Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (258872)
- Registrované (225103)
- Jak si naši p (88124)
- Takhle koment (69102)
- Cenzura české (63064)
- Píseň o rumu (60230)
- Sci-fi: Vrazi (59424)
- Já Tarzan (58773)
- Jak Rostislav (56743)
- Černá kniha m (42343)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Železo 2
Vyšlo: 19.07.2011 | Rubrika: UměníE-knihy
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 0 | Prohlížení: 2748

 
2. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování.
 

ŽELEZO

VBojtzěch Mornstein

 

30./31. března – noc z pondělka na úterý

Ládin Čtvrtečka, řečený Aragorn, řádný člen ekoanarchistické skupiny „Středozem“, byl již definitivně připraven k neslavnému odchodu ze svého úkrytu v rašícím bezovém houští (už v něm trčel skoro dvě hodiny a bylo mu chladno i přes teplé oblečení), když konečně zhaslo poslední světlo ve čtvrtém patře ústavu, který již nejméně rok dráždil jeho fantazii a vzbuzoval spravedlivý hněv. Několikrát už ve skupině navrhoval, aby další akce mířila právě na tento ústav, který prý patřil napůl univerzitě a napůl akademii. Dělo se v něm něco nekalého. S prvními informacemi přišli kamarádi ze skupiny Zelená pěst. Vyčenichali až někde v Praze, o co tu možná jde. Něco velmi podezřelého bylo hlavně na experimentech prováděných na pracovišti jistého profesora Valtra Kuchty.

Nikde se o tom nic nebo skoro nic oficiálního nepsalo. Kuchta publikoval v časopisech, které bez zaplacení mastného poplatku zveřejňovaly na internetu jen krátké souhrny. Nakonec se podařilo ještě něco důležitého vyštrachat Éowyn – pár zmínek o nadějné české laboratoři na jakýchsi amerických stránkách. Eliška – Éowyn měla tehdy jeden se svých záchvatů zvýšené aktivity. Dokonce tentokrát nenadávala Gandalfovi, vůdci jejich skupiny, že se stará o každou pitomou laboratorní myš, místo aby zabránil pořádání dostihů nebo mysliveckých merend. Éowyn navíc ze všeho nejvíc zajímaly dálnice a jaderné elektrárny, nějaký ten přenesený gen byla ochotna občas tolerovat a dokonce i omlouvat. Toho dne se ale překonala. Prostě zavolala na sekretariát pracoviště profesora Kuchty, představila se jako obchodní ředitelka nové distribuční firmy a začala neodbytně nabízet cenově velmi výhodné dodávky jistých chemikálií a testovacích souprav, o kterých bylo známo, že se používají k přenosům genů. Prostě se snažila využít všech svých znalostí chemie a biologie z prvních dvou ročníků studia na biologické fakultě, které měla zatím za sebou.

S nějakým velkým úspěchem vůbec nepočítala, o to větší však bylo její překvapení, když jí sekretářka zavolala samotného profesora Kuchtu, který jevil značný zájem o skoro všechno, co Éowyn nabízela. Potom už bylo všechno jasné a poslední dvě patra ústavu, dominujícího laboratornímu komplexu na severozápadním okraji Radoslavi, se ocitla na jednom z čelních míst akčního seznamu skupiny. Dlouho se však do téhle akce nikomu nechtělo, protože podupat genově manipulované sadbové brambory nebo kukuřici někde na špatně hlídaném experimentálním políčku bylo mnohem jednodušší, než proniknout do uzavřeného, ve dne v noci hlídaného a čert ví čím ještě chráněného objektu. Buňka „bojovníků za čistou přírodu“ přece jen neměla v úmyslu vraždit noční vrátné nebo vyhazovat do vzduchu celé budovy, i kdyby byly sebevíc podezřelé. Tak daleko situace v této zemi ještě nedospěla.

Pověřili jej nakonec docela jednoduchým úkolem, s nímž se měl vyrovnat podle svého vlastního uvážení. Dostat se nějak nenápadně dovnitř a na všech termostatech, jejichž ovládání mu předem celkem upokojivě popsala Éowyn (dokázala najít na internetu neuvěřitelné věci) nastavit teplotu o dvacet nebo třicet stupňů vyšší. To by prý mělo postačovat k usmrcení všeho, co se v nich mohlo nacházet. Rostliny, pokud by nějaké objevil, měl usmrtit herbicidem zakoupeným v drogerii a případné živočichy vypustit z klecí. Gandalf jej dokonce přesvědčoval, že je má nějak vypustit ven do přírody. Artuš, jako vždy radikálně naladěný člen skupiny, prohlásil, že takové živočichy je nutno preventivně usmrtit, i když jsou to jinak. Aragorn se však rozhodl, že dá raději na Éowyn a prostě je jen pustí na svobodu a nechá pobíhat po laboratoři, čímž prý dojde k promíchání experimentálních skupin a pokus bude znehodnocen.

Moc velkou výbavu s sebou neměl, rozhodně nic, co by mohlo pomoci překonat pancéřované zámky nebo bezpečnostní kování. Pro všechny případy měl v kapse jen malý šroubovák, štípačky uzmuté z otcova nářadí a kousek izolovaného drátu pro strýčka Příhodu. V batůžku ukrýval jen něco na pití, zmiňovaný herbicid a tábornickou pláštěnku, kdyby náhodou začalo pršet. Uvnitř budovy měl dovoleno rozsvítit si malou čelní svítilnu, jinak nesměl sahat na žádné vypínače. Tuhle součást výbavy mu půjčil Gandalf, který se občas účastnil amatérských speleologických výprav. Aragorn si vzal s sebou z vlastní iniciativy navíc disketu s jedním velmi zdařilým počítačovým virem a napadlo jej i to, že by mohl prostě smazat těm neřádům pevné disky. Samozřejmě všechno záleželo na tom, kolik bude mít času.

Aragorn-Čtvrtečka se pečlivě přesvědčil, že se nikdo nepotlouká po mizerně osvětleném okolí, stáhl si kapuci do čela a vydal se na obhlídku ústavu. Obešel první roh a dorazil k ocelovému požárnímu schodišti. Rozum mu říkal, že je holý nesmysl vůbec zkoušet, jestli branka uzavírající schodiště není náhodou otevřená, ale cosi jej přinutilo chopit se koule nad zámkem, otočit s ní a zatáhnout. Téměř se vyděsil, když branka s klapnutím povolila. Otevřela se před ním najednou volná cesta vzhůru, možná přímo do nejvyšších pater, kde vládl moderní černokněžník Kuchta. Krátce zalitoval, že je sám a že mu nemá kdo krýt záda, ale pak se zhluboka nadechl a začal se plížit schodištěm vzhůru. Snažil se opatrně našlapovat, aby se ocelová konstrukce nerozechvívala. S bušícím srdcem zkusil dveře do prvního poschodí, ale ty se ani nepohnuly. Skleněné výplně by Aragorn jistě dokázal rozbít, ale musel by se vrátit pro něco těžkého a způsobil by tím asi tolik hluku, že by to musel zaslechnout i ten obstarožní člověk klimbající ve vrátnici. Tím by akce asi skončila.

Nezbývalo než se pustit dál vzhůru. Stejně jako v prvém, neuspěl ani ve druhém poschodí. Navíc se mu díky téměř úplné tmě podařilo převrhnout plechovku s nedopalky cigaret (uvnitř budovy se zřejmě nesmělo kouřit, takže vyhnanci chodili nejspíš sem), která se potom s řinčením skutálela z nejméně deseti schodů. Aragorn se po tomto pronikavém zvuku raději na několik minut ukryl do stínu dveřního výklenku. Pokračovat dál nahoru se odvážil, až když bylo úplně jasné, že si nikdo toho rachocení a řinčení nepovšiml.

Neuspěl ani ve třetím poschodí a veškeré naděje v něm začínaly pohasínat. Dveře se tu sice nezdály být tak pevně zavřené jako v nižších patrech, měly jakousi vůli, ale otevřít se nechtěly ani v nejmenším. Potom naštvaně vyběhl až na horní konec schodiště. Zjistil, že se nachází na ploché střeše budovy pokryté valounky z říčního písku. Kolem něj byl les antén a podivných válcovitých konstrukcí, v nichž matně tušil nějaká větrací nebo klimatizační zařízení. Z jednoho válce vycházely líné obláčky páry, které trochu páchly po čemsi vzdáleně připomínajícím hovězí polévku. Z jiné roury se ozývalo hučení velkého ventilátoru. To co nejvíc hledal, tu ale nebylo: nějaký poklop a nebo dveře, kterými by se mohl spustit do šestého patra. Jedny ocelové dveře sice našel, ale ty určitě vedly jen do strojovny výtahu a nedalo se s nimi pohnout ani o píď. Chvíli vztekle kopal do štěrku, který mu chrastil pod podrážkami adidasek, pak chvíli přemýšlel, co by mohl provést s anténami, které se nad ním vyzývavě tyčily, ale nakonec si to rozmyslel, protože měl nejspíš strach, že jej zasáhne elektrický proud. Ještě jednou hlasitě zanadával, a pak začal pomalu sestupovat po požárním schodišti. Vypadalo to na ztracenou noc.

Jen aby se neřeklo, zkusil dveře v šestém a pak i v pátém patře, ale zas to k ničemu nebylo. S úsměškem zalomcoval i dveřmi ve čtvrtém poschodí, posledními, jež ještě nevyzkoušel. Téměř se vyděsil, když povolily. Jako kdyby se bál, že se před ním samy zamknou, rychle jimi prošel, opřel se o stěnu a připadal si jako ve snu. Snažil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Teprve pak se pořádně rozhlédl kolem sebe. Byl na začátku dlouhé chodby, po jejíchž stranách se táhly jen řady dveří do nějakých pracoven nebo laboratoří. Tu a tam stála na chodbě i nějaká bedna se svítícími LED-diodami. Správně usoudil, že to budou nějaké lednice, mrazicí boxy nebo něco podobného. Měl sto chutí s nimi něco provést, ale jeho poslání bylo jinde. Nechtěl také plýtvat časem, protože nevěděl, jaké překážky ještě bude muset překonat.

Vydal se opatrně chodbou ke středu budovy, kde musely být přece nějaké dveře ke hlavnímu schodišti. Všechno se ještě mohlo zhatit tím, že tyto dveře budou zamčené. Nemohlo jej přece potkat tolik štěstí najednou. Dveře ale nebyly uzamčené, mohl se jimi dostat na hlavní schodiště velmi snadno.

Postaral se jen o to, aby se za ním dveře nezaklaply – strčil mezi ně jednoduše jednu ze židlí, které stály na chodbě – a vydal se nahoru, a přitom si občas krátce posvítil svou čelní svítilnou. V pátém patře se zklamaně zastavil před úplně stejnými dveřmi, s koulí místo kliky, které jej nechtěly pustit dál. K sakru! Do psí nohy! Aragorn v duchu klel, ale snažil se stále neporušit svou zásadu, že i klít se má slušně. Pak si ale uvědomil, že u dveří je na stěně snímač elektronického otvírání zámku, a vzpomněl si, že má studentskou kartu, kterou by mohl jen tak z legrace vyzkoušet. Studoval sice na úplně jiné fakultě, ale mezi jeho kolegy kolovaly historky, že se s kartou dá na univerzitě občas dostat i do míst, která by neměla být každému dostupná. Programování snímačů bylo pracné, a proto se všude ponechávalo právo vstupu co největšímu počtu studentů a zaměstnanců. Proto se mělo všude na noc raději zamykat. Aragorn si také uvědomil, že někteří studenti z jeho fakulty měli jakousi speciální biologickou výuku i v této budově… takže… Už dál nepřemýšlel, vylovil svou studentskou kartu a přitiskl ji ke snímači. Uslyšel klapnutí zámku – zase nebylo zamčeno! – vrhl se po dveřích a s tlumeným vítězným výkřikem je otevřel. Byl konečně na místě, o kterém skoro celý rok snil. Čekala jej práce a možná i úspěch, který mu budou závidět všichni, nejen členové jeho vlastní skupiny.

Bylo to tu trochu jiné, než o patro níž. Chodbu přehrazovaly ještě jedny dveře a ve vzduchu se vznášel mírný zápach připomínající nemocniční dezinfekci. Podél stěn chodby byla také spousta různých zařízení a hranatých předmětů, které v temnotě působily téměř strašidelně. Krátce si posvítil a zjistil, že to jsou dosud nerozbalené bedny polepené exotickými nálepkami, některé i se spoustou červených vykřičníků a lebek s překříženými hnáty.

Aragorn se zvolna vydal chodbou ke dveřím do vnitřní části ústavu. Vydechl uspokojením, když zjistil, že jsou vybaveny docela obyčejnou klikou a že je také nikdo nezamkl. Tak, a pustíme se konečně do toho, proběhlo mu hlavou.

Zrádné štěstí jej ještě tentokrát - vlastně skoro naposledy v jeho životě - neopustilo. Nemohl se zpočátku dostat do žádné pracovny či jiné místnosti, s výjimkou jediné, která nemohla být ničím jiným než kuchyňkou. Protože se zatím nemohl dostat nikam jinam, rozhodl se v ní poohlédnout po nějakém vhodném nástroji, kterým by si mohl otevřít další dveře. Měl jistou pochybnost, že by se mu podařilo třeba nějaké vyrazit ramenem. Nikdy nic takového nezkoušel a nebyl žádný silák. Nevěřil akčním filmům, v nichž se takové věci provozovaly. Studenti sociopsychologie navíc žili v přesvědčení, že jedinými skutečně potřebnými svaly v lidském těle jsou mozek a penis, případně jakási tajuplná žláza vylučující adrenalin. Ládinovi/Aragornovi na okamžik hlavou problesklo slovo „vloupání“, ale rychle je vyhnal z mysli. Měl vyšší poslání. Měl vykonat věc v zájmu univerzálního dobra. Měl obnovit přirozený běh věcí, řád přírody.  Byla to sice Gandalfova slova, ale Ládin je přijal za vlastní mantru.

Netrvalo dlouho a našel, v co ani nedoufal. Svoje poslední štěstí. V jedné z poliček ležel mezi dózami s rozpustnou kávou, čajem a solí velký svazek očíslovaných klíčů – možná zapomenutý některým zaměstnancem, možná schválně tam uložený jako záchrana pro zapomnětlivce zaklapávající si na konci pracovní doby dveře do svých pracoven. Možná patřil uklízečce, která si takto šetřila pár kroků s ukládám klíčů na nějaké bezpečnější místo. Nebylo důležité, jak se tu octily, hlavně že tu byly. Podíval se na svítící displej svého mobilu. Byla přesně hodina po půlnoci a Aragorn měl najednou všechno, co potřeboval.

První termostat našel v laboratoři plné pomrkávajících a pobrukujících přístrojů. Vedly do ní dvojité dveře vybavené kvalitním těsněním. Termostat vypadal skoro úplně stejně, jako ten, který mu ukazovala Éowyn na obrázku z internetu. Nastavil teplotu o třicet stupňů výš – šlo to kupodivu bez problémů, stačilo chvíli podržet jedno z tlačítek a sledovat, jak se mění údaj na displeji. Spokojeně se rozhlédl kolem sebe a nadechl se vlhkého vzduchu prosyceného pachem připomínajícím čerstvě zorané pole. V téže laboratoři mu neunikly další dva termostaty, vlastně velké prosklené skříně, uvnitř trochu orosené. Ve slabém přísvitu vnitřního osvětlení termostatů v nich matně rozeznával vyrovnané řady skleněných misek s jakousi rosolovitou hmotou, pokrytou chomáčky něčeho bílého. I na těchto zařízeních se podařilo Aragornovi najít ovladač nastavení teploty. Potom v té laboratoři ještě objevil mrazicí box, na jehož displeji svítilo neuvěřitelných minus osmdesát stupňů. Vytáhl jej okamžitě ze zásuvky, ale displej kupodivu nezhasl a laboratoří se rozlehl kvílivý zvuk alarmu. Okamžitě zařízení znovu zapojil do sítě a teprve až se přístroj uklidnil (naštěstí to netrvalo dlouho), setřel si rukou z čela ledový pot. Zařízení začalo brzy protestovat i proti otevřeným dvířkům, takže se od něj raději rychle vzdálil.

Vydal se bez otálení do sousední laboratoře. Zde jej nemile překvapilo přízračné nafialovělé světlo, linoucí se z výbojky u stropu místnosti. Bylo to asi to, před čím jej varovala vševědoucí Éowyn – ultrafialové záření. Nestál o zánět spojivek nebo spálenou kůži. Rychle proto zvládl další termostat a bez otálení vstoupil přes dvojité dveře do další místnosti, která ve světle jeho čelní svítilny vypadala jako skladiště nějakých lahví. Rychle se otočil, aby se poohlédl po nějaké zajímavější místnosti, ale v tom okamžiku se mu pod nohy připletla jakási krabice. Ztratil rovnováhu a, v marné snaze něčeho se v temnotě zachytit, srazil z police několik opletených zelených lahví. Ozval se zvuk tříštícího se skla a cosi mu vystříklo na ruku. Voda to nebyla. Z podlahy se vzápětí zdvihlo několik chvějivých obláčků výparů a do nosu jej udeřil štiplavý zápach. Aragorn rychle vstal, ale najednou nevěděl, co si má počít.

Dříve než si mohl rozmyslet, co a jak má podniknout dál, uvědomil si, že jej začíná něco pálit na potřísněné ruce. Vedle police byla naštěstí výlevka, takže si mohl okamžitě pustit na ruku studenou vodu. Pálení se zmírnilo, ale neustalo. Nezbývalo než rozsvítit. Zjistil, že stojí až po pás v jakési svíjející se řídké mlze. Potřísněná ruka byla pokrytá červenými skvrnami, pálila a začínala opuchat. Všiml si i několika vlhkých skvrn na kalhotách, z nichž také vystupovalo cosi podobného dýmu. Bez váhání si postříkal vodou i zasažená místa na nohavicích, zhasl světlo a rychle opustit místnost. Zjistil navíc, že má několik podezřelých skvrn i na drahých teniskách, jediném luxusu, který si dopřával a který si dokázal obhájit i proti Gandalfovi, který z civilizačních výdobytků uznával jedině počítače, mobily a elektroniku sloužící k provozování hudby. Aragorn stál na chodbě, vztekle třepal bolavou rukou a cítil, jak se v něm začíná zdvihat vlna vzteku.

V jeho hlavě se nyní svářily dvě protichůdné myšlenky. Myšlenka na pomstu za zraněnou ruku a poničené oblečení a hlas rozumu, který mu velel, aby okamžitě vypadnul a zamířil na pohotovost, dokud ještě může. Převládl vztek.

Vrátil se do první laboratoře s termostaty. Znovu na chvíli ponořil ruku do chladivého vodního proudu a jak se přitom rozhlížel po místnosti, spatřil najednou cosi, co mu mohlo posloužit jako vhodný nástroj. Železný laboratorní stojan – metrovou tyč zasazenou do těžké litinové patky. Uchopil jej jako kyj a rozmáchl se po nejbližším přístroji. Potom pokračoval v ničení dál a už mu nevadilo ani tlumené houkání a kvílení alarmů. Po několika dalších úderech přístroje stejně zmlkly. V druhé laboratoři nejdříve roztříštil ultrafialovou lampu, čímž definitivně způsobil zkrat. Pak se rozhodl, že se pomstí lahvím. Otevřel dveře do skladiště a naslepo do nich vhodil stojan. O úspěšném zásahu svědčilo další tříštění skla následované bublavými a syčivými zvuky. Za stojanem letělo s podobnými následky pár menších přístrojů z laboratorního stolu a masivní hasicí přístroj, který podle zvuku zřejmě roztříštil celou baterii dalších lahví.

Stále ještě měl klíče od mnoha místností v tomto patře. Pronikal jako bůh pomsty do jedné pracovny a laboratoře za druhou. Shazoval na zem počítače a tiskárny. Objevil ještě jednu laboratoř, kde zničil spektrometr za milión korun a sekvenátor bílkovin za pět miliónů. Srazil k zemi celý regál malých zabroušených lahviček s různobarevnými látkami, roztříštil fluorescenční mikroskop a otevřel hlubokomrazicí box.

Ještě jednou si v umyvadle namočil pálící, nyní téměř nepoužitelnou ruku a uvědomil, že jej pálí i kůže pod skvrnami na kalhotách. Konečně v něm převládla touha zmizet, ale nebylo mu to dopřáno. Ze skladu chemikálií se ozvala tlumená rána, zvuk tříštícího se skla a na chodbu se vzápětí vyvalily kotouče rezavých výparů, kterými krátce prošlehl rudý plamen. Sytá barva byla dobře rozpoznatelná i v chabém světle čelní svítilny. Žíravý oblak nyní Aragornovi bránil dostat se zpět k hlavnímu schodišti. Požární schodiště, kterým by se mu jinak jistě podařilo uniknout, bylo na druhé straně budovy.

Pokusil se přiblížit k vířícímu nahnědlému oblaku a neopatrně se přitom nadechl. Potom už jen kašlal. Dokázal ještě ustoupit až na konec chodby, kde se svezl v křečovitém záchvatu kašle k zemi. Nemohl nikam uniknout, nedokázal už ani otevřít okno. Za pouhou minutu jej hnědé výpary prosycené oxidem dusičitým a chlorovodíkem dostihly. Za další minutu přestaly jeho oteklé plíce dýchat. 

 
Související články:
No.: Datum: Rubrika: Název: Prohlížení:
1. 06.07.2011 UměníE-knihy Vojtěch Mornstein: ŽELEZO 2 893x
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia