Lidé měli od nepaměti strach ze všeho neznámého a tajuplného. Zvláště věci, které se nás bezprostředně dotýkaly nebo mohly dotýkat, v nás vždy vyvolávaly téměř panickou hrůzu. Snaha odpovědět na otázku, čeho konkrétně se vlastně bojíme, není náhodná. Stojíme na prahu nového tisíciletí. Koncem 1. tisíciletí byl strach z neznámého příčinou vzniku kultu satana a černé mše. Konec 19. století doprovázel nebývalý zájem o okultismus, spiritismus, "médiumismus", náboženství Dálného Východu a o předpovídání budoucnosti. Dnes, na prahu nového milénia, všechny tyto tendence nejenom že ožívají, ale zažívají nebývalou, nikdy předtím nezaznamenou konjunkturu. Pozorujeme nebývalou prosperitu astrologů, s neklidem sledujeme obrovský zájem o satanismus a o vše, co s tímto fenoménem souvisí a téměř ani nestačíme sledovat další jiné podobné tendence. Proč tomu tak je? Je to strach před něčím neznámým a nevyhnutelným, co se stane a k čemu dojde anebo se jedná jen o módní trend; trend, který se však neobjevuje jen tak z ničeho nic? Anebo se jedná o prostou skutečnost, že chuť bát se tkví hluboko v každém z nás a že díky strachu zažíváme velice příjemný nárůst emocí a téměř bezbřehého vzrušení? Ny tyto otázky by asi nejlépe dovedli odpovědět psychologové, sociologové a možná, že i psychiatři.

Jednou z nejzáhadnějších a nejtajuplnějších věcí, kterých jsme se báli a i dnes se bojíme asi nejvíce, byli bezpochyby neživí a ani nemrtví pronásledující naše předky, čili upíři. Nikdy se nic tak dlouho a intezivně neproplétalo (a stále neproplétá) oficiálními i neoficiálními dějinami lidstva jako právě fenomén vampýrismu.

Upír vysával lidem krev. Tuto svou bohunelibou činnost začínal od svých nejbližších příbuzných, pak napadal své přátelé a nakonec každého, na koho narazil. Všichni lidé, které upír napadl, umírali a po nějaké době se probouzeli jako upíři. Tímto způsobem tento hrůzostrašný řetězec smrti stále přetrvával. Nebylo v lidských silách ho přerušit. V době, kdy fenomén vampýrismu oficiálně existoval, byly takto vysvětlovány tehdejší obyvatelsvo Evropy úděsně decimující epidemie infekčních onemocnění, jakými byly například epidemie moru a cholery.

Jak lidé bojovali proti "epidemiím" vampýrismu? V odborné démonologické literatuře je nejvíce místa věnováno právě otázce eliminace upírů. Existovaly doslova tisíce zaručeně účinných metod, jak zlikvidovat upíra. Jednou z nejméně drastických metod eliminace upíra bylo vynesení osoby podezřelé z vampýrismu za hranici osady, ve které dříve žil, například do bažin a ponechání ho jeho osudu mimo hrob, do kterého byl pohřben. Další z řady méně drastických metod bylo navrtání nebožtíkova hrobu a vlití do něho svěcené vody.

Více drastické metody se již přímo týkají samotných těl nebožtíků podezřelých z vampýrismu. Jednotlivé eliminační metody se lišily podle geografického místa a historického údobí, ve kterém byly aplikovány. Těla nebožtíků - upírů byla vykopávána z hrobů a byly jim protínány šlachy pod koleny, aby nemohli chodit. Jejich těla byla vykopávána a ukládána zpět do hrobů tváří dolů, aby kousali do země a nikoliv do lidí. Velice často byly nebožtíkům - upírům vkládány do úst kartičky s nápisem Ježíš. Tento velice jednoduchý magický prostředek měl eliminovat jejich přerod v upíra.

Nejdrastičtější metody eliminace upírů začínaly uříznutím jejich hlavy. Uříznuta hlava pak byla umístěna nebožtíkovi buď mezi nohy nebo pod jednu nebo pod druhou jeho paži. Jednoznačně nejpopulárnější metodou eliminace upírů bylo probíjení jejich srdce pomocí zašpičatělého dřevěného kůlu. Tyto kůly musely být připraveny zásadně z osikového, dubového, javorového (pouze z javoru-klenu) nebo lipového dřeva. Kůly byly vráženy jak do srdce upíra, tak také do jeho lebky. V některých regionech, například na Ukrajině, byly dřevěné kůly vráženy upírům do zadku.

Když kůly nebyly k dispozici nebo šlo o jinou démonologickou školu, používaly se místo toho stříbrné náboje do palných zbraní a velké kovové hřeby.

Kromě těchto drastických metod se používaly metody elegantní, rafinované, jejichž cílem bylo zabránit upírovi v sání krve. Proto také byly nebožtíkovi vráženy trny do měkkého patra, popřípadě pod nehty. K dalším preventivním opatřením patřilo rozvěšování česneku na místech předpokládaného upířího útoku. Stejně účinně působil posvěcený kříž. Když selhaly všechny metody, bylo nebožtíkovo tělo vykopáno a na křižovatkách významných cest spáleno na hranici. Prach z upírova těla pak byl rozprášen do všech světových stran. Stejně jako nespočet generací lákalo vše tajemné, tajuplné a hrůzostrašné, co bylo s vampýrismem spojeno, budil také tento jev pozornost vědců, jejichž zájem měl jednoho jediného společného jmenovatele: snahu přijít upírům, vampýrům, strigám, zombiím, nekromantům a podobným na kloub.

Antropologické nálezy

Britské a americké výzkumy z poslední doby vnesly konečně do této problematiky světlo. Američtí antropologové odhalili více než tucet případů nálezů kosterních pozůstatků lidí, kteří byli vykopání a opět zakopáni. Záznamy v místních matrikách odhalily tucty případů, kdy lidé vykopávali těla svých mrtvých, o nichž se domnívali, že to jsou upíři. Celá historie začala ve Spojených státech. Déle než jedno století ležel příběh o domnělých upírech v Nové Anglii (ve východním Connecticutu) pod štěrkem. Jednoho dne našly děti na štěrkovišti lidskou lebku. Na místě se objevila státní policie následovaná FBI, oblast kolem nálezu byla uzavřena. Lebka však byla evidentně stará přes sto let. Archeolog Nick Bellantoni s kolegy se snažil přijít na to, odkud lebka pochází. Těžba štěrku byla zastavena a zahájeny archeologické práce. Nález svědčil o tom, že se pod štěrkem nachází bývalý hřbitov. Archeologové se dali do práce. Odhalili hroby 27 lidí ve věku od 6 měsíců do 70 let. Všechna těla byla orientována hlavou na západ, jak bylo zvykem na křesťanských koloniálních hřbitovech. Podle konceptu Kristova zmrtvýchvstání opustí nebožtíkova duše v den pohřbu hrob a odebere se na věčnost. Nejdříve se nenašlo nic neobvyklého, ale pak skupina archeologů narazila na hrob, v němž byly na zbytcích víka truhly iniciály zesnulého J. B. To byl v 19. století běžný postup. Zato ale to, co našli v hrobě, běžné nebylo. Tělo nebylo normálně natažené jako v ostatních novoanglických hrobech. Kostra byla upravena tak, aby tvořila seskupení ve tvaru lebky s překříženými kostmi. Někdo hrob J. B. otevřel a uspořádal jeho kosti tímto způsobem. Aby Bellantoni přišel záhadě na kloub, potřeboval pomoc soudního patologa.

Poslal proto kosti Paulu Slezickovi, správci Národního amerického institutu zdraví a medicíny. Ten konstatoval, že o lebce J. B. je možné říci několik věcí: nadočnicové oblouky lebky naznačovaly, že šlo o muže. Také velké žvýkací výběžky na horní čelisti těsně za uchem svědčily o tom, že jde o lebku muže. Tato lebka vykazovala některé patologické změny. Ještě před smrtí chybělo J. B. několik zubů. Když se usmíval, měl v ústech na místě chybějících zubů velkou díru. Určité změny vykazovaly rovněž obratle z jeho páteře. Ty, které pocházely z trupní části, měly výrazné výrůstky svědčící o tom, že J. B. trpěl osteoartritidou páteře, a byl tedy určitě už během života sužován velkými bolestmi páteře. J. B. byl aktivním novoanglickým farmářem; pravděpodobně měl rodinu a vlastní děti. Nebyl nikým výjimečným. Po jeho smrti si ale lidé mysleli, že byl zlomyslný a vrátil se z hrobu. Bellantoni již slyšel zkazky o novoanglických upírech. Je možné, že kosti J. B. jsou hmatatelným důkazem o pravdivosti těchto příběhů. Bellantoni si přizval k řešení této záhady Michaela Bella, experta na lidové příběhy. Ten hledal v místních archivech písemné záznamy týkající se příběhů novoanglických upírů a našel několik zmínek o hrobech, které se podobaly hrobu J. B., byly stejně narušené. Bell byl přesvědčen, že záznamy o 18–20 případech reprezentují jen malou část případů, které se skutečně staly: Comberland 1796, Woodstock Green 1829, Julliet City 1854 atd. Bell prozkoumal veškeré detaily každého případu popisujícího novoanglické upíry a zjistil určité souvislosti.

Dobrý večer. Mohu s vámi chvilku strašit?“ Kresba © Pavel Kantorek.

Upíři a infekce Nového světa

Příběh obvykle začínal na zasedání místního zastupitelstva, kde lidé žádali o vykopání těl svých zesnulých. Nad jejich domovy visela kletba, mnoho příbuzných zemřelého bylo na hranici smrti. Předpokládali, že jde o dílo upíra, který v noci vychází z hrobu, aby číhal na živé lidi. Příbuzní exhumovali těla svých rodinných příslušníků a hledali tělo toho pravého, který se lišil od ostatních. V rodinách umírají lidé, které příbuzní mají rádi. Když neudělají něco, co by upírovi zabránilo provádět nekalé činy, zemřou další členové rodiny a pak i lidé v okolí. Příbuzní hledali na mrtvém upíří znaky. Někdy našli tělo, které „vypadalo jako živé“. Tyto lidové příběhy lze vysvětlit. Například po smrti už nehty nerostou, ale zdánlivě vypadají delší, protože měkké tkáně pod nimi vysychají a stahují se. Podobné to je s vlasy. Pro rodinu zemřelého ovšem tyto znaky svědčily o nálezu upíra. Otevřeli jeho hrudník, vyňali z něho srdce, plíce a játra, která pak spálili. Dnes je Bell přesvědčen, že už přišel na to, co tyto příběhy spojuje. Ve všech případech, kdy byla mrtvola podezřelá z upírství, zemřel nebožtík na tuberkulózu. A většinou tito lidé umírali poměrně mladí. Před občanskou válkou byla v Americe tuberkulóza nejčastější příčinou smrti, měla tam na svědomí každé čtvrté úmrtí. Záhadně se přenášela z města do města, z rodiny na rodinu. Nikdo nevěděl, že jejím původcem je bakterie Mycobacterium tuberculosis, která se šíří kapénkovou nákazou podobně jako např. virus chřipky. Nikdo nevěděl, jak tuberkulózu léčit. Byly známy pouze její smrtelné příznaky, kdy se plíce rozpadají a nestačí už zajistit dostatek kyslíku pro tělo. Nemocný se stává slabším a bledším. Vypadá jako „živá mrtvola“, vykašlává chuchvalce krve, pak i plic. Symptomy posledního stadia tuberkulózy se skutečně podobají lidovým představám o tom, jak vypadá člověk napadený upírem. Podle Bella lze tuberkulózou vysvětlit i nejstrašnější aspekt víry v upíry: po spálení nebožtíkových orgánů členové jeho rodiny snědli popel z infikovaných orgánů spolu se spečenými zbytky. Věřili, že se takto „vyléčí“. Nejen že se nevyléčili, ale nevědomky šířili chorobu dále.

Stalo se to tak i s J. B.? Paul Slezick hledal stopy po tuberkulóze. Na vnitřním povrchu levých horních žeber objevil nápadné bělavé skvrny – pozůstatky reakcí kostní tkáně příznačných pro tuberkulózu. Když Slezickova zpráva dorazila k archeologům, všechno do sebe zapadalo. Archeologické nálezy bylo možné dát do souvislosti s příběhy o upírech na jihu Nové Anglie. Rodina J. B. byla zřejmě přesvědčena, že jejich příbuzný rozšiřuje tuberkulózu i po smrti. Otevřeli jeho hrob, aby spálili jeho orgány a zkonzumovali jejich popel, jenže z J. B. už zbyla jen kostra. Aby mu zabránili opouštět hrob, překřížili mu nohy. Mysleli si, že J. B. vycházel z hrobu a živil se na svých příbuzných. Byli to zoufalí lidé, kteří tento způsob zvolili poté, co všechno ostatní selhalo.

Logické vysvětlení jevů a představivost

I v Evropě mohly být „upíří incidenty“ příčinou vzniku smrtelných chorob, zejména moru (původcem je bakterie Yersinia pestis) a cholery (bakterie Vibrio cholerae). V době, kdy lékaři neměli dost odpovědí na otázku, co je příčinou úmrtí, hledali si lidé náhradní vysvětlení.

Podobným logickým vysvětlením končívá většina paranormálních jevů. Zda větší vzrušení přináší vzývání vědeckých bohů v laboratořích, velkolepých chrámech současnosti, nebo hrůza při četbě o bytostech v tajuplných chrámech naší bezbřehé představivosti, je intimní záležitostí každého, kdo se o to někdy aspoň jednou pokusil. Holdování oběma neřestem ostatně poskytuje větší dávku vzrušení, než kdybychom dávali přednost jen jedné z nich.

         Kolonie Mycobacterium tuberculosis na povrchu Löwensteinova-Jensenova kultivačního média. Snímek © Dittmar Chmelař.

Průměrné hodnocení:
--dobrý--