Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (258872)
- Registrované (225103)
- Jak si naši p (88124)
- Takhle koment (69102)
- Cenzura české (63064)
- Píseň o rumu (60230)
- Sci-fi: Vrazi (59424)
- Já Tarzan (58773)
- Jak Rostislav (56743)
- Černá kniha m (42343)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Železo 6
Vyšlo: 19.08.2014 | Rubrika: UměníE-knihy
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 0 | Prohlížení: 1278

 
6. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování
 

ŽELEZO

Vojtěch Mornstein

1. dubna – středa, pozdní večer

„Bobánku, ty jsi prostě můj šikovný krteček,“ vzdychla slastně Jindřiška a překulila se v rozházené posteli na břicho. Bobánek vedle ní ve skutečnosti žádným bobánkem nebyl. Byl to štíhlý mladý muž, vysoký dva metry, zaopatřený bujnou kšticí a svalstvem basketbalisty. Po milování jí bylo vždy nějak tak bolavě krásně a nechtělo se jí vůbec na nic myslet. Už to sice nebyl divoký mořský příboj, spíše jen dlouhé pomalé vlnění, ale bylo to krásné. Ještě pořád v ní doznívaly vlny rozkoše, které se vlastně naučila prožívat teprve nedávno a nemohla se jich nabažit. O svou panenskou netknutost sice přišla o dost dříve, v maturitním ročníku na školním výletě, jak to tak už bývá, ale dost dlouho nemohla pochopit, proč o tom některé její spolužačky a později i kolegyně mluví s takovým zanícením.

Trvalo prostě dost dlouho, než objevila partnera, který v ní uměl zahrát na tu správnou strunu. Bobánek čili krteček nic neříkal, seděl trochu schlíple na okraji postele a přemýšlel, za jak dlouho by se mohl vypravit do kuchyně vykouřit si cigaretu, aby to nevypadalo bezohledně. Pohladil několikrát Jindřišku po zádech, protože už věděl, že to má po milování ráda, a věnoval se rozcvičování palců na nohou, které jej pobolívaly ještě od nedělního výletu do kopců za Radoslaví. Prvních dvacet jarních kilometrů. Uvědomil si s definitivní platností, že bude muset investovat do nových turistických bot, což při jeho platu čerstvého vysokoškolského asistenta byla položka naprosto nezanedbatelná. Věděl, že za dvacet let bude mít nejspíš peněz dost, ale tak dlouho přece jen čekat nemohl.

„Jindrulko,“ říkal  jí tak vždy, když chtěl její pozornost odvést od romantiky a lásky k nějakým praktičtějším záležitostem. „Já vlastně vůbec nevím, co teď budu dělat. Náš starej chodí jako zombie, nikomu z nás včera nic neřekl a když se nám ho podařilo s Jardou a Albertem dnes konečně chytit na děkanátě, řekl jen, že máme přejít do L5, že tam bude nějaká výuka a to bylo všechno. Nemáme si tam ale zatím na co sednout. Nějaký starý nábytek tam mají přivézt až příští týden.“

Jindřiška, v občanském životě PhDr. Jindřiška Skřivánková, asistentka ústavu žurnalistiky humanitní fakulty, se nespokojeně zavrtěla, ale protentokrát se rozhodla, že bude pracovní stesky svého milého, Mgr. Bohumila Skrčka, PhD, odborného asistenta ústavu biologie geonomu biologické fakulty, vnímat s patřičnou pozorností. Jaksi podvědomě tušila, že se to od ní jakožto pravděpodobné manželky žádá. Možná do toho prásknou ještě před vánoci, mají kde bydlet, tak proč čekat? A s tím, že bude Skrčková, což není moc repre, se už smířila.

„Do té vaší budovy vůbec nesmíte, Bobánku?“

„Nikdo tam nesmí, nepouštějí tam ani ty největší zvířata. Ani toho praštěnýho Bráboru tam nepustili, i když dělal cirkus.“

„Neříkej mu praštěný Brábora, protože to je vzorný tatínek mé nejlepší kámošky z gymnázia. Už jsem ti to jednou říkala.“

„Já vím, mazlíček z jeho prvního manželství. Kde ta holka vlastně skončila? Na uzavřeném oddělení?“

„Je v Americe na stáži a má se tam moc dobře. Tatínek jí to zařídil, víš?“ Jindřiška natáhla ruku, aby se dotkla místa, kde Bobánkovi atletická záda přecházela v krajinu jiných interesantních míst. „Proč se tam vlastně nesmí?“

„Je to chemicky zamořené a mám dojem, že mají strach i z něčeho jiného. Měli jsme v bioboxech docela zajímavé bacilky. Kdyby se to dostalo ven, nikdo neví, co by z toho mohlo vzejít.“

„Typická nezodpovědnost biologických mafiánů. Naše paní profesorka Šmudlová by o tom napsala studii. Jmenovalo by se to Plody krátkozraké arogance, nebo tak nějak.“

„Vaše profesorka je asi ještě větší pošuk než Brábora.“

„Bobánku!!!“ zahrozila Jindřiška a píchla jej nehtem do zad.

„Proč tam mezi těmi pomatenci vlastně jsi? Když umíš vysvětlit studentům, jak se má správně psát článek do novin, proč do nich nepíšeš sama?“

„Protože bych nikdy nemohla psát to, co bych podle svého svědomí sama chtěla psát. Nechci psát podle doporučení majitele novin nebo výšky honoráře. A do periodik píšu. To máme třeba: Nezávislý internet, Sociální otázky, Student a společnost, Heuristika, Lingua nostra,“ vyjmenovávala Jindřiška.

„To nejsou žádné noviny, ale jakési ty vaše humanitní drbárny, které stejně nikdo nečte a…“ Bobánek vyskočil s řevem z gauče, protože Jindřiščin nehet se do něj zabořil podstatně hlouběji než před tím.

„Náhodou jsem měla i dva články v Monitoru a jeden v Hlasu Radoslavi. Proč jsem si vlastně musela najít takového hrubce, kterého zajímají jen jakési odporné slizy a fujtajbly, které se nesmí dostat ven z laboratoře? Okamžitě se s tebou nechám rozvést.“

„To nepůjde, protože ještě nebyla svatba,“ odvětil Bobánek a udělal na Jindřišku z bezpečné vzdálenosti dlouhý nos.

„Dobře, teď ještě ne, ale hned po svatbě se s tebou rozvedu.“

„No, tak jo,“ souhlasil Bobánek a natáhl si slipy. Chvíli bylo ticho, do kterého se ozývaly jen nezřetelné zvuky televizoru od sousedů.

„Mohla bys napsat vzorový článek o událostech v našem baráku. Přistoupit k tomu investigativně. V noci by tě vrtulník vysadil na střechu… ne seskočila bys padákem a  pronikla neohroženě do tajuplných prostor, kde vládnou moderní černokněžníci znásilňující frustrovanou přírodu.“

„Není to náhodou tak trochu pravda?“ ozvala se Jindřiška, definitivně přicházející do stavu plného vědomí.

„Co není pravda?“ zeptal se Bobánek a přidal ke slipům i tričko s krátkým rukávem.

„To o tom znásilňování,“ vysvětlila věcným tónem.

„Hm… já vlastně tak úplně nevím. V jistém smyslu snad. Měli jsem tam na miskách leccos. Třeba ty slavné bakterie, které konzumovaly PET-láhve, bakterie, které rostly jenom na včelím vosku a nikdo nevěděl proč. Jeden náš výtvor se nerozlézal do kolonií na povrchu živné půdy, ale vždycky si našel cestu pod ni. Rostl pak jakoby hlavou dolů. Jedna bakterie dokázala úspěšně likvidovat měděnku a přitom byla původně izolovaná z prasečího hnoje.“

„Už mi o tom raději nic neříkej, obrací se mi z toho žaludek.“

„Ono by se jinak asi na nic nového nepřišlo, Jindrulko. Teď tam ale může být jedna obzvlášť vypečená, která ničí železo.“

„Jak ničí?“

„Dělá z něj rez, jakpak jinak?“

„Aha! A o tom bych jako měla psát reportáž? Pokud vím, žádné Rozhledy sběrných surovin u nás nevycházejí.“

Bohumil Skrček se na svou nastávající podíval jedním okem, a potom pomalu přikývl. Nečekal na další Jindřiščinu reakci. Neměl také zatím chuť vysvětlovat, že nejde jen o sběrné suroviny. Dospěl k závěru, že čas pro cigaretu dozrál.

 

+ + +

 

3. dubna – pátek, časné odpoledne

Docentka Vilma Hornová neměla dobrou náladu, protože jí bylo jaksi chřipkově divně, po zádech jí tekly čůrky potu, za které jistě mohly i spolykané tablety, a nic jí nevycházelo podle jejích představ. Navíc ještě musela strpět přítomnost schlíplého profesora Kuchty, který na ni dělal psí oči, aby se od ní dozvěděl alespoň nějakou maličkost. Za jiných okolností by jí to možná udělalo dobře, konečně by si vyměnili pozice ve svých dlouholetých vzájemných vztazích, v nichž bývala zpravidla ona tím, kdo se něčeho doprošoval, ale dnes určitě nebyla svolná k nějakým dlouhým odborným rozpravám, natožpak k utěšování depresivního velmože genových transferů.

„Valtře, pochop to, skoro nic mi z toho nevyrostlo. Všechno to nejspíš zabily ty výpary z kyselin, nebo co jste to tam vlastně měli ve vzduchu. V těch deseti pozitivních miskách může být klidně něco, co tam přinesli z venku na svých prackách ti hasiči a policajti. Navíc to vypadá dost neduživě, jako kdyby se tomu vůbec nechtělo růst. Na substrátové testy se to ještě musí pomnožit, čili nemá smysl, aby ses mi tu dnes motal. Za tři dny s tím možná něco provedeme. Všechno cos mi k tomu dal, teda ty materiály, nechám vysterilizovat a bude to připravené. Stačí?“

Profesor Kuchta neochotně přikývl. Dospěl k závěru, že bude lepší vypadnout. Měl před sebou ostatně ještě jednání s hasiči a vojáky, kteří pomalu dokončovali hrubé likvidační práce v jeho zdevastované laboratoři. Svědomitě již třetí den plnili těžké keramické nádoby pozoruhodným svinstvem, které vzniklo z jeho drahého vybavení, materiálů a také podlahových krytin, omítky a sloupaných barev a předávali je vojákům, kteří je vozili do čehosi, čemu říkali vyvařovna. Bylo to prý ve skutečnosti něco mezi obřím Papinovým hrncem a indukční pecí, novinka, která měla zničit prakticky vše živé i neživé dvoutisícovým žárem v proudu kyslíkem obohaceného vzduchu.

Jednou mu dopřáli návštěvu jeho vlastního pracoviště. Oblečen do nepohodlného speciálního oděvu s respirátorem procházel tím, co zbylo z jeho laboratoří. Místnosti již byly poloprázdné, snad už by se v nich dalo i bez problémů dýchat, ale obraz zkázy z nich dosud nezmizel. Desítky čtverečních metrů poleptaných podlahových krytin a i toho, co bylo pod nimi. Stěny plné šmouh, zbytky nábytku, knihy a šanony s vybělenými hřbety, které se chystaly také do vojenské spalovny nebezpečných odpadů. Kdo čím zachází, tím i schází, proběhlo mu hlavou. Léta práce byla ztracena. No, snad ne úplně, důležité věci byly publikovány nebo alespoň odeslané do redakcí časopisů. Něco bylo v trezoru, který nechal po omytí sterilizačním roztokem a opálení plynovým hořákem převézt na své nouzové pracoviště, sotva od něj dostal klíče. V trezoru byly ty výsledky, které se příliš nehodily pro publikování bez pečlivého zopakování pokusů. Data byla zčásti zachována, například u něj doma, na počítači sdíleném s mladším synem (vše mu mladý Kuchta ochotně vypálil na několik cédéček, aby byla jistota).

Z děkanem přislíbených a snad již dokonce promptně uvolněných peněz z rezervních fondů se podaří postupně zakoupit většinu nejpotřebnějších věcí, laboratoře se časem rozjedou naplno a vše získá zpět svůj lesk velké vědy. Jeho laborantky, ženy s velmi speciálními dovednostmi i znalostmi, nebyly ztraceny. Zatím byly přiděleny na jiná pracoviště, ale dříve nebo později se vrátí, pokud grantové agentury nezastaví přísun peněz. Mladší kolegové byli pověřeni zpracováním podkladů pro výuku, v podstatě je teď dost času na napsání celé učebnice. Všechno zlé je k něčemu dobré.

Důstojník od hasičů jej měl očekávat u tajemníka na děkanátu. O něco později se měl tamtéž dostavit i velitel jednotky, která prováděla likvidaci kontaminovaného materiálu. Původně si Valtr Kuchta myslel, že už dnes bude moci tajemníkovi něco říct o bakteriologické nebezpečnosti tohoto materiálu, ale potřebné informace tak jako tak neměl. Čekaly jej podle všeho jen hodiny neplodných obecných řečí a hlavně rádoby zasvěcených úvah lidí, kteří nerozuměli podstatě problému.

Profesor Kuchta se v poledním dopravním chaosu jen zvolna posunoval s kolonou aut ke středu města, kde ještě sídlil děkanát a s ním i několik odborných pracovišť biologické fakulty. Byl to vlastně původní děkanát přírodovědecké fakulty, která se v průběhu posledních deseti let let rozpadla na čtyři dílčí fakulty – biologickou, chemickou, věd o Zemi a matematicko-fyzikální. Mezi členy akademické obce bylo ovšem ještě dost takových, kteří tyto čtyři spíše menší subjekty považovali za jeden celek. Ostatně vazeb mezi pracovišti bylo hodně, dokonce silnějších a kvalitnějších než v minulosti, kdy se všichni do krve bili o peníze přerozdělované děkanátem. V univerzitních orgánech se čtveřice nyní skutečně chovala jako jeden celek (jako čtyřhlavá saň, jak se říkalo na ostatních fakultách univerzity), přinejmenším většinou, což právě přivádělo do zuřivosti jiné fakulty, které pak nemohly přehlasovat čtyřblok bývalé přírodovědecké fakulty, sympatizující fakultu lékařskou a jejího neduživého potomka zvaného fakulta paramedicínská. K tomuto seskupení se navíc občas přidávala trochu vrtošivá fakulta aplikací výpočetní techniky. Těmito a podobnými úvahami se profesor Kuchta zaobíral, když se kolona před nějakou křižovatkou zcela zastavila a vzduch v kabině se začal přehřívat, protože topení v autě nefungovalo tak, jak mělo. Větrat moc nechtěl, protože všude kolem byl smog. Obloha byla pokrytá jednolitou šedivou vrstvou, která rozhodně nenasvědčovala, že by se počasí mohlo v nejbližší době změnit k lepšímu.

Uvnitř sídla fakulty jej ovanul chladný dech silných starých (a trochu provlhlých) zdí a hned se mu bylo o něco lépe, protože zde strávil většinu svých služebních let. Byl tu svým způsobem doma. Biologická fakulta měla svůj děkanát až ve čtvrtém poschodí, kam si tentokrát dojel starým rozviklaným výtahem, protože se mu v tom stresu nechtělo šlapat po schodech pěšky.

Tajemník fakulty jej přivítal ve své pracovně neurčitým zabručením. Bubnoval přitom prsty na fascikl denního tisku položený na stole, pokud si právě neutíral nos kapesníkem. Nejspíš tě děkan poprskal a chytils to od něj, co? proběhlo Kuchtovi hlavou. Představitel hasičů seděl v lenošce pro hosty a netvářil se také moc nadšeně. Hleděl zarytě do podlahy. Sbírka encyklopedií jej nezajímala a děkanovy přírodovědné exponáty na něj zřejmě působily depresivně.

„Máte pro nás, profesore, nějaké nové zprávy?“ začal bez okolků tajemník

Profesor Kuchta jen pokrčil rameny a posadil se k jednacímu stolu, i když k tomu vlastně nebyl vyzván.

„Právě jsem byl u kolegyně Hornové na Zemědělské akademii, pane tajemníku. Je ještě brzo, chvíli to trvá, než tyhle baktérie vyrostou. Do týdne budeme vědět skoro všechno. Navíc se zdá, že jich přežilo jen málo. Některé odebrané vzorky byly sterilní. Zatím ani nemůžeme rozlišit, zda se jedná o bakterie, které jsme pěstovali, nebo o něco jiného, co tam zavlekli policajti a hasi… vaši lidé,“ opravil se Kuchta a podíval se omluvně na člověka sedícího na lenošce.

„To je v pořádku, nepochybně se zabýváme především hašením požárů a tudíž jsme hasiči,“ ozval se trochu pobaveně oslovený.

„Ano, tedy zatím nemohu…“

„Máme tu jiný problém, profesore,“ skočil mu rychle do řeči tajemník. „A musíme se teď poradit, jak ho vyřešíme. Předevčírem nebo včera vyšly v několika místních i centrálních plátcích malé věcné zprávičky o havárii v našich laboratořích a smrti toho studenta. Dnes se však objevily i takzvané reakce čtenářů, kteří se evidentně zbavují svých mindráků a rozkřikují se o nepovolených výzkumech a nebezpečných mutantech, kteří sežerou celý svět. V první řadě ovšem nás. Dnes jsem už musel z fakulty vyhodit nejméně pět maníků, kteří o sobě tvrdili, že jsou novináři. Neměli novinářské průkazy. Podle všeho se ale musely někde ukecnout i vaše laborantky nebo vaši učitelé. Těžko si jinak vysvětlíme, jak by se novináři dostali k určitým konkrétním detailům o tom, co se u vás vlastně pěstovalo. V Hlasu Radoslavi se objevil dokonce rádoby fejeton, v němž se hovoří o bakteriích, které mohou napadnout, cokoliv člověk vytvořil z kovu nebo plastů. Skoro všude se vyskytuje i vaše jméno.“

„To mě vůbec netěší, ale co s tím mám, proboha, dělat. Já jsem ty laboratoře neroztřískal a nevypustil žádného džina z lahve. Mělo by se psát o úplně jiných idiotech!“

„Píše se, podle všeho, o tom, co je zajímavé. Havárie jsou nosné téma. Za všechno zpravidla může ten, komu to patří.“

„Majetek patří univerzitě!“

„Nechte si vtipy, profesore. Raději nám pomožte vytvořit nějaké solidní oficiální stanovisko. Náš host je expert na podobná stanoviska. Nemůžeme lidem lhát, ale musíme je uklidnit. Skoro každá průmyslová havárie je přece mnohem horší, to by si měl uvědomit každý.“

„Skoro každá průmyslová havárie je patrně lepší, dovoluji si oponovat. Pokud se ale žádný mutantní kmen nepodařilo při posledních transferech vytvořit, nebo byly všechny zničeny těmi chemikáliemi, pak žádný problém nemáme, tedy s výjimkou těch škod. Pokud nějaký mutant přežil…“

„Ano?“ napřímil se tajemník ve svém křesle.

„Pokud ano, pak musíme nejdřív zjistit, co umí a na co je citlivý. Moji požírači plastů by se podle dosavadní zkušeností mohli rozmnožit snad jen na Sahaře.“

„Řekl jsem, že je nutno lidi nějak solidně informovat a přitom je uklidnit. Zkuste něco navrhnout,“ zavrčel tajemník.

„Snad můžeme napsat, že v objektu L3 univerzitního laboratorního komplexu došlo k úniku středně velkého množství chemicky agresivních látek a velmi malého množství bakterií, o kterých předpokládáme, že byly do vzduchu vymrštěny výbuchem…“

„Řekl jsem informovat a uklidnit!“ přerušil jej tajemník. Profesor Kuchta se po těchto slovech dohřál.

„Tedy dobře – došlo k úniku laboratorních chemikálií, které způsobily vnitřní zamoření a v menší míře též unikly do ovzduší, kde se rozptýlily. Došlo též k malému úniku půdních bakterií s geny, které mohou napadat některé plasty a nechráněné kovové, zejména železné povrchy. Napadení povrchu železa a slitin obsahujících větší množství železa se projevuje zvýšenou rychlou rezivostí. Všechny náhlé koroze hlaste…“

„… v blázinci, kam se asi brzy dostanu. Profesore, vy snad nechápete, o co tu jde!“ vykřil tajemník.

„Já tomu rozumím patrně nejvíc v okruhu dobrých dvou set kilometrů. Nerozumíte tomu vy. Proto mi dovolte, aby se vzdálil. Do týdne donesu přesné výsledky analýz. Pak můžeme něco vykládat do novin, aniž by se za to následujícího dne musela celá univerzita stydět. Poroučím se, pánové!“

Profesor Kuchta za sebou zaklapl dveře o něco hlučněji, než bylo nezbytně nutné. Ani nevěděl, jak se znovu dostal na ulici. Z hluboké vnitřní rozpravy jej vytrhla dešťová kapka, jež se mu rozpleskla o čelo, pak následovaly v rychlém sledu další. Šedá pokrývka oblačnosti místy potemněla a začala z ní crčet voda. Předčasná jarní bouřka. Než se mu podařilo dostat do auta, byl napůl promočený.

 

4. Identifikace uprchlíka

 

7. dubna – úterý odpoledne

Pořád se něco dělo a bránilo mi to různým způsobem v normální práci.

Profesor Brábora se vrátil z Paříže a ještě dříve, než mohl začít zuřivě protestovat proti stále zablokovanému vstupu na svůj ústav (bylo dost těch, kteří na tyto protesty čekali s neskrývanou škodolibostí), byl vyzván, aby se v doprovodu jednoho vojenského specialisty podíval na škody, které mohla havárie způsobit na jeho pracovišti. O dva dny dříve musel něco podobného absolvovat i Petr Kotlář – s výsledkem velmi smutným, protože třetina jeho vybavení utrpěla žíravinami proteklými stropem taková poškození, že je bylo nutno zlikvidovat stejným způsobem jako věci z Kuchtova ústavu. Přišel mi svoje potíže ihned vylíčit.

Brábora mohl být mnohem spokojenější. Jen v jedné jeho místnosti byl natolik poškozen strop, že se něco málo dostalo i na vnitřní vybavení. Pár kousků nábytku bylo nutno zlikvidovat, jeden počítač byl k nepotřebě, naštěstí jeden z těch méně významných. Poškozená místnost byla prozatím zapečetěna a ve zbytku ústavu mohl být zahájen omezený provoz. Přesněji řečeno, bylo dovoleno odstěhovat výpočetní techniku a většinu dalšího vybavení, a to buď k uskladnění do nezasažené části ústavu nebo do pavilonu L5, kdy bylo možno začít znovu pracovat. Náhradní prostory sice byly stísněnější, ale sedět u počítačů se v nich dalo. Brábora vyzískal z centrálních fondů sto tisíc na nový výkonný počítač, příslib dalších kompenzací a dočasně se uklidnil. Napomohlo tomu i poněkud jízlivé uspokojení z devastace pracoviště profesora Kotláře a zejména Kuchty, kterého měl v oblibě nejméně ze všech kolegů.

Petr Kotlář mohl také použít jako skladiště několik zachovalejších místnosti, ale takovou možnost předem odmítl. Jeho dočasným hlavním působištěm se proto opět stal zchátralý pavilón ve starém areálu a pár místnosti v L5.

Budova, v níž jsem sídlil já, byla uvedena do normálního plného provozu. Jediným opatřením zůstal zákaz otevírání oken až do odvolání a do centrální klimatizace byla dodány výkonnější filtry. Inženýrské sítě byly naštěstí zcela oddělené od sousední budovy.

Petr Kotlář si ze mě učinil v těchto dnech svého druhu důvěrníka. Potřeboval se zřejmě před někým vymluvit a zanadávat si. Já jsem se díky Petrovým návštěvám naopak dozvěděl spoustu informací, k nimž bych se jinak vůbec nedostal. Oželel jsem kvůli tomu dokonce i několik dnů plánované jarní dovolené. Při svých besedách jsme zpravidla konzumovali zelený čaj obřadně připravovaný podle čínského receptu. V této záležitosti jsem se obcházel záměrně bez pomoci své sekretářky.

„Tak copak máme nového, Petře?“ neodpustil jsem si tradiční zahájení, když se u mě Petr Kotlář znovu objevil, tentokrát hned po obědě.

„Docela dost věcí tentokrát, protože ta tlustá husa Hornová podle všeho konečně dospěla k nějakým výsledkům. Znám u ní jednu…, no prostě mám v její laboratoři určitý kontakt. Na miskách jí podle všeho vyrostly skutečně ty kmeny, které se pěstovaly u Kuchtů. Dostavil se tedy úspěch, o který nikdo nestál. Náš genový černokněžník Kuchta zatím samozřejmě mlčí jako hrob, když se jej někdo zeptá na nějaké detaily, nicméně vypadá dost vyděšeně. Z toho usuzuji, že jim z kultivačních boxů uteklo něco, co nemělo. Viděl jsem dnes ráno i děkana a vypadal docela podobně jako Kuchta.“

„Co jim uteklo? Plastožrout? Něco horšího?“ Moje ruka s konvicí vřelé vody se zastavila uprostřed zamýšlené dráhy.

„Plastožrout je jen taková biologická kuriozita, která za normálních okolností nemůže nikde přežít. Bude to asi něco jiného, něco, co získává energii oxidací kovů, nejspíš železa. Železné plíšky se prý v Petriho miskách přeměnily v hromádky rezavého slizu. K něčemu podobného došlo i u nějakých ocelových slitin, ale nevím jakých. Kuchta jim dodal vzorky rozlišené jen pomocí čísel. Taky se už ví, proč jim to zpočátku moc nerostlo – měli moc vysoko nastavenou teplotu. Nejlépe to prý roste při teplotě kolem dvaceti stupňů.“ Petr se odmlčel s požitkem usrkl horkého hořkého čaje.

„Jinými slovy, počasí brzy začne být pro rozmnožování těch bakterií víceméně ideální. Takže se začneme kolem sebe dívat, jestli někde něco podezřele moc rychle nerezaví, jestli jsem to správně pochopil. Tedy vlastně… abych se přiznal… něco takového se mi motalo v hlavě už od samého začátku. Proto jsem taky nechal zabalit naše nejdražší přístroje už první den, i když v nich ze železa toho příliš mnoho není. Teď už jsou pěkně schované u radiochemiků tři kilometry odsud. Počkám si ještě raději pár týdnů, než je nechám převézt zpět. Asi tak někdy v květnu,“ dodal jsem a poválel si po jazyku lehce svíravou zlatavě zelenou tekutinu.

„Mám takový pocit, že hned tak brzy nic nazpět vozit nebudeš. Možná to byla tehdy od tebe větší prozíravost, než si sám uvědomuješ,“ povzdechl si Petr. „Předevčírem nám totiž přestala fungovat jedna analytická mašina, do které bych to nikdy neřekl. Přestěhovali jsme ji v pátek s ohromným úsilím. Spálená lampa – budiž, to se občas stává. Ale teď? Prý zkorodovaná kolejnička, po které běhá goniometr. Nehodlám nic vysvětlovat, ale firemní technik nad tím kroutil hlavou, div si ji neukroutil. Prý jestli do toho někdo nevylil kyselinu. Nikoliv. Přístroj byl původně dokonce v místnosti, kde ze stropu nespadla ani kapička něčeho nebezpečného. Nechal jsem to ale celé odepsat a právě teď to možná putuje do té vojenské spalovny. Ostatně za opravu a nové seřízení chtěli nekřesťanské peníze.“

„Třeba ti tam něco nateklo už dřív,“ naznačil jsem možné řešení.

„Nic tam nenateklo, nemělo co.“

„Tak nějaká náhoda, možná to byl zmetek.“

„Nebyl to zmetek, ale absolutní špička ve své kategorii, něco jako švýcarské hodinky se zárukou na sto let.“

„Z jednoho případu přece nemůžeme vyvozovat nějaké velké závěry.“

„Bohužel, Františku, asi to nebude jediný případ. Dnes ráno jsem se byl podívat na své bývalé pracoviště. Tedy jen zvenčí, protože budova je nepřístupná. Železné zábradlí u vchodu se na několika místech drolí.“

„Drolilo se třeba už předtím,“ oponoval jsem automaticky.

„K sakru, před touhle budovou se s ním nic neděje. Navíc, za dva roky nemůže nic tímhle způsobem zrezavět, pokud se tomu nějak nepomůže. Našel jsem pár podezřelých rezavých fleků i na začátku požárního schodiště.“

„Našeho?“

„Našeho,“ odpověděl Petr Kotlář a ukázal kamsi směrem ke svému bývalému pracovišti.

Mou pracovnu opanovalo ticho, které narušovala jen příslovečná moucha narážející zmateně do skla a občasné zahučení přejíždějícího auta na nedaleké ulici.

„Takže…,“ zdvihl nakonec významně obočí.

„Takže máme nejspíš zatraceně velkej problém!“

 

+ + +

 
Související články:
Nebyl nalezen žádný související článek...
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia