Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (259005)
- Registrované (225245)
- Jak si naši p (88218)
- Takhle koment (69193)
- Cenzura české (63158)
- Píseň o rumu (60323)
- Sci-fi: Vrazi (59525)
- Já Tarzan (58887)
- Jak Rostislav (56835)
- Černá kniha m (42576)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Železo 7
Vyšlo: 31.08.2014 | Rubrika: UměníE-knihy
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 0 | Prohlížení: 1417

 
7. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování.
 

Železo

Vojtěch Mornstein

7. dubna – úterý večer

Snad stokrát během dlouhého odpoledne jsme probrali vše, co jsme věděli o Kuchtových genetických výtvorech, a snad stokrát dospěli k témuž neradostnému a stále pochmurnějšímu závěru. Byl tu problém, jehož dimenze přesahovaly perspektivně univerzitu, Radoslav a možná celou republiku. Slunce se už schovalo pod horizontem, když jsme se shodli na tom, že nezávisle na rozhodnutích děkana, rektora či kohokoliv jiného musí existovat skupina lidí, která bude problém sledovat, hledat jeho řešení a případně tahat za nitky, které nebudou vidět laičtí pozorovatelé. Složení skupiny se prozatím krylo s tím, co tajemník fakulty svého času označil za neformální skupinu expertů. Petr Kotlář se telefonicky okamžitě spojil s Kuchtou, aby mu vysvětlil, k čemu jsme došli a co je podle nás třeba udělat. Profesor nic nenamítal a navrhl, že by mohlo být dobré vzít do takové skupiny i kolegyni Hornovou. Chemici Patočka i Schneider byli zpočátku trochu nechápaví, ale nakonec Petrově výmluvnosti podlehli.

Vyvstalo i jiné nebezpečí – že se najde někdo, kdo se bude za každou cenu snažit předstírat, že se vlastně nic neděje. Taková neformální skupina by se potom mohla báječně hodit. Nejdříve to napadlo mě a ihned jsem se se svou myšlenkou Petrovi svěřil.

„Já si nemyslím, že by náš děkan měl sklon k předstírání mrtvého brouka,“ zapochyboval Petr. „Ani od rektorátu bych něco takového neočekával. Dovedou spískat leccos, ale tohle by asi bylo trochu silné kafe.“

„Jestli se začnou v okolí dít podezřelé věci, dříve nebo později se bude muset s pravdou ven, to je jasné. Ale někdo by to mohl chtít pozdržet. Nebo se bude bát paniky mezi lidmi. Dovedeš si to představit? Nastane třeba zmatek, všechno se zveličí a překroutí, začne úprk z Radoslavi, někdo tomu bude muset bránit, nejspíš policie s armádními posilami. Bude se muset udělat spousta naprosto nezvyklých opatření. My, co máme něco společného s radioaktivitou, máme takových scénářů plnou hlavu,“ přihříval jsem si svou polívčičku. „Zamoření jako zamoření, alespoň v jistém ohledu. Naštěstí nejsou ty Kuchtovy výtvory patogenní. I když, měl bych to raději zaklepat.“

„Patogenní asi skutečně nebudou,“ souhlasil Petr. „Pro člověka. Co to ale udělá v půdních ekosystémech, ve vodě – to nikdo neví. Zatracená práce, tyhle věci se prostě musí líp hlídat! V příštích volbách vyhrajou zelení a my se půjdeme pást!“

„S ekoteroristou nikdo nepočítal, takové věci se u nás snad ještě neobjevily. Univerzita ze sebe nemůže udělat pevnost.“

„Zatím ti troubelové útočili jen na políčka s GMO, to máš pravdu, ale s něčím takovým se prostě počítat musí. Kuchta to podcenil, ať se to vezme z kterékoliv strany.“

„Budiž. Neměl patrně optimální podmínky. Třeba to taky dokáže také nějak napravit.“

Petr neodpověděl a ani výraz jeho tváře neprozrazoval, co si myslí. Zahloubaně sledoval rozvinuté lístky čaje vznášející se v šálku z tenkostěnného porcelánu.

„Proti tomu utajování před veřejností bych jeden recept měl, Františku. V Českém Monitoru vyšlo nedávno pár článků od jakéhosi Vydry. Josefa Vydry, jestli se nepletu. Přečetl jsem si je u zubaře v čekárně. Ten člověk, který to napsal, nemá v hlavě jen zapařené politické seno, na rozdíl od většiny našich takzvaných komentátorů. Možná by se s ním dalo navázat spojení, trochu ho zasvětit do problematiky a zavázat ho prozatím mlčením. Článečky by o tom samozřejmě mohl začít psát, až nastane vhodná doba nebo na základě údajů, které získá nezávisle na naší dohodě standardním způsobem. Měl by ale dobré tipy a excelentní materiál z první ruky pro pozdější zpracování. Co o tom soudíš, Františku?“

„Nevím, nečetl jsem to.“

„Věř mi, že to bylo to nejrozumnější, co jsem v novinách a na serverech o té naší havárii četl. Podle toho, jak psal, jsem mimochodem dospěl k názoru, že ho museli pěkně nakrknout na naší humanitní fakultě, která nám nadělila toho nešťastného Čtvrtečku.“

„Tak dobře. Zavoláš mu? Já bych to třeba svedl taky, ale na rozdíl od tebe jsem ty články nečetl.“

„Zavolám, ale až zítra, nebo možná až za pár dnů. Podle toho jak se bude vyvíjet situace.“ Petr se znovu odmlčel a soustředěně se věnoval studiu čajových lístků. Většina z nich se už v šálku nevznášela, nýbrž tvořila načechranou vrstvu na dně. Náhle se mu zkřivil obličej v prudkém návalu emocí.

„Františku, věci ze skla, porcelánu, dřeva, cihel, mědi, možná nerezu… a spousta jiných nejsou v ohrožení. Ale třeba takový panelák, ksakru, drží pohromadě svary na armovacím železe. Mám chuť vyskočit a začít křičet někde na náměstí, ať lidi všechno vydezinfikují a natřou, dokud je čas. Než se to začne sypat. Dovedeš si představit, co všechno by…“

„Můžeme začít s dezinfikováním a natíráním toho rezavého zábradlí u vedlejšího baráku. Ne, ne, ne, nedělám si legraci,“ zaprotestoval jsem, když jsem spatřil Petrův pohoršený výraz. „Ale předtím z toho vezmeme vzorek a pošleme ho zítra ráno Hornové.“

„Jo, to už zní jako docela dobrý nápad,“ připustil Petr. „Mělo mě napadnout vzít pro ni vzorek i z té naší mašiny, co jsem nechal zlikvidovat. Každopádně to ale oznámíme děkanovi.“

„Ano, ale až to bude mít Hornová rozpatlané na Petriho miskách, aby se s tím už nedalo nic dělat,“ dodal jsem a spiklenecky se zašklebil. Petr Kotlář uznale pokývl hlavou a na znamení souhlasu mi ukázal vztyčený palec.

„Ještě mám jeden nápad, Petře. Možná trochu sobecký, pravda. Využijme naší informační výhody a zásobme se dezinfekčními prostředky. Jakmile se rozkřikne, co se děje, žádné v obchodech nebudou a pak jen na příděl. Takové Bravo by mohlo pro začátek stačit, nějaký ten chloramin, peroxid – no ten asi na to železo raději ne. Taky doporučuju nějaké barvy, pokud máš co natírat. Barvy přímo na rez, co mají vydržet sto let. Pod jejich vrstvou se ten mikroorganismus musí prostě udusit. Já si určitě něco takového koupím. Mám ostatně pocit, že mi na balkoně oprýskává barva na zábradlí.“

Petr zdvihl palec ještě jednou.

„Jasně, jedeme nakupovat do Maximarktu. Vezmu tě autem a pak tě vyložím i s nákupem u vás. Doufám, že pořád bydlíš na Sladovnické.“

 

+ + +

 

9. dubna – čtvrtek, odpoledne

Inženýr Novák držel v jedné ruce kladivo a ve druhé ruce plastovou krabičku, do níž nevěřícně hleděl. Místo lesknoucích se hřebíků, které zakoupil sotva před měsícem, bylo v krabičce cosi velmi obtížně definovatelného. Vlhká směs rozlámaných podlouhlých útvarů tvořených nabobtnalou rzí. Měl v úmyslu stlouct pár starých prken a udělat si ohrádku na kompost. Kladivo mu úžasem div nevypadlo z ruky. Něco podobného viděl jen jednou při velkém úklidu právě v tomhle přístěnku, snad před třemi lety. Pod hromádkou nahnilých polínek třešňového dřeva tehdy objevil rozpadlou lepenkovou krabičku se starými hřebíky a vruty. Ležely ve vlhku určitě několik let. Úplně novým hřebíkům by se však nic takového během pár týdnů stát nemělo.

Bankovní úředníci mají ve zvyku všechno převádět na peníze. Ztráta zhruba čtyřiceti korun, tedy na pokraji rozlišitelnosti v rodinných finančních fluktuacích, jej z míry nevyvedla. Inženýr Novák odložil kladivo na zaprášený pracovní stůl a podezřívavě se rozhlédl kolem sebe. Jeho zrak přeběhl po plastových pytlících s hnojivem, pár kouscích nářadí, kterými se dalo spravit, co bylo na zahradě občas spravit zapotřebí, v jednom rohu vzorně srovnané zahradnické nářadí, ve druhém zbytek drátěného pletiva, pytel se starými hadry a několik plechovek se starými barvami a zbytky rozpouštědel, které tu zůstaly jen proto, že inženýr nevěděl, jak se jich bez zbytečných výdajů kulturně zbavit. Na nářadí i plechovkách byly rezavé skvrny. Jistě, určitě tam už nějaké byly předtím, ale ne tak velké. Při větším dešti sem občas trochu zateče, a pak se není čemu divit. Musí se konečně něco udělat s tou starou lepenkou. Obzvlášť masivní skvrna byla na rýči. Vypadala spíše jako puchýř na připáleném lístkovém těstě. Inženýr Novák se puchýře opatrně dotknul. Několik lístků rzi odpadlo. Znovu zatlačil prstem a najednou odpor materiálu povolil a prst byl na druhé straně rýče, kde byl podle všeho předtím úplně stejný rezavý puchýř. Čelo se mu orosilo potem a nebylo to horkem.

„Krucinál, rýč je v řiti. Co to je za materiál? Co to ti zloději prodávají!?“ Vztekle se rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, jestli je něco takového normální. Možná se rýč dostal do kontaktu s nějakou žíravinou? Ne. Ke by se tu vzala? Nějaké hnojivo? Sotva. Na ostatních zahradnických pomůckách nevypadaly skvrny tak hrozivě, ale na několika místech bylo jasné, že rez se také prohlodává do hloubky materiálu. Finanční ztráta, při dnešních cenách zahradnických potřeb, najednou přestala být zanedbatelná.

Inženýr se vrátil do jasného odpoledního slunce počátku dubna. Bylo už docela teplo, takže se převlékl do starých montérek a trička s krátkým rukávem. Sluneční paprsky začínaly  připomínat jeho bledé kůži, že na ně není zvyklý. Chvíli se s pocitem křivdy rozhlížel po své zahrádce, jestli na ní náhodou neobjeví něco podezřelého. Pak si zašel do chaty pro  slamák, který vytvořil vhodný doplněk k montérkám. Marná sláva, taková pokrývka hlavy dělá z člověka zahradníka. Rozhodl se, že se podívá po nějakém sousedovi, jestli nemá náhodou podobný problém.

Šplouchání vody za živým plotem signalizovalo přítomnost souseda Mrákoty, s nímž si nedávno zanadával na to chemické svinstvo, které přiletělo z laboratorního komplexu. Do šplouchání vody se mísilo jakési nesouvislé hněvivé brumlání a nadávání. Inženýr Novák se prodral k jedinému místu, z něhož mohl do vedlejší zahrádky dobře vidět. Soused usilovně kropil záhonky, do kterých právě něco zasel. Vystrojený byl podobně jako inženýr – ve starých kalhotách, flanelové košili a obrovském slamáku. Byl to starší muž s dobrosrdečnou kulatou tváří, penzionovaný mistr ze zemědělských strojíren. Ukazováček na levé ruce měl jakýsi divný – buď mu zůstával trčet ze sevřené pěsti nebo se nemohl narovnat stejně jako ostatní prsty.

„Sousede!“ ozval se opatrně inženýr. Musel však volání zopakovat hlasitěji, než si jej soused vůbec všiml. Jeho tvář se roztáhla do úsměvu.

„Nazdar, inženýre, momentíček, jen co zastavím tu vodu,“ vykřikl starší zahrádkář, odhodil hadici do středu záhonu a zvolna odkráčel kamsi za svou chatku, kde měl schovaný přívod vody. Voda přestala proudit a vzápětí se ozval jeho hlas.

„Nějak to přelezte a pojďte na lahváč. Mám je vždycky schovaný v díře pod chajdou, bude to docela studený. Vypadáte nějak zdrchaně. Můžu vám nabídnou i panáka, ale na to je dnes snad ještě moc brzo.“

Poslední sousedova slova už inženýr Novák moc nevnímal, protože právě pracně přelézal plaňkový plot. Nechtěl se poškrábat a také nechtěl plot zbořit, takže to bylo pro takového zcela nesportovního tvora docela náročné. Nakonec se mu to podařilo. Jedinou škodou byla upadlá plaňka, kterou opřel o nosné trámky tak, aby to vypadalo nějak podobně jako předtím.

„Tak jak vám v bance dupou králíci. Pořád si říkám, že se s váma musím poradit, kam mám těch svejch pár šušňů dat, abych teď o ně na stará kolena nepřišel. Stará už je vyklepaná strachy z těch některejch zpráv v telce, však víte, co mám na mysli.“ Po těchto slovech vrazil starý mistr inženýrovi do ruky láhev piva.

„Příště si dám pivo u vás, co říkáte?“

Inženýr Novák jen neurčitě pokýval hlavou a rozhlížel se po sousedově chatce, kde se mezitím usadili. Byla docela pěkně vybavená, v jedné z polic byl dokonce malý černobílý televizor. Mistr zachytil jeho pohled.

„Sem jsem se chodil dívat na nějaké fotbalové zápasy, když bylo mistrovství Evropy. Stará už byla ze mě nervózní a nemohla se dívat na ty svoje praštěný seriály, tak sem si to užíval tady. Bylo to levnější než v hospodě a nikdo mi uprostřed zápasu neříkal, že mám spravit nějakou podělanou zásuvku nebo jít pro rohlíky. Vás ale určitě něco trápí, jak vás tak pozoruju. Mě ostatně taky. Rozpadly se mi dráty, který jsem měl přichystaný na révu a…“

„Mě zrezavěly nový hřebíky a mám díru v rýči, který byl ještě před čtrnácti dny jako zrcadlo.“

Starý mistr vytřeštil na inženýra oči.

„Tak to máme tedy úplně stejnej problém. Rakouskou kosu jsem kupoval ještě za totáče, stála mě celej majlant a teď ji můžu nejspíš vyhodit. Jedna pila je taky na odpis. A od čeho si jako myslíte, že by to mohlo bejt? Ste konec konců inženýr.“

„Inženýr přes peníze, abych tak řekl. Soustruh nerozeznám od vrtačky, jestli jste měl na mysli něco takového.“

„No jo, ale co teda budeme dělat? Stará Kruchtová, co furt pleje plevel o tři zahrádky níž, už dopoledne nadávala, že se jí rozpadly v rukách nůžky a cosi měla i s pantama na dveřích. Ona sice tyhle věci nikdy moc v pořádku neměla, ale dřív, než si našla toho přiblblýho tlusťocha od dráhy, jsem jí tam chodil občas dávat něco do pořádku.“

„Taky nevím, co budeme dělat. Asi by se to mělo někde ohlásit. Třeba na magistrátu, na odboru životního prostředí. Tam asi spadají zahrádky.“

„Jo, ale asi to bude na vás, protože s takovejma, jako já se tam nikdo moc nebaví. Stačilo mi, když jsem tam jednou byl kvůli plynovýmu topení. Říkám jim, že to je přece ta vaše ekologie a oni jen cosi brumlali o plánech a razítkách.“

Inženýr Novák se s chutí napil piva, které chutnalo skutečně dobře, a po kratší odmlce a odříhnutí se ujal slova.

„Se mnou se tam nebudou bavit zrovna tak, to si pište. Ale zkusím to. Mám na to takovou metodu, která občas funguje docela dobře. Udělám ze sebe zkroušeného blba, který přišel za odborníky. To jim dělá dobře. Zítra mám kolem magistrátu cestu. Tak mě jenom napadlo… vzpomínáte na ten smrad onehdy z těch laboratoří. Kdoví, jestli to s tím nemá něco společnýho. Zkusím jim to předhodit, uvidím jak se budou tvářit.“

„Myslíte, že to nějak jako přiletělo vzduchem? To by přece muselo doletět mnohem dál.“

„To teda asi ano,“ přikývl inženýr Novák a zlikvidoval zbytek piva v lahvi. Už dlouho se mu nepodařilo vypít nějaké pivo tak rychle.

 

+ + +

 

13. dubna – pondělí dopoledne

„Ke kultivačním boxům vás stejně nepustím, protože pak by mi tam vyrostly leda tak nějaké plísně a bakterie, které si nosíte s sebou na bagančatech. Pěkně seďte tady a povídejte si, pro mě za mě třeba o ženských. Ale ne o mně, prosím. Já se na to půjdu hned teď podívat. Bohužel jsem měla od rána tolik jiné práce, že jsem to ještě nestihla. Však to znáte, poslední dolaďování projektů, dohadování s ekonomy, k tomu vyřizování všelijakých připitomělých hlášení, mimořádná inventarizace, protože na rektorátě jim něco přelítlo přes nos, k tomu všemu to měnící se počasí, prostě škoda mluvit.“

Docentka Vilma Hornová, občas nazývaná svými laborantkami Torpédovka nebo Cyklotron (nikdo nevěděl, proč právě cyklotron – snad pro jistou vnější podobu) za sebou rázně zaklapla dveře a zmizela. Z chodby se ještě několik okamžiků ozývaly její dusavé kroky. Já, kolega Kuchta a Petr jsem zůstali sedět na židlích seskupených v rohu pracovny a moc toho zpočátku nenamluvili. Profesorem Kuchtou nejspíš zmítaly pochybnosti, zda bylo vůbec správné nás sem vodit a odhalovat před námi svá tajemství, Petr nejspíš v hloubi duše litoval, že nemůže pracovat na jednom velmi nadějném projektu a já jsem měl svůj obvyklý pocit nezpůsobilosti, tentokrát celkem oprávněný. O mikrobiologii jsem měl jen velmi povšechnou představu, kterou získal ještě během svých studií. Bylo to v době, kdy sterilní pipety nebo Petriho misky byly produktem píle laborantek a fiškusujících studentů. Nic sterilního se tehdy nedalo předem koupit. Živné půdy se míchaly podle roztodivných receptur a všudy syčely přecpané autoklávy, které by dnešní bezpečnostní technik označil za časované bomby.

Pracovna docentky Hornové byla vybavena velmi jednoduše, na stěnách visely jen zaprášené plakáty zvoucí na mikrobiologické kongresy a mezi nimi pár starých reklamních kalendářů s kočičkami a pejsky. Druhým důkazem ženského pohlaví rezidentky byla dámská kabelka (spíš malá nákupní kabela) pověšená na věšáku u umyvadla. Z okna byl bezútěšný výhled do staré zástavby zaprášených rodinných domků, za kterými se k nebi vypínaly dva mohutné komíny spalovny odpadků. Mikrobiologický ústav Zemědělské akademie stál na okraji areálu, takže všechny pokusné záhony, skleníky a úhledné pavilóny ostatních ústavů byly nyní před zraky návštěvníků skryty na druhé straně budovy.

„Jestli se ty moje kmeny dostaly skutečně mimo budovu - a skoro to tak vypadá, že ano, tak máme potíže. Děkana asi trefí šlak, protože bude muset zčerstva informovat magistrát a přinutit ho k nějaké činnosti. Nebo možná půjde přímo za primátorem. Ale za to může i ten lenochod z vrátnice. Kdyby nespal a slyšel, jak to bouchlo, mohlo se s tím udělat něco dřív. Policajti a hasiči to pak ještě všude roztlapali. Mám trochu strach, co se bude dít dál,“ přerušil jako první ticho profesor Kuchta.“

„Je celkem jasné, co se bude dít dál. Nejdříve se zřídí krizový štáb, nejspíš v lůně integrovaného systému, a pak začnou všichni páté přes deváté dělat všelijaká protichůdná opatření. Hygienici budou na koni a ponesou velmi těžce, když k tomu budou muset pozvat i někoho od nás. Pokud se ale někomu z nás podaří do toho štábu dostat, nebude se stačit divit, co se tam bude řešit za hlouposti. Všichni budou také očekávat, Valtře, že proti tomu něco zázračného vymyslíš, jak se nedávno vyslovil tuhle František Drobný. Nezačal jsi už nad tím trochu přemýšlet?“

„Nejlepší by asi bylo odejít jen ve slipech někam hodně daleko a nechat tady na to hodit atomovou bombu,“ zašklebil se Kuchta.

„To by, pane kolego, asi nebylo to pravé ořechové. Když necháme stranou jisté politické, radiační a ekonomické problémy, tlaková vlna by rozmetala ty vaše výtvory široko daleko. Navrhoval bych spíš ošetřit nejbližší okolí plamenometem,“ zašklebil jsem se tentokrát já. Kuchta však svoje stanovisko přece jen revidoval.

„Nemyslel jsem to s tou bombou samozřejmě vážně, kdyby snad vznikaly nějaké pochybnosti o mém duševním zdraví. Zatím vím, že některé vysoce legované a nerezové oceli jsou proti tomu odolné. Obyčejná konstrukční ocel bohužel nikoliv. Dnešní výsledky by to měly ověřit a upřesnit, proto na ně tak netrpělivě čekám.“

„Zdá se, že si madam Hornová to naše čekání dost vychutnává,“ vmísil se do hovoru Petr Kotlář. „Myslím, že ty výsledky už dávno má a teď nás jen natahuje na skřipec. Měli jsme si stopnout, za jak dlouho bude zpátky.“

V místnosti se opět rozhostilo ticho, podtržené nepravidelným tikáním elektrických hodin na stěně. Do dveří opatrně nakoukla mladá tvář nějaké laborantky nebo studentky a s užaslým výrazem zase rychle zmizela.

„Podle všeho vypadáme jako sbírka strašidel. Oběti sedavého způsobu života, samozřejmě s výjimkou Františka, který vypadá relativně stále lépe a lépe,“ neodpustil si poznámku profesor Kotlář, avšak hned změnil téma hovoru. „Mimochodem, nedalo mi to a spojil jsem se s tím Vydrou. V redakci Českého Monitoru mi na něj dali dost ochotně mobil. Hned za mnou chtěl přijít, ale pozval jsem ho až na pátek. K tobě do pracovny, Františku. Měl jsem ti to asi říct dřív, omlouvám se. Přinutil jsem milého Vydru přísahat, že o naší schůzce neutrousí ani slovo. Bude to kryté reportáží o tvém pracovišti – jak umíte báječně měřit radon a tak podobně. Jen mu podstrčíš nějaká fakta, tu ostatní omáčku k tomu dodělá. V každém případě nesmí nikomu říct, že se ta schůzka uskutečňuje z naší iniciativy a kvůli něčemu jinému. Kdyby se o tom děkan nebo někdo jiný z vedení nějak dozvěděl, utrhnou nám hlavy a dají si je vycpané do vitríny. Tsan-tsa v českém pojetí. Vedle těch suvenýrů z cest po Jižní Americe by se to vyjímalo docela dobře.“

Petr by možná pokračoval ve svých úvahách ještě dál, ale přerušilo jej vrznutí dveří. Docentka Hornová vplula jako válečná vzducholoď do své pracovny. V ruce třímala papír s nějakou ručně psanou tabulkou. Cestou ke své otáčivé židli podala papír profesorovi Kuchtovi, jenž se na něj nedočkavě vrhl. V jednom sloupci tabulky byla čísla od jedné do dvaceti a ve druhém sloupci různý počet křížků. Žádný křížek znamenal odolnost materiálu, jeden křížek drobnou korozi, dva křížky něco na způsob normálního rezivění, jak to umí železo ve vlhku, a tři křížky znamenaly masivní konzumaci, v podstatě likvidaci testovaného materiálu. Byl tu ještě třetí sloupec, v němž se tu a tam objevoval jeden křížek, výjimečně dva.

„Moc objektivní jsem možná při tom vyhodnocování nebyla, ale snažila jsem se. Neměla jsem možnost to srovnat s nějakými standardy. To víte, u nás nedáme bez standardů ani ránu. V tom třetím sloupci jsou údaje o chování stejných vzorků, které prošly stejnou procedurou, ale nesetkaly se s těmi bakteriemi.“

Paní docentka se konečně definitivně uvelebila na své židli, která proto přestala praskat a sténat.

„Takže můžu vám už říct nějaké nové výsledky?“ ozval se Kuchta a rozhlédl se po pracovně, jako kdyby si chtěl zjednat ticho. Ve tváři měl nyní vážný a téměř vystrašený výraz, jenž se jak vejce vejci podobal výrazu, který měl onoho dopoledne, kdy se zjišťoval rozsah katastrofy na jeho pracovišti.

„Je to tak, jak sem už říkal. Vysoce legované a nerezové oceli prakticky nekorodují, dobrou ochranou je zřejmě více než pět procent chromu a také podle všeho vyšší obsah molybdenu. Ty vzorky ze zábradlí a požárního schodiště zde ale nejsou. Jak to s nimi dopadlo? Je to naprosto zásadní. Ty výsledky…“

„Mám je v hlavě,“ přerušila profesora od svého stolu Hornová, sledující trochu pobaveně naši vyděšenou trojici. „Je mi to moc líto, pánové. Doopravdy líto. V obou vzorcích, které jsem od vás před třemi dny dostala, byly v hojném počtu přítomní ti mutanti. Přesněji, byli v nich přemnožení. Jediné štěstí je snad v tom, že podle všeho neunikly ty kmeny, které degradovaly plasty, nebo že se to nějak nezkombinovalo dohromady. Kauzální souvislost  přítomnosti bakterií s nadměrným rezivěním se přímo vnucuje, protože ty mikroorganismy jsou nezaměnitelné s jinými. Pokud je mi známo,“ docentka se tázavě podívala na profesora Kuchtu, „laboratoř kolegy Kuchty byla jediným místem široko daleko, kde se vyskytovaly. Možná je mají ještě někde v Americe, není-liž pravda. A z této laboratoře něco uniklo. Možná to roznosili na svých bagančatech ti hasiči, možná se to dostalo ven oknem, když se snažili větrat.“

„V noci tam něco bouchlo a vyrazilo okno,“ poznamenal jsem.

 „No prosím, další možnost. Teď už asi nikdo nezjistí, jak se to dostalo ven a není to ani moc důležité. Důležité je něco s tím podniknout,“ poučila nás Hornová poněkud nadbytečně.

„To je nám více než jasné, paní kolegyně, právě proto tu ostatně jsme,“ ozval se Petr Kotlář a jeho hlas zněl najednou ostře, téměř autoritativně. Docentka Hornová se na něj překvapeně podívala a nepatrně zrudla.

„Bohužel, částečky infikované rzi už mohl vítr roznést široko daleko. Pár dnů bylo docela suchých,“ zamumlal profesor Kuchta a sklonil hlavu nad papírem, který před chvílí dostal. Nyní se mu viditelně chvěl v ruce. Pokračoval sotva slyšitelným hlasem:

„Už asi opravdu nezbývá nic jiného, než se vypravit za děkanem. Prožije si patrně svůj nejhorší den od nástupu do funkce. Já asi taky. Doufám, že mě k němu někdo z vás doprovodí. Přiznám se, že potřebuji cosi jako oporu.“

„Já půjdu určitě,“ ozvala se trochu naštvaně Hornová. „Jsou to teď přece moje výsledky a byla bych velice nerada, kdy je chtěl někdo zpochybňovat. Třeba jen proto, že nebudu u toho, když bude zapotřebí vysvětlit nějaký detail.“

„Já naopak určitě nepůjdu,“ prohlásil jsem tak rezolutně, jak jsem to jen dokázal. „Když jsi, Petře, udělal z mé kanceláře konspirační doupě, nebudu na sebe upoutávat pozornost. Formálně se mě to nijak zvlášť netýká a oficiálně tomu nerozumím. Měl bys jít ty, protože… Děkan tě prostě tak snadno nevyhodí. Tvoje pracoviště utrpělo velké škody, takže tvůj zájem o věc je logický.“

„Budiž, pokud to akceptuje kolega Kuchta,“ přikývl profesor Kotlář.

„Možná by se k tomu mohl přibrat i Brábora,“ ozval jsem se ještě jednou.

„Proboha proč?“ vyjekl profesor Kuchta. „Vždyť je to napůl blázen!“

„To byl jen vtip,“ zasmál jsem se. „Napadlo mě, že by mohl dobře posloužit pro odvedení pozornosti nebo jako hromosvod.“

„Jako hromosvod se mi jeví nedostatečně uzemněný a ty blesky by mohly zajet třeba do nás,“ vycenil zuby Petr Kotlář. „Vraťme se ale k našemu tématu. Bude dobré to všechno nějak sesumírovat a za čerstvé paměti hodit na papír. Jen fakta a bezprostřední nebezpečí, které z nich vyplývají. Co je psáno, to je dáno, a proto je lepší toho moc nepsat. Podepíše to paní docentka a ty, Valtře. Já se přidám nanejvýš jako svědek. Františka z toho vynecháme – viz zmiňovaná konspirace. Snad můžeme zneužít pohostinství paní kolegyně a napsat to zde a hned teď. Kopie si rozešleme po síti. Kolega Kuchta by měl co nejdříve zavolat děkanově sekretářce a domluvit si urgentní schůzku s jejím šéfem. Kdyby chtěla náhodou vědět, o co v ní půjde, nic jí neříkej, jen že to je záležitost naprosto neodkladná. Jinak to bude během hodiny vědět celá fakulta a během dalších dvou hodin celá univerzita, včetně správy kolejí a uklízeček. Ostatně tu dámu známe.“

„Znáte, já ji neznám,“ opravila jej docentka Hornová, která se ještě nedokázala vyrovnat s Petrovými příkrými slovy pronesenými před chvílí.

 

+ + +

 

14. dubna – úterý, pozdní večer

„Takže dnes se Bobánek rozhodl být líný a nebude dělat krtečka, že?“ zeptala se trochu dopáleně Jindřiška, když ani vláčným pohybem odložená podprsenka a rozmanité provokativní polohy a s tím související pohyby, okoukané z jistých vieoklipů, nevyvolaly u Bobánka patřičnou odezvu.

„Tak, pověz, svěř se, copak se ti dnes přihodilo? Co způsobilo tvou sexuální anorexii?“

Bohumilu Skrčkovi nebylo moc do řeči, ale rozhodl se, že bude lépe ze sebe všechno dostat. Zhluboka se nadechl a začal.

„Všem se nám něco přihodilo. Dnes to bylo s Kuchtou k nevydržení. Okupoval jedinou telefonní linku, kterou nám narychlo zřídili v L5, a měl asi sto telefonátů. Pokud netelefonoval, nadával a zuřil. Bohužel jsme něco z toho museli vyslechnout, protože nebylo kam zmizet. Mluvil několikrát s tím vševědoucím Kotlářem, jednou s tím jeho kámošem z radiobiologie, potom nemohl sehnat děkana a páčil z jeho sekretářky číslo jeho mobilu. Nakonec se s ním nějak spojil a byl s toho půlhodinový rozhovor. Samé ‚implicitní pochybnosti‘ a ‚relativní skóre rizika‘, ‚nestabilní genom‘ a taky ‚pitomí novináři‘. To poslední opakoval alespoň pětkrát. Pak asi mluvil s Hornovou ze zemědělky. Starej Hochman, kterej teď nemá co na práci a tím pádem se s náma hloupejma nováčkama víc baví, nám dnes prozradil, že Kuchta s Hornovou spolu kdysi cosi měli, že dřív bývalo samé Vilmička to a Vilmička ono, ale skončilo to jaksi nešťastně a mají tím pádem vůči sobě výčitky svědomí. Spolupracují spolu ovšem, jak se jen dá.“

„To je romantické, ale kvůli tomu snad…,“ zapochybovala Jindřiška.

„Nejde o to, že pořád telefonoval. Ono se ukázalo, že z labiny skutečně unikly ty bakterie, které žerou železo. Něco se kvůli tomu chystá, Jindrulko. Asi to je mnohem vážnější, než jsme si doteď mysleli. Zítra má Kuchta jít s naším děkanem na radnici za primátorem a to určitě není moc dobré znamení. Dokonce nám to před koncem pracovní doby řekl. A ještě dodal, že vyhodí každého, kdo něco pípne před novináři bez jeho výslovného souhlasu… A že nemůže garantovat do budoucnosti existenci všech pracovních míst. To mu dokonce věřím. Myslím že nemůže garantovat ani svoje pracovní místo.“

„Tebe určitě nevyhodí, Bobánku. Jsi přece jeho černý kůň, startující F-jednička na poli vědy, že ano? Třeba má ten váš Kuchta dostat od primátora nějaký diplom nebo vyznamenání. Jako loni.“

„Nedělej si legraci. Kdeže loňské sněhy jsou. Kuchtovo šílené dítě se utrhlo z řetězu a začalo se nepatřičně projevovat na veřejnosti.“

„Jak projevovat? A co s tím budeme my dva dělat? Já vím o jednom univerzálním léku, ale ty o něj nestojíš,“ postěžovala si Jindřiška a přitulila se k Bobánkovi, který by díky tomu jindy zapomněl na celý vesmír. Jedinou stálicí pro něj byla Jindřiška, její pevné boky a dlouhé nohy. Bohatá hříva měděně se lesknoucích vlasů. Vyzývavá ňadra a tvářička připomínající naivní dospívající dívku. Na celé biologické fakultě se našlo jen hodně málo mužů, kteří mu Jindřišku nezáviděli. Chodila za ním někdy do pracovny, jindy se s ním nechala vidět v divadle, kam ji Bobánek skoro každý měsíc vyváděl. Tentokrát se ale patřičná odezva stále nedostavovala. Jediným výsledkem byl naprosto zoufalý výraz na jeho tváři.

„Rád bych ti dělal krtečka, však víš, ale… musím na to pořád myslet. Mimochodem, zítra taky musím být brzo v práci. Kvůli Kuchtovi samozřejmě, aby nám prý mohl z magistrátu zavolat, kdyby na něj primátor rozbalil něco, s čím by si sám nevěděl rady. Máme být takový jeho záložní mozkový trust. On totiž technické detaily některých experimentů zná jen na papíře, ale praktickou zkušenost nemá.“

„Když si to přeje, musíš mu vyhovět. Je to problém dobrého vychování a akademické subordinace, jestli se nemýlím.“ Jindřiška se natáhla pro svůj oblíbený vytahaný svetr, aby svůj zjev přizpůsobila vážnosti rozhovoru.

„Možná bych třeba o tom mohla zkusit něco napsat, ale Kuchta není pro mě ten správný hrdina. Viděla jsem ho jen párkrát, ale stačilo mi to. Naducaný trpaslík v bledě růžovém provedení. Ve filmu by mohl hrát roli úředníčka pod pantoflem, který trpí pedofilními sklony. To naši pánové jsou vysportovaní a je na ně radost pohledět.“

„Z toho se ovšem pozná, co mají na práci,“ neodpustil si poznámku Bobánek. „Člověk, který vymýšlí, kam a jak přestěhovat nějaký gen, musí mít vysportovaný mozek a ne tělo.“

„Hm, měl bys s tím tělem něco udělat, protože už nechodíš ani na výšlapy. Tuhle máš třeba ždibec sádla,“ pravila a objela ukazovákem Bobánkovi jistou intimní oblast jeho těla, Ale vážně, třeba by mě nevyhodil, kdybych ho požádala o interview, pracujeme přece na stejné univerzitě. Co myslíš?“

„Možná nevyhodil, protože by tě třeba ani nevnímal jako novinářku. Chtěl by se na tebe prostě dívat.“

„Takže mi to s ním domluvíš? A nežárli!“

„Nežárlím a nedomluvím, vyhodil by potom mě. Tečou mu nervy. Čeká, kdo na něj kdy podá nějakou žalobu. Má strach a možná i výčitky svědomí. Kdyby ho ten spolek kolem Kotláře, ať je jaký chce, nedržel psychicky nad vodou, dávno by se z toho zbláznil nebo někde skočil z okna, chápeš?“

„Tak mu nabídněte nějakou pomoc. Dejte najevo solidaritu. Navrhněte něco. Ty, Albert a ten váš docent… no, jak se jmenuje? Kratina! Běžte za ním s nějakým pitomým návrhem. Třeba že můžete vypustit do přírody nějakou plíseň, která by žrala tu baktérii. Nějak tak to přece bylo s penicilínem.“

„Tak jednoduše to ale v přírodě většinou nefunguje… hm. Možná by něco podobného stálo za pokus. Možná jsi mě na něco přivedla. Ještěže tě mám.“

Zoufalý výraz na Bobánkově tváři vystřídalo vytržení.

„Na co jsem tě přivedla?“

„Nechce se mi to vysvětlovat, když to nemám pořádně promyšlené,“ pravil mladý muž zasněně. „Poradím se s Albertem, přece jen je na ústavu o pár let déle a je lepší mikrobiolog než já.“

Jindřiška si povšimla, že se Bobánkova tvář uvolnila. Ještě sice nebyl úplně venku ze své deprese, ale rozhodně se probouzel k životu. Nastal čas k druhému pokusu. Jindřiška si vyzývavě natáhla svetr na hrudi, zhodnotila zjevený terén a zašeptala:

„Tak dobře, Bobánku, poradiš se s Albertem, ale teď bych ti mohla nabídnout ten univerzální lék. Uvidíš, že ti potom bude moc dobře.“ Poslední Jindřiščina slova se už začínala topit bublajících proudech hormonů, které je oba zaplavovaly.

 

II. MĚSTO V OBLEŽENÍ

 

5. Uzavření města

 

15. dubna – středa dopoledne

Zatímco primátorova sekretářka tvrdě bojovala s více či méně důležitými návštěvami, které měl toho dne primátor přijmout, v jeho pracovně seděli tři pobledlí muži. Na stole před nimi byly tři prázdné lahve od minerálky bez bublinek, šest hrníčků se stopami instantní kávy, z poloviny zaplněný popelník (primátor byl dosti silný kuřák a přítomný profesor Kuchta se nechal občas zlákat také). Nutno jen dodat, že část tohoto konzumačního odpadu se na primátorově stole vyskytovala již před příchodem děkana biologické fakulty Blahoty a jeho průvodce – profesora Kuchty, velmi sklíčeného v neznámém prostředí, v předtuše velkých problémů, navíc škrtícího se v nepadnoucím černém obleku. Chlebíčků na servírovacím stolku si nikdo nevšímal, s výjimkou jedné otylé magistrátní mouchy.

„Takže ještě než si to zrekapitulujeme, pánové, svěřím se vám se dvěma historkami, které vás možná budou zajímat,“ prohlásil primátor a zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného kouřem cigaret. Jeho bílou košilí místy prosakovaly kapičky potu, protože jarní slunce se nyní opíralo přímo do oken jeho kanceláře.

„Včera jsem měl pravidelnou poradu s vedoucími odborů. Jak je už zvykem, po projednání důležitých věcí se mluvilo o všelijakých kuriozitách a legráckách, kterými nás obšťastňují naši občané. Na životním prostředí měli určitý problém s chlapíkem, který si stěžoval, že mu na zahrádce všechno nějak moc rezaví a vinil z toho právě vaši univerzitu. Udělal jsem si k tomu dokonce poznámku, abyste se mohli připravit na problémy s novináři, kdyby jim to ten člověk předhodil. Kdepak to máme? Aha. V kolonii „Na Pahorku“. Nevíte, kde to náhodou je?“

Otázka byla spíše řečnická, takže primátor zvedl překvapeně hlavu od svých papírů, když se náhle ozval profesor Kuchta.

„Slabého půl kilometru na jihovýchod od laboratorního komplexu, pane primátore. Kdysi tam měli zahrádku moji rodiče.“

Primátor i děkan shodně zalapali po dechu.

„Ale… to tedy… staví celou záležitost do poněkud ostřejšího světla. Takže… ještě se k tomu asi vrátíme. Ta druhá záležitost se týká Rabušicovy ulice, to je ta hrozná ulice u starého nádraží, kde žijí hlavně… však víte kdo. Jsou tam samé pavlačáky. Jeden obyvatel se tam v našem obecním domě zranil, když se mu probořila noha na roštu železného schodiště, prý poměrně novém, bylo to prý úplně… ježíšíkriste! Ono to do sebe zapadá. Podívejte se na tu mapu. Je to skoro o dva kilometry dál, ale zase na jihovýchod od vašich laboratoří.“ Primátor zmlkl, a pak udeřil docela silně do hromady papírů před sebou.

„Nic rekapitulovat nemusíme. Nemáme zjevně čas. Pamatuji si váš výklad docela dobře. Rozuměl jsem tomu, až na pár těch vašich odborných termínů. Jeden můj náměstek je zemědělský inženýr, který pár let učil na Zemědělské akademii. Bude k tomu mít nejblíž. Pověřím ho organizací prvních opatření, než se toho ujme někdo jiný. Budu si teď psát, co je třeba udělat a vy mě budete doplňovat.“

Uplynulo zhruba dvacet minut a záznam psaný primátorovou vlastní rukou vypadal nějak takto:

 

Opatření v záležitosti … infekce železa (vymyslet lepší název!)

1.     Kolejiště tramvají a vlaků na území Radoslavi a pokud možno  i v jeho okolí pravidelně postřikovat dezinfekcí.

2.     Omezit výjezdy z města, jen na služební  a zásobovací vozidla, pouze přes dezinfekční pásy atd.

3.     Zvýšit dezinfekci pitné vody ve vodárnách na maximum, doporučit převařování

4.     Zajistit sběr vzorků ve vymezeném sektoru  (viz mapka - sehnat ) a namátkově i jinde

5.     upozornit stavební firmy a průmyslové podniky na nutnost ošetřeni železných povrchů. Hlavně pozor na ocelová lešení, jeřáby atd.

6.     Zajistit zvýšené dodávky dezinfekčních prostředků a antikorozních barev na železo

7.     Aktivovat hasiče, integrovaný systém atd. Hygienici!

8.     Promluvit si s médii o způsobu informování veřejnosti, aby nevypukla panika

 

Primátor vzhlédl ke stropu, a pak zabodl pohled do děkana biologické fakulty.

„Svoláme tiskovou konferenci a vy na ni zajistíte co nejsilnější účast odborníků, kteří budou v případě potřeby mluvit tak, aby ve městě nebyla do hodiny nezvládnutelná situace. Pozvu i vašeho rektora. Ví o tom?“

„Ještě to tráví, bylo to hodně velké sousto,“ zamumlal děkan, který si včera odpoledne od rektora vyslechl své.

„Hm. Ohlásím to na zítřek čtrnáct nula nula. Předtím krátce promluvím v rozhlase, asi ve dvanáct nula nula. Připomeňte mi, co mám ještě napsat, prosím rychle.“

Záznam pak pokračoval:

 

9.          Revidovat mostní a jiné železné konstrukce

10.       Upozornit majitele panelových domů, že nesmí narušovat omítku, aby se mikroby nemohly dostat k armovacímu železu.

11.       Upozornit výtaháře na možnost poškození lan, vodících kolejnic atd.

12.       Veřejné osvětlení, stožáry, vysílače, nadzemní části parovodů – stálé revize

13.       Železářstvím doporučit omezit dodávky (prodej?) některého zboží a nedoplňovat v obvyklém rozsahu zásoby.

14.       Neodmašťovat železo, které  může zůstat mastné. Mikroby se na mastném povrchu špatně chytají

15.      

 

Uplynulo dalších dvacet minut a na stole leželo několik hustě popsaných papírů. Primátor zatřepal unavenou rukou a otráveně vrazil propisovačku do dózy k ostatním psacím potřebám.

„Víte co, pánové? Vy budete pokračovat v sepisování takových návrhů a tu a tam připojíte i nějaké zdůvodnění. Myslím, že to pro začátek dobře poslouží pro práci nějakého krizového štábu, který asi budeme muset ustavit. Chci to tady ale zítra do deseti hodin mít. Nejpozději do deseti hodin. Já si teď svolám přednosty odborů a starosty městských částí a ještě dnes vyrazím do Prahy na ministerstvo vnitra. Myslím, že si ministr na mě rád udělá čas. Zkusím s sebou stáhnout i krajského hejtmana. Ten váš papír si samozřejmě beru s sebou. Nebudou nám v Praze důvěřovat, s tím počítejte, ale nechte to na mě. Sekretářce nahlaste svoje mobily a začněte s tou dezinfekcí a natíráním tam u vás, kde je zamoření asi největší. A dejte mi číslo na tu ženskou ze Zemědělské akademie. Bude asi mít hodně práce.“

 

+ + +

 
Související články:
Nebyl nalezen žádný související článek...
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia