či problémů budoucnosti není pro MP žádný problém dospět náhlým sešupem do bažin pokleslé krajiny "roztleskaných dámských stehen".
 
   Další společný filmový "majstrštik" šestice humoristických ničemů byl realizován čtyři roky po natočení Svatého Grálu. Protože MP nechtěli nechat zchátrat krásné kulisy z filmu Jesus of Nazareth od Franca Zeffireliho, natočili v Tunisu v roce 1978 film Monty Python's Life of Brian,nekonvenční interpretaci Bible. Stejně jako v případě Svatého Grálu, film oplývá bezpočtem vtipných dialogů, scén a filosofických postřehů. Ráčkující Pilát, Jednotný front pro osvobození Židů z područí Římanů, bastard Brian, stávající se díky náhodě Spasitelem, stejně jako náhodné intermezzo hlavního hrdiny filmu s mimozemšťany - to jsou jen některé momenty nádherné férie nápadů členů MP v tomto filmu.
 
   V krátkém sledu za sebou pak následovaly další tvůrčí počiny šestice povedených komiků : dokument MP Live At The Hollywood Bowl z jejich pobytu v USA a film MP's The Meaning Of Life, oceněný v roce 1983 na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Kromě celé řady ironických skečů se film také zabývá něčím, co lze v jistém přiblížení nazvat fantasy. Jedná se o vlastní úvod filmu, který byl zinscenizován T. Gilliamem. Zaměstnanci jedné finanční "Společnosti s ručením omezeným" se pokoušejí vzbouřit proti tyranii svých zaměstnavatelů. Po velkém boji je porazí a vyplouvají (!) s celou budovou, kde sídlí jejich firma, na cestu dobýt finanční svět a pak na cestu kolem světa.Po bitvě v jednom "blíže neurčeném centru finančního světa" přepadnou přes okraj světa. Když MP takto změnili "Smysl svého života", změnili tím také něco, co jim zatím připadalo téměř nereálné : Každý jednotlivý člen seskupení MP začal hledat svou vlastní tvůrčí cestu. MP přestali prakticky existovat.
 
   John Cleese, pokud se fyzické výšky týče, nejvyšší člen MP, vystoupil jako první ze seskupení MP. Jeho úspěch podnítil další členy MP k jeho následování. Zatímco dříve se John Cleese staral o televizní seriál Fawlty Towers, v době nedávno minulé natočil vynikající komedii A Fish Called Wanda (filmový surrealismus se zde snoubí s komickými prvky typicky britského anarchismu) a film Clockwise - monty pythonovsky laděný příběh o peripetiích ředitele střední školy.
 
   Michael Palin natočil veskrze divokou, erotickou komedii The Missionary. Terry Jones inscenoval divadelní hru Personal Service a společně s Johnem Cleesem natočil humornou fantasy Erik The Viking. Tři z povedené šestice komiků, Chapman, Cleese a Idle natočili vtipnou parodii pirátských filmů s názvem Yellowbeard.
 
   Nejúspěšnějším členem MP na volné noze se stal bezesporu Terry Gilliam. Na rozdíl od Cleese nebo Palina našel T. Gilliam pole své další působnosti v showbyznysu výhradně za filmovou kamerou. Režíroval filmy Jabberwocky (filmovou parafrázi Alenky v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla), Time Bandits, Brazil, The Adventures of Baron Münchhausen a The Fisher King. Tyto filmy dnes patří do zlatého fondu science-fiction filmů a filmů fantasy. Terry Gilliam má nejenom smysl pro inteligentní černý humor, ale také úžasný smysl pro vyprávění filmového příběhu. Jeho SF a fantasy filmy díky inkorporaci pro SF a fantasy atypických momentů budí zdání, že jsou humorné. Tím ubírají žánru na vážnosti. V případě filmů Terryho Gilliama je tomu tedy přesně naopak, než tomu bylo ve filmech MP.
 
   Sóloprojekty Terryho Gilliama, s výjimkou filmu The Adventures of Baron Münchhausen, jsou pokládány za jedny z myšlenkově nejbohatších děl, které fantastický film mohl v uplynulých letech divákovi nabídnout.
 
   Film Time Bandits je sžíravou ironií ztráty komunikace mezi generacemi, je o tom, jak svět postupně zbavuje dospívajícího jedince veškerých iluzí. Malý Kevin nenachází způsob, jak by mohl komunikovat se svými rodiči. Absence happyendu sugeruje bezvýchodnost z této situace. Aby se dostal z této deprese, Kevin prchá do pohádkového světa, aby si opatřil nového otce : Seana Conneryho. Poezie je pro Time Bandits stejně důležitá, jako jeho ironické, surrealisticky ztvárněné pohlavky.
 
   Náklady na realizaci filmu nepřekročily 800 000 dolarů. Každá vteřina filmu však budí zdání, že film stál přinejmenšním padesátinásobek jeho skutečných nákladů. I to svědčí o Gilliamově mistrovství.
 
   Téměř odpudivý naturalismus a abstraktní humor tak typický pro Monty Python spoluvytvářejí bláznivou vizi středověku v Gilliamově prvním samostatném filmu Jabberwocky, plnou odkazů na naši sice de jure civilizovanou, ale de facto barbarskou současnost. Gilliamův komicky brutální a děsivě realistický fantasy koktejl přináší celou řadu středověkých vizí budoucnosti, která vyzývavě cení zuby za rohem každého hradu. Gilliam ukazuje ve svém eposu mezi jinými i středověkou verzi továrny, kde probíhá "výroba u pásu" a kde během nepatrného okamžiku může být vše zničeno. To vše je naservírováno jako velice svérázná a působivá vize skutečnosti, že člověk díky strojům ztrácí kontrolu nejen sám nad sebou, ale i nad svým dalším příštím.
 
   Je hluboký středověk. Království Brunona Pochybovačného je sužováno strašlivým drakem Jabberwockym (Tlachapoudem). Obchod zcela ustal, většina obyvatel země se ukrývá v hlavním městě. V jedné z nemnoha ještě obývaných vesniček žije přihlouplý Denis, syn místního bednáře, který tajně miluje otylou Griseldu.Ta však větší přízeň věnuje syrovým bramborám než jemu. Po smrti svého otce se Denis rozhodne opustit rodnou vísku a chce se dostat do hlavního města. Se shnilým bramborem v kapse, který dostal od Griseldy, se vydává na cestu.
 
   Mezitím sužují Brunona Pochybovačného noční můry. Zdá se mu o pekelné příšeře, která zabíjí jeho poddané a plundruje jeho kraj. Aby jí v tom zabránil, svolává radu starších a vyhlašuje rytířský turnaj, který má určit kandidáta, kterému bude udělena čest zabít zlého draka. Do hlavního města jsou vpouštěni pouze ti, co mají něco hodnotného. Na okamžik to vypadá na to, že Denisův shnilý brambor by mohl být pokládán za hodnotnou věc, ale nakonec musí Denis ještě jednu noc strávit za hradbami města...
 
   V roce 1985 inscenuje T. Gilliam monstrózní, obrazobornou SF noční můru Brazil, jejíž brutální, šokující závěr zcela určitě patří k tomu nejpůsobivějšímu a nejpřekvapivějšímu, co kdy bylo ve sci-fi natočeno. Jedná se o Gilliamovu osobní katarzi ve formě filmové paralely Orwellova románu 1984, katarzi o neschopnosti dosáhnout toho, co chceme. Snaha jakkoliv ovlivnit zjevně špatný systém je sžíravým Gilliamovým připomenutím skutečnosti, že svět se vymyká kontrole ani ne tak kvůli systému jako takovému, ale díky nám samým. Daný systém nedělají velcí vůdci, diktátoři, manipulátoři a uzurpátoři, jsme jím my sami, jednotlivá kolečka v soukolí systému. Za tuto proradnou existenci nakonec zaplatíme stejně draze jako hlavní hrdina filmu Sam. Vlastním happyendem filmu je šílenství. Hlavní hrdina se probudí a... žádná noční můra, leč holá skutečnost! Jediné, co můžeš udělat, je tiše si vyšumět do svého šílenství.
 
   Film Dobrodružství barona Münchhausena se Terrymu Gilliamovi příliš nepovedl. Náklady filmu dosáhly astronomické výšky 80 milionů marek, čímž se tento film stal nejnákladnějším filmem, který kdy byl na evropském kontinentu natočen. Pro Terryho Gilliama to bylo příliš velké sousto. Gilliamův systém natáčení se zcela zhroutil. Terry Gilliam se nechal vmanipulovat do situace, kterou prostě nezvládl. To se mu u předešlých filmů nestalo. Během natáčení měly všechno pod kontrolou mocnosti bývalé Osy : němečtí, italští a japonští producenti, kteří se více než nežádoucím způsobem pletli Gilliamovi během natáčení pod nohama. Gilliam tomu všemu ponechal zcela volný průběh. Přestal řídit natáčení a byl zvědavý, co z toho vznikne. To se mu zle vymstilo.
 
   Film jako takový hnala jeho vlastní síla. Producenti byli stejní "blázni" jako Terry Gilliam. Také oni měli své sny, které vyžadovaly, aby Gilliam byl co největší. A tak všichni rostli a rostli, až film přerostl do nejvěšího propadáku od doby hollywoodského Ishtaru. Gilliamův film postihl stejný osud jako například Piráty Romana Polanského. Nakonec Gilliam natočil film, který by za peníze, které stál, nikdo jiný nenatočil. Podle Terryho Gilliama se však za ty peníze rozhodně vyplatil. Je to opravdu velkolepý, úchvatný film. Na druhé straně si jím Terry Gilliam vydobyl pověst zcela nezodpovědného, nezvládnutelného režiséra, bezuzdného fantasty, který nectí rozpočet a naprosto nic mu není svaté. Perfektně to na něho sedělo, zvláště po Brazilu, kdy byl označen za vrahouna. Terry Gilliam se stal tím, o kom natočil film : baronem Prášilem. Avšak na rozdíl od barona Prášila, který se na konci filmu stal nesmrtelný, byl Terry Gilliam zcela převálcován. "Systém" ho konečně dostal. Terry Gilliam se stal Ikarem, vzlétl příliš vysoko, neposlechl rozumné názory lidí kolem něho a parádně na to doplatil.
 
   Po skončení natáčení barona Prášila se Gilliam zapřísáhl, že už nikdy nenatočí žádný výpravný film. Chtěl natočit komorní film, film o schizofrenikovi, ale jen o půlce jeho osobnosti. V tomto jeho rozpoložení se k němu dostal scénář, který byl pro čtyři lidi, bylo to ze současnosti a přímo šité na míru Hollywoodu. Slovo dalo slovo a film se začal točit. Točil se v USA a Terry Gilliam byl jen najatým režisérem. Nejednalo se realizaci Gilliamova scénáře. Bylo to proti všem Gilliamovým zásadám. Gilliam je všechny bez mrknutí oka porušil. Film Král rybář je o hledání svatého Grálu v New Yorku 20. století. Grál bere na sebe mnoho forem, stává se metaforou lidskosti.
 
   Film se stal Gilliamovým "vykoupením" v očích filmové kritiky, Kritici ho vzali na milost prostě za to, že porušil svá pravidla a že se nebál strčit svou hlavu do tlamy Hollywoodu. Gilliam se chtěl v Králi rybářovi vyhnout všem trikům, tvrdě pracoval na tom, aby to byl film o lidech. Hlavní hrdina filmu, schizofrenik Perry, představuje "blázna", jež otevírá dveře vnímání ostatním lidem. V postavě Perryho ztělesnil Gilliam sám sebe. Natočil mýtus o králi, jenž je Grálem a vše kolem něj umírá s ním, protože je tím, čím se stal a je ze svého utrpení vykoupen bláznem. Terry Gilliam tímto filmem opět dokázal, že stačí být prostě blázen a jen klást přímé otázky. Opravdu to funguje a je to nádherné.
 
   Zatím posledním filmem Terryho Gilliama je netradiční, typicky Gilliamovsky SF opus Dvanáct opic. Gilliam se opět, stejně jako basketbalový fenomén Michael Jordan, vrátil na svou v Králi rybářovi opuštěnou SF parketu, ze které zase neomylně házel své perfektní hody za tři body. Co hod, to perfektní trefa.
 
   Terry Gilliam při realizaci tohoto filmu hodil stejně jako v Králi rybářovi za hlavu své tradiční obrazové scénáře a zcela se spolehl na scůj cit. Mohl si to dovolit. Měl totiž k dispozici vynikající scénář manželů Peoplesových. Film Dvanáct opic povýšila do výšin, ke kterým nedosahuje nic, co v poslední době spatřilo světlo světa v Hollywoodu, nejenom Gilliamova vynikající filmová představivost, ale také neobvykle vynikající herecké výkony Bruce Willise a Brada Pitta v hlavních rolích. Gilliamova zpráva o stavu lidské civilizace v předvečer 21. století však není výlučně postavena na záplavě obrazoborných triků a akčních scén, ale na něčem zcela jiném.
 
   Gilliamova scifistická pastva pro oči i duši je jak originálním sci-fi příběhem, tak i filozofickým traktátem o lásce, nostalgii, ztrátách, které nelze ničím nahradit, o vlastním smyslu naší existence. James Cole, vězeň s fotografickou pamětí odsouzený k smrti, je vyslán do minulosti, aby přinesl vzorky původního zabijáckého viru, který zahubil 5 miliard lidí, aby vědci mohli ve 21. století proti němu vyrobit účinnou vakcínu. Cole pátrá po tajné organizaci "Armáda 12 opic", která pravděpodobně onu hroznou virovou epidemii spískala, podobně jako to měla v úmyslu provést japonská sekta Óm šinrikjó s virem Ebola. James Cole se však omylem dostane do roku 1990, kdy po zabijáckém viru ještě není ani vidu ani slechu. Je ihned umístěn v blázinci, kde se seznamuje s Jeffreyem Gainesem, ze kterého se vyklube vůdce "Armády 12 opic"...
 
   Samotný název filmu, jeho konec, různé náznaky a asociace v podobě krátkých sekvencí, časové paradoxy, několik perfektních dějových i obrazových zvratů, to vše je namícháno do více než osvěžujícího koktejlu, jehož účinek je doslova omračující. Deprimující budoucnost číšící z každé vteřiny Dvanácti opic je varováním pro všechny, kteří se stali naprosto imunní vůči každodennímu šílenství naší existence na této planetě.
 
   Během přípravných prací před zahájením natáčení tohoto filmu se Terry Gilliam vyjádřil, že v tomto filmu půjde "... o setkání Lupičů času s Brazilem". Myslím si, že příznačnější označení nálepky tohoto filmu "pro nehlupáky" opravdu nešlo vymyslet.
 
 
Filmografie :
1. Monty Python And The Holy Grail (1974)
2. Monty Python's Life Of Brian (1978)
3. Monty Python At The Hollywood Bowl (1982)
4. Monty Python's The Meaning Of Life(1983)
5. Monty Python : And Now Something Completely Different (1983)
6. Monty Python's Flying Circus - televizní skeče (1969)
 
-------------------------------------------------
 
- Jabberwocky (1977)
- The Missionary (1981)
- Time Bandits (1981)
- The Yellowbeard (1983)
- Brazil (1985)
- Clockwise (1986)
- The Adventure Of Baron Münchhausen (1987/1988)
- A Fish Called Wanda (1988)
- Erik The Viking (1989)
- Nuns On The Run (1990)
- The Fisher King (1991)
- 12 Monkeys (1995)
 
  
  
  
  
  
   
 

Průměrné hodnocení:
--dobrý--