Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (259000)
- Registrované (225231)
- Jak si naši p (88215)
- Takhle koment (69192)
- Cenzura české (63157)
- Píseň o rumu (60321)
- Sci-fi: Vrazi (59522)
- Já Tarzan (58881)
- Jak Rostislav (56833)
- Černá kniha m (42570)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Železo 3
Vyšlo: 25.07.2011 | Rubrika: UměníE-knihy
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 0 | Prohlížení: 2941

 
3. část SF románu Vostěcha Mornsteina na pokračování.
 

ŽELEZO

Vojtěch Monstein

 

2. Den poté

31. března – úterý časné ráno

Modré nebe slibovalo docela pěkný den. Zatím bylo sice dost chladno, ale obloha byla jako vymetená a podle předpovědí se rtuť měla vyšplhat ke dvaceti stupňům, což je na konec března docela slušný výkon. Protože znám dobře svoje podřízené, bavil jsem se v duchu představou, jak za mnou budou dnes přicházet s roztodivnými důvody, proč potřebují odejít dříve z práce. Ve skutečnosti potřebovali jít zrýt zahrádky nebo (mladší dámy) konečně si pořídit něco na jaro. Býval jsem k podobným žádostem tolerantní.  

Autobus linky 111 byl nepříjemně přeplněný. Mezi dojíždějící zaměstnance ústavů laboratorního komplexu se pletli i dělníci pracující na blízkých staveništích a první ranní zákazníci několika obřích supermarketů, které byly v této části Radoslavi nakupeny tak nepochopitelně blízko sebe. Trochu místa se ve voze udělalo jako vždy až dvě zastávky před laboratorním komplexem. Zpravidla si člověk mohl i sednout. Tentokrát to ale nešlo kvůli početné skupině studentů, která jela na studentskou konferenci a probírala se svými presentacemi. Všiml jsem si, že se mnou jede stejným autobusem do práce i kolega Hrouza, jeden z mých nemnohých podřízených, flegmatický chlapík spokojený s blížícím se odchodem do důchodu v roli odborného asistenta. Zahlédl jsem i několik kolegů z jiných ústavů a ke svému úžasu, úplně až u předních dveří i Petra Kotláře. Vzápětí jsem si uvědomil, že Petr včera přece neodjel domů svým autem, takže mu nezbývalo nic jiného, než vydat se do práce také autobusem, takříkajíc s prostým lidem. Dřív než se mi podařilo k Petrovi protlačit, byli jsme na místě.

Pozdravili jsme se trochu spiklenecky a zhodnotili si navzájem barvu svých obličejů – sytost zeleně vyhovující, prohlásil Petr. Ušli jsme asi sto kroků, avšak jakmile se dostali na dohled svých pracovišť, zůstali jsme oba v úžasu stát. Něco nebylo v pořádku. Před vchodem do budovy, v níž měl Petr svůj ústav, blikaly majáčky dvou policejních aut a jednoho zásahového hasičského vozu. Policisté a hasiči stáli i před vchodem do druhé budovy a evidentně nikoho nepouštěli dál. Proto se na chodnících před ústavy shromáždilo ke stovce zaměstnanců a k tomu se přidala ještě stejně početná skupina zvědavců z odlehlejších pracovišť. Byli tu i nějací studenti, kteří dali přednost této podívané před sledováním přednášek na studentské konferenci. Mezi čumily jsem zahlédl i několik známých tváří z fyziologie a nejméně dvě mladší kolegyně od statistiků, které si zjevně musely mimořádně přivstat.

V pátém poschodí budovy, v níž sídlil Petr, byla řada otevřených několik oken a jedno dokonce rozbité. Z něho stoupal vzhůru k nebi dobře patrný pramen žlutě zbarveného dýmu nebo spíš nějakých výparů. Nad rozbitým oknem zdobily stěnu jakési podezřelé barevné skvrny, které tam předtím určitě nebyly. Nedaleko od vchodu stála i sanitka záchranné služby. Její posádka znuděně postávala u prázdných nosítek položených na trávníku.

„Petře, je mi líto, ale asi jsme to včera večer nějak přivolali. Počítej pro jistotu s tím průsakem od Kuchty,“ neodpustil jsem si poznamenat.

Petr se na mě vztekle podíval, a pak si nervózně promasíroval obličej. Nasadil poněkud křečovitý úsměv.

„To ale není vůbec taková legrace, jak ti to mohlo připadat včera u vína. Jestli se mi něco dostalo do laboratoří, můžu poslat polovinu lidí domů a druhá půlka bude dělat týden generální úklid. Stačí trocha nějakého svinstva ve vzduchu a všechny moje experimenty budou v kopru. Zkažený materiál nejmíň za desítky tisíc, o zmrhané práci ani nemluvě. A kdyby se něco stalo komponentám pro nanotechnologie…“

„Zajímalo by mě, proč se nepouští ani k nám. V našem baráku naštěstí nikde žádný kouř z okna nejde.“ Předstíral jsem, že jsem Petrova slova přeslechl.

Značně volným krokem jsme došli až ke srocení před vchodem, a pak se začali prodírat blíž ke dveřím. V hloučku, diskutujícím s policistou v uniformě, jsem nejdřív rozpoznal profesora Kuchtu a nepřehlédnutelného profesora Bráboru. Kuchta vypadal ochable a vrhal zmučené pohledy ke svým dvěma patrům, avšak nic neříkal. Brábora naopak rozčileně mával rukama a nesouvisle vykřikoval. Jeho dlouhá postava se přitom potácela ze strany na stranu, přesně jako třtina klátící se ve větru. Ve špatně padnoucím saku poněkud připomínal oživlého strašáka do zelí.

„Pojďme si poslechnout tu jeho řeč, Františku. Rozčilený Brábora vždycky stojí za poslechnutí, to je stará známá věc. Hlavně se nezačni smát, protože to by pak dostal záchvat zuřivosti,“ tiše pronesl Petr a nenápadným gestem mě vyzval, abych šel za ním.

Zastavili jsme se zhruba tři metry od skupinky, v níž diskutoval mimo obou profesorů a policisty i správce budov a tajemník fakulty. Posledně jmenovaní vypadali neobyčejně rozčileně, i když příčinou toho nejspíš nebyla sama havárie v budově, nýbrž vykřikující Brábora. Najednou jsem si jasně uvědomil, proč se Bráborovi říká Šroťák. Dokázal vše semlít najednou.

Brábora si nás i tak všiml prakticky okamžitě, což svědčilo o tom, že své tragikomické výstupy zvládá s rezervou. Okamžitě ukončil svou tirádu a začal si k nám razit cestu. Mně věnoval jen letmý pohled – obvykle jsme se spolu totiž o ničem nebavili, což mělo dlouhou tradici. Nevnucoval jsem se nikdy a nikomu a profesor Brábora v tomto případě nepovažoval za potřebné na tom cokoliv měnit. Brábora se okamžitě se vrhl na Petra.

„Kotláři, řekni jim něco, když seš na škole tak dobře zapsanej. Z tebe si nebudou dělat šprťouchlata. Zejtra jedu do Paříže a musím si chystat přednášku. Navíc prej nejde elektřina a já mám v mrazáku kus srnce a kuřata. Dyť se to všechno zkazí. Já jsem placenej od vědy a nějakej policajt do toho nemá co mluvit.“

Tajemník při těchto slovech obracel oči v sloup a za Bráborovými zády zuřivě gestikuloval, aby se Petr do ničeho nepletl. Uniformovaný policista se mračil jako čert. Měl pocit, že se dostal do blázince. Zřejmě už poněkolikáté a s minimálním efektem se pokoušel rozlícenému Bráborovi i ostatním čekajícím vysvětlit, že se do budovy nesmí.

„Bez plynové masky tam sakra nikdo nemůže jít. Máte ji? Nemáte a nikdo vám ji nepůjčí. To jsme si už objasnili před chvílí. Hlavní schodiště je celé zamořené. Dejchat se nedá už u vrátnice. Pár nadechnutí by vás povalilo a možná vám poleptalo plíce. Uvnitř jsou teď hasiči a dva naši hoši s respirátory, kteří se snažej zjistit, co se tam vlastně stalo. V pátém patře je podle všeho i nějaká mrtvola. Podařilo se otevřít nějaká okna, ale jsou tam místa, kde se nedá šlápnout. Jestli nám budete překážet nebo dělat pitomosti, dám vás asi nechat předvést a univerzita bude vysvětlovat maření úředního výkonu. Už mám toho žvanění o kuřatech a o Paříži tak akorát dost.“

„Takhle ten polda kecá už půl hodiny. Já tam prostě musím jít,“ nevzdával se Brábora a vrhal přitom pohledy střídavě na Petra a na tajemníka. Správce budov si také nevšímal, podobně jako mě. „Mám tam v mrazáku…,“ začal znovu, ale zastavil jej výhružný tón v policistově hlasu.

„Nikam nebude nikdo chodit! Říkám to naposledy. I kdyby tam bylo v mrazáku sto srnců a půl slona. Profesore,“ obrátil se policista na Kuchtu, „měl byste tady svému kolegovi Bramb…Brandor… jak se jmenuje… zopakovat, co v tom vašem patře vlastně všechno bylo. Mám na mysli nebezpečné chemikálie. Třeba to od vás vezme jinak.“

„Cože, jaké chemikálie… ach tak,“ zadrmolil Kuchta, který zřejmě svoje okolí příliš nevnímal. Začal vyjmenovávat jednotlivé chemikálie a díval se přitom na špičky svých lakýrek. „Kyseliny, hlavně dusičná, sírová, fosforečná, samozřejmě chlorovodíková a chloristá, nějaké dusitany a dusičnany, čpavek, rozpouštědla, živné půdy – ty samozřejmě nebezpečné nejsou, barvičky… nevím ani přesně, někde by mněl být Hausman, náš laborant, který o tom má největší přehled. Hodně toho bylo na chodbách, dnes se to mělo dát z větší části do sklepa, kde máme sklad chemikálií. Někde tam jsou i tlakové láhve s oxidem uhličitým, nějaký kyslík, ale ne moc, protože nám měli právě dnes přivézt novou bombu. Spousta toho mohla vzájemně reagovat, takže tam vzniklo kdoví co.“

„Naštěstí tam asi moc nehořelo, Valtře, byl by to krásný ohňostroj a podle všeho bych byl bez ústavu i já,“ vmísil se do hovoru Petr.

Z budovy v tom okamžiku vyšli dva hasiči v ochranných oblecích. Zápolili s bezvládným tělem, které drželi za nohy a v podpaží. Zdravotníci se okamžitě dali do pohybu, ale bylo zjevné, že už nemohou s ničím pomoci. Tvář zhruba dvacetiletého mladíka, který byl právě vynesen ven, byla silně opuchlá, promodralá, kolem úst byla vidět krusta zasychajícího krvavého hlenu. Šaty se mu na několik místech rozpadaly, jako kdyby je něco spálilo. Kolem hasičů a mrtvého těla se okamžitě rozšířil čpavý chemický zápach. Ze skupiny přihlížejících se ozvaly vyděšené výkřiky. Jedna z mladších laborantek se odvrátila a začala zvracet na trávník vedle chodníku. Přiznám se, že moje útroby se také začaly ozývat, ale podařilo se mi to nějak zvládnout. Hasiči si mezitím sejmuli respirátory a odhodili na zem rukavice. Ruce drželi od těla, aby se náhodou nedotkli povrchu svých obleků, takže nyní trochu připomínali tučňáky. Tváře měli oba zalité potem, i když bylo stále docela chladno. Jeden z hasičů začal okamžitě pokašlávat, klít a stěžovat si.

„K sakru, někde mi to špatně těsní, už jsem myslel, že to nevydržím a uteču.“

„Člověče, nakonec ta sanita odveze ještě vás… Jak to tam vlastně vypadá?“ obrátil se na druhého hasiče policista, ale koutkem oka přitom neustále dával pozor na profesora Bráboru, aby mu náhodou neproklouzl do nitra budovy. Ve stejném okamžiku se objevilo auto pohřební služby, nepochybně předem zavolané. Mrtvé tělo bylo rychle odneseno.

„Nevím dost dobře, jak to popsat. Nikdy jsem nic takového neviděl. Byla tam hlavně u podlahy taková řídká hnědá mlha, i když v jedné laboratoři bylo vyražené okno a trochu to všechno větralo. Muselo tam něco bouchnout, ale požár z toho nebyl. Začali jsme otvírat další okna, většinou na druhou stranu, aby náhodou něco nevyletělo tady na všechny ty lidi. Jsou tam na podlaze místa, který vypadaj jako nějaká bahenní sopka. Zřícené regály, rozbité sklo, nečitelné popisy na láhvích, které se kutálejí z rozpadlých kartónů. Pár těch lahví se také rozbilo, možná o sebe navzájem. Někde se loupou nátěry z futer. Zařízení je většinou roztřískané – to musel udělat asi ten šílenec – po podlaze je všude jakýsi lepkavý sajrajt. Musíme zavolat chemickou partu na odmoření. Ten smrad, co je v tom druhým baráku, to asi jen něco málo prošlo netěsnostmi ve dveřích té spojovací chodby.“ Hasič okázal na prosklený koridor, který spojoval obě budovy na úrovni třetího poschodí.

Proč to tak ti idioti vlastně postavili? Nevěděli co s penězi? Stačil by zastřešený chodník mezi budovami, proběhlo mi hlavou.

Tajemník fakulty, menší padesátník s věčně navztekaným výrazem v brunátném obličeji, se mezitím obrátil na Petra.

„Noční vrátný mi říkal, že jste tu včera byli s profesorem Drobným hodně dlouho. Ničeho jste si nevšimli?“

„Ne, byli jsme dost zabraní do přípravy nějakých projektů, však to znáte, všechno se musí dělat na poslední chvíli,“ okamžitě odpověděl Petr. „Seděli jsem sice jen v mé kanceláři, ale v budově byl klid, nikde nikdo. Nic určitě nesmrdělo. Odjeli jsme kolem půlnoci taxíkem, protože nám ujel poslední autobus. Vrátný za námi zamykal.“

„Hm, takže říkal pravdu. Zamkl a pak si dal nejspíš dvacet. Jak se ten kluk ale dostal dovnitř? Musel být někde schovaný už dlouho předtím. Třeba na záchodě.“

„Nemusel,“ oponoval mu stále mírně pokašlávající hasič. „Ve čtvrtém poschodí jsou z venku nezablokované dveře na požární schodiště. Nejspíš mají pokažený zámek.“

„Aha, tak to je tvůj bordel, Kotláři! Já si to dobře hlídám, aby mi nikdo nesebral počítače,“ vyjel na Petra okamžitě Brábora.

„Ve čtvrtém poschodí ale k žádnému takovému ničení nedošlo,“ ozval se druhý hasič. „Tedy…, vlastně tam teď cosi mokvá na stropě, na dvou místech cosi kape z takových malých černých krápníků a ten smrad tam je taky pekelný. I kdyby tam někdo přišel přes čtvrté poschodí, tak do pátého se pak dostal podezřele snadno.“

„U vás není zvykem zamykat vchod do ústavu, profesore?“ obrátil se policista na Kuchtu, který již opět netečně sledoval okna svého patra.

„Takže ani pan kolega Kuchta si neumí ohlídat vchod na ústav! Má si ty svoje ohavnosti řádně hlídat! Ještě kvůli tomu teď přijdu o laboratoře,“ vybuchl Brábora, dříve než mohl tázaný něco říct. Brábora měl ke Kuchtovým experimentům odpor podobně jako mnoho ostatních, ale dával to navíc hlasitě najevo. Tajemník jej okamžitě zatahal za loket, aby dál nemluvil. O některých věcech skutečně nebylo radno hovořit na veřejnosti. Policista však Bráborův výkřik považoval jen za další bláznivinu pomateného vědátora a nevěnoval mu žádnou pozornost. Odpovědi od zmateného Kuchty se nedočkal a k dalšímu vyhrocení sporu už nedošlo, protože z druhé budovy vyšel jeden hasič a spolu s ním i dva zaměstnanci správy budov. Hasič byl zřejmě velitelem zásahu.

„Utěsnili jsme dveře do toho spojovacího koridoru stavební pěnou. Lidi můžou jít dovnitř a vyvětrat. Asi tam nebude žádnej problém, i když dnes bych doporučoval udělat jen to nejdůležitější a pak zmizet. Některý lidi jsou na tyhle chemikálie citlivější nebo jsou dokonce alergici. Dokud nebude jasný, co se dostalo do vzduchu, budete tady muset být hodně opatrní a hlavně větrat.“

Tajemník se podíval tázavě na policistu, který jen pokrčil rameny a mávl rukou.

„Dobře, pusťte ty lidi dovnitř. Tenhleten barák se ale dnes pro normální provoz neotevře ani v jednom patře. Řadoví zaměstnanci by asi měli jít domů, jen vedoucí tu někde zůstanou, aby mohli podat další vysvětlení. Hlavně pan profesor Kuchta. Jestli je třeba něco udělat na rozvodech v suterénu, půjčíme jednomu člověku ze správy budov respirátor. Taky musíte zavřít plyn, protože ty kyseliny by mohly rozežrat trubky. Totéž platí o topení. Elektřinu dořešíme nějak během dne nebo umožníme evakuovat nejdůležitější mrazáky.“

„Do p….,“ ozval se sotva slyšitelně Petr Kotlář stojící vedle mě. „Ve třech mých mrazácích je materiál za pět milionů,“ dodal potom nahlas.

„Souhlasím s návrhem policie, správce budov by se tam asi měl podívat sám,“ ozval se okamžitě tajemník, když zjistil, že se k nějaké další řeči chystá i profesor Brábora. „Musím teď informovat děkana. Bohužel je právě v Kodani. Jak ho znám, vrátí se v téhle situaci co nejdřív, ale dnes tu určitě ještě nebude. Zastupující proděkan musí řídit tu studentskou konferenci a nechce to ani sám řešit. Jsem na to tím pádem sám. Neudělejte hlavně nic, co by nám mohlo ještě nějak zkomplikovat situaci. S těmi hlubokomrazícími boxy to nějak zařídíme, hlavně ale nebude nikdo mluvit o nějakých srncích a kuřatech.“ Při svých posledních slovech se tajemník podíval téměř výhružně na profesora Bráboru. Jako první se ale tentokrát ozval Petr. Uvědomil jsem si, že mému veleschopnému příteli nečiní problém rychle rozhodovat o složitých věcech i v kritických situacích.

„Jestli tuhle František Drobný nic nenamítá,“ prohlásil Petr a věnoval mi přitom pohled blahosklonného velekněze, „půjdeme s Kuchtou do jeho pracovny. Snad nám dá kafe a společně se pokusíme něco vymyslet. Ti hasičští odmořovači se musejí mít čeho chytit. Tam nás najdete, kdyby něco. Kolego Bráboro, ty taky…“

„Kašlu na vás, vymejšlejte si co chcete,“ zahučel Brábora. „Brání se mi tu v práci. Jdu na výpočetní centrum, třeba se odtamtud podaří nějak vlézt do našich počítačů a něco zachránit, kdyby se z toho Kuchtova sajrajtu náhodou něco dostalo až ke mně. Pokud se teda pustí ta elektřina a někdo tam ty stroje zapne. Ještěže mám pas doma a ne tady. Zítra jedu pryč a nikdo mi v tom nezabrání.“ Poslední Bráborově věta byla nepochybně určena tajemníkovi fakulty.

Shluk lidí se začal zvolna rozcházet do okolních budov, ale řada jednotlivců zamířila zpět na zastávku autobusu.

 

+ + +

 

30. června – úterý časné ráno

Inženýr Vratislav Novák, čtyřicetiletý bankovní úředník, ženatý, se dvěma dětmi, které toho času docházely do první a třetí třídy základní školy, měl docela pěknou zahradní chatu poměrně nedaleko od kompaktní městské zástavby. Stála na nízkém zvlněném kopečku, téměř na jeho vrcholu, uprostřed zahrady, která zabírala poctivých pět set čtverečních metrů. Docela slušný pozemeček – alespoň na místní zahrádkářské poměry. Z jednoho okna se mohl inženýr podívat na věže a věžičky kostelů roztroušených po historickém jádru Radoslavi i na blýskající se paláce obchodní čtvrti. Z druhého okna mohl přes řídké větve staré jabloně obdivovat budovy laboratorního komplexu univerzity. Samozřejmě měl celkem dobrý výhled i na sousední zahrádky a chatky. Onoho dne se na své zahrádce zastavil cestou do práce, aby zkontroloval několik záhonů se sazenicemi zeleniny a případně je trochu pokropil. Manželka (s níž se v zahradní chatě poprvé pomiloval, ještě jako student) a děti sem s ním přicházely jen občas o víkendech.

Sotva byly záhony zkontrolovány a napojeny vodou, došel si inženýr Novák do chaty pro starý vojenský triedr, kterým obhlížel okolí. Byla to jeho tajná vášeň, skutečný důvod, proč tak ochotně chodil pečovat o rodinnou latifundii. Sám si to ani neuvědomoval, před svým svědomím všechno sváděl na potřebu udržování kondice, ale bylo to tak. Dělal to už ve své pubertě, kdy tato zahrádka patřila jeho rodičům. Díval se, co dělají lidé na okolních zahrádkách, někdy se mu podařilo odhalit milence tulící se k sobě někde v křoví, dovedl strávit celé hodiny pozorováním indiánských klukovských her v zarostlém rumišti, které v jednom směru navazovalo na zahrádky. Někdy se při tom vzrušil, ale většinou jen pozoroval. Neměl dnes ovšem na svou zábavu mnoho času, za necelou hodinu již měl být v práci, čili maximálně dvacet minut zbývalo na pozorování okolí. Našel si svoje oblíbené místečko, odkud byl ještě lepší výhled než přímo z chaty.

Na zahrádkách a v přilehlém rumišti se tak brzy ráno a navíc ve všední den nemohlo nic zajímavého dít. Prozkoumal nejdříve centrální část města, kde tentokrát také nic zajímavého neobjevil, a pak se otočil na druhou stranu. Slunce měl v zádech, takže podmínky k pozorování byly výborné. Okamžitě si proto povšiml, že se stalo něco mimořádného v budovách univerzitního laboratorního komplexu, vzdálených vzdušnou čarou asi tak čtyři sta metrů. Rozeznal vozidla hasičů a policajtů, o kousek dál stojící sanitu a shluk lidí před jednou z budov. V pátém poschodí byla otevřena některá okna. Vycházely z nich obláčky něčeho nahnědlého, co by z oken normálně určitě nemělo vycházet. Kouř to nebyl, protože i hořící koš s odpadky by asi nadělal víc dýmu. Vítr vanul přímo od budov a inženýr Novák si vzápětí uvědomil, že s jeho nárazy přicházejí i závany nějakého chemického zápachu. Bylo to příliš slabé, aby mohl rozpoznat o co jde. V chemii se navíc nevyznal. Rozhodně to však nebylo nic příjemného.

„Fuj. Copak se vám tam podělalo, vy experti?“ pronesl si tiše jen tak pro sebe. Laboratorní komplex v něm nevzbuzoval přílišnou důvěru. Nezastával sice tak militantní názory, jako někteří sousedé zahrádkáři, kteří přítomnosti laboratoří připisovali kdejakou chorobu své zeleniny nebo suchou větev na ovocném stromě. Manipulace s geny jej ponechávaly chladným a vůbec se nestaral, jestli konzumuje olej z řepky, která byla či nebyla geneticky zmanipulována. Přesto mu však ty laboratoře jaksi vadily. Nechal dalekohled zavěšený na krku a větřil, jako kdyby se chtěl přesvědčit, že chemický zápach přichází skutečně z těch několika vzdálených otevřených oken. Zvolna se otočil a znechuceně kráčel ke své chatě. Tím se dostal ještě o několik metrů výše a zde jako kdyby zápach ještě zesílil. Spadlo mu do oka také nějaké smítko a přinutilo jej k rychlému zamrkání. Zaštípalo to. Ne nějak moc, ale dost na to, aby si to uvědomil. Mikroskopických částeček v té době kolem něj prolétávalo více, ale nevšiml si jich, protože byly příliš malé.

„Svinstvo jakési! Jsem moc zvědavý, co bude zítra v novinách. Nejspíš nic, aby se neplašili lidi. Sousede!“ vykřikl, když zahlédl jakýsi pohyb za houštinou rybízu, která plnila mimo jiné funkci živého plotu mezi zahrádkami. Pan Mrákota tu také býval pečený vařený. „Sousede, cejtíte to taky? Vypadá to, že jim něco uteklo z těch laboratoří.“

„Jo,“ ozvalo se zpoza plotu. „Taky cosi cejtím, nějakou kyselinu nebo co. Smrdí to jako drogerie. Zaleju to tady a jdu pryč, protože to asi bude nějaký tohlencto s těma radikálama. Zdravíčko!“

„Tak, tak, dnes to tu taky zapíchnu dřív,“ odpověděl inženýr a ještě jednou se ohlédl ke vzdáleným otevřeným oknům.

 

+ + + 

 
Související články:
No.: Datum: Rubrika: Název: Prohlížení:
1. 19.07.2011 UměníE-knihy Železo 2 2 815x
2. 06.07.2011 UměníE-knihy Vojtěch Mornstein: ŽELEZO 2 958x
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia