Železo
Vojtěch Mornstein
Rozlehla se ohlušující rána, zatřásla se podlaha a chatrné dveře, vytržené tlakovou vlnou ze zárubní, třeskly o podlahu. Naštěstí jim nic nestálo v cestě. Zejícím otvorem se vevalily do místnosti kotouče prachu a v zápětí zhaslo světlo. Oba muži se instinktivně přikrčili, ale žádný další výbuch už nepřišel, nic se na ně nezřítilo. Od kultivačního tanku se ozývalo mužské klení a ještě nějaké další výkřiky. Znělo to jako ženský hlas. Vyděšenému Skrčkovi proběhla hlavou myšlenka, jestli za ním náhodou nepřišla Jindřiška a něco se jí nestalo.
Jako první se však vzpamatoval Vydra.
„Zatraceně, vezměte rozum do hrsti a běžte se opatrně podívat, co se tam stalo. Vy se v té hale snad vyznáte i potmě. Půjdu hned za vámi.“
Skrček jen pokývl, protože slova se mu vzpříčila v hrdle. Třesoucí se rukou nahmatal zárubně dveří a vystrčil opatrně hlavu na chodbu. Prosklené dveře vedoucí do haly byly rozražené se před magistrem se na podlaze slabě třpytily střepy jejich výplní. Z haly se nyní ozývaly zřetelnější výkřiky. Byl to už jen mužský hlas a magistr si konečně uvědomil, co vlastně říká.
„Do prdele, vyškubla se mi… mladá holka… je v prachu. Potřebuju pomoc, je tam ksakru někdo?“
Magistr následovaný novinářem vrávoravě vběhl do haly a zaklel, když si uvědomil celý dosah toho, co se stalo. Světla nesvítila, motor pohánějící míchadlo se zastavil, ale to ještě nebylo vše. Ve světle jedné z venkovních lamp bylo vidět promáčklý bok reaktoru a hned u podlahy trhlinu, kterou bublavě vytékal jeho obsah na podlahu.
„Kde jste?“ zmohl se magistr na chraplavé zvolání. Hlas se mu třásl stejně jako celé tělo. Marně se rozhlížel, kde by mohl policista být.
„Pojistky, sakra, potřebujeme světlo… volejte policii a sanitu… řekněte, že utekla… mladá holka s tetováním,“ ozvalo se z temnoty.
„Kde jste?“ vykřikl tentokrát Vydra
„Tady… mám něco s hlavou a s rukou a nejspíš brzo sklapnu… Kristovy nohy, začíná to pekelně bolet… holka s tetováním, kruci… nějaký obrázek na krku…“
„Kde jsou ty pojistky? Najděte je někde! Já jdu volat.“ Novinář svítící si mobilem mezitím přistoupil k otřesenému Skrčkovi a zatřásl mu ramenem.
„Cco? Po.. podívám se, myslím, že něco je támhle u stěny.“ Magistr se vydal nejistým krokem do temnoty. Pod nohami mu praskaly úlomky skla a omítky. Nahmatal téměř poslepu skříňku s jističi, otevřel ji a začal s nimi zkusmo manipulovat.
„Musíte… ruku… zaškrtit… mizerná práce… pitomé baktérie,“ ozýval se slábnoucí hlas policisty.
Zvolna se uklidňující biolog konečně našel hlavní jistič a vrátil ho do horní polohy. Rozsvítilo se několik světel, kolísavě zahučel motor míchadla a potom definitivně utichl. Na řídícím panelu kultivačního tanku se rozsvítilo červené světlo a začal pípat alarm.
Magistr se zuřivě rozhlížel po hale. Nakonec objevil policistu sedícího na podlaze mezi rozházenými dřevěnými bednami. Opíral se o jednu z nich a hlava mu již bezvládně klesala. Z velké tržné rány na čele, kterou prosvítal kousek lebeční kosti, mu prýštila krev. Střepina musela dopadnout pod velmi malým úhlem, takže sklouzla a podle všeho neprorazila lebku. Policista měl navíc jeden rukáv svého pláště prosáklý krví. Rudá louže pod ním se zvětšovala.
„Už o tom věděli odjinud. Jen jsem jim řekl, že v tom má mít prsty nějaká holka. Jede sem záchranka a pohotovostní oddíl. Musíte něčím ucpat tu…,“ ozval se novinář, ale zmlkl, jakmile si povšiml zhrouceného policisty.
„Škrtidlo na ruku,“ vyhrkl Skrček. „Ale kde…“
„Utrhněte si rukáv od pláště a vzpamatujte se, proboha. Musíme se na to hned podívat, nebo ten člověk vykrvácí.“
V okamžiku, kdy poprvé zaslechli houkání přibližující se sanitky, měl bezvědomý policista neuměle zaškrcenou ruku a na hlavě prosakující turban vyrobený z bílých laboratorních kalhot. Novinář nervózně chodil kolem něj. Magistr Skrček ve stejném okamžiku pěchoval útržek z druhého rukávu svého pláště do trhliny ve stěně tanku a snažil se nemyslet na důsledky toho, co se stalo.
Bylo jasné, že přinejmenším profesor Kuchta bude muset odložit spánek. A také profesor Drobný. Je tam to pitomé stroncium a čert ví, co se s ním stalo, uvědomil si magistr. Drobný sem musí co nejdřív přijít s nějakým tím svým měřákem.
+ + +
8. května – před úsvitem
Bezvědomého policistu odvezla dvě hodiny po půlnoci houkající sanita. Po hale se nyní potulovalo několik jeho kolegů v civilu a snažili se objevit něco, co by jim pomohlo zjistit, jak se věci odehrály. Vyděšený profesor Kuchta byl přivezen policejním autem za další půl hodiny. Seděl nyní společně s magistrem Skrčkem, Josefem Vydrou a dvěma vyšetřovateli v jedné z dosud nepoužívaných kanceláří, zatuchlé místnosti, z poloviny zaplněné složenými kartonovými obaly na cosi, co se tu už dávno nevyrábělo.
„Seděli jsme v tom kamrlíku naproti a připravovali se s panem Vydrou na rozhovor pro jeho noviny. Nic podezřelého jsme předtím neslyšeli. V hučení míchadla se slabší zvuky ztrácejí,“ vysvětloval Skrček sevřeným hlasem.
„Budiž, ale ta údajná holka s tetováním se do haly nejspíš dostala právě kolem dveří, za kterými jste seděli. Byly zamčené ty venkovní dveře?“
Magistr Skrček se na okamžik zamyslel, a pak zavrtěl hlavou.
„Nevím. Já jsem je nezamykal, když jsme přišli. Byli jsme promoklí na kost a museli jsme se rychle převléct. Spolehl jsem se, že ty dveře zamkne na nějaké obchůzce ten váš člověk, při mých minulých nočních směnách to tak bývalo. O zamykání jsem se nestaral. Když myslím na všechny ty analýzy, které musím provést, zapomínám i na to jak se jmenuju. Venku lilo jako z konve. Kdo by sem v noci chodil?“ drmolil rozčilený magistr.
„Jak jste mohli zaznamenat, existují takoví lidé. Chodí i v noci a házejí při tom útočné granáty. Nikdo vám nic nevyčítá, ani vás z ničeho neobviňuje a neklepejte se tady jako ratlík. Stávají se horší věci, když vybuchne granát. Tu holku jste neviděli ani potom? Pane Vydro? Vy se zdáte být víc při smyslech.“
„Určitě ne,“ pravil rezolutně Vydra, který se už zcela uklidnil a chtělo se mu příšerně zívat, což byla jeho obvyklá reakce na prožitý stres. „Bylo sice špatně vidět, ale to bychom si všimli, kdyby kolem nás proběhla. Tím výbuchem si asi udělala jinou únikovou cestu. Několik oken v hale bylo přece vyražených. U jednoho jsem navíc viděl šmouhy od krve.“
„Asi to tak bude, kapitáne. Červené šmouhy jsou na parapetu u jednoho z vyražených oken. Tihle pánové asi nemají důvod před námi něco tajit. Vydru známe z tiskovek, problémy v terénu s ním nebývají a tady mladej taky nevypadá na gaunera,“ vmísil se do hovoru druhý vyšetřovatel, trochu starší. Poškrábal se na rozcuchané hlavě a vzápětí pokračoval:
„Ty stopy krve na parapetu se musí pořádně zajistit, než začne znovu pršet. Může to být stopa krve poručíka Hrouzy ale klidně i té holky. Nebo obě smíchané dohromady. Nemohla to hodit z větší dálky než z deseti metrů a asi při tom taky něco chytila. Máme pár střepin, vypadá to na běžný starý armádní granát. Bože, taková kravina. Mohl se klidně sesypat i strop. Rozhodně ho budete muset zrevidovat… Škoda, že nevíme, jak vypadalo to její tetování. Až ji chytíme, tak jí je osobně odstraním i s hlavou. Bohužel nějakou tu hodinku ještě asi potrvá, než si na všechno Hrouza dokáže vzpomenout.“
„Hm, dostal prý už krev, zašili ho a teď spí. Doktoři ho odmítají probudit dřív, než zítra večer. To byl ten poslední telefonát,“ poznamenal mladší vyšetřovatel.
„Musíme sem zavolat někoho kvůli pořádné dezinfekci haly. Půl tanku možná vyteklo. Jestli se z toho něco dostalo ven…,“ ozval se profesor Kuchta, který příliš neposlouchal, o čem je řeč. Zabýval se otázkou, proč právě on musí mít v poslední době takovou smůlu.
„Už se stalo.“
„Co tím chcete říct, proboha?!“ zareagoval zmateně Kuchta.
„Zavolali jsme hasiče kvůli dezinfekci, profesore.“
„Aha. Uvnitř je taky stroncium, radioaktivní materiál. Doufám, že se tu Drobný objeví hodně brzo i se svým nádobíčkem,“ zamumlal Kuchta a rozhlédl se kolem sebe s vytřeštěnýma očima. „Než se to dá znovu dohromady, může to trvat týdny. Možná, že s tím tahle fabrika už nebude chtít mít nic společného.“
„To je možné, ale s tím vám asi nepomůžeme, nicméně...“ ozval se mladší policista. Chtěl ještě pokračovat dál, ale do místnosti vrazil jeden z policistů, kteří prohledávali halu.
„Šéfe, mezi těma krabicemi jsme našli jeden nevybuchlej odjištěnej granát. Co s ním? Zavolat pyrotechnika nebo sebrat?“
„Straší vám ve věži člověče, chcete přijít o pracky? Pyrotechnika a okamžitě! Doufám, že jsme tady od toho krámu dost daleko a že ty zdi něco vydrží.“
„Takže ještě jeden na vás plánovali. Pánové, měli jste štěstí v neštěstí,“ prohlásil starší policista, sotva zaklaply dveře za jejich podřízeným. Ohmatával při tom betonovou stěnu, jako kdyby se chtěl přesvědčit o její pevnosti. Pak si promnul čelo a pokračoval:
„Myslím, že jste nám řekli všechno, co jsme potřebovali vědět. Děkujeme vám. Pan Vydra je zjevně zralý do postele a vám, pane Skrčku, bych osobně doporučoval vylít do té spouště všechnu dezinfekci, kterou tady máte. Čím dřív, tím líp, ale to vám snad nemusím vykládat. Počítám, že vám toho vytekly dobré tři kubíky. Držte se přitom co nejdál od toho granátu. Řeknou vám, kde je. Potom běžte raději před budovu. My se tu ještě chvíli zdržíme i s našimi lidmi, než objekt převezme strážní jednotka. Za chvíli vás zavoláme kvůli podpisům, a pak si může jít, kam libo. Jo, a všichni co se v tom brodili, se musí vydezinfikovat taky.“
Kuchta i Skrček cosi zamumlali a odešli z místnosti poohlédnout se po nějakém pytli dezinfekce.
„Tak to by bylo. Prohráváme. Jedna holka v podstatě znemožnila celý elitní útvar a mohlo to být ještě horší. Shrňme si to. Na věži si sice všimli výbuchu a náhle zhasnuté haly, ale neviděli nikoho přicházet k ní. Jinými slovy, buď zatloukají nebo se asi dívali předtím někam jinam. Po výbuchu taky nikoho neviděli, což je prostě smůla. Jestli ta holka pak vylezla tím oknem na straně odvrácené od věže, co jsou tam ty krvavé stopy, tak ji pak už ani vidět nemohli. Musela zmizet někde mezi skladišti a někde na druhém konci areálu si v klidu přelezla přes plot. Je v čudu. Kolik holek v Radoslavi má viditelné tetování? Bude se to snažit zakrýt líčidlem. To bude pěkná makačka a spousta problémů na všech stranách. Jenom ty omyly a omluvy,“ povzdechl si mladší vyšetřovatel. Starší se znovu poškrábal na hlavě tiše řekl:
„Teď musíme podle všeho navštívit ředitele téhle fabriky, i kdyby jsme ho měli vytáhnout z pelechu. Je tuším ve státním zájmu, aby se tu co nejdříve pokračovalo v práci. Nesmíme dopustit, aby se majitelé postavili na zadní. Kompetence musí jít trochu stranou. Primátor si pak musí vyřešit, kdo jim zaplatí škodu na zařízení, ale my je musíme nějak předem ovlivnit. Já tedy navrhuji sebrat se a jít sepsat protokol. Ještě nám to musí všichni podepsat.“
„Souhlas, jdu do auta pro psací stroj,“ prohlásil mladší vyšetřovatel a vstal z hromady složených kartonů, na které předtím seděl. Policie je poslední spolek na světě, který ještě používá psací stroje.
14. Snaživý magistr
8. května – pátek v podvečer
„Jindřiško, já tam nechodím kvůli adrenalinu nebo podělané vědecké kariéře. Chodím tam tvrdě pracovat, protože to je zatraceně důležité,“ prohlásil důrazně Bobánek. Něco z toho byla pravda, něco zas tak úplně ne. Byl dost rozmrzelý, protože na rozhovor tohoto druhu nebyl vůbec připraven. Po výbuchu sice měl nahnáno, ale spíš kvůli poničenému zařízení a těžce zraněnému policistovi, než kvůli pocitu vlastního ohrožení nebo Jindřiščině hrůze.
„O tom nikdo nepochybuje, ale mám jistý zájem, abys mi zůstal do svatby a pak ještě nějakých těch padesát let kompletní, chápeš? Mohlo být po tobě.“ Jindřiška měla znovu slzy na krajíčku a nebyla vůbec přístupná nějakým rozumovým argumentům. Vedle ní se na pohovce vršila hromádka mokrých kapesníčků.
„Stejně to k ničemu nebylo. Včera jsi říkal, že naděje je stále menší a menší,“ pokračovala. „Musíte vymyslet něco jiného, při čem by se taky neriskoval život.“
„Nic jiného se tak rychle vymyslet nedá. Bohužel. Musíme pokračovat tak dlouho, dokud si nebudeme absolutně jistí. Ta populace baktérií, která teď devastuje Radoslav a zítra se může rozlézt po celém světě, nevznikla z jediné buňky. Bylo jich původně několik desítek. Třeba se nám ještě podaří objevit kmen, který profága má. Ve středu jsme začali kultivovat baktérie z jiného vzorku, v neděli se měly měnit znovu. Teď ovšem bude chvíli pauza kvůli opravě. Naštěstí Drobný zjistil, že se stronciovému zářiči nic nestalo. Zítra se tam musím jít podívat. Nemůžu se z toho vyvléct. Budeme všichni asistovat při opravě, protože policie k tomu nechce pustit neprověřené lidi.“
„Zase se stane něco hrozného.“
„Nestane, jsme teď všichni hlídaní. Halu celou vyklidili a prohledali. Můžeš se podívat z okna tam na toho chlapa u novinového stánku naproti přes ulici. To je jeden z nich. Nehlídají jen fabriku nebo Kuchtu a Hornovou, hlídají i mě a nejspíš budou hlídat i tebe. Dali mi k dispozici i tuhle malou věcičku,“ Bobánek vylovil z kapsy cosi podobného mobilu a ukázal to Jindřišce. „Stačí zmáčknout tohle tlačítko nebo do toho pořádně zařvat a můžu s někým o nich mluvit. Když tohle zmáčknu dvakrát, spojí mě to s velitelstvím. V případě, kdyby se stalo něco vážnějšího.“
„Co když to nestihneš zmáčknout?“ téměř vzlykla Jindřiška
„Stihnu!“
„Něco se ti stane, Bobku, když půjdeš tam nebo na fakultu!“
„Neříkej mi Bobku. Vždyť jsem to řekl. Počínaje zítřkem mě bude někdo sledovat na všech pochůzkách. Do fabriky mě a všechny ostatní bude vozit pancéřované auto. Ani jsem nevěděl, že u nás taková auta jsou.“
„Ježíšikriste! Někdo si zase počíhá tam!“
„Kde proboha? Nikdo si nepočíhá. Ztratil se moment překvapení. Bude to navíc hlídané po zuby ozbrojenou četou z jednotky rychlého nasazení. To by na nás musel někdo hodit bombu z letadla.“
„Hodí,“ prohlásila vztekle Jindřiška.
„Nehodí. Vzdušný prostor nad Radoslaví byl definitivně uzavřen. Změnili letecké koridory. Na našem letišti teď přistávají jen vojenské vrtulníky. Kdyby někdo chtěl letět přes město, sestřelí ho raketou země vzduch.“
„S tebou se nedá mluvit. Já prostě nechci, abys tam chodil. Na něco se vymluv!“
„Jindřiško, víš o koho jsem měl strach, když to bouchlo a uslyšel jsem ten ženský hlas? Měl jsem strach o tebe. A budu ho mít pořád, protože ty tak dobrou ochranu asi mít nebudeš. Musíš si dávat pozor na všechno a všechny lidi kolem sebe, jakmile se někam vypravíš beze mě.“
„Já si mám dávat pozor?“ vyjevila se Jindřiška.
„Ano, ty! Slyšela jsi třebas někdy něco o nějakých rukojmích? Možná trochu přeháním, ale…“ Bobánek najednou nevěděl, jak má pokračovat dál. Vyřešil to jednoduše.
„Dáš na sebe pozor?“
Jindřiška neodpověděla. Místo toho si skryla tvář v dlaních a rozplakala se. Už asi popáté toho večera.
+ + +
10. května – neděle po ránu
Vymetená obloha a příjemná teplota kolem dvaceti stupňů, i když bylo teprve půl desáté dopoledne, dávaly příslib, že tato neděle bude prvním skutečně teplým dnem v roce. Tento optimismus se však nedotkl Jandových závodů. Kolem haly s poškozenou reaktorovou nádobou vyrostlo z pytlů písku a celt šest stanovišť. Nad každou malou hradbou výhružně trčela do vzduchu hlaveň kulometu.
Pár vědců z Univerzity, včetně mě, ze Zemědělské akademie a několik dalších lidí, bylo právě svědky zuřivé debaty mezi velitelem Štábu integrovaných pořádkových sil a zástupcem Jandových závodů, tentokrát samotným generálním ředitelem. Muž v černém saku výmluvně gestikuloval. Ukazoval střídavě na kulometná hnízda a na okolní provozy závodu.
„Mám tomu snad rozumět tak, že když se těm hochům přestane něco líbit, začnou kolem sebe pálit na všechny strany? My tu musíme udržet důležitou výrobu a lidi nám začali dávat výpovědi, protože mají strach, že je tu někdo odstřelí. Nepřeháním, už jsem našel dvě v mejlech.“
Nemám tyhle manažery kdovíjak v lásce, ale tomuhle člověku jsem dával celkem zapravdu.
„Nikdo tu nebude na nikoho střílet bez velmi vážného důvodu, pane řediteli. Máme vymezené palebné sektory tak, aby ohrožení vašich lidí bylo minimální, kdyby k tomu náhodou došlo,“ odpověděl docela klidně rozložitý čtyřicátník. „Snad vám taky nemusím znovu připomínat, že veškeré škody, které vám vznikly, vznikají, respektive vzniknou, budou zaplaceny ze státních prostředků.
Jsme ve stavu, který nemá daleko k válce. Nemohu vám jistě momentálně nic nařizovat, ale existuje mnoho okolností, které byste měl vzít v úvahu.“
Generálního ředitele poslední důstojníkova slova trochu zchladila. Na mě působila podobně.
„Řekněme, že to chápu, ale zkuste to vysvětlit člověku, který zde někde blízko pracuje a má rodinu se třemi dětmi.“
„To je asi skutečně dost obtížné, ale jste jistě zvyklý oznamovat takovým lidem i horší věci,“ neodpustil si rýpnutí velitel. „Ale zde by mohly taky pomoct peníze. Pokud lidem pracujícím v okolních provozech vyplatíte rozumné prémie za zvýšené riziko, klidně si je můžete započítat do škod, až se to bude všechno účtovat. Taky jim řekněte, že hlavním smyslem těchto opatření je odstrašení případného útočníka. Otevřeně řečeno, ale to už svým lidem takto nemůžete říct, vůbec nepočítáme, že by se z těch kulometů mělo střílet. Nanejvýš tak z pistolí nebo automatických pušek. Použití těžších zbraní podléhá mému schválení. Kdyby se ozvala střelba, musí se vaši zaměstnanci okamžitě začít krýt za nějakými stěnami. Takže…“
„Čert, aby vás vzal. Běžte si jim to vysvětlit sám!“ ulevil si manažer a zapálil si třesoucí se rukou cigaretu.
„Jak tomu mám rozumět, pane řediteli? Chcete snad sabotovat všeobecné úsilí o …“
Všiml jsem si, že Petr Kotlář zatahal kolegu Kuchtu za rukáv, aby odvedl jeho pozornost od výstupu k praktičtějším záležitostem.
„Valtře, tady nic nenakoukáš a nic rozumného se nedovíš. Budou si ještě chvíli nadávat a pak se v klidu rozejdou. Jsou to profíci, kteří se z toho snaží vytřískat co nejvíc. Půjdeme se raději podívat na tu spoušť dovnitř. Pohlídej kolegu Ressnera, aby se nám někde nezatoulal, a nějak mu vysvětli ty kulomety. Vypadá dost vyjeveně. Techniky nám už poslali, takže můžeme začít.“
„Půjdeme všichni k reaktoru,“ obrátil se Petr k ostatním lidem z univerzity, „a začneme konečně něco dělat. Je tu někde František Drobný?“ Chtěl jsem se přihlásit jako ve třídě, ale Petr si mě vzápětí všiml. Takže jsem se jen zašklebil. „Výborně. Nejdřív ze všeho se musí demontovat a někam odklidit ten stronciový zdroj, aby se mohla nádrž vyčistit. Někdo pak bude muset vlézt dovnitř. Máme spoustu práce. Pojďme! Tihle pánové si to už nějak mezi sebou vyřeší.“
Deset mužů (a jedna žena, docentka Hornová) se vydalo k hale, u jejíhož vchodu nyní stáli na stráži dva ozbrojenci s automatickými puškami v pohotovostní poloze.
„Jak to vypadá s tím poručíkem Hrouzou, který to tu v pátek schytal? Já jsem totiž jeden z těch, kteří tu byli v té době taky,“ zeptal se polohlasem jednoho ze strážných magistr Skrček, když procházel kolem. Slyšel jsem to, protože jsem skupinu uzavíral.
„Vy jste mu zaškrcoval tu ruku?“ Ozbrojenec zjevně nevěděl, jestli se má usmát nebo zamračit. Vyšla mu z toho pokřivená grimasa.
„Spíš jsem s tím pomáhal panu Vydrovi.“
„Aha, ale stejně máte naše díky. Kolega je už při vědomí a je schopen pít čaj. Jak ho známe, za pár týdnů bude zase lámat železo.“
„Vypadal na to. Dík za zprávu!“ odpověděl magistr a pospíšil si za ostatními. Já jsem taky musel natáhnout nohy.
V hale bylo všechno uklizeno. Papírové krabice byly pryč a podlaha čistá a suchá. Ve vzduchu se ještě vznášel vtíravý pach dezinfekce. Jen rudě svítící kontrolka na řídícím pultu reaktoru a vlhký cár napěchovaný do trhliny v nádobě (nyní přelepený vrstvami izolační pásky) svědčily o tom, že všechno není tak, jak by mělo být.
Magistr Skrček jaksi automaticky zašel do místnosti, která sloužila jako šatna, vysvlékl si sako, přehodil přes sebe bílý plášť a vydal se s plastovou zkumavkou k odběrnímu ventilu reaktoru. Čekal jsem, jak na to zareaguje jeho nadřízený, protože mi to připadlo jako přílišná horlivost.
„Co s tím chcete dělat, člověče? Vždyť to je teď infikované vším možným z toho hadru a dva dny se nevzdušnilo ani nemíchalo.“ Ozval se profesor Kuchta, když spatřil svého podřízeného, jak se blíží k reaktoru.
„Chci se na to jen tak pro pořádek podívat. Stejně tu pro mě asi hned žádná práce nebude,“ odtušil magistr a zatvářil se dotčeně.
„Cože? No budiž, ale moc se s tím nepárejte, nestojí to za to.“
Profesor Kuchta si pak svého asistenta přestal všímat a zaměřil svou pozornost na mě. Začal jsem si připravovat na stole poblíž reaktoru svoje nádobíčko, které mi sem mezitím přinesli v transportní bedně: malé (ale pořádně těžké) náhradní olověné pouzdro na stronciový zdroj, rukavice z olovnaté gumy, zástěra z téhož, kukla s průzorem z olovnatého skla, kapesní dozimetr a pár kousků drobného nářadí. Povšiml jsem si, že mě několik lidí bedlivě pozoruje. Rozhodl jsem se toho udělat trochu show, protože k tomu mívám zatraceně málo příležitostí. Nahastrošil jsem všechno na sebe a zaujal fotogenickou pozici pro Kuchtu.
„Celkem skromná výbava, že? Vylezu teď nahoru, uvolním poklop a odšroubuju to z držáku. Skoro bych vás raději viděl někde kousek dál, protože ten krám přece jen dost září a dokud to nebude v tom pouzdře, nebudu mít klid. Za jednu sekundu toho tím svazkem záření dostanete do těla o něco víc než při rentgenovém vyšetření. Až s tím polezu dolů, tak s tím asi budu všelijak šermovat, mohlo by mi to i vyklouznout vyklouznout z ruky. Takže prosím.“ Strašil jsem a v duchu jsem docela dobře bavil pohledem na své starší i mladší kolegy, jak kvapně ustupují ke stěnám haly. Záření je hodně nebezpečná záležitost, ale i na psychiku vcelku dobře poučených lidí působí přímo ďábelsky. Profesor Kuchta za sebou téměř vlekl svého hosta z Německa a vysvětloval mu při tom, co se bude dít. Teoreticky ale nebyla celá demontáž o mnoho složitější než vyšroubování a odnesení žárovky.
Potom jsem si naskládal část nástrojů i do malé brašny, přehodil si ji přes rameno a úspěšně vylezl na horní plošinu reaktorové nádoby. Navlékl jsem si obřadně rukavice a po chvíli zápolení se šrouby odklopil těžký kulatý poklop, k němuž byl zespodu upevněný zářič. Dával jsem si pozor, abych se nedostal do dráhy svazku záření. Z temnoty pode mnou se vyvalil hnilobný koncentrovaný puch. Okamžitě mi z něj začaly slzet oči a vytékat hlen z nosu. Téměř poslepu jsem uvolnil těžký olověný váleček, v jehož nitru se nacházelo stroncium. Záření samozřejmě vycházelo jen z malého otvoru na konci válečku. Pak jsem zase vrátil poklop na své místo, vysmrkal se nenápadně kamsi do podpaží a s válečkem nad hlavou jsem pomalu sešplhal po žebříku dolů, což nebylo úplně jednoduché, protože jsem se mohl přidržovat jen jednou rukou, jíž těžká rukavice v obratnosti nepřidala. Jakmile jsem váleček uložil do pouzdra a zaklapl víčko, hlasitě si jsem oddechl a setřepal rukavice na podlahu. Přihlížející mě odměnili spontánním potleskem, což se mi nestávalo často. Naznačil jsem úklonu jako po zdařilém cirkusovém čísle, přeměřil dozimetrem, rukavice, transportní pouzdro i sebe samého. Vše bylo v pořádku. Pouzdro se stronciem bylo uzamčeno do jedné volné místnosti.
Pak nastoupil inženýr Hain. Posadil se k řídícímu pultu a snažil se zjistit, proč na hlavním ovládacím panelu stále svítí červená kontrolka. Nejpravděpodobnějším vysvětlením bylo podle něj zadrhnutí míchadla o deformovanou stěnu reaktoru. Čerpadla byla v pořádku, takže mohlo být do nádrže přičerpáno několik desítek litrů silného dezinfekčního roztoku. Na potřebné promíchání bylo použito místo míchadla delšího probulání vzduchem. Následovalo zdlouhavé odčerpávání tekutiny s mrtvými bakteriemi, jež se protáhlo téměř do dvanácti hodin.
V okamžiku, kdy bylo zahájeno vyplachování, vyšel ze své improvizované laboratoře magistr Skrček a zamířil váhavě k profesorovi Kuchtovi, který byl právě zabrán do rozhovoru s docentkou Hornovou a doktorem Ressnerem. Všiml jsem si, jak se mu vzrušením lesknou oči.
„Omlouvám se, že vyrušuji. Pardon, Herr Doktor. Pane profesore, ten vzorek je nějaký jiný, než byly ty předchozí. Je v něm málo bakterií.“
„Říkal jsem vám, kolego, že to k ničemu nebude. Bakterie sedimentovaly, tak se nedivte, že jich je v odběru málo.“
„Odběrný vývod je u dna, pane profesore! Sedimentovat by to muselo přímo do něj,“ vyjádřil magistr svůj nesouhlas. Pak si dodal odvahy a pokračoval:
„Poznal bych mrtvé bakterie podle barvení, ale nejsou tam skoro žádné. Živé taky skoro žádné. Plavou v jakési drti, kterou nemůžu identifikovat, protože je pod rozlišovací schopností mikroskopu.“
„No vidíte, že to k ničemu nebylo…“
„Valtře, neukvapuj se a mysli na jisté eventuality!“ vmísila se do hovoru docentka Hornová a varovně vztyčila prst. „Já si ten vzoreček pěkně vezmu na otestování k nám. Klasickou metodou. A taky se na to podívám v elektronovém mikroskopu. Doufám, že pan kolega ten zbytek nevyhodil.“
Magistr trochu zrudl a rychle odpověděl. „Samozřejmě, že ne! Něco jsem dal pro jistotu hned zamrazit.“
Hornová nadšeně přikývla.
V tom okamžiku mi došlo, proč je magistr tak vzrušený. Profesor Kuchta náhle pochopil také, vytřeštil oči a díval se střídavě na docentku a na svého asistenta.
„Ty si, Vilmičko, opravdu myslíš, že to… že by mohl…že tady náš Skrček…“
„Nemyslím si nic, ale beru si ten vzorek a pana asistenta k němu jako doprovod. Potřebuji pomocníka, protože jsem v rozčílení nemotorná osoba. Jestli mi ho půjčíš, samozřejmě. Odcházím do své laboratoře. Možná tu je nebezpečí z prodlení. Počítám, že v úterý by mohlo být všechno jasné. Zde bych už stejně k ničemu nebyla a neděle je už tak jako tak zkažená.“
Poprvé po celých týdnech jsem pocítil, že jsme se pohnuli správným směrem.
IV. VÍTĚZSTVÍ
15. Gandalfův konec
11. května – pondělí dopoledne
Jan Hort řečený Gandalf s úžasem vzhlédl od svého stolu a nicotné práce, na niž se stejně nemohl soustředit, když k němu do kanceláře vratkým krokem vstoupila Vipera. Zamkla za sebou dveře klíčem trčícím v zámku a bez jediného slova se zhroutila na židli. Upřela na Gandalfa svoje oči. Jejich obvyklou tvrdost a výsměšnost nyní vystřídal horečnatý lesk.
„Co se ti proboha stalo? Vypadáš příšerně. Povedlo se to?“ drmolil Gandalf, který už pochopil z novinových a televizních zpráv, že se to vlastně moc nepovedlo. Teď byl však nejvíc vyděšený z prosté skutečnosti, že Vipera najednou seděla před ním, i když jej od pátku nekontaktovala. Celou tu dobu se utápěl v bezmocném vzteku nebo v depresích. Chytili ji a tají to. Nechytili ji? Je mrtvá? Jeho pohled se lépe zaostřil, takže si konečně všiml ušmudlaného obvazu, který měla dívka kolem krku. Pravou ruku měla zavěšenou v černém šátku. Gandalf zbledl.
„Ty jsi zraněná? Proč ses neozvala? Něco jsme mohli podniknout. Znám jednoho mladýho doktora, kterej by snad zbytečně nemluvil. Bylas s tím už někde. Ošetřil to někdo? Mluv proboha!“
„Teď už je na to pozdě,“ zašeptala Vipera. „Stejně bys to nějak podělal, jako všechno ostatní. Chytla jsem nejspíš střepinu do ramene. Možná mám něco s kostí, protože nemůžu hýbat rukou. Žeru prášky proti bolesti. Je to ale špatný, protože mám horečku. Do špitálu nemůžu jit a antibiotika nemám.“
„Proč ne, můžeme vymyslet nějakou historku. Antibiotika se dají taky sehnat po známých.“
„Idiote! Policajti jsou všude. Antibiotika nestačí, muselo by se to vyčistit, teče z toho hnis,“ vyrážela se sebe Vipera těžce. „Ze špitálu by jim to nahlásili. Ten chlap, co tam hlídal, mě viděl a bohužel to přežil. Řekli mi to z Ústředí, kamarádi!“ zašeptala sotva srozumitelně Vipera.
„Jakej chlap? Ničemu nerozumím. Já nic nevím. Jsou to hajzlíci a ne kamarádi,“ blábolil Gandal.
„Polda. Strčili tam do toho baráku poldu, aby to hlídal.“
Gandalf zalapal do dechu.
„V novinách byla jen zmínka o poškození reaktoru neznámým útočníkem. Prý to dnes nebo zítra znovu spustí.“
„Jistě. Taková ocelová mrcha se asi nedá dokonale zničit ani dvěma granáty. Byl to pitomej nápad. Na hovno. Měls udělat, co ti řekli. Roztahat to po týhle všivý republice. Po Praze. Naházet pár puchejřů do Labe, aby si užili i v Německu.“ Dívka se odmlčela a bylo vidět, že se chvěje po celém těle.
„Byl tam prostě polda. Dost škaredě to schytal, když to bouchlo, ještě mnohem hůř než já, ale málem mě dostal. Vyškubla jsem se mu nejspíš náhodou. Kdyby měl zdržel jen o fous dýl, chytili mě ti druzí dva. Viděl moje tetování. Slyšela jsem, jak jim to říká, kurva!“ Do jejího hlasu se nyní vkrádal vztek. Chtěla jsem tam pak přidat oknem ještě jednu prskavku, ale ta nebouchla. Prodali ti šmejd.“
„Ústředí ti pomůže!“ zkusil ji uklidnit Gandalf, kterého nic lepšího nenapadlo.
„Ústředí?“ ušklíbla se Vipera. „Ústředí balí, šmytec, jdou jim po krku. Nechtěli se se mnou ani bavit. O penězích co slibovali si můžu nechat jen zdát. Nikdo nikomu nepomůže.“
„Tys to dělala za prachy?“
„Z přesvědčení jsem byla ochotná nanejvýš šoustat, blbečku!“ Vipera se najednou na židli zakymácela a silně zbledla. „Je v tom nějaká infekce. Je mi zle a mám horečku. Nechci do nemocnice a nechci do basy. Dali by mi nejmíň deset let.“
„Pořád lepší než chcípnout!“ vykřikl rozčíleně Gandalf, kterého Vipera začínala rozčilovat. Byla to konec konců ona, kdo ho do téhle šlamastiky dostal. Kdyby zůstalo jen u Čtvrtečkovy záležitosti, policie by jej nikdy nevypátrala. A i kdyby, žádné velké následky by to nemělo. Studentík si to vlastně naplánoval sám. Vyšumělo by to do ztracena. Konspirace byla skoro dokonalá.
„Myslíš?“ tiše pronesla Vipera a podívala se přitom na Gandalfa rozostřeným pohledem. „Já si to nemyslím. Ještě by mi přišili něco dalšího. A co pak? Jít dělat poklízečku nebo šlapku?“
„Říkalas, že Ústředí balí? Jak tomu mám rozumět?“
„Normálně. Vracejí se tam, odkud přišli.“
„Kam?“
„Na východ, nevím přesně kam. Bůh je veliký. Stačí ti to?“
Stačilo. Gandalfovi se začal obracet žaludek. Tohle nečekal a nikdy by to nedopustil. Dostali ho jako malého kluka. Mělo ho to napadnout, když slyšel v telefonu ten zvláštní přízvuk. Zamést stopy je třeba. Zmizet kamkoliv. Jediné řešení. Tahle koza ať si jde kam chce.
Bude žvanit, seš vyřízenej, ozval se mu v hlavě výsměšný hlásek.
„Ty granáty byly čtyři. Jeden jsme bouchli v lomu, dva jsi použila, takže jeden zbývá,“ pokusil se náhle Gandalf změnit téma hovoru, aby nějak získal čas na rozmyšlenou. Dívka sebou po jeho slovech trhla a ztvrdly jí rysy. V očích se jí rozsvítilo ničivé světlo. Gandalfovi se začalo v hlavě probouzet neurčité podezření.
„Jo, ještě jeden mám. Přišla jsem ti ho vrátit. Budeme se muset spolu rozloučit, kamaráde.“ Vipera začala s křečovitě zaťatými zuby něco kutit v brašně, kterou měla přehozenou přes zdravé rameno. Zřejmě jí to levou rukou nešlo dobře. Třásla se nyní jako osika. Pak na stůl mezi nimi položila těžké železné vajíčko s poškrábaným zeleným nátěrem. Gandalfovo podezření se během jediné sekundy změnilo v poznání.
„Je to odjištěný, ty…“
Jeho poslední slova se ztratila v rachotu výbuchu, který roztrhal k nepoznání oba mladé lidi. V posledním okamžiku se Gandalf ještě pokusil vrhnout k zemi, ale střepiny granátu mu rozervaly hrdlo a prolétly mozkem. Na ulici před kanceláří agentury Tunes Media vylétla směsice skleněných střepů, kousků dřeva a zkrvavených cárů, která lehce zranila chodce procházejícího po druhé straně ulice.
Skupina Středozem se stala definitivní minulostí.
Na krku mrtvé dívky bylo při soudní pitvě zjištěno tetování znázorňující hadí hlavu, o kterém poručík Hrouda prohlásil, že jej viděl na krku právě té dívky, jež vrhla granát v reaktorové hale. Zničená tvář a neevidované otisky prstů a chybějící doklady však neumožnily její identifikaci. Teprve mnohem později se to podařilo na základě analýzy vzorků DNA. Neměla rodinu, neměla příbuzné. Její popel byl rozprášen na státní útraty.
16. Všechno špatné je k něčemu dobré
12. května – úterý odpoledne
Spatřit stokilogramovou ženu středního věku v bílém plášti při předvádění indiánského tance vítězství je zcela mimořádný zážitek, na který si člověk pamatuje celý život. Takového zážitku se právě dostávalo profesoru Kuchtovi a jeho doprovodu – Petru Kotlářovi a tentokrát i mně. Novinář Josef Vydra něco takového podle všeho ještě také neviděl, ale jako profík byl určitě zvyklý nedávat svůj údiv příliš najevo. Magistr Skrček se držel skromně opodál, podobně jako já. Po čase jsem se dozvěděl, že jako jediný z přítomných už několik podobných pohybových projevů docentky Hornové během posledních dvou dnů zažil, a proto nebyl nijak zvlášť překvapen. Dnes to jen vygradovalo nebývalým způsobem.
Poprvé prý propadla paní docentka Hornová zjevnému nadšení již v neděli odpoledne, když se jí podařilo poprvé prohlédnout vzorek tekutiny zachráněné magistrem Skrčkem v elektronovém mikroskopu. Vypadalo to velice nadějně, ale chvatně připravený preparát ještě nemohl posloužit jako jednoznačný a tvrdý důkaz existence hledaného bakteriofága. Docentka tehdy obdařila mladého muže, který ve změti skvrn na obrazovce nebyl schopen rozeznat skoro nic, mohutnou herdou do zad, ale potom jej zapřísahala, aby nic neříkal nikomu, zejména pak ne profesorovi Kuchtovi, protože by z toho taky mohla být nějaká blamáž a to je v této pohnuté době to poslední, co někdo mohl chtít.
Potom musel magistr ještě asistovat při nanášení jeho vzorku na povrch agarových ploten porostlých souvislou vrstvou B. ferrovorus. Docentka se spokojila s deseti Petriho miskami, které odebrala ze zásoby neustále udržované jejími laborantkami. Zbytek Skrčkova vzorku rozdělila do několika menších zkumavek a dala je zmrazit do kapalného dusíku. Zmrazené vzorky pak uskladnila do několika hlubokomrazících boxů na svém ústavu i u kolegů ze Zemedělské akademie, které přinutila přijít na jejich pracoviště. Teprve nyní byla spokojená, protože se nechtěla spoléhat jen na vzorky, které dal zmrznout už dříve magistr.
V neděli večer si k sobě povolala policistu předstírajícího doktorské studium a požádala jej (doslova jménem celého lidstva) aby se žádných okolností nehnul od dveří laboratoře, kde právě započal pokus zásadního významu, a nemilosrdně zastřelil každého, kdo tam bude chtít vniknout bez výslovného souhlasu vedoucího pracoviště, tedy souhlasu jejího. Policista se usmál a pravil, že sem povolá jednoho kolegu na výpomoc, ale že nikoho střílet nebude, protože není střevo - že postačí třeba jen vykloubení ruky. Potom si přinesl židli, tlustou knihu o kriminalistice plnou ohmataných záložek a usadil se s ní u zamčených dveří.
Docentka Hornová se s tak malou služební horlivostí smířila jen nerada. Přesto však vedla do devíti hodin nadšený monolog o zodpovědné a proto úspěšné vědecké práci, kterému musel magistr Skrček naslouchat. Teprve o půl desáté se mohĺ odebrat za Jindřiškou, která jej očekávala v příjemné leč neplnohodnotné společnosti Josefa Vydry.
Když se Bohumil Skrček objevil na prahu dveří do bytu, Vydra právě otvíral druhou sedmičku vína. Znavený mladý vědec, nyní již opět Bobánek, ji vypil skoro celou sám a hned zčerstva vylíčil všechny svoje zážitky za celý den. Oba přítomní byli zavázáni mlčením. Novinář si činil pilně poznámky. Jindřiška připravila pár obložených chlebíčků a Bobánek se neprodleně pustil do láhve sváteční whisky. Vydra se po hodince nenápadně vytratil.
Během celého pondělí pak magistr Skrček bojoval s ukrutnou bolestí hlavy, takže po odpoledním telefonátu paní docentky projevoval jen chabé nadšení. Do několika nadšených výkřiků se musel doslova přinutit. Oznámila mu, že se na podkladové vrstvě baktérií začinají objevovat okrouhlé čiré skvrny, což je přesně to, co by se tam mělo objevit - místa zbavená bakterií.
Toto všechno jsem samozřejmě v daném okamžiku ještě nevěděl.
V úterý dopoledne byl magistr vyzván, společně s profesorem Kuchtou, Petrem Kotlářem a mnou, aby se dostavil do pracovny na Zemědělské akademii. Považoval to za velkou čest. Přizván byl po jistém váhání i Josef Vydra. Magistra musel jistě silně svrbět jazyk, aby alespoň svému nadřízenému řekl, co je nového, ale nechtěl asi pokazit radost docentce, která nás přivítala v čistém novém plášti a s exaltovaným výrazem ve tváři.
„Pánové posaďte se a držte se pevně, abyste nespadli ze židle. Odcházím pro cosi, co bych vám moc ráda ukázala.“ Vztyčila ukazovák a s těmito slovy odrázovala z pracovny. Podívali jsme se pobaveně po sobě, protože jsme (alespoň někteří z nás) tušili, co asi za chvíli uvidíme. Docentka se objevila stejně rychle jako zmizela. V ruce držela několik Petriho misek.
„Prosím, pánové, račte se přesvědčit sami. Na všech miskách jsou zlyzovaná místa. Čiré slévající se skvrny. Náš bakteriofág je konečně na světě a je při chuti!“ Pak to již nevydržela a předvedla krátkou variaci na téma slovanských tanců. Profesor Kuchta, v domnění, že dostala nějaký nervový záchvat, vyskočil ze svého místa, aby jí nějak pomohl, ale Vilma Hornová se mu vyhnula a s hysterickým smíchem dopadla do své otočné židle, jež zoufale zakvílela pod její vahou. Mávala si rukou před zrudlým obličejem a hihňala se jako malá holka. Po tváři jí přitom stékaly slzy.
„Nebojte se, jsem v pořádku, áách, ale musela jsem to nějak setřást,“ prohlásila po chvíli zadýchaně. „Teď mi jen vysvětlete, vy všichni odborníci, jak to, že právě v té pokažené várce se něco našlo a předtím nic? Proč to na sebe dalo tak dlouho čekat?“
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem se kupodivu jako první ozval já, člověk nezatížený složitostmi mikrobiologického myšlení.
„Řekl bych, že ty baktérie konečně dostaly potřebnou dávku záření. Míchání se zastavilo, takže byl ozařován vlastně pořád stejný objem a navíc poměrně dlouhou dobu. Tepelné proudění uvnitř reaktoru bylo asi velmi malé. Ozařovala se také slabší vrstva… byli jsme předtím prostě příliš opatrní.“
„Souhlasil bych s Františkem. Všechno špatné je k něčemu dobré. Stará otřepaná pravda. K řadě zásadních objevu došlo právě podobným způsobem, jak všichni víme,“ prohlásil zamyšleně Petr Kotlář. „Něco se popletlo, zanedbalo, náhodou udělalo nějak jinak, než se mělo, což byl náš případ s ozařováním. Jak prosté, pokud je u toho odborník znalý věci.“
„Téměř anaerobní podmínky, jistě,“ dodal rozveselený profesor Kuchta. „Málo kyslíku, změna metabolismu a všechno je najednou jinak. Víme toho pořád zatraceně málo. Možná byl proces stimulovaný vyšší koncentrací nějakých metabolitů, což je další možnost.“
Většina radosti z našich hlav však brzy vyprchala. Podařilo se sice něco nesmírně důležitého, ale práce byla teprve na začátku.
„Jak to máte naplánované dál? Táži se našich velkochovatelů mikrobů, pokud nějací existují,“ ozvala se docentka, která jako první přestala chodit kolem horké kaše.
„Nastala chvíle pro doktora Ressnera,“ ozval se okamžitě profesor Kuchta. „O izolování bakteriofága mu pochopitelně povím ještě dnes. Pozval jsem jej dnes na večeři a na kus řeči k nám domů, protože jsem řekněme tušil tento vývoj. Domnívám se, že bude nutno napěstovat našeho bakteriofága trochu víc a zjistit, zda se stejnou chutí napadá i původní divoký kmen. Pokud ano, můžeme začít připravovat zásilky do zahraničí, protože tam nám budou jistě ochotni pomoct s výrobou, když jim nebude hrozit nebezpečí rozšíření infekce. To, co by nám v Radoslavi trvalo půl roku, mohou kolegové ve světě zvládnout za pár týdnů. Mají mnohem větší průmyslové zázemí, aniž bych se chtěl tedy nějak dotknout Janodových závodů.“
„Pak tedy znovu do práce. A vy, pane Vydro, si můžete začít připravovat parádní článek, který musíte dostat i do agenturního zpravodajství četky. Byl jste svědkem okamžiku, o kterém se bude psát v dějinách aplikované mikrobiologie. Nejen mikrobiologie. Možná se vám to zdá nadnesené, ale je to tak. Burzy se zase trochu zakolébají, jestli se nemýlím,“ uzavřel naše setkání profesor Kotlář.
|
