Zpět na hlavní stránku
Přepnout na KOMIKS
Nabídka
- Hlavní stránka
Historie
MAGNERON
Politika
Portrét
Recenze
  - Chystané knihy
Sekyroviny
Umění
  - Bůh stále neodpovídá
  - E-knihy
  - Sexuální kečup
Věda
- Galerie
- Archiv
- Členská sekce

Nejčtenější
- Mlčení nic ne (258872)
- Registrované (225103)
- Jak si naši p (88124)
- Takhle koment (69102)
- Cenzura české (63064)
- Píseň o rumu (60230)
- Sci-fi: Vrazi (59424)
- Já Tarzan (58773)
- Jak Rostislav (56743)
- Černá kniha m (42343)

Anketa
Momentálně není žádná anketa...

Vytvořeno v
Publikační systém AZRAEL 2.0

Novinky e-mailem
Chcete dostávat info e-mail s novinkami? Pak vepište svůj e-mail do formuláře a novinky vám začnou chodit přímo do vaší schránky!

Pokud už e-maily nechcete dostávat, odhlaste se zde.


Partneři
Oficiální stránky Andrzeje Sapkowského v ČR

Specializovaný web o komiksu

komiks.cz

SCIFIWORLD

Internetové knihkupectví KRAKATIT

Utopený Archimédes - Kritika pavědy

Nakladatelství Netopejr

CREW

FantasyPlanet.cz

Sponzoři

ORIGAMI komiks reklama
   Článek: Smrt si říká EBOLA.
Vyšlo: 30.11.2002 | Rubrika: Věda
Napsal: Dittmar Chmelař | Komentářů: 1 | Prohlížení: 4608

 
Nekrolog o epidemii vyvolané virem EBOLA v Zairu v roce 1995.
 

Smrt si říká EBOLA

 

(Nekrolog o epidemii vyvolané virem EBOLA v Zairu v roce 1995)



    Vražedný virus napadající všechny orgány lidského těla během několika dnů, virus tak nakažlivý, že i dlouhodobý pobyt na předmětech, kterých se dotkly jeho oběti, nijak nesnižuje jeho vražedné schopnosti. Virus, který vyvolává takové onemocnění, že pohřební rituály s jeho oběťmi jsou zrušeny a těla jsou předávána pouze týmům pro likvidaci mrtvol. Představa světa, ve kterém by se jeho obyvatelé stali kořistí a oběťmi nevyléčitelné epidemie. To není science fiction, ale holá skutečnost.

    Na jaře 1995 obdrželo Centrum pro kontrolu infekčních nákaz v Antlantě v Georgii (USA) vzorek viru, který se začal šířit v Zairu ve střední Africe. Během několika hodin se potvrdily obavy vědců : oním virem byla Ebola, jeden z nejvražednějších virů, jaké člověk zná. Existovala reálná možnost, že by se Ebola mohla rozšířit z Afriky prakticky do celého světa. Poměrně velice rychle bylo zapotřebí dostat se k jádru toho, co ovládá cirkulaci tohoto viru, za jakých podmínek se může přenést na člověka a co ovlivňuje možnosti jeho šíření.
Ebola je vědeckou záhadou. Jelikož se toho mnoho neví o tom, jak se přenáší, vzhledem k jejímu propuknutí by žádné místo na světě nemuselo být před ní bezpečné. Světová zdravotnická organizace se rozhodla zasáhnout.

    Během několika dnů přilétá do zairského Kikwitu, epicentra epidemie, mezinárodní zdravotnický tým. Jeho posláním je zastavit virus a zjistit, odkud pochází. Městečko Kikwit bylo spoutáno hrůzou. Virus Ebola si nekompromisně vybíral své další oběti.Tisíce lidí se pokoušelo z města utéct, ale vojenské policii se je podařilo zadržet. Mezinárodní tým vědců si na kraji města založil velitelské stanoviště. Spojili své síly se skupinou zairských lékařů, kteří přiletěli z hlavního města Zaire. Byli viditelně rádi, že se mohli seznámit s takovými odvážnými lidmi, že se jim dostalo takové pomoci a podpory ze zahraničí.
To jim dodalo hodně sil, odvahy a povzbuzení, aby mohli bojovat až do konce. Každý případ postižení virem Ebola musel být zdokumentován. Jediné opomenutí by mohlo způsobit katastrofu. Propuknutí epidemie v Kikwitu skýtalo vzácnou možnost poznat a prozkoumat záhadný virus. K propuknutí smrtící epidemie viru Ebola totiž nedochází příliš často.

    Nebylo to poprvé, kdy Ebola zaútočila na Zaire. Téměř o dvacet let dříve, v roce 1976 vypukla podobná epidemie v nemocnici v Jambuku, tisíc kilometrů severně od Kikwitu. Virus se šířil velice rychle. Zabíjel devět lidí z deseti nakažených a nechal za sebou čtyři sta mrtvých. Mezinárodní tým lékařů přijel tehdy pozdě a měl málo příležitostí ke zkoumání viru. Epidemie byla tehdy zastavena staršími vesnic, kteří nařídili dočasný zákaz pohřebních rituálů a ceremoniálů, které zahrnují dotýkání mrtvol. Místo toho izolovali jednotlivé vesnice a spálili chatrče, ve kterých pobývaly osoby nakažené virem Ebola. Stejný virus byl příčinou další epidemie v témže roce, tentokrát v Súdanu. Podle místa výskytu této epidemie - říčky Eboly - byl tento virus pojmenován. Během epidemie virem Ebola v Zaire a Súdanu onemočnělo 500 lidí, ze kterých v Zaire zemřelo 88% postižených a v Súdanu 53%. V roce 1995 vypukla tatáž epidemie v největší nemocnici v zairském Kikwitu. Nemocnice byla zcela opuštěná, tu a tam byl v nemocnici zapomenutý pacient. Pro pracovníky mezinárodního týmu lékařů to byl šok, zážitek na celý život. Situace byla z lékařského hlediska tak špatná, že nejméně dva dny museli čistit nemocniční pokoje. V budově byli stále mrtví lidé. Pracovní podmínky byly velice špatné, chyběly bezpečnostní prostředky na ochranu personálu proti nakažení.

    Stopy epidemie byly vysledovány až k chirurgickému zákroku, který byl proveden na mladém laborantovi jménem Timofumu. Během několika dní po operaci onemocněly dvě ošetřovatelky a jedna italská jeptiška, které asistovaly při operaci. Jejich kolegové z nemocnice o ně pečovali, aniž by postupovali se zvláštní opatrností. Pracovníci nemocnice je umývali je a přicházeli do kontaktu s jejich tělesnými tekutinami. Během několika týdnů zemřelo šestatřicet zaměstnanců nemocnice - doktoři, sestřičky a pečovatelé. Většina z těch, kteří přežili, z nemocnice utekla. Zairský parlament hledal dobrovolníky, kteří by odjeli do Kikwitu a pomohli při likvidaci epidemie. Nejméně dva týdny nemohli najít nikoho.Nakonec se jich pár našlo, kteří odjeli do Kikwitu provést základní průzkum.

    Před nemocnicí se stovky příbuzných a blízkých umírajících denně modlili za jeijch uzdravení, zatímco lékařský personál prováděl důkladná opatření, aby zabránil šíření nákazy. Přestože bylo úmorné vedro, bezpečnostní opatření zavedená lékařským týmem vyžadovala ochraný pracovní oblek o čtyřech vrstvách. Jakýsi umělý vodní příkop naplněný dezinfekčním roztokem byl jedinou barierou mezi oblastí postiženou virem Ebola a ostatním světem.

    Na rozdíl od viru HIV je Ebola značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Jakýkoliv kontakt s pacienty nebo jejich okolím může být pro člověka osudný. Virus byl nalezen v slzách, v krvi a dokonce i na povrchu kůže. Neexistuje proti němu žádný lék a ani žádný způsob léčby. Smrt se většinou dostaví do deseti dnů. Pacienti v počátečním stadiu své nemoci se jen mohli trpně dívat na to, co se zakrátko stane jejich osudem.

    Strašlivé následky Eboly byly poprvé zaznamenány v Evropě. Během léta 1967 začali zaměstnanci farmaceutického ústavu v Marburgu umírat na záhadnou nákazu. Stejně jako v Kikwitu se u postižených objevila zvláštní vyrážka. Jejich obličeje ztuhly, jako kdyby se změnily v zombie. Postižení zvraceli černou tekutinu a ze všech otvorů jim vytékala krev, která obsahovala velký počet virových částic. Počáteční pocity bolesti dělil od smrti časový okamžik pěti dnů. Laboranti byli nakaženi, když zabíjeli opice dovezené z Ugandy z Afriky - zelené kočkodany Cercopithecus aethiops, aby z nich extrahovali krev nutnou pro přípravu vakcín proti obrně. Původ viru nebyl objasněn. Stejný virus byl ze stejného druhu opic izolován v témže roce také v Bělehradě.

    Ebola je strašlivá nemoc, protože napadá všechny tělesné orgány, játra, ledviny, mozek, prostě všechno. Nefunkčnost jednotlivých orgánů působí postiženým nesmírné problémy a vyvolává nepředstavitelné bolesti.
Virus se úžasně rechle množí. Fragmenty odumřelých buněk ucpávají cévy. Pacientovo tělo se pokryje modřinami, začíná krvácení do vnitřních tkání. Vzápětí na to se krev začíná řinout ze všech tělních otvorů. V posledním stádiu zvrací postižený jedinec krev a krvavou kaši z vlastních vnitřních, virem rozložených tkání a orgánů. Stejné to muselo být ve středověku. Lidé umírali a nevěděli, že se nemoc přenáší dotykem.

    V roce 1989 se Ebola dostala do Spojených států. V té době jejich obyvatelé netušili, že se v jejich samotném středu objevil jeden z nejvražednejších virů světa. V karanténě pro opice ve washingtonském Restonu začaly opice z jedné místnosti náhle umírat. Tajný vojenský tým vnikl do ústavu a zabil všech šedesát opic z nakažené místnosti. Krize vyvrcholila, když začaly umírat opice z dalších místností. Ukázalo se, že virus se šířil větracím systémem budovy. Proto armáda zabila všech čtyři sta opic v ústavu. Hrozba epidemie byla odvrácena. "Restonská" Ebola byla izolována z z makaků Macaca fascicularis dovezených z Filipín. V této souvislosti je nutné poznamenat, že virus postihl pouze opice. Nebyl zaznamenán přenos tohoto viru na člověka.

    Události v Marburgu a Restonu ukázaly, že virus může zaútočit prakticky kdekoliv. Ten týden, kdy mezinárodní tým přijel do Kikwitu, epidemie Eboly právě vypukla. Lékaři měli strach z toho, aby se jim vše nevymklo z rukou. Když viděli, že případů stále přibývá, nebylo pochyb o tom, že to bude každý týden horší a horší. Během prvního týdne zemřelo sedmdesát osob. Všude se mluvilo o osobách, kteří zemřeli nebo právě umírali na Ebolu. Lékaři dělali, co bylo v jejich silách. Šéflékař týmu, Ali Khan z Indie, označil tuto situaci za řetězec smrti. Aby byl tento řetězec přerušen, musely být vystopovány všechny případy, které musely být odděleny od jejich rodin, a to i navzdory tomu, že to bylo v prudkém rozporu se způsobem, jak tamní lidé uctívali své mrtvé.

    Další věcí, která hrála důležitou roli při propuknutí epidemie, bylo obstarávání pohřbů. Při přípravě těla k pohřbu dochází k častému dotýkání se mrtvoly. Také během samotného pohřbu se mnoho lidí mrtvoly dotýká. Je velice těžké náhle změnit celé věky trvající kulturní zvyky a tradice. Je to přirozené, protože jsou zakotveny ve způsobu, jakým lidé jednají. Lidem se muselo říct, že jakmile někdo zemře na tuto nemoc, musí být umístěn do pytle, bude postříkán dezinfekčním prostředkem, uložen do rakve a hluboko zakopán.

    Jak už to při takových epidemiích bývá, tým Červeného kříže měl nejvíce nevděčnou práci. Všichni se jeho členům úzkostlivě vyhýbali a považovali je za párije. Jejich návštěva znamenala vždy jen to jediné : tragédii.

    Kdyby Ebola hledala nejideálnější místo, kde by se mohla nejoptimálněji vyvinout, nemohla by si vybrat lepší místo než Kikwit. Kikwitu se sice říká město, ale je to spíše obrovská zemědělská vesnice asi se čtyřmi sty tisíci obyvateli. Není tam elektřina ani kanalizační systém, ani rozvod vody, malá zdravotní péče. Negramotnost dosahuje padesáti procent. Místní strava zahrnuje hmyz, opice a krysy a ti všichni jsou možnými nosiči viru. Za těchto okolností musel mezinárodní tým vést osvětu : "Změňte svůj život nebo riskujete smrt." Zorganizoval pouliční vzdělávací kampaň. Transparenty byly umístěny nad hlavní ulicí. "Nemoc, která vám způsobuje krvácení, je nevyléčitelná a není proti ní vakcíny. Musíte se chránit." Bylo velice obtížné poučit veřejnost, protože v Kikwitu nebyly žádné masové sdělovací prostředky, nebyly tam noviny, televize ani rádio, takže celá osvěta byla závislá na alternativních prostředcích.

    Nové případy byli vysíláni identifikovat studenti medicíny. Byl pouze jediný způsob, jak to v Kikwitu udělat : chodit od dveří ke dveřím. Celá práce v Kikwitu byla rozdělena do tří oblastí : primární vědecký výzkum Eboly, ošetřování postižených virem a pátrání po zdroji epidemie. Členové mezinárodního vědeckého týmu byli přímo posedlí touhou najít zdroj tohoto viru. V obdobích mezi jenotlivými epidemiemi přežívá virus Ebola pravděpodobně v nějakých hmyzích nebo živočišných hostitelích žijících v deštném lese. Vědcům se však nikdy nepodařilo identifikovat, ve kterém. Zdrojem Eboly nejsou opice, ty jsou pouze jeho přenašeči. Dokud nebude přirozený hostitel viru identifikován, je nemožné předvídat, kde by virus mohl udeřit příště. Při dřívějších epidemiích bylo vysloveno podezření, že nositeli viru by mohli být kaloni a netopýři, ale navzdory celým rokům intenzivního hledání nikdy nebyl nalezen jediný kaloň nebo netopýr, který by měl v krvi buď samotný virus nebo protilátky proti němu.

    Tým vědců se snažil porozumět strategii, kterou používá Ebola, když napadne člověka. Po deseti týdnech boje s epidemií zemřelo více než dvě stě lidí. Počet nových případů začal pomalu klesat. Každá oběť a vlastní řetězec přenosu byly vystopovány a řádně zdokumentovány.
Konec epidemie se začal jevit v dohlednu. Úsilí mezinárodního týmu se vyplatilo dramatickým objevem : týmu se podařilo identifikovat nultého pacienta, tedy osobu, která byla infikována jako první. Chytila tuto nemoc nikoliv od nějakého člověka, ale od něčeho v přírodě. Onou nultou obětí byl Gaspar Menga. Zemřel čtyři měsíce předtím, než Timofumu přinesl nákazu do nemocnice. Gaspar Menga byl uhlířem a žil v Kikwitu. Z jeho blízkých a příbuzných ho přežil pouze jeho bratr Piere a jeho otec Inocent. Pokladem epidemiologů se stala fotografie Gasparova pohřbu, která je mimořádným zpodobením propuknutí epidemie. Všichni, kdo jsou na fotografii zpodobněni, jak se dotýkají mtrvého Mengova těla, zemřeli.

    Tým vědců důkladně vyšetřil nejbližší okolí míst, kde žil a pracoval Gaspar Menga, tzv. indexový případ - osoba, kterou epidemie začala. Byly odchyceny celé stovky drobných zvířat a kvanta různého hmyzu. To vše s jediným cílem : nalézt Ebolu. Veškerá úmorná snaha vědců však byla marná.
Hostitel Eboly nebyl nalezen. Osvětová kampaň v Kikwitu se ukázala být dvojsečnou zbraní. Některé oběti již sice nebyly oplákávány podle tradičních obřadů, ale byly opuštěny svými rodinami, které se obávaly, že jakýkoliv kontakt by se jim mohl stát osudným.

    Přestože je Ebola nemilosrdný zabiják, tak není zcela bez slitování. Tým lékařů po dalších třech dnech konstatoval, že každý pátý pacient stále ještě žil.
Tito pacienti přežili Ebolu. Nevykazovali již příznaky choroby. Virus však nadále zůstal v jejich krvi a mohl být přenášem jejich tělesnými tekutinami. Proro tito pacienti byli stále drženi v nemocnici. Nikdo nevěděl, proč právě tito pacienti si vytvořili protilátky, které je zachránily.

    Náhle se však objevil nový, děsivý případ. Jedna ze sestřiček v nemocnici onemocněla. Klinická diagnóza byla nekompromisní : hemorrhagická horečka, tedy Ebola. Nicole Organiová spolupracovala s lékaři. Přestože nosila plně ochranný oblek, nakazila se. Lékaři se náhle začali cítit zranitelní. Zairští lékaři vymysleli plán, který se setkal s prudkým nesouhlasem členů mezinárodního lékařského týmu. V krvi těch, kteří přežili, jsou protilátky proti viru. Kdyby Nicole dostala transfúze této krve, mohly by ji protilátky zachránit. Zahraniční lékaři považovali tento plán za příliš riskantní. Nicole by mohla díky transfúzí dosta AIDS, hepatitidu, popř. ještě další choroby. Zairští lékaři však trvali na svém. Případný úspěch tohoto plánu by mohl zachránit i ostatní postižené. Nicole byla navzdory téměř hmatatelnému nesouhlasu mezinárodního týmu provedena transfúze krve od pacienta se stejnou krevní skupinou, který přežil infekci Eboly. Čtvrtý den po transfúzi byly u Nicole zaznamenány první příznaky zlepšení. Po týdnu již bylo zřejmé, že Nicole se pravděpodobně uzdraví. Zairští lékaři proto provedli dalších osm transfúzí. Sedm pacientů přežilo. Západní lékaří navzdory tomu zůstali nepřesvědčeni. Existuje totiž i jiné možné vysvětlení. V pozdějších fázích epidemie, když virus opakovaně prošel velkým množstvím lidských nositelů. může být tento virus méně zhoubnější. Je také možné, že v pozdější fázi epidemie byli lidé vystaveni mnohem menšímu nebezpečí, měli jiné znalosti a byli mnohem opatrnější, takže když byli nakaženi, virus byl méně účinný. Ideálním řešením by bylo dát jedné skupině postižených transfúzi a jiným nikoli. Anebo jim dát transfúzi placeby.

    Pacienti, kterým byla provedena transfúze, byli posledními pacienty v kikwitské nemocnici. Další případy se již neobjevily. Epidemie skončila. Během několika týdnů se Ebolou nakazilo třista šestnáct lidí a dvě stě čtyřicet čtyři jich zemřelo.Vzorky krve odebrané od pacientů byly odvezeny do různých laboratoří na rozbor. Mohly by obsahovat markry (stopy), které by mohly vést k odhalení záhad Eboly. Mezinárodní zásah byl úspěšný. Navzdory několika neshodám se narychlo svolané skupině zairských a zahraničních vědců podařilo vyhrát tuto bitvu. Světová pandemie byla zatím odvrácena. Na jak dlouho? Někde v deštných pralesích tropické Afriky žije organismus, který přechovává v sobě virus Eboly. Biologická časovaná bomba stále tiká.

 
Související články:
Nebyl nalezen žádný související článek...
 
Komentáře čtenářů:

ORIGAMI komiks reklama
Hodnocení článku
Ohodnoťte tento článek dle toho jak se vám líbí.

Průměrné hodnocení:
--zatím nehodnoceno--

Vynikající (0)
Dobrý (0)
Nic moc (0)
Velmi slabý (0)
Bůh stále neodpovídá
09.04.2003
Krajina po záplavě
Dittmar Chmelař
... má své nesporné výhody a přednosti!...
[více]

E-knihy
20.10.2014
Železo 10
Dittmar Chmelař
10. část SF románu Vojtěcha Mornsteina na pokračování....
[více]

Historie
12.01.2016
Jak tomu bylo za 2. světové.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Chystané knihy
17.06.2004
Černá kniha minulosti
Rostislav Hedvíček
......
[více]

MAGNERON
10.07.2010
MAGNERON
Dittmar Chmelař
Diagnostika a léčba lidských onemocnění na základě spektrální analýzy vířivých magnetických polí lidského mozku....
[více]

Politika
05.08.2016
O nacionalismu.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Portrét
20.09.2004
Takhle komentuje Jaromír Bosák .............no prostě paráda!
Dittmar Chmelař
Takhle komentuje více než profík....
[více]

Sekyroviny
19.08.2017
Orgasmus na úřadě.
Dittmar Chmelař
...aneb Jak nestárnout....
[více]

Sexuální kečup
31.03.2003
Mlčení nic nezmění.
Dittmar Chmelař
...Hmmm...Kéž by to byla pravda!...
[více]

Věda
18.06.2015
O maskulinizaci vědy.
Dittmar Chmelař
......
[více]

Naše ikonka
ORIGAMI


Coded by Pavel Nero Kramný | Graphics by Josef Fraško
© 1995 - 2017 Dittmar Chmelař - MikroMedia

MirkoMedia