(ukázka)

-Když trubadúr Gwilelm de Cabestaign svedl ženu pána hradu Château-Roussillon, ten přikázal básníka zabít a vykuchat ho. Kuchařovi následně nařídil usmažit jeho srdce. Svou nevěrnou manželku pak přinutil, aby takto upravené srdce svého milce snědla. Ona hned nato vyskočila z okna své komnaty.

-Tak to tvrdí legenda.

-Ano, tak to tvrdí legenda. Ale pánům básníkům se nedá vždy věřit. Jejich verše o milostných eskapádách vdaných žen spíše vyvolávají jen slastné představy a chutě vdaných paniček, než že by odrážely pravdivý popis událostí. I když na druhé straně mohou být i pravdivé. Vše záleží na daném velmoži nebo panovníkovi. A také na tom, zda tento velmož byl nebo nebyl horkokrevný. Jako například pan de Saint Gilles, který za dvojsmyslnou kantátu určenou jeho ženě dal trubadúrovi Petru de Vidalovi vyříznout jazyk.

-Podle legendy...

-A trubadúr Giraut de Giraut shozený z ochozů hradu Garcassonne, to je také legenda? A Gaucelm de Pons otrávený kvůli domnělým pletkám s jakousi vdanou paničkou? Říkejte si co chcete, ale ne všichni paroháči jsou takoví blázni jako markýz Montferrat, který když nalezl svou ženu v spící v objetí trubadúra Raimbauta de Vaqueyras v zahradě jeho domu, přikryl je oba svým pláštěm, aby nenastydli! A co se stalo Danieli Carretovi za nasazení parohů baronovi de Faux? Baron ho zabil rukama najatých pobudů a pak nařídil vyrobit z jeho lebky číši na víno. Teď z něho pije vybrané druhy vín.

-Všechno je pravda, až na to, že to nebyl baron, ale hrabě, že básníka nezabil, ale že ho u sebe uvěznil a že si nechal vyrobit ne číši, ale ozdobný pytlík na pečetní prsten a drobné mince!

-Py...Pytlík?

-Pytlík. Co jsi tak náhle zbledl, Reinmare? Vždyť jsi vždy tvrdil, že velká láska stojí za velké oběti. Své milé se obvykle říká: mám tě raději než království, než své zdraví, stáří, dluhy i život. A pytlík? To je přece drobnost!

(Reinmar z Bielawy je hlavním hrdinou románu; děsně miluje Adélu de Beauvoisin, ženu rytíře Gelfrada von Stercza, se kterou se spustil)

Vyjde v nakladatelství Leonardo, na podzim 2003.

Recenze:

S více než velkou zvědavostí a netrpělivostí bylo očekáváno další dílo dnes nejčtenějšího a nejvydávanějšího polského literáta Andrzeje Sapkowského. Bylo proč být zvědavý. Sám Sapkowski předem deklaroval, že půjde o literární exkurzi do doby pozdního středověku, kdy vrcholila husitská revolta v Čechách. Hodně zajímavé a pro autora fantasy jistě poněkud nezvyklé téma. Sapkowski se ho však zhostil nadmíru s přehledem a jemu vlastní noblesou. Více než tříleté intenzivní studium především českého husitství umožnilo Sapkowskému hluboce se vnořit do problematiky, kterou pak mistrně ztvárnil ve svém díle. S jemu vlastní erudicí a graciézností podává v prvním díle své trilogie Narrenturm - Věž bláznů (další díly: Boží bojovníci a Lux perpetua - Věčné světlo) nejenom více než plastický obraz té doby, ale taktéž jej obohatil zajímavými prvky fantasy-fantastična, které neurazí jak opravdové fajnšmekry fantasy, tak i hodnověrné historiky.

Sapkowski exceluje v Narrenturm jako brilantní medivialista, stejně excelentní lingvista (zvláště jeho exkurze do středověké latiny jsou doslova famózní a proplétají se celým textem jako zlatá nit) a více než schopný fabulátor samotného příběhu knihy. Znaje Sapkowského opravdu vyhraněné názory na církevní klér, byl jsem velice zvědav, jak vplete tento fenomén do svého díla. Byl jsem přesvědčen o tom, že si nenechá u