Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (258872)
- Registrované (225103)
- Jak si naši p (88124)
- Takhle koment (69102)
- Cenzura české (63064)
- Píseň o rumu (60230)
- Sci-fi: Vrazi (59424)
- Já Tarzan (58773)
- Jak Rostislav (56743)
- Černá kniha m (42343)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Železo 9
Vyšlo: 10.10.2014 | Rubrika: UměníE-knihy
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 0 | Prohlížení: 1433

 
9. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování.
 

ŽELEZO

Vojtěch Mornstein

 

7. Konspirace v obležení

17. dubna – pátek dopoledne

Josef Vydra, reportér Českého Monitoru, se dostavil na schůzku v mé kanceláři v deset hodin, čili přesně v určenou dobu, s čímž zjevně nikdo z dalších účastníků schůzky nepočítal. Provizorně jsem jej usadil do svého vlastního křesla, které jsem odsunul ke konferenčnímu stolku a odešel s omluvou do vedlejší místnosti, abych popohnal přes pevnou linku všechny ostatní přizvané. V tom okamžiku však již přicházeli Kuchta a Kotlář, minutu po nich se dostavila nadmíru zadýchaná docentka Hornová. Docent Patočka se objevil po deseti minutách. Jediným totálním zapomnětlivcem byl docent Schneider, který se se supěním přiřítil až po půlhodině, takže přišel o část jednání.

„Jestli jsem vás tedy dobře pochopil, dámo a pánové, mám dovoleno dělat si poznámky a možná z nich jednou vyrobit úžasnou reportáž. Vy ovšem možná špatně chápete, co je podstatou mého řemesla. Jednou z věcí, které bych mohl udělat – nebylo by to určitě proti etice mého povolání a někteří mí kolegové by to udělali bez zaváhání – by bylo sepsání reportáže o vaší konspiraci. Rozhodně by to zaujalo hodně čtenářů a nejen jen je,“ novinář se odmlčel a zdvihl ruku, protože se Petr začal zjevně připravovat k nějaké pádné odpovědi.

„Ještě prosím okamžik. Pochopil jsem, proč jste mě sem pozvali a velice si vážím vaší důvěry. Je mi známo, že novinářům se obvykle málo důvěřuje, a nejen v této zemi. Samozřejmě mohu přistoupit na vaši hru, jen nemůžete čekat, že na podobných poradách budu trávit celé dny. To bych si nevydělal ani na slanou vodu. Po včerejším primátorově projevu se ale třeba můžu vypravit do vaší laboratoře, paní docentko,“ Josef Vydra naznačil mírnou úklonu. „Bohužel asi nebudu jediným novinářem, který od vás bude něco chtít. Celou řadu informací se tak mohu ale vlastně dozvědět lege artis od vás a vy mě pak můžete poslat třeba za panem profesorem Kuchtou, který mi pomůže tu mozaiku poskládat o něco lépe, takže celé tohle utajování je podle mě k ničemu.“

„Pane Vydro, smyslem naší takzvané konspirace je přece právě výměna informací a usnadňování jejich toku. Nemáme nástroje, myslím mocenské, k nějakým jiným činnostem. Jen v nejhorším případě, kdyby došlo k nějaké informační blokádě, by se mohlo jednat o skutečnou… snad konspiraci. Paní docentku můžete vyzpovídat přímo v této kanceláři nebo třeba v naší knihovně, kde vás nebude nikdo rušit,“ prohlásil jsem. Během novinářovy řeči jsem jen zdánlivě věnoval pozornost svým prstům se stopami barvy po včerejším natírání balkonu. Koutkem oka jsem si všiml Petrova souhlasného přikyvování. I docentka Hornová zřetelně přikývla.

„Snad jsem pochopil i to, co jste chtěl říct vy. Jediné, co vám snad můžu opravdu slíbit, protože s tím nemám problém, je publikování takových informací, aby z nich nevznikalo davové šílenství. Jsme skutečně v situaci, kdy by se mohl dostavit efekt „Války světů“, jestli víte co mám na mysli. Stačí si třeba nevšimnout nějakého toho ,kdyby‘ v nějakém článečku, a je tu fáma, lidé se někam hrnou jak zvířata a před ničím se nezastaví.“

„Tak jest,“ pokýval hlavou Petr Kotlář. „Odpoledne a v noci byly ve městě značné potíže, jak patrně sám nejlépe víte. V novinách o tom ještě nic nemůže být, s ohledem na uzávěrky, že ano? Něco se objevilo jen v elektronickém zpravodajství, ale slyšel jsem to i v ranním vysílání státního rozhlasu i na jedné soukromé stanici. Nevím už které. Všechny ty názvy se mi pletou. Myslím, že stav totální paniky by mohl nastat prakticky v kterémkoliv okamžiku,“ povzdechl si Petr myslím docela upřímně.

„Čili si to shrneme, vážení. Jsem rád, že jste mě pozvali. Občas se nechám zlákat na vaši schůzku. Občas vyzpovídám nějaké lidi, kteří se budou na likvidaci ohnisek nákazy výrazně podílet. Budu od vás dostávat tipy i na další osobnosti, které do toho mají co mluvit a kterým hlavně nikdo nezakázal mluvit. Vy nebudete aktivně vyhledávat jiné novináře, čímž mi zajistíte částečnou exkluzivitu. Když vás osloví sami, ponechávám na vašem uvážení co a jak. Jistě nebudete moci mlčet, to by vypadalo dost divně. Nu… Takže bych snad opravdu potřeboval vyzpovídat právě vás, paní docentko. Pochopil jsem, že jste momentálně jednou z klíčových osobností. Přestěhujeme se do té nabídnuté knihovny a tam vám položím pár otázek. Vážení, poroučím se. Mou diskrétností si samozřejmě můžete být jisti.“

Josef Vydra povstal, počkal na docentku Hornovou, dvorně jí otevřel dveře a vyšel na chodbu. Okamžitě jsem je následoval, abych jim ukázal, kde si mohou v klidu sednout. Vydra se mi docela zamlouval, ale ruku do ohně bych za něho ještě tehdy nedal.

 

+ + +

 

18. dubna – sobota večer

„Já ti na nějakou Středozem, nebo o čem to meleš, zvysoka kašlu, aby bylo jasno. V těch laboratořích ste to provedli dost dobře, to uznávám, ale to je taky všechno, co se k tomu dá říct,“ zasyčel chlapík s dlouhými mastnými vlasy, který si nechával říkat Liška, snad kvůli dlouhému nosu a narezlé barvě vlasů. Bylo mu něco málo přes třicet a jeho osobnost dokreslovaly alespoň rok neprané potrhané džíny.

„Kdybych byl v téhle díře dýl, tak nepotřebuju takový nanicovatý kontakt jako seš ty. Tobě zavolali, mně zavolali, takže to musíme dát dohromady. Konečně to někdo všechno řídí. Ještě počkáme na toho třetího, má na to pět minut. Jestli se neobjeví, je to v prdeli a pěkně v tichosti se rozejdeme. Jestli přijde moc pozdě, je nespolehlivej a s takovejma se nedá jít do žádný akce.“

„Liško, ten druhý prostě přijít musí, protože pro nás má mít nějaký úkol. Podle jména to je nejspíš ženská, něco mi to jméno připomíná. Jestli přijde teď nebo za hodinu, to je úplně jedno.“

Liška po Gandalfovi loupl zkaleným zrakem a pořádně si zavdal ze svého piva. Nejdříve se nechal pozvat, protože údajně neměl peníze, a teď nasával jako důlní čerpadlo. Gandalf upíjel ze svého půllitru jen opatrnými doušky a přemýšlel, zda má vůbec ještě do nějaké akce chuť. Nebyl si jist, jestli výsledek šílené Čtvrtečkovy akce byl přesně tím, po čem ve Středozemi všichni toužili. Škody byly příliš velké a k tomu jeden zmařený život. A pak další oběti. Nějak se to vymklo z kontroly.

Neměl vlastně nejmenší tušení, o jakou akci by se teď mělo jednat. Seděli v jeho oblíbené hospůdce a připravovali něco, co mělo posunout události o pořádný kus dopředu. To jediné věděl. Přesně takhle mu to dnes odpoledne řekl ten člověk v telefonu. Měl autoritativní hlas s jakýmsi nezvyklým přízvukem, ale čeština byla formálně dokonalá. Gandalf jej musel snad i proti své vůli poslouchat. Celý rozhovor si možná právě proto pamatoval téměř slovo od slova:

 

„Jste pan Hort? Skupina Středozem? Mluví s vámi vaše nové koordinační ústředí. Vaše skupina je nyní členem Aliance Smaragd. Jste schopni přijmout nové úkoly?“

„Já o žádném ústředí nic nevím a Středozem neexistuje, po, po…“

„Po vašem skvělém činu, ano! Ladislav Čtvrtečka byl hrdina, jehož jméno se bude jednou vyslovovat s úctou. Položil život za naši věc jako mučedník. Nyní dostanete příležitost posunout všechno ještě o pořádný kus dopředu.“

„Kdo ksakru jste?“

„Už jste to slyšel. Vaše skupina je součástí Aliance Smaragd. Jsme Aliance Smaragd. Jména lidí nejsou důležitá. Spojení bude jednosměrné, protože naše konspirace je hluboká. Nikde nás nenajdete, ani na Internetu. Nanejvýš nesmyslné báchorky. Prověřili jsme tento telefon a zatím není odposloucháván. Přihlásí se vám dva lidé, kteří vaši skupinu doplní. Udejte místo kontaktu. Dnes večer v osm hodin.“

„Kskaru, já…“

„Udejte místo kontaktu!“

„No snad… dobře … hospoda U Ječmínka v Hoštěnické ulici.“

V telefonu bylo krátkou chvíli ticho. Pak se ozvaly nezřetelné a nesrozumitelné hlasy. Nakonec se znovu ozval stejný mluvčí.

„Budiž,  U Ječmínka v Hoštěnické ulici. Náš člověk se představí jako Liška. Po něm se objeví ještě Vipera. Pamatujte si to. Liška a Vipera. Vipera přinese zadání úkolu. Nikdo jiný nesmí o ničem vědět, jinak ponesete důsledky. Zatím zůstáváte vůdcem skupiny a pokud se osvědčíte… pozná to vaše konto. Bez peněz se přece žít nedá, Horte! V žádném světě.“

 

 „Do žádné akce, kde půjde o život někomu jinýmu než nám, nejdu. To říkám na rovinu. Ten jeden mrtvej kluk mi docela stačí,“ pokračoval Gandalf, jakmile se vymanil ze vzpomínky na telefonní rozhovor.

„Já bych to řekl spíš obráceně. Ale to je jedno. Ono se to vždycky nějak smíchá dohromady,“ zavrčel Liška.

Gandalf chtěl něco odpovědět, ale v tom okamžiku se u jejich stolu objevila docela pohledná dívka v černém pankáčském stejnokroji. Krátké vlasy byly rozježené do všech stran, jen na temeni se jí zdvihalo červeně obarvené číro čili hřeben vytvořený z delších, tužidlem prosycených vlasů. Pod vypjatým tričkem se rýsovaly zajímavé tvary. Na jedné straně krku měla dívka vytetovanou hadí hlavu s vyceněnými zuby. K tomu asi tucet náušnic, tisíc cvočků a široký kožený náramek na levé ruce. Asi v tom byla nějaká symbolika.

„Jsem Vipera, hoši.“

 Vipera, zmije, had, proběhlo Gandalfovi hlavou. Konečně si uvědomil, co mu krycí jméno dívky připomíná.

„Helemese, holčička, a pěkňoučká,“ zasyčel Liška a vycenil zažloutlé zuby v pokřiveném úsměvu. Nebyl zřejmě obeznámen s latinskými jmény hadů.

„Drž klapačku a nech si zajít chuť, slizoune. Mám tady pro vás nějakej vzkaz. Jo, a na žádný blbž otázky neodpovídám, aby bylo jasno. V zájmu nás všech. Všechno, co potřebujete vědět, je tam napsaný. O to ostatním je lepší nic nevědět.“

„Nějak moc si vyskakuješ, holčičko,“ vyjel na dívku Liška, ale pak si to nějak rozmyslel, když zachytil její pohled, a zmlkl nad svým pivem.

Dívka však Liškovi už v dalším okamžiku nevěnovala pozornost a předala Gandalfovi obálku, v zápětí si nenuceně přisedla a objednala si pivo. Také na jeho účet. Gandalf pak roztrhl obálku, z níž vypadl papír vytisknutý na staré jehličkové tiskárně. Přelétl očima text a pak podal papír Liškovi lehce se chvějící rukou.

„Ty víš, co v tom je,“ otočil se vzápětí k dívce v černém.

„Ne, ale půjdu do toho.“

„Jako strašidlo?“

„Blbečku!“

„V tomhle vohozu?“

„Dobrý, ne? Mimikry, aby se člověk ztratil mezi takovejma jako ste vy. Tak co bylo na tom papíře?“

„Přečteš si to.“

„Nemám čas na blbý čtení.“

„Máme tu železnou infekci rozšířit.“

„Infekci? Jo ták. To je vono. Přesně to se mi líbí. Máš jointa?“

Gandalf měl pocit, že se dostává do jiného světa, v němž hrají hlavní roli tři docela zvláštní lidé. Dva ztroskotanci v různém stádiu vývoje a jedna zdivočelá smažka. Jointem nemohl posloužit.

Jakmile spočinul té noci ve své posteli, začal přemýšlet o Alianci Smaragd. Jaké ústředí? Podobné skupiny jako Středozem existovaly a udržovaly příležitostné kontakty. Jak se ale někdo mohl dostat k jeho pravé identitě. Někde si asi nedal pozor. Zelená pěst, Nový horizont, Výhrada, Broken Hearts of Nature, Acid boys, možná jich bylo víc. Názvy se mu míhaly v hlavě a na několik dalších si nemohl vzpomenout. Možná existovalo vždy jakési ústředí, ale nedávalo o sobě vědět, možná jen vypouštělo do sítě informace, které se nějak šířily dál. Přemýšlel i o nějaké politické struktuře, která by se mohla takto krýt. Nakonec však tuto myšlenku zamítl, protože si ani ta sebenepatrnější veřejná politická síla nemohla nic takového dovolit, aby se nekompromitovala na věčné časy. Nakonec usnul, aniž by tuto záhadu vyřešil.

 

+ + +

 

19. dubna – neděle, časný večer

Bylo mi dokonale jasné již po pěti minutách jednání, že jsem na tuto schůzi neměl chodit. Měl jsem raději vyslat manželku, kterou by tohle blábolení určitě nepřekvapilo, ale ta potřebovala obětovat dnešní večer zavařování zásob masa, dosud odpočívajících v mrazáku. Elektřina sice zatím na naší ulici vypadla jen dvakrát a jen na pár desítek minut, ale obával jsem se, že se situace může velice zhoršit ve velice krátké době. Dílčí výpadky zasahovaly jednotlivé části Radoslavi jako náhodně dopadající granáty. Místní krátkovlnné stanice toho byly plné a silnoproudaři si mohli uběhat nohy.

Domovní schůze, které se skrývaly pod komplikovaným názvem Shromáždění společenství vlastníků jednotek, tedy vlastníků bytů v bývalém obecním činžáku Sladovnická 48, se pravidelně konávaly v neděli večer, protože jindy by se nedařilo získat potřebnou většinu hlasů pro schvalování finančních záležitostí. Hlavním bodem této řádné schůze, která byla svolána již před třemi týdny, mělo být projednání opravy okapů, které již dříve na dvou místech prorezavěly a byly příčinou neestetických map na omítce v posledním poschodí. Do jednoho bytu v důsledku toho i občas zatékalo. Jeho majitel proto při každé příležitost nevybíravými slovy napadal předsedkyni samosprávy, tedy paní Fialovou, která se svým mužem a téměř dospělou dcerou bydlela v sousedním bytě. Výbor společenství tvořily spolu s ní další dvě spolumajitelky bytů, zvolené za jiné vchody. Dům měl tři vchody a tři schodiště, z čehož vyplývalo, že výbor musí být tříčlenný. Jiný spravedlivý a přitom lichý počet by byl devět, což bylo příliš mnoho pro dům s třiceti vlastníky bytů.

Místnost pronajatá v blízké restauraci byla téměř zaplněna (díky mimořádnému stavu bylo přítomno i několik vlastníků, kteří jinak bývali o víkendech pryč a zpravidla se vraceli schválně až po schůzi). Schůze se však zvrtla okamžitě po zahájení v žalozpěv týkající se mimořádného stavu v Radoslavi a infekce požírající železo. Oprava okapů byla odsunuta až na závěr schůze.

„To natírání nám bude muset někdo zaplatit, jinak se na to vybodnu. Mě je úplně jedno, co komu zrezaví, já ten balkon nepotřebuju!“ prohlásil rezolutně pan Mrkyvka, starý mládenec obývající dvoupokojový byt ve třetím poschodí, k němuž přišel díky nějakému podfuku ještě v době totality. Byl to novopečený důchodce, který předtím vystřídal bezpočet zaměstnání, jejichž společným jmenovatelem byl minimální množství odvedené práce při maximálním platu. Z pana Mrkyvky nemluvilo jen jeho obvyklé kverulantství. Razantnost jeho vystoupení byla posílena i právě dopitým pivem – nikoliv prvním toho dne. Mimořádný stav ve městě zatím neměl žádný vliv na pravidelnost dodávek piva do restaurací i obchodů.

„Pane Mrkyvko,“ snažila se předsedkyně společenství překřičet breptání tří důchodkyň u vedlejšího stolu a povykování hostů od výčepu, jenž se nacházel hned za pootevřenými dveřmi do sálku. „Když se na to vybodnete, jak říkáte, ten váš balkon spadne na balkon Novotných pod vámi a pak to poletí všechno. Kdo to bude platit potom?“

„To je mi šumafuk!“ prohlásil rezolutně pan Mrkyvka a rozhlížel se po nějakém číšníkovi (občas některý nakoukl do dveří sálku), u kterého by si objednal další pivo.

„Ty si kapitálny blb, Mrkyvka,“ zareagoval svým typickým způsobem pan Novotný, rozložitý Rom původem z Ostravy, který se kupodivu léta živil poctivou prací - jako vyhazovač z nočního podniku. Myslel jednoduše, ale důležité věci chápal. „Dyž s tym něco včas něporobiš a sesype se to, tak ti dondu rozbit rypak!“

„Pánové,“ zabědovala předsedkyně, „chovejte se trochu slušně. Pan Mrkyvka to jistě brzy pochopí, pane Novotný. Nějakou dotaci na to dostaneme zpětně nebo se to potom zaplatí z našeho fondu, ale až budou pohromadě všechny vaše účty za nakoupené barvy.“

„Mě už strašně dlouho nechodí účty za elektriku. Jak já to potom všechno zaplatím?“ ozvala se třaslavým hláskem paní Josífková, osmdesátiletá bývalá prodavačka ze zeleniny, která poctivě chodila na všechny schůze, i když měla nejmenší byt a tím pádem i nejslabší hlas z celého domu. Trpěla silnou nedoslýchavostí, ale ráda diskutovala. Několik vlastníků z vchodu C se zahihňalo. Paní Josífková dík své skleróze tentokrát zapomněla na existenci SIPO.

„Já se chovam slušně, pokud mě Mrkyvka nesere. Jo, a pošťačka chce ty kliče pro prázdninovy brigádniky, protože jim pry ty svy neda,“ dodal pan Novotný, když už měl jednou slovo. „Říkala mi o tom už minuly tyden, pani Fialova.“

„Ať si, koza, trhne,“ zahučel pan Mrkyvka, jehož jedinou poštou byly obálky s pruhy různých barev a reklamy. Reklamy pan Mrkyvka házel jednoduše na zem u schránek a úřední obsílky zpravidla neotvíral, nýbrž trhal na malé kousíčky do popelnice.

„Já mám dotaz, jak to jako bude dál? Já mám chatu u Plešivky a já tam musím jet pro starý brambory, aby nezhnily. Ať mi někdo řekne, jak to teď mám udělat, když se z města nedá normálně odjet!“ vmísil se do diskuse pan Houser, invalidní důchodce, který nikdy nikomu neprozradil, proč je vlastně v invalidním důchodu. Jediné, co se podařilo zjistit trojici dam od vedlejšího stolu, byl příbuzenský vztah pan Housera s jedním z posudkových lékařů ve zdravotní pojišťovně.

„Jeď si pro těch pár shnilotin autobusem, Housere,“ zabrumlal pan Mrkyvka, který se jinak s panem Houserem dost kamarádil. „Tady ještě jedno pívo!“ zařval na nakukujícího číšníka, jenž v zápětí hbitě odběhl.

„Takže jsme se předběžně domluvili, říkám DOMLUVILI, že si každý sám přetře balkón tou doporučenou barvou, která se má od úterý prodávat přímo z kamionů před magistrátem. Někteří z vás to už stejně udělali, třeba tady pan Drobný. Natěrači se nedají sehnat, nikdo nám to prostě neudělá. Ptala jsem se na to v pátek. Všude mi řekli, že by hned zaměstnali natěrače a že mají práce na sto let dopředu. Pak z toho byly sice jen dva měsíce, ale tak dlouho se nedá čekat. Ceny měli stejně úplně nehorázné. Takže budeme hlasovat ještě o těch okapech, i když na to teď taky neseženeme žádnou firmu? Kdo by je chtěl nahradit raději měděnými, i když jsou dražší…“

„Já jsem se na ničem nedomluvil, aby bylo jasno. Mě do toho netahejte. Já na to stejně nevěřím,“ volně navázal pan Mrkyvka.

„V novinách…,“ začala předsedkyně, ale nestačila říci ani další slovo. Pan Mrkyvka byl v ráži.

„V novinách sou samý kydy. Žádný bacily, co žerou železo nejsou, protože to je blbost, kerou si vymysleli možná zrovna ti natěrači, aby měli víc kšeftu. Támhle doktor nám to potvrdí,“ zaburácel znovu pan Mrkyvka a natáhl ruku pro čerstvé pivo. Sotva se trochu napil, ukázal prstem přímo na mě. „Doktore, řekni něco!“

Nejraději bych se byl schoval někam pod stůl. S výjimkou dvou nebo tří lidí – lékaře v důchodu a mladého párečku středoškolských učitelů – nikdo z přítomných nemohl problém správně pochopit, kdybych se pokusil věci vysvětlit tak, jak doopravdy vypadají. Navíc bych tím riskoval svou kůži.

„Já se v tom nevyznám, nedělám s… bacilama ale se zářením, ale slyšel jsem, že ty bakt… bacily opravdu to železo… Uteklo to ze sousedního baráku, když to tam rozflákal ten student.“ Snažil jsem se přizpůsobit mluvu svému okolí, ale moc mi to nešlo.

„Cože, cože říkal o tom záření,“ vyjekla paní Josífková. „Ježíší Kriste, to nám ještě scházelo! To je všechno z toho, že se lidi k sobě neuměj chovat slušně.“

„Žádný záření tu néni, bábi,“ zakřičela jí do ucha sousedka, která jí dělala tak trochu i pečovatelku - v marné naději, že z toho jednou bude něco mít. Netušila, že paní Josífková vše včetně bytu odkázala sestřenici žijící kdesi u Prahy.

„Ale máš s tím něco společnýho, doktore, ne?“ nechal se odbýt Mrkyvka.

„Mrkyvko, si hluchy? Zrobil to nějaky student, co tam zhebnul. Bylo to i ve zpravach,“ vložil se do toho pan Novotný.

„Nech si ty rozumy do tý svý podařený familie,“ opáčil pan Mrkyvka.

„Já mu utrhnu ty jeho…,“ pan Novotný už vstával ze židle, ale jeho rozložité tělo se muselo vrátit tam, kde bylo předtím. Paní Novotná (?) se probrala z letargie a stáhla jej hbitým pohybem zpět na židli.

„Nechte těch urážek, prosím. Takže budeme hlasovat o…,“ pokusila se paní Fialová vrátit k hlavnímu tématu, za což jsem jí byl mimořádně vděčný.

„Já znám jedny natěrače. Ale voni nejsou od tady, víte? Ale třeba by z tý Prahy dojeli, tam takovej švunk určitě není,“ vpadla náhle do diskuse členka výboru za vchod B, paní Lejsková. Paní Fialová jen zalapala po dechu. Chvilku na rozmyšlenou (členky výboru se před ostatními přece nemohou hádat jak hloupé holky) jí však poskytlo další vystoupení pana Mrkyvky, který zapomněl s dalším douškem piva na mou případnou úlohu v celé katastrofě.

„Já se z toho poseru, to je střevo!“ reagoval penzionovaný všeuměl. Pár lidí se tomu docela upřímě zasmálo. „Z Prahy by sem nikdo nepřijel ani normálně, natož teď, vy osobo!“

„Tak to by asi nešlo, paní Lejsková. Slyšíte to sama. Kde by se jako ubytovali, třeba?“ zareagovala předsedající, která se smířila s tím, že hlasování o okapech bude muset ještě chvíli počkat.

„No jó, ale voni by přijeli, sou to kámoši vod mýho starýho a už jsem je doporučila ségře v Praze. Mohli by přespávat u nás, nebo u Housera, ten přece pronajímá pokoj.“

„Do pr… Hlasujeme o těch rýnách, jestli se mají nechat na podzim udělat z mědi nebo jen z obyčejného plechu. Ty měděné by se nemusely natírat, takže by možná nakonec vyšly levněji.“ To byl zásadní argument, uvědomil jsem si.

„Správně, měděný rýny, konečně rozumné slovo po všech těch žgryndech. Budou časem pěkně zelený. A já bejvák nikomu stejně nepronajímám už nějakej ten pátek,“ ozval se pan Houser.

V náručí mladé paní Heflové, bydlící v přízení ve vchodu A, poklimbávalo sotva roční dítě. Vůbec se nenechalo rušit úvahami o placení barev a opravách okapů.

„Tak hlasujeme, jestli se mají pořizovat ty měděné okapy, ať se to může dát do zápisu,“ zakřičela už dost naštvaným hlasem paní Fialová. Její manžel se krčil za stolem vedle ní a marně se snažil vytvořit z jednání jakýs takýs zápis. Kdo je pro měděné okapy?“ Automatika, zvaná též stádní princip, zabrala. Zdvihl se les rukou, všechny, s výjimkou ruky paní Heflové, která zrovna volnou ruku neměla.

„Ale já jsem proti,“ vykřikl pan Novotný, sotva byl výsledek hlasování zapsán. „Se mnou se o tom nikdo vubec nebavil. Tak se u nas děla s lidma, a pak se divite. Hlasoval jsem pro, jen abyste si nemysleli, že jsem nějaka sviňa.“

 

+ + +

 

20. dubna – pondělí, po obědě

Ve mé kanceláři bylo poněkud chladno, neboť se mezi správci budov rozšířil názor, že nízká teplota uvnitř budov omezí případné poškození majetku infekčním rezivěním. Proto přestali topit, i když venkovní teplota by si za normálních okolností občasné přitopení vynutila.

„Valtře, Valtře,“ ozval se trochu vyčítavě Petr Kotlář, jakmile si vyslechl Kuchtovy návrhy na řešení situace. „Ty opravdu nejsi v poslední době ve své kůži. Jasně, sebralo tě to, ale nevidíš si s prominutím do huby. Místo aby ses pasoval do role zachránce Radoslavi a předkládal nám veškeré originální a geniální myšlenky svým jménem, přiznáváš se nám tu, že ti to nakukal jakýsi tvůj asistentík. Skrček! Ještě k tom takové jméno! Který to vůbec je? Ten čahoun s tím věčným strništěm na bradě, že? Občas se kolem něho motá taková krásná holka, prý taky někde na univerzitě učí.“

Profesor Kuchta po tomto výpadu Petra Kotláře nejdříve jen malátně pokýval hlavou pokrytou řídkými rozcuchanými vlasy. Hrnulo se to na něj ze všech stran. Události nahromaděné za víkend měly zdrcující bilanci, včetně ztracených lidských životů. I kdyby jen setina z toho všeho padala na jeho hlavu, asi bych se už na jeho místě rozhlížel po nějakém pevném provazu a trámu. Fuj, otřásl jsem se. Na nějakou odpověď se Kuchta zmohl až po malé chvíli.

„Vždyť to je jedno, kolego, kdo s čím přišel. Vždycky jsem mladejm říkal, že jsme tým, a myslel jsem to docela vážně. Skrček je šikovnej kluk s budoucností. A nepřišel s tím sám, vzal si s sebou tu rozšklebenou máničku Alberta Dudka. Spíš mě překvapilo, že s něčím podobným nepřišel kolega Kratina, prý jim to jen schválil jako použitelnou myšlenku a odešel domů natírat plot.“

„Tohle jsou přesně ty věci, které bys nám tu ve vlastním zájmu neměl vykládat. Kratina by měl být tvoje druhé já a být s tebou v dobrém i ve zlém. Stejně to je ale osel. Plot si měl natřít už v neděli.“

„No jo, ale ono teď u mě stejně není do čeho píchnout, tak jsem ho pustil,“ chabě oponoval profesor Kuchta. Petr Kotlář se však mezitím vrátil k hlavnímu tématu debaty, totiž ke zbrani, která by měla zhubit uprchlou baktérii.

„Takže náš starý známý bakteriofág by nás měl zachránit? A máš toho bakteriofága, Valtře? To je dost podstatná otázka, nemýlím-li se,“ pronesl tlumeným hlasem.

„Nemám, nikdo ho nemá, pokud vím. Leda nějakou náhodou, ale v katalozích sbírek mikroorganismů jsem nic nenašel. Ale jsou všelijaké finty, jak přinutil třeba přímo ty bakterie, aby svého bakteriofága prozradily. Přesněji, aby ho ze sebe vypustily, tedy uvolnily ze svého genomu. Kolega Drobný a pánové z chemie prominou, když se nebudu  zabývat odbornými detaily.“

„Proboha, ještě vím, co to je bakteriofág, dokonce vím, co to je lyzogenie, jestli jde o tohle.“ Ještě stále ve mně doutnala potlačovaná zlost z nedělní domovní schůze, takže jsem vložil do svého hlasu možná o něco více emocí, než bylo nezbytně nutné. Nemám rád diletanty a nemám ani rád, když někdo považuje za úplného diletanty právě mě. Můj pocit nepatřičnosti s tím nemá co dělat.

„Samozřejmě, lyzogenie, samozřejmě, promiňte kolego, to je tak vždycky, když mluvím s někým, kdo není od fochu. Tohle je konec konců probírané v základních kursech mikrobiologie už několik desítek let, že ano? V medicíně se už bakteriofág vyzkoušel párkrát na pacientech s infekcemi, dokonce občas i s nějakým tím obstojným výsledkem. Rád bych věděl, proč mě něco takového nenapadlo už třeba před týdnem. Triviální… teoreticky. Bohužel neexistuje jistota, že se to podaří.“

„No, ale zkusit by se to mohlo, hm, hm. Nepochybuji, že paní docentka Hornová by se mohla, hm, hm, přetrhnout, aby s něčím takovým pomohla. Hm, hm, promiňte mi, že to říkám takhle obhrouble. Čímpak se dá to vyklubání bakteriofágů vlastně vyvolat?“ ozval se z kouta mé pracovny zdánlivě podřimují docent Schneider, který také nevypadal, že by slovo bakteriofág slyšel poprvé v životě. Jeho kolega Patočka měl jiné povinnosti, prý také v souvislosti s infekcí, takže nebyl přítomen.

„Jestli se ptáte mě,“ zareagovala poněkud uraženě docentka, „jistě bych pomohla. Proto tady taky sedím. Odmítám se ovšem přetrhávat, na to se mám příliš ráda. Lyzogenie se dá vyvolat lecčíms – chemikáliemi, ionizujícím zářením, ultrafialovým zářením. Jenomže nemám tušení, jak těch bakteriofágů napěstovat tuny, které by se rozprášily nad Radoslaví a okolím.“

„Třeba by to pro nás udělali v Americe,“ navrhl Petr, ale podle úšklebku bylo jasné, že to nemyslí vážně.

„Asi neudělali, že?“ Zvážněl a zvýšil trochu hlas. „A dokonce tuším proč, vážení. Kdyby se tenhle bacil dopravil do Ameriky, aby nám tam z něj něco vyrobili, tak tam okamžitě vypukne šílená panika. Sledovali jste vůbec pořádně zprávy? Nemyslím bulvár, ale ty normální. Moc se v tom nevyznám, ale manželka se v tom trochu orientuje. Ocelářské akcie létají nahoru dolu, protože nikdo neví, co se bude dít. Chemické letí nahoru, protože tam tuší obrovské zisky. Barevné kovy skočily na dvojnásobek, dřevo jakbysmet. Dokonce i cement se zdvihl o polovinu. Ale to není zdaleka všechno. Na našich státních hranicích jsou stále větší obstrukce. Dnes se přerušila nákladní vlaková doprava a cestující mezinárodních expresů převážejí přes hranice autobusy. Silniční přechody se musí okamžitě vybavit dezinfekčními linkami, jinak na nich končí provoz. Sousedi je zavřou. Jestli se s tím něco rychle neudělá, celý náš export půjde do háje. Je vám to jasné? Toho bakteriofága si musíme vypěstovat sami a hodně rychle a ještě k tomu s veselým úsměvem na tváři. Přímo zde, v Radoslavi, i kdybychom ho měli ze země vydupat. Všechno potřebné nám k tomu svět dá, zadarmo a rád, stačí správně písknout, ale pracovat se musí pokud možno zde.“

„Sakra, to jo, hm, hm, pardon, jasně,“ zabručel ze svého kouta docent Schneider.

„T-to, t-to a-ale n-nebylo v našich zprávách, co nám tu vykládáš, kolego,“ zakoktal vyděšený Kuchta, náhle zbledlý jako stěna.

„Něco ano, ale vždycky se to zmiňuje jen tak mimochodem, aby to lidi začali postupně trávit, aby je to neudávilo,“ dodal Petr už opět svým klidným hlasem s příměsí ironie. Chvíli před tím jsem cítil, jak mi srdce vyskakuje až do krku, protože k takovému hlubšímu pochopení jsem ještě sám nedospěl. Možná jsem se mu podvědomě vyhýbal. Docentka Hornová vytřeštila oči, zřejmě jí také doklaplo. Ozvala se až po chvíli ticha:

„Asi budeme… budete muset znovu absolvovat nějaký pracovní hovor s vaším děkanem, který to musí posunout dál a výš. Mě stačil jeden rozhovor před týdnem a navíc se z toho běhání sem a tam už sotva hýbu, račte prominout. Jestliže má náš primátor nějaké mimořádné pravomoci…“

„… využije je jen tehdy, když bude vědět, co přesně má udělat a kdo garantuje. Tak jest,“ dokončil větu za mikrobioložku Petr Kotlář. Hornová zavřela překvapeně ústa a Petr pokračoval.

„Musíme přijít s nějakým konkrétním požadavkem na místní průmysl. Máme tu přece několik chemických podniků, které mají zcela jistě chemické reaktory nebo fermentory z nějakých ušlechtilých materiálů nebo plastu, kde by se dala napěstovat libovolná kvanta všeho. Horší je, že není dost času na hledání chemické látky, která tu lyzogenii navodí právě u takových exotů, jaké se tuhle Kuchtovi podařilo vytvořit. Ultrafialovým zářením můžete ozařovat tak nanejvýš nějakou misku nebo zkumavku, protože proniká jen tenkou vrstvou vody. Jak jsme na tom v Radoslavi se silnějšími zářiči, Františku?“

Trhnul jsem sebou, když jsem náhle zaslechl svoje jméno a další signální slova. Zářiče! Moje parketa.

„Co to však znamená, silnější? Doktoři něco mají, jistě, ale s tím se nedá moc hýbat bez rizika další katastrofy. Radiofarmaka nám nedají, stejně by jich nebylo dost. Ve firmách toho asi nikde moc nebude. Já něco pochopitelně mám a radiochemici taky. Mám nějaké zdroje pro kalibraci detektorů. Stroncium se slušnou aktivitou, to by šlo. Radiokobalt by se taky našel, ale to už je trochu slabší.“

„Stroncium?“ vyjekla Hornová. „To by nám ještě scházelo!“

„Ale no tak! Nemáme ho v děravém pytlíku, nýbrž v olověném kontejneru s ocelovým pouzdrem, paní docentko. Pokud ho někdo nevyšťárá z toho pouzdra ven a nesní na svačinu, nemůže se nic stát,“ okamžitě jsem uvedl věci na pravou míru, neboť tentokrát jsem nepociťoval žádnou osobní nezpůsobilost. Docent Schneider ze svého kouta souhlasně zabručel něco o nízké energii záření.

„To až tak nevadí, když je to slabší. Silný zdroj by to všechno zabil,“ ozval se profesor Kuchta. „Musíme jen doufat, že se na nás průmysl nevykašle a že mu to potom někdo zaplatí.“

„Nedalo by se to s tím bakteriofágem ještě nějak vylepšit?“ ozval se jsem, tentokrát dost nesměle. Začala mi vrtat hlavou docela zajímavá myšlenka. „Cosi jsem četl o nějakých vektorech.“

„Četl jste dobře kolego, jenomže my takový vektor nepoužíváme, ty geny se nastřelují.“ zavrtěl poněkud překvapený Kuchta hlavou. „Ano nastřelují, speciální pistolí, dokonce ji máme. No… vlastně měli jsme ji, teď už jaksi… je sešrotovaná, nebo co s tím vlastně ti vojáci udělali,“ dodal, když si všiml mého překvapeného výrazu a vykulených očí chemika Schneidera. Potom pokračoval.

„Teoreticky, říkám teoreticky, by to mohlo dopadnout tak, že tím bakteriofágem vneseme do naší bakterie další gen, který zruší účinek toho ferrooxidázového genu, co byl přenesený ze siderokoka. Mohl by se zlikvidovat taky ten gen, který zodpovídá za tvorbu kyseliny. Podle toho, co bude jednodušší. Něco by se mělo ve světě najít, poradím se s biochemiky a genomiky. Mezinárodní mikrobiologická federace mi ke konzultacím nabídla celý mozkový trust. Pak nastanou hned dvě možnosti a taky jeden dost velký problém. Po infekci bakteriofágem bude bakterie zničena a když ne, když zase vznikne profág…“

„To je ten bakteriofág ukrytý v bakterii, která se s ním v klidu množí dál,“ skočil Kuchtovi do řeči Petr, aby předešel dalším nechápavým výrazům. Tentokrát jsem na rozdíl od vrtícího se Schneidera ještě stále tušil, o čem je řeč.

„Ano, když vznikne profág, spolu s ním bude v té bakteriální buňce i gen, který jí znemožní oxidovat železo. Živé buňky tedy nebudou správně fungovat, pokud nebudou mít dvojmocné železo. Možná se u některých probudí metabolické dráhy pro jiný druh obživy, ale to ukáže čas. Ale jsme už zase nazpět v normální přírodě. Je to nadějné, snadno se to řekne, ale nebude to úplně jednoduché provést.“

„Jsme nazpět v normální přírodě? Opravdu?“ neodpustil si kousavou poznámku Petr Kotlář.

„Co je dnes normální příroda, pánové? Nicméně, vyřešení našeho problému je jen otázkou času, který na to budeme mít k dispozici. Zatím se s tím musí bojovat chemicky nebo jak to prostě půjde,“ promluvila Hornová a tvářila se při tom mírně optimisticky. Profesor Kuchta se na ni vděčně podíval, že jeho kolegu usadila a pokračoval.

„Ano, ten čas, to je ten druhý problém. Řekněme, že se nám podaří uvolnit a namnožit toho fága, ale pak ho musíme vybavit tím potřebným genem a ten se musí někde najít. Potom se ještě musí připojit k jeho DNK. Dá se to vůbec u tebe zvládnout, Vilmičko?“

Docentka Hornová po tomto oslovení zrudla a vzápětí i profesor Kuchta. Petrovi přeběhl po tváři vědoucí úsměv a já jsem jen překvapeně vzhlédl. Schneider nereagoval nijak.

„Takže se do toho pustíme, abychom ten čas neztráceli,“ rozhodl se Petr přerušit trapnou chvilku. „Abych vám pravdu řekl, jsem docela rád, že tu dnes s námi není ten Vydra z Monitoru. Mohl by mít příliš silnou inspiraci, něco by napsal. A kdyby z toho nic kloudného nevzešlo, přišli by nás sem lidi lynčovat. Hodíme to zase všechno na papír. Já na to děkana psychicky připravím. Řeknu mu, že to je vlastně taková nanotechnologie a že mě to proto dost zajímá.“

„Kde máte nějaké papíry a propisovačku, pane kolego? Do počítače to snad ani raději dávat nebudeme,“ ozvala se věcným tónem Hornová, stále však ještě s ruměncem na tváři. „Analogové technologie, k nimž řadím i naši schopnost psát, mi někdy připadají bezpečnější.“

+ + +

 
Související články:
Nebyl nalezen žádný související článek...
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia