Jak je Miévilleova kniha Nádraží Perdido objemná, tak o to více bude následující recenze stručná:
- Nádraží Perdido není fantasy, ale sci-fi. Je zarážející, jak mnoho lidí, recenzentů, ale i samotných autorů fantasy o ní píšou jako o fantasy! Knize jednoznačně dominují vědecké atributy. Pokud je mi známo, fantasy charakterizuje totální absence čehokoliv vědeckého.
- Nádraží Perdido odráží fascinaci velkoměsta se vším pozitivním i negativním (to zvláště), co jeho rozvoj (anebo úpadek) přináší. Budoucnost lidstva je jednoznačně v obřích megapolích budoucnosti a proto je tato fascinace u čtenáře pochopitelná a pro autora lákavá.
- Hlavním posláním knihy, to, co z ní čiší z každé stránky, je etnická, mezirasová a mezidruhová forma koexistence všech se všemi. Proto onen vztah Izáka s Lin - cheprijskou hmyzoženou. Podívejte se dobře kolem sebe. Už dnes je všude kolem nás plno toho, čím žije a dýchá Nový Korbuzon. Nejenom míšenců a míšenek, ale i kyborgů - korbuzonských ekvivalentů přetvorů - je mezi námi díky pokrokům vědy nepočítaně. A pak, pánové, ruku na srdce, nerozdali byste si to s nějakou nádhernou černoškou nebo mulatkou? Černé ženy zase touží po mužském bílém mase. A o sodomii taktně pomlčím... Tento fenomém pokládám u Nádraží Perdida za rozhodující  a má lví podíl na úspěchu celé knihy. Italský renesanční mamut vědy a umění, Leonardo da Vinci, napsal, že největším problémem měst budoucnosti bude doprava v těchto městech. Já dodávám, že také střet všeho rádoby rasově nesourodého. O tom především je nádraží Perdido.
- Přenádherná je Miévilleova konstrukce krizového aparátu, jakéhosi perpetua mobile využívajícího sjednocení několika fyzikálních i mentálních veličin, to vše pod dohledem nepochybné inspirace ze soudobé  "teorie všeho", tedy z teorie, která v současné době hýbe velechrámem kvantové fyziky a hovoří o logickém propojení všech fyzikálních sil do nejenom logického, ale i "funkčního" celku.
- Existence psychomůr je nádhernou metaforou možného zneužití výsledků vědeckého pokroku v oblasti genových manipulací. Je o tom, že i samotná věda je v područí peněz, moci a hmotného mamonu. Pamatujete si na ovci Molly, první živé, klonované zvíře? O jejím zrodu psal kdekdo a nebylo snad jediné televize, která by o tom nepřinesla alespoň kratičkou sekvenci. O její smrti, čili o tom, že vše bude asi jinak, jak jsme si představovali, psala snad jen renomovaná vědecká periodika.
- Fascinující je samotná komplexní vize Nového Korbuzonu a všech jeho obyvatel. Ona očima sice přímo neuchopitelná atmosféra fantaskního světa se všemi jeho zvláštnostmi, detaily i "nemožnostmi", ale díky pečlivému popisu celkem snadno představitelná. Pokud bych mohl použít přirovnání, tak nejbližší této vizi mi je Gilliamova vize budoucnosti v jeho Dvanácti opicích. 
- Garuda Jagharek, létající bytost z pouštního Cymeku, je nádhernou kreací na téma Dostojevského Zločinu a trestu; kreací o vině, o způsobech její eliminace, o případné odplatě - adekvátní formě trestu nebo o nutném pokání. Je domnělé znásilnění natolik závažným činem, že za něj musejí být úděsným způsobem amputovaná křídla? Takto postižený jedinec dochází k pohaně, která je svým způsobem mnohem horší než samotná smrt! A co když se nejednalo o znásilnění, ale šlo o jistý stupeň nedorozumění? I tento fenomén možného justičního či jinak uskutečněného právního omylu je velice závažný a bude hrát stále důležitější roli v budoucím příští naší planety, kdy počet jejích obyvatel se zdvojnásobuje každých čtyřicet let a podobné množství konfliktů bude narůstat přinejmenším geometrickou řadou!  Kromě toho je Jagharek také nádherným příkladem asimilace jedince ve zcela jiném, na první pohled zcela neakceptovatelném prostředí, a to jak z čistě fyzických důvodů, tak i z neméně závažných důvodů psychických. Nesmím však také zapomenout na Izákův nebetyčný altruismus ve formě "nedání kopaček" své milé Lin po mentálně zcela devastujícím útoku psychomůry, který ji přeměnil v dementní bytost se všemi atributy, které s tím souvisejí. Klobouk dolů, že tento fenomén Miéville použil a nezapomněl na něj. Jak zoufale málo ho je kolem nás!

  Vše výše uvedené posouvá Miévilleovo Nádraží Perdido někam tam, kam Sapkowski poslal své literární hrdiny;  do sice ne příliš příjemného a vlídného, ale o to více díky jeho hrdinům akceptovatelného prostředí nejenom lidské důstojnosti, víry, naděje a lásky. To je jednoznačné pozitivum celé knihy, i když na první pohled ne příliš patrné. K negativům knihy patří zbytečně zdlouhavé popisy jak samotného města, tak i některých dějových pasáží stejně jako někdy až příliš násilné roubování prvků fantasy na sci-fi a na techniku jako takovou.

Průměrné hodnocení:
--vynikající--