Rad ctu napinavou literaturu - jako Tom Clancy, Richard Marcinko nebo Clive Cussler a tudiz je mi naprosto jasne, ze ti lide z Vychodu jsou jasni no-goodniks.
Ovsem, kdyz se clovek priblizi k Ceske republice, tak vlastenecke nadseni rychle ziskava prevahu nad realistickym uvazovanim a rychle se zapomina na temna varovani. A tak i ja jsem si casto behem sve letosni dubnove navstevy v Ceske republice tise opakoval sam pro sebe: "Jen nebyt paranoidni! Nic takoveho by se tam prece nemohlo stat! Je to prece civilizovana, tak zvane ´evropska" zeme a dokonce jsou ted i v NATO!"
Zacalo to uz na statni hranici z Rakouska. Z hranicniho prechodu
Postorna-Reinthal jsem byl poslan zpatky do Rakouska s tim, ze tamtudy mne do Ceske republiky nemuzou pustit - i kdyz jini tam zretelne projizdeli. A tak jsem si, zastrasen urednim organem, jen vlastenecky opakoval "Jen nebyt paranoidni, pro to prece musi byt nejaky duvod, mozna jsem sam udelal neco spatne..."
Po rakouske strane jsme prejeli k hranicnimu prechodu Mikulov, kde jsme byli peclive zkontrolovani, nechani sedet v aute, zatimco urednik kamsi telefonoval - mezitim okolo nas projizdely desitky aut. Mel jsem pocit jako urednik Mezinarodniho cerveneho krize domahajici se vstupu do Auschwitzu. Jen ten napis nad vjezdem Arbeit macht frei tam nebyl. Asi ho sundali. A tak jsem si mezitim jen vlastenecky opakoval "Jen nebyt paranoidni, pro to prece musi byt nejaky duvod, mozna jsem sam udelal neco spatne..."
Ale pustili nas - ohromny pocit ulevy - a tak jsem se jal putovat po
uzouckych cestickach jizni Moravy. Asi tak hodinu jsem se divil jak radio, jak malinke tam maji domecky. Domecky bez oken, jen s dvermi a cele vesnicky tech malinkych domecku tam byly - a opustene, nikde nikdo. Jimaly mne paranoidni predtuchy o tom, kam se podeli vsichni ti lide z malinkych domecku. Odstehovali se? Umreli? Byli vysidleni jako Sudetaci?
Pak jsme prijeli k prvnim normalnim domkum v mestecku Kyjove, placl jsem se do cela a rozsvitilo se mi. Ty mrnave vesnicky domecku bez oken prece byly vinne sklipky! A tak jsem si zase jen vlastenecky opakoval "Jen nebyt paranoidni, pro to prece musi byt nejaky duvod, nemuzes je porad z neceho podezirat..."
Prijeli jsme od jihu do Kyjova, centrem vede cesta z vychodu na zapad, na prave strane je jakasi fabrika, bylo par minut po druhe odpoledne, z
fabriky vychazeli lide. Pomalu jsme popojizdeli, krokem, davali prednost
lidem prebihajicim cestu. Zezadu na mne zacal najizdet zluty skrinovy
Mercedes, jehoz ridic divoce gestikuloval. Uhnul jsem doprava a mavnul na nej, at mne predjede. Predjel, zastavil a zacal na mne couvat. Zastavil, popojel dopredu, ja jsem ho dojel. Zaradil zpatecku a zacal na mne znova couvat - to vsechno pred tou fabrikou. No co byste si asi mysleli? Ze vas chce pozvat na kafe?
Ted jsem ovsem predjel ja jeho, at na mne porad nenacouvava a povazoval jsem to za vyrizene. Ridic skrinoveho Mercedesu ovsem ne a zacal nas pronasledovat a snazil se nas primet k sjeti do prikopu. Jeho auto bylo jasne daleko silnejsi a ujet se mu nedalo, porad nam stacil. Opel Corsa
vriskal a vyl jako Renault Alpine Vladimira Hubacka na Rallye Vltava - moje jizda vypadala obdobne. Zapomnel jsem na to byt paranoidni a snazil se udrzet mrnaveho Opela Corsu na ceste bez toho, aby do nas ridic Mercedesu vrazil. Ridic na nas neustale najizdel a snazil se nas donutit ke sjeti z cesty. Cela tahle scena jako z filmu Bullituv pripad se odehravala mezi fabrikou uprostred Kyjova a vesnici Zarosice. Tam se mi povedlo zaklickovat vlevo mezi domky a Mercedes za mnou nevybral zatacku a vjel do hromady pisku pred jednim barakem. Nez vycouval, tak ja uz jsem byl obloukem na zpatecni ceste do Kyjova a dal na sever. "On nas chtel zabit?" tazala se paranoidne moje spolujezdkyne. "Urcite ne", pravil jsem presvedcene, ac jsem tomu sam neveril, "to jsou jen takove mistni zvyky. Pamatujes jak Maori na Novem Zelandu na navstevniky rvou jak
turi, dupou, vyplazuji jazyk a hazi ostepem? A vsechno je to vlastne jen
soucast uvitaciho ritualu. Mistni domorodci to delaji zase takhle. Nebud
tak paranoidni...". Ale sam jsem si mezitim v duchu vlastenecky opakoval
"Jen nebyt paranoidni, pro to prece musi byt nejaky duvod, mozna jsem sam udelal neco spatne..."
Pak uz navsteva probihala celkem bez problemu. Stravili jsme pet dnu u
pribuznych a pak jeli do Salzburku. Na ceske strane hranice nas pokutovali
tisici korunami, ze jsme se neprihlasili na policii. (cela prihoda je
popsana na adrese http://www.humintel.com/clanek62.htm - vcetne
scannovanych pokutovych blocku a dopisu Policie CR a v CS-magazinu 6/2003). A ja jsem si zase v duchu jen vlastenecky opakoval "Jen nebyt paranoidni, pro to prece musi byt nejaky duvod, mozna jsem sam udelal neco spatne..."
Po par dnech v Rakousku (bez pokut, incidentu a nedorozumeni) jsme opet prejizdeli hranice, tentokrat pres prechod Berg do Bratislavy. Hladce a jemne - jako vanek! Ukazal jsem pasy - "Ano, dakujem, do videnia!" - zadny problem. A nasledoval prijemny den s prateli v Bratislave. Slovensko je velmi prijemna a pratelska zeme.
Nasledujici den ve dve v noci jsme prijeli znovu na ceskou hranici po
dalnici z Bratislavy do Brna, hranicni prechod Kuty. Na slovenske strane
zase vsechno v poradku - pasy - "Ano, dakujem, do videnia!" - zadny
problem. Ovsem pak prisla ceska strana. Nase pasy byly odneseny kamsi
dozadu do kancelare, pak jsme museli vypsat nekolik formularu, kde budu
bydlet, pripadne u koho. Nebyl jsem nadsen, me obvykle paranoidni otazky zase zacaly vykukovat z podvedomi, ale s vedomim, ze nejsem doma, ale v
daleke cizine, jsem se ukaznil a poslusne odpovedel na vsechny idiotske
otazky soudruhu uredniku. Pasy mi byly vraceny a benevolentnim pokynem ruky - asi jako kdyz Tonda Novotny kynul masam z tribuny - mi bylo pokynuto, ze muzu pokracovat v ceste.
Pokynuto mi bylo a tak jsem i ja pokynul vsem trem valcum Opela Corsy k odjezdu. Neujel jsem ani metr, kdyz mi pred cumak auta skocil kuklac v plne polni, na prsou i na zadech neprustrelne pytliky sovetskeho pisku a s na mne namirenym samopalem, zcela nesovetsky zarval jak na lesy "Halt! Halt!". Dvakrat - kdybych poprve nerozumel. Samopalem na mne nikdo nemiril aspon tricet let. Napadlo mne okamzite nekolik veci, ale pak jsem si, zastrasen urednim organem, jen vlastenecky opakoval "Jen nebyt paranoidni, pro to prece musi byt nejaky duvod, mozna jsem sam udelal neco spatne..." Ukazalo se, ze nejspis kuklac na cekane nevidel onen benevolentni pokyn hlavniho policisty. Zkontrolovali mi pasy jeste jednou - na celem hranicnim prechodu jsme byli sami - s nikym si nas splest nemohli - a byli jsme propusteni. A jeli na Brno. Aspon jsem pak neusnul. Ani jsem nemohl.
O dva dny pozdeji jsme jeli do Prerova, chtel jsem navstivit Vladimira
Hucina, kteryzto umysl jsem na internetu diskutoval nekolik tydnu predtim.
Byli jsme jeste daleko od Prerova, nekde mezi Vlkosem a Bochorem, kdyz tu ma spolujezdkyne povida: "Ti dva ocasi jsou zase za nama!" Napred jsem se zacal divit znalosti nejjemnejsich jazykovych nuanci u nekoho, jehoz prvni reci je anglictina a teprve druha je cestina, kdyz tu mi doslo, ze to neni
znalost slangu, ale jen doslovny, i kdyz legracni, preklad. V anglictine se
"sledovat nekoho" rekne "tailing" nebo "to tail" - coz znamena cesky
"ocas". "Kdo?" - vyjevil jsem se. "No ti dva chlapi v tom modrem
Volkswagenu!" - ukazala dozadu. "To neni Volkswagen - to je Skoda Fabia," poucil jsem. "Whatever - vypada to stejne!"
Dle tvrzeni me spolujezdkyne jezdili za nami ti stejni pacholci uz den
predtim. Protrel jsem si oci, v duchu zrusil navstevu u Hucina a zacal
jezdil cikcak po meste, ktere jsem duverne znal jeste ze svych skolnich
let. Podjeli jsme pod zeleznicni trati a okolo Kazeta, nebo jak se to ted
jmenuje, mirili do stredu mesta. U gymplu na Komenskeho je kruhovy objezd, to je ale novinka, ano ocasi porad za nami, u policajtu, kde se odbocovalo na Zerotinak, je dalsi a zacina trida Lidovych milici - o, pardon, ted je to trida 17. listopadu a dalsi kruhovy objezd - to jim uz asi opravdu jebe - tolik kruhovych objezdu? Podivej se vlevo, co je tam ted nevim, ale te budove se rikalo Komuna, a tam Hucina zmlatili milicionari a zavreli.
Hucina, ne milicionare. Ne, Vaclav Havel se k tomu nikdy nevyjadril, byl
tehdy prilis zamestnan kritizovanim USA za zaminovani pristavu v
komunisticke Nikaragui.
A delame klicku vpravo okolo kina Hvezda a byvaleho OV KSC, ocasi porad za nami, vlevo obchodni dum, pred kterym recnival Cibulka a zpival Pepa Nos, vpravo a vlevo a jsme ve Smetanove ulici, tam na konci je budova soudu, kde mne nekolikrat soudili, roky pred Hucinem, naposledy v nepritomnosti, to bylo nejlepsi a ve dvore je fizlarna neboli StB, tam si mne zase predvolavali k vyslechu. Kde jsou ocasi? Ted vyjeli za rohem! Tak jsem stahl ridicovo okenko, vystrcil levou ruku nad strechu auta a se vztycenym prostrednikem jsem projel Smetanovou ulici. Spolujezdec z auta za nami bleskove vytahl kameru a vyfotil si to. Myslim, ze jsem spachal trestny cin - v CR je porad svoboda nazoru trestny cin, na to tam maji zakony, no to vite, novopeceni Evropani.
Udelal jsem dalsi nelogickou klicku v Havlickove ulici, kde jsem nejspis
jel v protismeru a znova okolo gymplu v Palackeho ulici na byvaly most Miru (jak se jmenuje dnes, tam nebylo napsane) a okolo hotelu Strojar do
Predmosti na mamuty. Ocasi porad za nami. Vyrazili jsme smerem
Lipnik/Hranice a ztratili o nas zajem az nekde u Slavice - je tam dalsi
kruhovy objezd, co jineho. V Hranicich jsme vykonali kratkou navstevu a
otocili se zase zpatky na Prerov. A ja jsem si zase v duchu jen vlastenecky
opakoval "Jen nebyt paranoidni, pro to prece musi byt nejaky duvod, mozna jsem sam udelal neco spatne..."
Dalsi den jsme uz jeli do Vidne na letiste. To uz jsem pravidelne silhal do
zrcatka. Rekl bych, ze ti dva stejni ocasi meli vyfasovane jine auto -
bilou Felicii a jeli za nama od Prerova, dojemne zaroven s nami zabloudili
ve Vyskove, nez jsme nasli vyjezd na dalnici, co nevypada jako dalnice, asi
tam taky nikdy predtim nebyli jako ja, objeli Brno, jako my, a ztratili se
z dohledu kousek pred Mikulovem. Ale neberte mne vazne - je mozne, ze jsem paranoidni, proc by nekdo neco takoveho delal, pro to prece musi byt nejaky duvod, mozna jsem neco sam udelal spatne...
Jen nebyt paranoidni!
|
