Pri sve navsteve v Cesku v roce 1995 jsem vlezl do knihkupectvi a zacal na
pultech patrat po foglarovkach a mayovkach, protoze to bylo asi tak
vsechno, co mne z ceske knizni produkce zajimalo. Vedle mne stal starsi
pan, jasne duchodce, a cetl si v nejake knizce, tedy cinnost zcela normalni
v kazde civilizovane prodejne knih jako treba Barnes&Noble nebo Books A Million.Nikoliv tomu tak v Cesku. Zezadu prisla prodavacka, ktera predtim byla aspon deset minut telefonovala, mne minula, protoze jsem zrovna jednu knizku polozil a po druhe sahl, ale oslovila toho dedulu vedle mne. "Tak koupite si tu knizku nebo si ji chcete precist hned tady?" Stary pan okamzite polozil knizku a sahl po dverich a odesel - ja bych to
popsal jako "okamzite prchnuti". Prodavacka se za nim podivala a pronesla:
"Duchodce zasranej!". "A copak vam ten duchodce udelal?" zajimal jsem se
okamzite. "Starejte se laskave o svy!" bylo mi odseknuto. Tak jsem polozil
uz vybrane knizky, foglarovka, nefoglarovka a sel si je koupit jinam.
A zasl jsem nad tim, jak je to mozne. Proc v tom Cesku je takova nenavist k duchodcum? Duchodce je v civilizovanem svete (coz znamena, ze nemluvim o Cesku) osoba respektovana a dostava se mu nejlepsiho zachazeni a ohledu. Vzpomel jsem si na toho vysezmineneho ceskeho duchodce pred par dny v nasem knihkupectvi Barnes&Noble, coz je knihkupecka samoobsluha, zadna pultovka.
Jeden duchodce si tam sedl a prodavacka tam behala a vytahovala mu knizky z regalu, i kdyz si je teoreticky mohl vytahnout sam (dovedete si predstavit ty "ochotne" prodavacky v Cesku?). Duchodce vypadal jako Raymond Cromley a chtel knizky o Berline. A tak jsem nakonec i ja stravil peknou chvili povidanim s prodavackou, ktera nikoho nenapadala a neodsekavala a duchodcem se zajmem o Berlin. Raymond Cromley nikdy nebyl v Berline, je reporterem v Pentagonu. Tim uplne nejstarsim.
Akreditaci reportera ma v Pentagonu pres 500 lidi. Jednim z nich je Raymond Cromley, vyhradni zpravodaj pro Cromley News Service. Je mu 91 let, v jeho kancelari je stary psaci stroj Royal bez pasky, 1971 World Almanac a 17 zubnich kartacku v plastickem kelimku. Na pravidelnych tiskovych konferencich sedi v prvni rade a dela si poznamky na ctvrtky papiru, ktere mu pasuji do kapsy na kosili. Jeho fotka visi na zdi spolu s ostatnimi reportery z Pentagonu. Pokud je znamo, tak Raymond Cromley nenapsal zadnou reportaz uz radu let, ale nikomu to nevadi. Tenhle duchodce chodi po Pentagonu ve vytahanem svetru a brylich jake nosival Felix Holzmann. Kazde rano prijede do kancelare svym dvacet let starym Mercedesem a jde si zaplavat do Pentagon Officers Athletic Club. Pak zkontroluje kursy na stock marketu a jde si vzit nove press releases.Pri tiskovych konferencich reporteri vriskaji jeden pres druheho, aby jim
bud Kenneth Bacon nebo Donald Rumsfeld odpovedel, ale stary pan Cromley se nikdy nepta. Pouze ted zacatkem unora promluvil. Rummy zrovna vysvetloval, ze pri bombardovani vojenskych cilu vzdy muzou byt civilni obeti, kdyz tu se ozvalo z prvni rady: "I was bombed" (Ja jsem byl bombardovan). "What´d you say?" (Coze?) ztuhl Rumsfeld. "I said I was bombed" (Rekl jsem, ze jsem byl bombardovan), potvrdil klidne pan Cromley. "You were?" (Vazne?), desil se Rumsfeld. "In World War II. Yes, sir." (Ano, ve druhe svetove valce).
Mezi ostatnimi reportery koluji famy o pane Cromleyho minulosti - ze je
sileny milionar, ze byl v OSS, ze mel zakaz psani v padesatych letech.
Cromley sam rika, ze jsou to blbosti, ze byl vzdycky Republikan. A
skutecnost je mnohem zajimavejsi nez vsechny famy.
V tricatych letech zacal Raymond Cromley, syn californskeho farmare,
studovat fyziku na Cal tech v Pasadene, kde se spratelil s Albertem
Einsteinem, ktery tam hraval na housle a violu. "Jeden z nejhorsich
houslistu, ktere jsem kdy slysel", pravi dnes Cromley.
Mlady Cromley dokoncil studium fyziky v roce 1933 a prestehoval se do
Japonska, protoze se mu to zdalo dobrodruzne. Ve vlaku se seznamil se
studentkou mediciny jmenem Masuyo, brzo se s ni ozenil, meli syna jmenem
Donald a Cromley zacal psat pro Wall Street Journal v Tokyu. Par dnu pred japonskym utokem na Pearl Harbor byl Cromley spolu s ostatnimi americkym reportery v Japonsku zatcen, drzen na samotce a mucen. Kdyz Jimmy Doolittle bombardoval Tokyo v dubnu 1942, bomby padaly i na vezeni kde byl Raymond Cromley zavreny. A to bylo to bombardovani, o kterem mluvil.
O dva mesice pozdeji byl Cromley vymenen za japonske diplomaty, kteri byli drzeni ve Washingtonu. Vratil se do USA na svedske lodi Gripsholm s
dvouletym synem Donaldem. Manzelka musela zustat v Japonsku, protoze
Japonsko melo malo lekaru a proste ji nepustili. Doma v Americe se Raymondovi rodice zacali starat o maleho Donalda a pan Cromley vstoupil do armady a protoze umel japonsky a cinsky byl v armade pridelen k vojenskemu zpravodajstvi a v cervenci 1944 byl s ostatnimi vyslan na super tajnou akci "Dixie Mission" do Ciny za Mao Ce-tungem.
V te dobe nebyl Mao nic vic nez charismaticky mlady vudce cinske
Komunisticke strany, bojujici s nacionalistickou vladou generala Chiang
Kai-sheka, a byl s celou jeho armadou schovany v jeskynich blizko mesta
Yenan. To bylo jeste par let predtim, nez uchvatil kontrolu nad celou
Cinou. President Roosevelt, Demokrat do morku kosti, si blahove myslel, ze presvedci nacionalisty a komunisty, aby vytvorili koalicni vladu a tak ze
on, FDR, zabrani obcanske valce v Cine.
A tak kdyz Mao bydlel v jeskyni, tak se stalo, ze Raymond Cromley bydlel v jeskyni taky. Neco pres sest mesicu. Maova jeskyne byla hned vedle.
Postupem casu byl schopen se s Maem i castecne spratelit a dokonce tancil i s jeho zenou Jiang Qing na oslave cinskeho Noveho roku.
Kdyz se valka chylila ke konci, Mao pozadal Raymonda Cromleyho, aby poslal vzkaz presidentu Rooseveltovi o tom, ze Mao je ochoten prijet do
Washingtonu k jednani, pokud bude prijat jako hlavni cinsky predstavitel.
Tento kabelovy vzkaz byl ale zachycen v Chunkingu tehdejsim americkym
velvyslancem v Cine Patrickem Hurleym, ktery byl proti takovemu stretnuti.
Vzkaz Rooseveltovi jednoduse zadrzel a nedal dorucit.
"Nedoruceny telegram byl jednou z nejvetsich ironii te doby", napsala
historicka Barbara Tuchman v roce 1972 v eseji v Foreign Affairs nazvane
"If Mao had Come to Washington" (Kdyby Mao prijel do Washingtonu). Barbara Tuchman se dale domniva, ze pokud by Mao tehdy prijel do D.C., mozna by U.S. nepodporovaly tak silne nacionalistickou vladu a Mao by se nestal tak proti-americkym (obzvlaste kdyz proti sovetskym komunistum mel taky vyhrady) a mozna by ani nedoslo ke korejske valce. A mozna ani k vietnamske valce ne. Tak je to aspon v jejim clanku.
Kdyz valka skoncila, tak se Raymond Cromley vypravil do Japonska patrat po jeho zene. Nasel ji v Tokyu, umirajici na tuberkulozu. Zemrela po nekolika mesicich a Cromley se vratil do U.S.A. sam. Zacal zase pracovat pro Wall Street Journal a psal clanky na temata narodni bezpecnosti.
Koncem padesatych se znovu ozenil a mel ctyri dalsi deti. V roce 1967 jeho nova manzelka nahle zemrela na toxicky sok, kdyz jejich deti mely 2, 4, 7 a
9 let. Pan Cromley pracoval dal a casto si bral deti sebou do Pentagonu,
kde bylo pro ne hodne prilezitosti behat po chodbach a nebo jezdit v
ponozkach po nalestenych linoleovych podlahach a nebo i na ruzne udalosti, at uz z nutnosti a nebo proste ze chtel, aby deti vedely, co se ve svete deje.
V roce 1975 Raymond Cromley vytvoril svou vlastni firmu, Cromley News
Service, s jim samym jako jedinym zamestnancem. Psal sve pravidelne clanky a sloupce, ktere byly otiskovany ve zhruba dvou stovkach ruznych novin az do poloviny devadesatych let, kdy si tak nestastne zlomil nohu na lede, ze musel stravit nekolik mesicu doma. Po navratu do prace, kdyz uz si jeho obvykli zakaznici mezitim nasli jine "zdroje", uz ani vlastne psat nezacal. Coz ovsem neznamena, ze by prestal chodit do sve kancelare v Penatgonu.Jeho syn William rika: " Muj otec nevidi duvod prestat delat to, co dela, jen proto, ze to prestal zaznamenavat na papir. Rad si popovida, rad povzpomina nejaky svuj pribeh a rad si poslechne neco noveho. Pentagon mu dava neco o cem muze premyslet a mluvit."
Bryan Whitman, kteri ridi tiskove operace Pentagonu, prideluje kancelare
reporterum a vydava novinarske akreditivy, priznava, ze obcas slysi, ze by
kancelar Raymonda Cromleyho a jeho tiskove opravneni melo byt zruseno,
protoze uz vlastne nepise a je duchodce, a rika o tom: "Ja sam nemam zadne dukazy o tom, ze by nepsal a ani o tom vedet nechci. Jak ja to vidim,
Raymond Cromley je pracujici reporter, zamestnany firmou Cromley News Service".
Tak tohle vsechno zhruba jsem jim vypravel v tom knihkupectvi a nikdo do
nas nevrtal a neptal se, zda si ty knizky, co drzime v rukou, koupime.A vypravel jsem jim i o Berline, o berlinske zdi, co tam uz nestoji, o
Checkpointu Charlie a pruzich zeme, ktere byly tak posety naslapnymi
minami, ze se tam nikdo ani neodvazil vlezt a rostla tam jen vysoka trava,
kdo by ji asi sekl a lebeda. V te lebede se premnozili jen mali kralici,
ktere nikdo nerusil, protoze v tom pasmu se je strilet nikdo neodvazil,
primo chodit tam taky nikdo nemohl, kdyz tam byly ty miny a kralici sami
byli tak lehci, ze zahrabane miny svou vahou neodpalili, mohli delat hop
hop hop cupity dup jak chteli a tak tam ti mali nemecti kralici meli v tom
zaminovanem pasmu takovy neruseny surrealisticky raj. Ano, byl jsem tam a dnes nevim, jak jsme mohli se z toho nezblaznit...
A taky o zajimavem starem zeleznem mostu jmenem Glienicke Bridge pres
Sprevu (pres Berlin se tahne i Havel, jen tenhle netahne do Portugalska),
kde si civilizovany svet s risi zla vymenovali lidi za lidi a jak tam sel i
Karel Kocher, a jeho fesna pani v bilem kozichu a z druhe strany prichazel
maly clovicek s velkou hlavou v beranici - Anatolij Scaranskij, co se dnes
jmenuje Nathan Sharansky a je ministrem vlady v Izraeli. I tam jsem byl.
Pani knihkupcova BarnesNoblova pokyvala hlavou a pravila: "There is a great book behind every old man!" (Za kazdym duchodcem je velka kniha).
Otocil jsem se a za mnou byl akorat sloup, regaly s knizkama byly az o kus
dal, takze ani nevim, kterou velkou knihu vlastne myslela.
|
