Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (258872)
- Registrované (225103)
- Jak si naši p (88124)
- Takhle koment (69102)
- Cenzura české (63064)
- Píseň o rumu (60230)
- Sci-fi: Vrazi (59424)
- Já Tarzan (58773)
- Jak Rostislav (56743)
- Černá kniha m (42343)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Vojtěch Mornstein: ŽELEZO
Vyšlo: 06.07.2011 | Rubrika: UměníE-knihy
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 0 | Prohlížení: 2892

 
Nový sci-fi román na pokračování od známého autora SF.
 

Železo

Vojtěch Mornstein

 

Tento příběh jsem původně napsal jen tak, pro svou vlastní potěchu a možná i pro připomenutí událostí, které jsem prožil, až jednou začnu zápolit s nevyhnutelným úbytkem své paměti. Potom jsem se však náhodou setkal s jedním spolužákem z gymnázia, který je velmi nadšeným čtenářem knih všeho druhu, tedy hlavně takových, jaké nečtou jiní. Přišla řeč na radoslavské události a samozřejmě i na knihy o nich. Můj spolužák si je prý jednou v Praze, v knihkupectví Luxor, naskládal všechny na sebe a změřil výšku vzniklého sloupce. Výsledek: 85 centimetrů.

Zamyslel jsem se tedy, zda činím dobře, když se k této hromadě pokouším dva nebo tři centimetry přidat. Prostřednictvím čerstvého docenta Skrčka a jeho manželky Jindřišky jsem navázal spojení s panem Vydrou, který umí psát nejen články do novin, ale stvořil i pár docela čtivých knížek literatury faktu. Jeho rady jsem si vzal k srdci. Můžete věřit úplně  všemu, co vám budu vyprávět já svým jménem. Něco doplnil pan Vydra, něco docent Skrček (něco taky odmazal, uhádnete sami proč) i inženýr Novák něco doplnil, ale všichni tři odmítli vyprávět své příběhy jako přímí svědci, za což jsem se jim určitým způsobem pomstil. Co je tedy skutečnost a co jen fantazie, snad poznáte sami. Některá z výše uvedených jmen jsem ovšem musel změnit.

Jmenuji se František Drobný a jsem z milosti jedné vědecké rady profesorem v oboru, kterému se říká radiobiologie. Působím na biologické fakultě radoslavské Univerzity Bedřicha Hrozného. Mám jistý sklon považovat se za úplnou nulu, přestože lépe zviditelnění kolegové o mně možná smýšlejí jinak, možná i jako o přiměřeně úspěšném vědci a pedagogovi. Stále se ale nemohu zbavit pocitu, že za většinou z nich zůstávám o krok pozadu a ani jim nerozumím tak, jak bych měl.

 

I. INFEKT

 

1. Student Čtvrtečka versus Svět

 

23. března – pondělí večer

Po mých posledních slovech jsem automaticky očekával od svého dávného přítele Petra trochu jinou reakci, určitě zásadní nesouhlas a uražené protesty. Proto jsem byl překvapen, když mi Petr odpověděl pokývnutím hlavy provázeným sarkastickým úsměškem.

„Kamaráde, jseš vedle jak ta jedle. Není to jen půlka. Asi tak tři čtvrtiny našich společných známých v tom všem jedou hlavně kvůli prachům. Mám na mysli samozřejmě ty starší a ve funkcích, mladí jsou ještě dost velký altruisti. Žádná dobrodružství poznávání v tom nejsou, nebo skoro žádná. Žádná služba lidem, tedy daňovejm poplatníkům. Většina se sice snaží za ty peníze odvést něco jako solidní práci, nemusejí všichni mít peníze úplně za všechno a hned – patří to k dobrýmu vychování, abych tak řekl. Ale je tu i pár takovejch, kteří se s tou prací moc nepřetrhnou. Mají na to takříkajíc lidi, kterejm prostě rozdělí práci, co měli udělat sami. Užívají si, jak to jen jde, ale pěkně potichoučku.“

„Klubová konferenční turistika?“ nadhodil jsem a tiše se přitom zbavil nadbytku kyselých sopečných plynů, které se mi nahromadily v žaludku. Víno zpravidla nesnáším, i když tohle bylo tak dobré, že jsem se je rozhodl pít bez ohledu na následky, které se musely následujícího dne dostavit nade vší pochybnost. Petr, pro většinu ostatních na fakultě profesor Petr Kotlář, je o pár let starší než já. Už před třemi roky slavil pětapadesát, což mě teprve čeká na podzim. Teď už měl také cosi vypito, takže se na mě na okamžik nechápavě zadíval. Potom mu to došlo.

„Jistě, taky. Chvíli to ale trvá, než se ke vstupence do správnýho klubu, řekněme, nějak propracuješ. Jsou kluby a bratrstva domácí, ale ty máš na mysli asi ty mezinárodní. Není to ale tak jednoduchý. To že někdo u nás vypadá jako kapacita, že napsal sto článků, který dokonce někdo citoval, aniž to bylo předem domluveno, a že se nafukuje až k prasknutí, to ještě nemusí znamenat, že ho tak berou i venku. Nicméně, jistě, turistika. Jen se to nesmí moc přehánět. Bráboru mimochodem přivezla před rokem sanitka až z Frankfurtu se žlučníkovou kolikou.“

„Slyšel jsem. Na vědecké radě si z něho prý utahovali, že to byla otrava z prošlých hamburgrů.“ Dal jsem najevo, že také cosi vím.

„Hm, tak nějak to mohlo dokonce i být,“ souhlasil Petr. „Má teď mladou ženu, děti z prvního manželství jsou taky dost náročný, takže se vrátil ke starejm dietovejm zlozvykům, aby bylo na kožichy a zlaté suvenýry z Orientu, kam jezdí v létě. Kdyby neškudlil na každým euru, mohlo to s ním vypadat jinak.“

Petr se odmlčel a znalecky poválel po jazyku kvalitní francouzský Merlot, a pak se trochu vydatněji napil. V lahvi toho už moc nezbývalo, ale otevřeně řečeno jsem doufal, že se v příručním baru mého kolegy skrývá ještě dostatečně velká zásoba něčeho podobně lahodného. Poslední autobus jel až za hodinu a do té doby musí být co pít.

V budově s námi už asi nikdo nebyl, přinejmenším na tomto patře. Před více než dvěma hodinami odešel z laboratoře poslední doktorand, po starších spolupracovnících se už slehla země dávno. Dělaly nám společnost jen rybičky v řasami zarostlém akváriu a mátoživá moucha lezoucí po stropě.

Všechno to vlastně začalo docela nenápadně. Potkali jsme se odpoledne na schůzce svolané vedením fakulty v záležitosti jakýchsi záručních oprav střech a klimatizačního systému. Naše přítomnost sice neměla celkem žádný praktický význam, dokonce ani Petr neuspěl se svými připomínkami, ale museli jsme u toho být. Podpis na presenční listině měl bezesporu sloužit jako pojistka proti případným stěžovatelům. Provoz ústavů ohrožen být neměl, ale každá stavební akce zpravidla dříve nebo později vedla k nějaké havárii, se kterou nikdo nepočítal. Která se nemohla stát, ale přesto se stala. Přesně v ten jediný den, kdy na střeše něco důležitého chybělo nebo prostě bylo jen trošku odkryto, mohla přijít průtrž mračen.

Po schůzi jsme se pustili do řeči na chodbě před kanceláří správce budov a oba zjistili, že čirou náhodou nemáme nic zvláštního na práci a nemusíme ani spěchat domů. Jedna manželka byla v lázních, druhá na služební cestě. Petr měl děti hodně odrostlé a moje dcera se špatně skrývanou radostí dovolila svému otci setrvat v práci poněkud déle a „řešit problémy s dobře informovaným kolegou“.

Nejdříve jsme seděli v mé kanceláři. Obětoval jsem úvodem jednu sedmičku archivního vína z Mikulova a sáček tortilových lupínků, aby se nepilo jen tak na prázdný žaludek. Trochu stydlivě jsem ještě předtím svému kolegovi ukázal vybavení laboratoří (bída s nouzí, redukované životní minimum k vědeckému přežití, jak s oblibou sám říkávám), a pak i laboratoře pro studenty, kde to vypadalo přece jen o trochu lépe. Právě do nich se mi podařilo v posledních letech napumpovat peníze, které i podle přísnějších hledisek nebyly tak úplně směšné. Jako vybavení pro výuku základních kurzů radiobiologie a dozimetrie to všechno vypadalo dokonce velmi slušně. Pak jsme se posadili v mé kanceláři. Sektářka už byla hodinu pryč, ostatní kolegové se právě loučili nebo se chystali odejít. Byl jsem docela rád, že Petr nechtěl uvařit kávu, protože jsem netušil, kde ji má moje sekretářka schovanou. Mám problém i s nalezení lžičky, pokud sekretářka nefunguje.

S Petrem se znám už dobrých dvacet pět let, možná o nějaký ten měsíc déle. Byly to tehdy úplně jiné časy, když jsme se poprvé potkali na fakultě. Studentské, svazácké, stísněné časy, kterými jsme se prokousávali na schůzích, kde se povětšinou tlachalo o nesmyslech a také kuly amatérské pikle mladých technokratů. Dost se popíjelo a navazovaly známosti. Pak se vše změnilo, vídali jsme se jen občas a zhruba jednou za dva roky si řekli, že by neškolilo se zase sejít a chvíli si popovídat. Stoupali jsme vzhůru k hladině kalných akademických vod – Petr jako torpédo, já spíš jako tuleň stižený artrózou. Většině ostatních se rychlá Petrova cesta za sluncem jevila jako cosi přízračného, protože zhusta neměli ani onen omezený  rozhled, jaký jsem získal já. Akademiků pomalu vyplouvajících k hladině byla ale po ústavech a fakultách univerzity možná stovka, ale takoví Petrové Kotlářové byli jen tři nebo čtyři. K nim se řadila ještě desítka dalších dravců. Možná stejně tak dobrých jako Petr, ale … prostě s nějakým ale.

Zatímco já se prý snad díky svému klidnějšímu způsobu života příliš neměním a vypadám dokonce o něco mladší než ve skutečnosti jsem, Petr s každým rokem své strmé vědecké dráhy nabíral nejméně jeden kilogram živé váhy. Proto působí dojmem spíše dobře živeného žoviálního obchodníka než vědce. Jeho největší neřestí je záliba v drahých vínech a neobvyklých pokrmech. Povídalo se něco i o ženách, ale nikdo nic kloudného neví. Já si dám raději občas pivo. Ze všech jídel mám nejraději dršťkovou polévku, od níž mě neodradí ani vzpříčený zažívací trakt po každé větší porci této lidové stravy. Ženy jsou pro mě něčím spíše virtuálním, pomineme-li mou vlastní rodinu. Tím ale nechci říct nic jiného, než co jsem právě řekl.

Vypili jsme tedy moje archivní mikulovské víno, které zřejmě čekalo na nějaký mlsný jazyk, a pak Petr velkoryse nabídl, že si ještě v něčem smočíme chuťové pohárky u něj. Přešli jsme po zaskleném spojovacím můstku do sousední budovy a vylezli po schodech do čtvrtého patra, kde sídlilo jádro ústavu aplikované biochemie, jemuž Petr vládl stylem osvíceného monarchy. Sotva jsme přišli, šarmantně vyhnal tři doktorandky vysedávající u počítačů a prohodil pár slov s poslední odcházející laborantkou. Řeč se týkala jejích andulek. Pak jsme se uchýlili do jeho pracovny, která byla asi třikrát větší než moje. Na stěnách viselo pár originálů od moderních tuzemských malířů. (Já nemám žádný ekvivalent takové sbírky, s výjimkou jednoho malého grafického listu a jedné nemožné olejomalby předjarní krajiny, kterou jsem zdědil po svém předchůdci.) Petrově pracovně vtiskávaly vedle obrazů zvláštní atmosféru trofeje z cest. Například tam viselo cosi starého a zarámovaného, s japonským nebo čínským písmem a obrázkem ledňáčka, pár plakátů ze světových biochemických kongresů. Vycpaná hlava antilopy a pravá indiánská čelenka. Všemu vévodila zarámovaná fotografie Petra se dvěma nepřístupně vyhlížejícími fousatými chlapíky, kteří měli doma v almaře každý jednu Nobelovu cenu.

Koberec tu také nebyl obyčejný, šedý, zátěžový, tak jako ve všech pracovnách celého laboratorního komplexu. Už svým dlouhým měkkým vlasem naznačoval, že jeho majitel není žádný nýmand. I nábytek byl jiný. Proběhlo mi hlavou, kolik asi dalo Petrovi práce přesvědčit ekonomické oddělení, aby se něco takového pro něj zakoupilo. Nebo v tom snad byly peníze… odtamtud? Z těch záhadných zahraničních vědeckých programů a fondů, k nimž se někdo vůbec nebyl schopen ani přiblížit a jiní z nich zase dokázali čerpat neuvěřitelné sumy třeba i na projekty dávno předem profinancované i ze skromnějších domácích zdrojů?

V Petrově pracovně přišel na řadu nejprve pravý rýnský ryzlink od Rýna, pak cosi lahodného červeného (a vzácného) z Krymu a konečně již zmiňovaný Merlot. K němu jsme snědli pár obložených chlebíčků s humrovou pomazánkou, jejichž zásobu v lednici zřejmě Petrova sekretářka udržovala pro všechny případy.

„Ještě k těm našim světovým odborníkům a sběratelům poct,“ pobaveně zahalasil Petr při utírání brady od majonézy. „Neber to skutečně moc vážně. Ono se to totiž mění v čase. Po dvaceti letech klidně zjistíš, že všechno, cos dělal, sice byla úžasná věda, ale něco se mezitím vyklubalo z úplně jiný strany, problém se začal řešit úplně jinak, lehčeji, lépe, rychleji… Zjistíš, že jsi viděl spoustu letišť a hotelů… a kde nic tu nic. Nikdo ti už neskládá poklony a začínáš být na obtíž. Co chceš třeba po takovém Šroťákovi Bráborovi? Dvacet let on a jeho hoši dělali na počítačových modelech enzymových reakcí, z toho ale polovinu doby vylepšovali nebo předělávali svůj zastaralý software. V Cambridge nebo na MIT byli vždy alespoň o půl roku před nimi. Takže nezbývalo než paběrkovat, opakovat, hledat mouchy – jistě, i taková tučnější moucha ve správném podání může vyplodit spoustu článků a je vystaráno. Ale to přece nemůže nikoho moc dlouho bavit. Do laboratoře se Brábora vrátit nemohl, protože mezitím zapomněl, jak vypadá pipeta. Přestal se tedy za Amíky, Němci a Angličany honit a uznal na jakési konferenci jejich nepřekonatelnost. Těm se ho pak zželelo, půjčili mu vlastní zbrusu nové simulační programy a nechali ho dělat na nějakých vedlejších směrech, se kterými se jim nechtělo piplat. Berou k sobě jeho mladé na stáže a občas mu někoho šikovného přetáhnou, což se prezentuje jako úspěch naší školy, i když to je vlastně krádež mozku. Brábora pilně jezdí referovat do Kuala Lumpur nebo Caracasu a tady fantazíruje o projektech za půl miliardy, protože si pořád ještě v hloubi duše myslí, že by se mohl postavit do čela hlavního proudu bádání. Proto se ostatně taky začalo na fakultě mluvit o superpočítači. Asi se mu to nepodaří, zase mu utečou mlaďoši a všechno bude tak jak předtím.“

Petr si po tomto proslovu pořádně zavdal ze sklenky.

„Nicméně má jeden a půl melounu hrubého ročně, a to jen přes naši pokladnu, slyšel jsem jakési takové řeči na ekonomickém,“ prohlásil jsem možná až příliš naštvaně a rychle se taky napil, abych v sobě zadusil vztek. „Do prdele, z toho se pak počítají průměry docentů a profesorů na univerzitě a lidi si myslí, kdovíjak se nemáme dobře,“ zabrumlal jsem si ještě víceméně pro sebe, ale Petr to patrně zaslechl a začal znovu hovořit.

„Ty se snad nemáš taky tak úplně nejhůř, jestli se nemýlím. No, ale to není všechno,“ povzdechl si mimoděk. „On totiž ještě bere něco z venku, Františku. Tuším z Londýna. Daňový úřad by se asi divil.“

Pak raději přestal Petr mluvit, protože by nakonec možná ještě přiznal, že je na tom zrovna tak dobře jako Brábora, včetně nějakého toho penízku z ciziny, a proto určitě neměl žádný důvod mu závidět. Na jeho daňovém přiznání se zřejmě v poslední době také objevovaly sedmimístné cifry, pokud je tam tedy psal.

Využil jsem okamžiku zádumčivého ticha a šel se podívat z okna. Za dvojitými skly narušovaly inkoustovou temnotu jen vzdálené rodinné domky a stuha dálničního přivaděče, po které se míhaly nekonečné řady bílých a červených světel. Nad přivaděčem křičela do noci obrovitá reklama na jakousi neodolatelnou čokoládovou tyčinku. Musel jsem se téměř přitisknout ke sklu, abych pod sebou rozpoznal i vějíře světel, které vycházely z osvětlené vstupní haly a vrátnice. Po chodníku, téměř se ztrácejícím v temnotě, přešla směrem k autobusové zastávce osamělá postava. Musel to být někdo z tkáňových laboratoří nebo z fyziologie rostlin, mířící na předposlední večerní spoj.

Mlaskavý zvuk vytahované zátky mě vytrhl z ospalého rozjímání.

„Ještě musíme ochutnat tohle, kamaráde. Dvacetileté tokajské, přímo výstavně, pěkné, vyškolené, čert ví jak tomu ti vinaři říkají. To aby sis nemyslel, že tě považuju za béčko. Já náhodou vím, že někdo musí taky učit a nemusí k tomu mít tisíc publikací. Dostal jsem tuhle lahvinku za jakousi službičku od profesora Dobaie v Pešti. Raděj ji zlikviduju s tebou než třeba s Kuchtou nebo ukecaným Bráborou, kterej mi sem pořád kvůli něčemu leze. Pojď to honem okoštovat, než si to rozmyslím a zas to zašpuntuju!“

Nenechal jsem se ani chvilku pobízet a chopil se sklenky se zlatohnědou tekutinou. Jen málo věcí mi chutná víc než pořádné tokajské, portské nebo sherry, ale nechtěl jsem Petrovi příliš podlézat, takže jsem jen uznale pokývl hlavou a raději se zeptal na něco, co mě už dost dlouho zajímalo.

„Kuchta je vlastně přímo nad tebou, že? Teď jsem si konečně uvědomil, že jsme v jiném baráku. Docela by mě zajímalo, co to vlastně dělá tak důležitýho, že o tom nechce nikdy mluvit. Nebo mluví nesrozumitelně, třeba i na vědecké radě, čemuž jsem byl sám svědkem, dokud jsem té radě byl. Já nejsem s těmi zkratkami v tak důvěrném vztahu, ale mám pocit, že jim nerozumí ani většina ostatních. Možná bys mi mohl ty jeho taj-tajuplné, uff,“ lehce jsem si odříhl, „zájmy nějak srozumitelně vysvětlit.“

Petr se pousmál a dal si prst před ústa.

„No, jde přece o biologii genomu, jak plyne z názvu pracoviště.“

„Jo, to je dole na tabuli, ale co dělá konkrétně?“

„Pokud já vím – on se mi totiž taky moc nesvěřuje - přenáší sem a tam geny mezi půdními bakteriemi a kvasinkami a snad i nějakými plísněmi. Možná pracuje i s několika úplně syntetickými geny. Kvůli tomu asi budoval ten podtlakový laboratorní box. Sní o průlomu v odpadovém hospodářství. Představuje si, že se určité druhy odpadu budou místo spalování jaksi silážovat nebo zkvašovat. Nemluví o tom srozumitelně z velmi prostého důvodu - má strach, že se o tom objeví nějaké nesmysly v novinách a že mu pak nějaký ekologický aktivista přijde rozbít hubu. Děkan mu to mlčení schválil. Nedělá sice na GMO pro potravinářské technologie, ale je to něco podobného. Zvlášť jde strach z těch syntetických genů, ani já se s nimi jaksi nemůžu skamarádit. To si raději dám nějaké šmakovní GMO, když už to musí být.“

„To bych pak, Petře, to utajování celkem chápal. Mám ale pocit, že už na něco přišel. Naši doktorandi povídali, že jejich doktorandi a tak dále…“

„Jo přišel už na cosi a dokonce to docela nedávno publikoval, ale stejně o tom nemluví. Dalo mi dost práce, než jsem z něj vyrazil kopii toho článku. V případě zájmu rád zapůjčím. Jedna z těch jeho potvor úspěšné vegetuje na polyetylénu a tím ho likviduje.“

„To je dobrý, ne? S PETem je přece problém.“

„Na nějaké skládce by mohly být ty jeho mutanti možná prospěšní. Ale ne už třeba na obalech potravin v hypermarketech.“

Dopil jsem svou sklenici, aniž bych si toho všiml. Petr se ke mně s pobaveným úsměvem naklonil a okamžitě mi nalil další dávku. Vzápětí pokračoval, když si povšiml mého poněkud vyděšeného výrazu.

„Nemusíš mít žádné obavy, alespoň zatím. Kdyby se něco stalo, dozvíme se to jako první. Prostě to k nám proteče stropem. Buď rád, že nad vámi jsou jen statistici, archiv a správa budov. Od nich k tobě může přes strop natéct tak nanejvýš kafe. Nebo nervy, když se dělají u statistiků podklady k vyhodnocení projektů. Ale teď vážně. Ten Kuchtův lahvožrout může likvidovat PET jen při teplotě kolem čtyřiceti stupňů a nesmí mít kolem sebe kyslík. Když má kyslík, tak se chová jako docela obyčejná baktérie, která třeba rozkládá celulózu krávě v žaludku. Kvasinka taky dělá místo alkoholu něco jiného, když má kyslík, jak je ti jistě známo. Jestli ne, promluv si někdy s vinaři.“

„Tak v čem je tedy problém?“ ulevilo se mi. „Proč to není někde s veškerou slávou v provozu?“

„Proč? Protože výsledkem nezřízeného hodování těch baktérií na PETu je něco, co je prý ještě horší než plyny ze spalovaných plastů. Solidní sbírka mutagenů a kancerogenů. Přešel z bláta do louže.“

„Čili můžu být opravdu štastnej, že jsem v jiné budově. K nám shora opravdu nic takového protéct nemůže a my sami jsme taky celkem neškodní. Ta trocha záření z našich zdrojů se nedostane ani přes beton, na něco máme olověné ohrádky a chemikálií máme poskrovnu. Teda ve srovnání třeba s tebou je to asi jen pár lahviček,“ upřesnil jsem své tvrzení a podíval se na hodinky:

„Mám pocit, že nám za půl hodiny minut jede poslední autobus. Nevím jak ty, ale já bych nerad chodil pěšky dva kilometry na tramvaj.“

„Kašli na autobus, Frantíku. Složíme se na taxíka. A jestli s sebou nemáš dost peněz, založím tě a někdy mi to vrátíš. Copak jsme socky? Stejně bychom pak museli trčet někde u nádraží a po tom já netoužím. Posledně mi tam málem ukradli noťas. Musel jsem se o něj přetahovat s jakýmsi odrostlejším snědým děckem s partou příbuzných v záloze. Kdyby se tam včas neobjevili policajti, tak to asi špatně dopadlo.“

Já jsem sice podobnou zkušenost neměl, protože jsem se svým notebookem cestoval jen zřídka, kdo by se s ním taky pořád tahal, ale slyšel jsem dost podobných příběhů od jiných.

„Dobře, takže nemusím s tím dopíjením zas tak moc spěchat, že? Zítra se ani nemá učit kvůli té mezinárodní studentské konferenci. Ty snad něco máš?“

„Přednášek jsem se už skoro úplně zbavil, kamaráde. Přece bych nemohl překážet mladším kolegům v pedagogickém rozletu,“ zašklebil se Petr. „Mám jen nějakou speciálku pro doktorandy a pár témat v hlavní přednášce. Bývám samozřejmě u státnic, což mi způsobuje otlaky na zadní části. Na ten zítřek mám konkrétně naplánované papírování, protože se mi podařilo vyzout se i z vysedávání v odborné porotě té zítřejší akce.“

Petr nakonec objednal taxík už za půl hodiny (odjiždějícímu autobusu jsme zamávali) a za další půl hodiny jsme byli každý doma. V kuchyni jsem se nedočkavě vrhl na jedlou sodu. V době, kdy kolega Kotlář již spal spokojeným spánkem, já jsem se ještě neklidně převaloval, přemýšlel o hromadách peněz, které se sypou kdoví odkud všem Kotlářům, Kuchtům a Bráborům, a snažil se vsugerovat svému žaludku, aby se uklidnil.

 

+ + +

 
Související články:
Nebyl nalezen žádný související článek...
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia