Jonathan Carroll: Cold terrific.

Bezmyšlenkovitě strčil ukazováček do levé nosní dírky a začal si ji prohledávat. Pár minut předtím, když byl stále ještě ve třídě, se zhluboka nadechl a ucítil v nose něco, co mu bránilo volně dýchat. Kdyby nebylo těch třinácti na okamžik pozorných tváří, které se na něho upřeně dívaly, když se pokoušel vysvětlit, co je to personifikace, zcela určitě by si byl nosní dírku prohledal okamžitě.
  Naneštěstí si musel vystačit s ukazováčkem, kterým si třel nosní dírku na povrchu a palcem, kterým se rýpal přímo v nose (takové to hluboké rýpání ve stylu „všechno nebo nic“), o kterém stejně věděl, že nezabere, protože to bylo až příliš snadné – jedno ze sta, ale přesto skvělé. Samozřejmě, že to nezabralo, ale musel se o to alespoň pokusit.           
  Kolikrát už se mu tohle ve třídě stalo? Ti malí parchanti! Jejich jediným přáním bylo vidět vás upustit kousek křídy nebo se hihňat, když si všimnou, že máte rozepnutý poklopec. Ale nejhorší bylo, že dávali pozor vždycky, když vás svědil zadek nebo jste se cítili nepohodlně v rozkroku a potřebovali jste to napravit. Nebo jako právě teď, když kapka u nosu byla už akorát na utření. Někdy jste se mohl otočit čelem k tabuli a ignorovat je, předstírat, že tam nejsou. Někdy si myslel, že těch pár sekund anonymní blaženosti u tabule bylo přesně to, co dělalo jeho den šťastným.
  „Jak je ten příběh o Achillovi, Fitzi?“
  „Ehm, no...je to o zápasníkovi, který je, ehm, nejsilnějším mužem na světě a..., ehm, ...“ Dítě se bezmocně rozhlíželo po svých spolužácích, jako kdyby mu mohli nějak pomoci. 
  „Správně, Fitzi, pokračuj.“
  „No, nikdo ho nemohl porazit, protože svou sílu získával ze země, z přírody a tak.“ 
  Trochu se přikrčil, když uslyšel to „a tak“, ale neřekl na to nic.
  „Ale stejně, Herkules zjistil, ehm, to jeho slabé místo a držel ho nad zemí, takže Achilles nemohl přijímat svou sílu ze země, z přírody nebo z čehokoliv.“
  Po zbytek hodiny z něj nespustili oči. Bylo to proto, že věděli? Vyčetli mu to z očí, když si strčil prst do nosu, snaže se vypadat nenápadně, protože se na něj dívali? Mohli snad vědět, že všechno, co chtěl udělat, bylo pokochat se jediným dlouhým dloubáním se v nose?
  Ne, nemohli to vědět, to bylo nemožné. Když tak přemýšlel o těch pitomcích ve třídě, musel se skoro smát, jak nemožné to bylo. Ben Swire? Nebo David Hughes?
  Leah Lail? Jak mohly třeba jen začít tušit, co se mu honilo hlavou. Ti malí parchanti.  „Tento příběh je o muži, který si myslel, že jeho přítel je blázen. Ano, pro odpověď na otázku číslo jedna jsem myslel, že tento příběh byl báječný.“ Tohle bylo to, co řekli nebo vlastně napsali na své papíry. „Báječný s dvěma ´Y´.“ A na pár vteřin měl dokonce pocit, že to věděli...
  Zvonění ohlásilo konec hodiny. Rychle si umyl křídu z rukou a kývnul, že mohou jít.
  Cestou do svého kabinetu si na chodbě všiml kradmých pohledů studentů. Čím odporně radostněji každý z nich byl, tím hlasitěji ho zdravili ´Dobrý den, pane!´ nebo ´Dobré ráno, pane Kargl!´ Ale on to věděl. Věděl, že to byli oni, kdo mu za jeho zády říkali Jerry, Chrámová kopule nebo ještě hůř. Čím dál tím víc idiotů přicházejících ze všech koutů města. Těch, co mu říkali páprda a padělek Jerry. To příliš mladé sprosté něco, které na něho vyhrnovalo sukni nebo falešně mrkalo v domnění, že to pomůže jeho úrovni. A dokonce i ti chytří – Bože, jeden by si myslel, že to budou ti nejmilejší ve třídě. Dělali svou práci, znali látku a vždycky se hlásili.... Ale i ti nejchytřejší byli deprimující. Malí, nepopsatelně úlisní frackové. Dělali taky někdy něco jiného než domácí úkoly? Měli také někdy nějakou špatnou odpověď? Spletli se někdy, když odříkávali stránky z knih nebo citovali jejich pasáže?         
 Roky na něj zírající a hloupě se šklebící uhrovaté obličeje ho začínaly štvát čím dál tím víc a musel se opravdu hodně ovládat, aby je nezačal fyzicky napadat už po deseti minutách strávených s nimi ve třídě; v kterékoliv třídě, v kterýkoliv den. Díky Bohu za víkendy a prázdniny! Dnes je úterý.      
  Když mu bylo sedm, protrpěl si léto s příšernou sennou rýmou. Zkameněl hrůzou pokaždé, když si uvědomil, že jeho nos, který už nebyl déle spolehlivý, přestane jednou fungovat úplně. S myšlenkou, že nějaký vzduch je lepší než žádný, se naučil jistým manévrům a v osmi byl téměř mistrem v dloubání se v nose. V sedmadvaceti už mohl klidně získat černý pás, kdyby něco takového existovalo. Ale jelikož nic takového neexistovalo, tak se jen zdokonaloval v tomto umění.       
  Potěšení, které z toho měl, bylo nepopsatelné. Proč o tom někdo, třeba Chaucer se všemi svými oplzlými tématy, nikdy nenapsal? Každý, i když třeba jen tajně, to dělal a ne jen z pocitu nutnosti. Nevěděli, že on to ví? Často přemýšlel nad tím, proč to bylo všem tak odporné? Proč se lidé po jídle nedloubají v nose místo říhání, jak je tomu v některých lidských společenstvích? Bylo by to o tolik zábavnější! Kdyby se o tom mohlo hlasovat, byl by okamžitě pro.
  Když došel do svého kabinetu, posadil se a otevřel sbírku pro 11. stupeň, který používal. Našel příběh o Achillovi od Bordena Deala a otázky, které byly v knize uvedeny. „Proč na konci příběhu shodil T.J. bláto ze střechy? Napište do čtvrtka dvoustránkovou esej na toto téma.“ Nemohl se nesmát, když přemýšlel o tom, o čem budou jeho studenti asi tak psát. Myslel přitom také na své ´červené pole´, když bude štěstím bez sebe opravovat jejich chyby. Mohl odříkat snad všechny stesky, poznámky a připomínky, které si o něm budou studenti šeptat, až jim rozdá opravené eseje. Klidně se na něj mohou pohrdavě šklebit, ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, o tom není pochyb.    
  Ale zpět k práci. Konečně našel onu překážku ve svém nose, rychle ji prstem vytáhl a pak se tím stejným prstem do nosu opět vrátil. Naneštěstí v pravé dírce už nic jiného nebylo, tudíž se rychle přesunul do dírky levé. Uprostřed toho zručného dloubání se v nose najednou zvedl hlavu a ve dveřích uviděl stát Dannyho Fitze, který na něj upřeně zíral.        
 Bylo to neuvěřitelné. Poprvé v životě byl přistižen jedním ze svých studentů, jak se dloube v nose. Kolikrát se sám pro sebe smál, když si jen pomyslel, o jak moc přicházejí, když jim unikne s dalším senzačním „dloubancem“ a nálezem nějakého úlovku. Bylo to mnohem lepší než upustit křídu nebo mít napůl rozepnutý poklopec! Ale teď tady stál Fitz a celé to viděl.  
 Snažil se mluvit hlasem, kterým by to vše uvedl na pravou míru. Kantorsky mentorským hlasem. Spratkovsky učitelský hlas, děsivé „ježišmarjá“, přikazující nikomu neříct, co jsi právě viděl nebo se bezprostředně smířit s letní školou.
  „Co chceš, Fitzi?“ Ve skutečnosti byl strnulý, ale modlil se, aby jeho hlas zněl přesvědčivě.
  „Dloubal jste se v nose, pane Kargl!! A potom jste to snědl. Viděl jsem vás dloubat se v nose a jíst to!“
 Z nějakého důvodu už se nebál. Pochopil, proč většina mužů zůstane klidná, když se za nimi zabouchnou dveře plynové komory a oni zůstanou uvnitř úplně sami. Ale proč Fitz? Proč zrovna tenhle retardovaný šašek ho musel objevit? Copak neexistuje žádná spravedlnost? Alespoň to mohl být jeden z těch chytrých, z těch, kteří dělají domácí úkoly.
 „Viděl jsem Vás!“
  Nyní zněl jeho hlas klidně a sebevědomě. Co mohl ztratit? „Ano, Fitzi, dloubal jsem se v nose. Je to politováníhodný zvyk, který náhodou mám.“
  „Ale Vy jste to také snědl!“ Hlas byl příliš hlasitý. Na chodbě viděl lidi, jak se otáčejí, nahlížejí do jeho kabinetu a chtějí vědět, co všechen ten povyk znamená.
  „Nemůžu tomu uvěřit, pane Kargl. Jediný, koho jsem to kdy viděl taky sníst, byl můj bratranec Rick.“
  Přicházeli. Za Fitzovými rameny se objevovaly dalších hlavy lidí.
  Slyšel, jak říkají...
  „Cože? Snědl? Opravdu?“
  „Ano, Kargl!“
 „Kargl? Opravdu?“
 „Je to nechutné! Jako kdyby měl příšernou rýmu, jako kdyby právě souložil!“
  Už se nedalo nic jiného dělat. Odstrčil stále se šklebícího Fitze a protlačil se skrz hihňající se, na něj si ukazující, nenávistně civící, odporný dav. Všichni se na něj dívali ze stejného důvodu. Únikové schodiště bylo na konci chodby, a jak se k němu blížil, začal utíkat. První krok udělal téměř jako poloviční skok a najednou si vzpomněl na příběh o Achillovi a Herkulovi. A pomyslel si: “Sakra, teď jsem Achilles, držen nad zemí, ale nikoli Herkulem, ale idiotem jménem Danny Fitz.“    

                                                                  Překlad: Petra Chmelařová

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--